NPD documents search: Všeobecný slovník právní, sv. 3

Příčetnost a opilost.
Příčetnost a opilost.

I. Co se týče pojmu příčetnosti, prohlašuje Binding, že je těžko podati positivní definici příčetnosti, a proto že pokouší se zákonodárství podati ji spíše negativně, avšak vada je tu zase ta, že kasuistické vypočtení případů nepříčetnosti nemůže býti úplným. Lisst definuje příčetnosť jako trestně právní způsobilosť k činům. Rozumíme-li způsobilostí k činům ve smyslu právnickém způsobilosť předsevzíti činy, s nimiž právo spojuje právní účinky, bude příčetnosť způsobilostí předsevzíti činy, jež právo trestním stíháním ohrožuje. Osoba musí tedy (má-li býti z činu trestního práva) předsevzíti čin ze své svobodné vůle (tedy bez cizího nátlaku neb donucení) a musí zároveň býti si toho vědoma, že čin, který předsebéře, je činem trestním.
Příčetnosť tedy předpokládá rozumnou a svobodnou vůli, kterou arciť má jen člověk duševně normální.
Důvody nepříčetnosti mohou tedy vzniknouti, když normální duševní stav člověka ještě není vyvinut neb když duševní jeho síly jsou trvale neb dočasně porušeny. Možno tudiž vřaditi příčiny nepříčetnosti do těchto kategorií:
1. Duševní síly člověka nejsou ještě normálně vyvinuty. Sem spadají opět případy dva:
a) Člověk ani tělesně není ještě vyvinut. Důvod nepříčetnosti zakládá se tu v nedostatku věku. Otázku, kdy člověk je tělesně a duševně vyvinut, nelze arciť zodpověděti povšechně, neboť to řídí se individuelní povahou jednotlivce, která u každého téměř různou bývá. Proto bylo by nejsprávnější při každém jednotlivci zvláště vyšetřiti, zdali již tak duševně je vyspělým, by vědom si byl jednání svého a následků jeho; avšak vzhledem k obtížím s tím spojeným upouští zákonodárství od takového postupu a určuje příčetnosť dle let.
Rak. zákon trestní rozeznává:
aa) věk dětský do dokonaného 10tého roku. V této době pokládá se člověk za nepříčetného, a činy trestní, jichž by se v tomto věku dopustil, přenechávají se kázni domácí (§ 237 tr. z.),
bb) Nedospělosť. Činy trestné v tomto věku spáchané, přičítají se pachateli jako zvláštní přestupek nedospělých, pokud by byly jinak (sc. byl-li by pachatel příčetným) zločiny.
Ostatní činy trestné (tedy přečiny a přestupky) přenechávají se potrestání domácímu, pokud se týče za jistých okolností potrestání policejnímu (§§ 237, 269 lit. a), 273 tr. z.)
cc) Dospělost’ nastávající dokonaným 14tým rokem. V tomto věku pokládá se člověk za úplně příčetného s tou modifikací, že věk od 14 do 20 let (t. zv. věk mladistvý) jeví některé zvláštní účinky, zejmena je všeobecnou polehčující okolností (§ 46 lit. a) tr. z.). Rovněž nemůže býti vynesen proti osobám mladistvým trest smrti neb doživotního žaláře (§ 52 tr. z.).
b) Člověk je sice tělesně již vyspělým, avšak rozvoj duševní zůstal pozadu za rozvojem tělesným. Síly duševní nevyvinuly se souměrně s rozvojem tělesným, nýbrž utkvěly na jistém stupni nižším, který normálním není. Mluvíme tu o zakrnělosti neb omezenosti duševní, jejíž příčiny mohou býti rozmanity, a kteráž zejmena jeviti se může jako následek různých nemocí, najmě chorob duševních. Sem patří tedy lidé duchem obmezení a blbí. Příčetnost a opilost.
2. Člověk je sice tělesně a duševně vyvinut, avšak rozvoj jeho sil duševních byl přerušen. Sem patří zejména lidé šílení (furiosi). Zákon trestní rozeznává v § 2, zda abnormální stav duševní je trvalým či pomíjejícím. Z toho plyne, že furiosi právi jsou z činů trestních, jež spáchali v t. zv. světlých okamžicích (lucida intervalla). Viz čl. okamžiky světlé.
3. Člověk je sice tělesně a duševně normálním, avšak duševní jeho síly jsou dočasně potlačeny. Dočasné potlačení sil duševních nazývá zákon pomatením smyslů (Sinnenverwirrung) a jako zvláštní případ jeho uvádí opojení t. j. zvláštní nálada duševní, přivoděná prostředky omamujícími, najmě však nemírným požitím alkoholu, kde pak mluvíme o opilosti. Avšak pomatení smyslů nemusí býti způsobeno právě opojením, nýbrž může míti původ svůj i v okolnostech jiných na vůli lidské namnoze zcela nezávislých. Uvésti sluší zejmena: spánek, horečné nemoci, náměsíčnictví a pod. Ovšem čin trestní spáchaný ve stavu takovém je jen tehdá beztrestným, když pomatení smyslů dosáhlo takového stupně, že člověk nebyl si vědom ani toho, co činí, aneb aspoň nebyl si vědom toho, že to, co činí je trestným.
Co se týče otázky, jaký má vliv opojení na příčetnosť, chceme se zde zmíniti jen o opilosti s podotknutím, že podobné zásady platí i o opojení způsobeném jiným způsobem, než právě nemírným požitím lihovin.
II. 1. Rakouský trestní zákon rozeznává mezi pomatením smyslů a opilostí. Prvější jest pojem širší, jelikož opilostí rozumí se zatemnění vědomí, způsobené nemírným požitím lihových nápojů, kdežto pomatení smyslů obsahuje i případy, kde zatemnění takové jakýmkoli prostředkem bylo způsobeno. Příčetnost’ ohledně zločinů jest tedy i v těchto případech vyloučena (Herbst str. 65).
2. Jestliže skutek, který by jinak byl zločinem, byl spáchán v opilosti, v niž však se neuvedl pachatel v úmyslu k tomu zločinu směřujícím a nemůže-li proto skutek ten jako zločin býti přičítán, tresce se opilosti jako přestupek (§§ 236 a 523 tr. z.). Zákon vylučuje však příčetnost’ toliko při opilosti nahodilé, jinak nezaviněné (§ 236), neboť z § 2, lit. c) a 3 § 236 tr. z. vysvítá, že opilost’ pachatelova na trestnost’ kulposních deliktů vůbec žádného vlivu nemá, jelikož zákon ohledně kulposních deliktů všeobecně žádá užití potřebné péče a pozornosti; možno-li však zjistiti, že úplně opilému zavinění lze přičítati, jestliže dle následků pro každého neb alespoň pro něho zřejmých mohl nahlédnouti, že tím, že uveden by byl v takový stav, mohlo by býti způsobeno ohrožení některého práva, trestním zákonem chráněného, přičítá se mu delikt kulposní. Při činech tudíž, jež zevně jeví se jako zločiny, nelze prostě odmítnouti otázku, zdali úplně opilému vedle »uvedení se v tento stav« vzhledem k výsledku činu v opilosti spáchaného nepadá za vinu ještě jiný moment, na př. že mohl věděti, že svou opilostí způsobí ohrožení nějaké právního statku, jelikož pak čin, pokud zákon dovoluje (jako zejména při zabití a tělesném uškození) tresce se jako delikt kulposní (roz. kas. s. ze dne 3. října 1890 5070, časop. »Jur. Bl.« ze dne 26. srpna 1891).
3. Trestní zákon činí rozdíl mezi a) opilostí úplnou a neúplnou. Jen opilosť úplná může příčetnosť pachatelovu vyloučiti. Úplná opilosť jest tu však netoliko tehda, Příčetnost a opilost.
když opilý nemá fysické svobody (způsobilosť sebeurčení) nebo nemůže posouditi nedovolenosť svého chovaní. Jedná-li někdo v úplné opilosti nahodilé, nemůže mu nikdy čin jeho býti přičítán jako zločin, neboť trestní zákon označuje opilosť jako jeden způsob pomatení smyslů a tudíž jako důvod vylučující trest, vztažmo zlý úmysl; opilosť však musí býti úplná, t. j. dle slov zákona taková, »ve které pachatel svého jednání si nebyl vědom,« neboť požívání opojných nápojů působí především na intellekt, na sebevědomí; avšak úplná opilosť tvoří důvod trest vylučující nikoli vzhledem k jejímu vlivu na vůli, nýbrž jen pokud ruší vědomí (roz. ze dne 18. ledna 1890 č. 10907, sb. č. 1290).
b) Jak shora bylo podotknuto, dlužno dále rozeznávati mezi opilostí nahodilou čili nezaviněnou a opilostí kulposní. Opilosť jest nahodilá, nezaviněná, byla-li přivoděna lstí někoho jiného nebo přičiněním osoby třetí; kulposní jest opilosť, jestliže se opilý v tento stav uvedl sám.
c) Opilosť jest konečně dolosní, jestliže někdo se v opilý stav uvedl v úmyslu spáchati určitý delikt (§ 2 ad lit. c). Opilosť vylučuje tudíž zlý úmysl jen tehdy, jestliže se někdo opil bez úmyslu k dotyčnému zločinu směřujícího. Kulposní delikt v úplné opilosti spáchaný jest trestný, pokud lze shledávati zavinění (culpa) již v okolnosti, že pachatel se opil.
Dolosní přečiny a přestupky, které pachatel v takové opilosti provedl, samy k potrestání jeho z pravidla nepostačí (roz. ze dne 17. května 1890 č. 3730, sb. č. 1348), neboť aby pachateli, který v úplné opilosti nahodilé člověka zabil, mohl býti přičítán přečin (§ 335 tr. z.), k tomu nedostačí, že on svoji opilosť zavinil; pachatel musí též býti schopen posouditi, že jestliže by se uvedl ve stav opilosti, by mohl nebezpečí v tomto zákonném místě naznačené přivoditi nebo zvětšiti (roz. ze dne 3. října 1890, sb. č. 1362).
4. Geyer (viz Holzendorfův Rechtslexikon str. 915) poznamenává, že neúplná opilosť, pokud není dolosní, má býti považována za důvod trest zmenšující nebo zmírňující, podle toho, zdali úplné opilosti vztažmo stavu příčetnosti jest bližší či vzdálenější. Rakouský trestní zákon opilosť neuznává za okolnosť polehčující, toliko při přečinech a přestupcích mluví § 264 ad e) o mocném vzrušení mysli jako okolnosti polehčující.
5. Jako zvláštní přestupek vytýká § 524 »zastaralé opilství« (eingealtete Trunkenheit) při řemeslnících a dělnících, kteří pracují na střechách a lešeních nebo zacházeti mají s předměty vznětlivými, jakož i při oné třídě služebných osob, jichž neopatrností snadno požár vzejíti může.
III. Podobně jako dle obecného trestního zákona tak i dle trestního zákona vojenského vylučuje úplná opilosť bez úmyslu směřujícího k dotyčnému zločinu nebo přečinu způsobená příčetnosť pachatele při zločinu nebo přečinu (§ 3 ad lit. с) a § 5 ad lit. c). §§ 7 a 797 voj. tr. z. souhlasí úplně s §§ 236 a 523 ob. tr. z. Voj. tr. z. však obsahuje ještě zvláštní předpisy o opilosti, jichž vojenská kázeň a pořádek v činné službě vyžaduje a sice:
1. Zločinu proti kázni a řádu dopouští se ten, kdo opiv se, jest nezpůsobilým k řádnému nastoupení neb opatření služby a tím škodu spůsobí, nebo kdo jsa úplně opilý, spáchal skutek, který jinak by se trestal dle § 7 a 797. 2. Přečinu proti kázni a řádu dopouští se ten, kdo ve službě se opije, avšak nezpůsobí tím ani žádné škody ani nespáchá skutek, který jinak by byl zločinem a
3. kdo pro opilství mimo službu již dvakráte disciplinárně byl trestán a přes to při podobném přečinu opětně byl přistižen (§ 269 ad lit. g) a h).

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Příčetnost a opilost. Všeobecný slovník právní. Díl třetí. Padělání peněz - pych vodní. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1898, svazek/ročník 3, s. 930-933.