D. J. Jack: The economics of the gold standard. — London, P. S. King and son ltd. — 1925. 88. 8°. 3. s. net. — Knížka je časovou. Když Anglie zákonem rozhodla se pro návrat ke zlaté měně, byla vydána, aby rekapitulovala debatu o zliaté měně po stránce teoretické i praktické. Úkol tento se autorovi podařilo splniti způsobem, který plně vyhovuje informační přehlednosti i vědecké hloubce, kterou problém vyžaduje. Proto bude snad dobře stručně naznačiti její obsah.
Podstata zlaté měny jest v zákonné identifikaci účetní jednotky s určitou váhou zlata. Toto úprava nepředpokládá mincování zlata pro oběh. Ale skutečnost, že v Anglii zlato mincováno volně, vedla k tomu. že se pokládá za kvalifikaci zlaté měny. Hlavním znakem zlaté měny jest volný trh zlata a směnitelnost za zlato. Platebními prostředky jsou hlavně zlato, bankovky a šekovatelná deposita. Podmínky emisse bankovek jsou zákonem pečlivě určeny, aby byla zaručena jejich směnitelnost. Deposita mohou vzrůsti bankovními zápůjčkami, které zákonem nejsou omezeny. Presto se podle zkušenosti zachovává určitý poměr mezi hotovostí a depositními závazky. Přílišné tvoření bankovních peněz vedlo by k tlaku na zlatou reservu jednak vnitřním tlakem, vzestupem ten, jednak vnějším tlakem, poklesem hodnoty zlata. Bankovní sazba jako regulátor nabídky peněz uvnitř země uplatní se jen, působí-li na peněžní trh dosti rychle.
Zlatý podklad dával měnám ráz uniformity. Výchvěvy se automaticky vyrovnávaly. Nepomáhal tomu pohyb bankovní sazby. Vliv eskontní sazby nelze však přeceňovati. Její vliv se projeví teprve tehdy, přizpůsobí-li se mu sazby průmyslového úvěru. Skutečný efekt na průmysl je patrně vce psychologický než peněžní. Poměr eskontní sazby k devisám jest tvpise problémem platební bilance než bilance obchodní. Zlatá měna dá se udrželi jen když jí pomáhá potřebný korektiv k pohybu cen, a tím je úroková míra. Anglie, jako finanial centre of the world a veliký věřitel ostatních zemí, mohla, kdykoli se objevil nepříznivý pohyb devisový, stáhnouti potřebné prostředky zvýšením diskontní sazby a likvidací krátkodobých zahraničních pohledávek. Ostatní země si pomáhaly systémem gold exchange standard, t. j. zásobou devis udržovaly si v cizině pohotově prostředky k intervenci.
Opuštění zlaté měny následovala inflace. Aby neunikalo zlato, zakázán jeho vývoz. Cenová hladina řídila se vzestupem platebních prostředků. Zlato přes to však unikalo, pokud šlo o zlato nové a za platy do ciziny. Zlaté parity ztratily pro devisové kursy význam a nahrazeny paritami cenovými. Restaurace zlaté měny předpokládá deflaci nebo devalvaci. Devalvace znamená novou měnu nebo starou se sníženým zlatým obsahem. Pro restauraci zlaté měny deflaci je hlavním příkladem Anglie Сunliffe Comittee vydalo dvě zprávy, v nichž doporučena zlatá měna předválečná s vyloučením mincování pro vnitřní oběh. vypůjčování státu od banky mělo přestátí, měly se obnoviti vyrovnaný rozpočet, kontrola úvěru sazbou, soustředění zlaté reservy u Bank of England, u níž při obnově zlatého volného trhu se též soustředil nákup zlata pro export, aby měla kontrolu o pohybu zlata. Výše nekrytého oběživa nestanovena přímo. Všechno zlato v zemi odhadnuté na 150 mil. mělo se soustřediti u Bank of England a skutečné maximum nekrytého oběživa jednoho roku mělo hy ti maximem pro druhý rok, při čemž Treasury mohla povolili výjimku. Zprávy nemluvily o deflaci. Deflace však přesto zahájena 1019/22 tím, že vyměňovány treasury notes (státovky) za bankovky a zvýšena úroková míra. Mělo se tak díti až do dosažení zlaté parity; zbytek nevyměněných státovek by byl pak považován za normální poválečný nekrytý oběh. Zvýšením sazby dosaženo stoupnutí cen a návratu státovek, které zničeny, takže se zmnešila současně položka Public deposits u Bank of England. Podobnou deflaci úvěrovou prováděly U. S. A., takže devisová parita mezi oběma státy vykazovala výkyvy. Výbor po sloučení státovek s bankovkami podal v únoru 1925 zprávu v níž zamítl devalvovanou měnu i měnu indexovou a přiklonil se k zlaté z důvodů, že anglická devise v New Yorku se blížila paritě a také indexy obou zemi se vyrovnávaly, a že psychologičtí i spekulační činitelé předpokládali a počítali s návratem ke zlatu, který již provedla Jižní Afrika, Holandsko a Švýcary. Ceny, poněvadž neodpovídaly přehodnocené devise, měly hýli sníženy tak aby odpovídaly devise na zlaté paritě. Návrh uzákoněn jako Gold Standard Act. 1925 kterým zavedena zlatá měna, ale směnitelnost změněna tak, že Bank of England byla toliko povinna prodati za určitou cenu v zákonné měně zlaté pruty; dále zmocněna, vláda k uzavření valutové půjčky, ačkoli výbor se vyslovil proti zahraničním výpůjčkám, považuje vtou reservu Bank of England za dostatečnou. Také proti tomu činěny námitky, že přechod ke zlatu byl předčasný.
Budoucnost zlaté měny dá se nejléne posoudili z její minulosti. Anglie zavedla 1816 první zlatou měnu. Po napoleonských válkách obnovena směnitelnost r. 1821. Do 1848 ceny klesaly přes zvýšenou produkci zlata stoupáním obyvatel a obchodu. Objevy v Australii a Americe zvýšily zlatou produkci z 257 mil. l., na 625 mil. a ceny stouply. Když řada států zavedla zlatou měnu, ceny rapidně klesle, ale stoupnutím zlaté produkce zase stouply. Z toho jsou zřejmy určité slabiny zlaté měny před válkou. Nabídku mohly pak už stupňovali jen nové objevy poptávku po zavedení zlaté měny ve většině států, hlavně Východ který však kdykoli se octne v nesnázích, vrhá na Západ své zlato a uvádí tak zlatý trh v neklid. Poptávka průmyslu úměrně stoupla. Přes to však, že zlatá zásoba v Evropč stoupla, činila 1924 zásoba Spojených Států Severoamerických 40% světové zásoby oproti 25% 191З. Stoupnutí nenastalo pouze zvýšením produkce, nýbrž také stažením zlatých mincí. Oběživo celého světa činilo v roce 1913 L 1778 mil., při zlatém krytí krytí 66.8% a 1924 L. 3213 mil. a 53.3%. Potřeba zlata na obnovu zlaté měny v Evropě oceňuje se asi na L. 220 mil. zlata při čemž Spojené Státy Severoamerické mohou opatřiti 200 mil. Může tedy dosavadní zásoba zlata udržeti hladinu cenovou na její dosavadní výši. Zlatá hotovost může ostatně zůstati v Americe. Pokud jde o vývoj zlatých cen bylo by podle Lehfelda potřebí k udržení dosavadní cenové hladiny 4% ročního přírůstku k dosavadní zlaté zásobě, t. j. 84 L. čehož v posledních létech nedosaženo. Naopak se očekává pokles zlaté produkce, takže by ceny kolísaly. Pokud jde o spor mezi zastanci zlaté měny a zastanci stability regulaci zásoby platidel, je omylný názor, že pouze papírová měna může býti »managed«, neboť už janovská konference 1922 navrhuje, že kooperací cedulových bank dalo by se dosíci, aby skutečnou zásobu zlata mělo jen několik hlavních bank kdežto oběh ostatních cedulových bank by byl kryt a směnitelný za jinou zlatou měnu. Dr. Lepař.