Č. 3619.

Státní úředníci: I. Doba, po kterou byl úředník kvalifikován známkou méně než dobrou, nepřichází v úvahu pro časový postup ani pro propočtení služební doby. — II. V řízení o přiznání časového postupu a o propočtení služební doby, nesmí úřad zkoumati, z jakých premis vyšel celkový kvalifikační posudek o dotyčném úředníku.
(Nález ze dne 15. května 1924 č. 8245).
Prejudikatura: Boh. 2390 adm.
Věc: O. I. v Ž. proti generálnímu finančnímu ředitelství v Bratislavě o časový postup a propočtení služební doby.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud jde o započtení válečné vojenské služby, zrušuje se pro vady řízení; jinak se stížnost zamítá dílem jako bezdůvodná, dílem jako nepřípustná.
Důvody: Nař. rozhodnutím sdělil žal. úřad st-li na jeho přihlášku o »propočtení celkové služební doby«, že vzhledem k tomu, že ze služební doby st-lovy nejsou léta 1910 až 1920 ve smyslu § 51 služ. pragm. započítatelná pro časový postup, ježto st-l vykazuje za tato léta kvalifikaci méně než dobrou, nepřináležejí st-li toho času vyšší požitky časovým postupem, nežli kterých dosáhl jmenováním do X. hodn. třídy. — —
Nař. rozhodnutím úřad tedy odepřel st-li nárok na časový postup vzhledem k tomu, že st-l měl v letech 1910 až 1920 kvalifikaci méně než dobrou; tím vyslovil však žal. úřad imp1icite také, že tato léta nelze pak propočítati po rozumu zák. č. 222 z r. 1920. Stížnost chápe také nař. rozhodnutí v tomto smyslu.
I. Pokud stížnost brojí proti tomu, že žal. úřad odepřel st-li časový postup a propočtení služební doby z důvodu, že st-l měl v letech 1910 až 1920 kvalifikaci méně než dobrou, neshledal soud stížnost důvodnou. St-l stojí na stanovisku, že okolnost, jakou kvalifikaci měl v uvedené době, jest vůbec nerozhodná jak pro otázku časového postupu, tak i pro propočtení služební doby a poukazuje v tomto směru k tomu, že zák. ze 7. října 1919 č. 541 Sb., který stanoví lhůty časového postupu, ani zák. z 9. dubna 1920 č. 222 Sb. nezmiňují se vůbec o kvalifikaci úředníkově.
Nss vyslovil již a blíže odůvodnil ve svém nál. Boh. 2390 adm. právní názor, že jest jedním z předpokladů pro přiznání časového postupu podle § 51 služ. pragm., jak plyne z ustanovení odst. 4 tohoto § a contrario, aspoň dobrá kvalifikace úředníkova, a že tato zásada byla převzata také do § 1 zák. o propočtení služební doby z 9. dubna 1920 č. 222 Sb. Při tomto svém právním názoru setrval soud také v daném případě.
Poukazuje-li st-l k tomu, že se zák. č. 541/1919 nezmiňuje o kvalifikaci úředníkově jako o podmínce pro přiznání časového postupu, přehlíží, že tento zák. v čl. III. § 1 změnil pouze ustanovení odst. 2 § 52 služ. pragm., zkrátiv lhůty časového postupu, že však se vůbec nedotknul ustanovení § 51 služ. pragm., v němž právě jest jako podmínka pro přiznání časového postupu stanovena alespoň dobrá kvalifikace úředníkova. Nebylo-li však ustanovení § 51 služ. pragm. změněno zákonem č. 541 z r. 1919, pak ovšem nelze vzhledem k ustanovení § 1 zák. č. 222 z r. 1920 k služební době, po kterou podmínka aspoň dobré kvalifikace nebyla splněna, hleděti ani při propočtení celkové doby služební po rozum posléz cit. zák.
Podle spisů správních byl st-l v létech 1910 až 1920 kvalifikován jako úředník »méně schopný«, v letech 1919 a 1920 vyzněl pak celkový posudek kvalifikační komise zřízené u žal. úřadu v kvalifikaci »méně přiměřenou«.
St-l nepopírá, že by byl v uvedené době takto kvalifikován, namítá však, že kvalifikaci mohl mu uděliti pouze jeho bezprostřední přednosta, který prý jej kvalifikoval »dobře«, nikoliv však revisor gen. fin. ředitelství, který se dostaví pouze jednou do roka do úřadu za účelem kontroly. Tato námitka st-lova může se ovšem vzhledem k tomu, že st-l v ní brojí proti kvalifikaci, udělené revisorem gen. fin. ředitelství, týkati pouze kvalifikace za léta 1919 a 1920. Námitka ta není však důvodná.
Jak nss rovněž již vyslovil ve svém nál. svrchu citovaném, může úřad v řízení předcházejícím rozhodování o přiznání časového postupu, pokud se týče o propočítání služební doby v příčině zákonného předpokladu kvalifikace úředníkovy zjistiti pouze skutečnost, jakou kvalifikaci úředník vykazuje za dotyčné časové období, které v konkrétním případě přichází v úvahu, aniž smí zkoumati, z jakých premis vzešel celkový posudek o služební způsobilosti a schopnosti úředníkově.
Ze zásady vyslovené v cit. nál. plyne tedy, že žal. úřad v daném případě nemohl, ani nesměl zkoumati, zda a v jaké míře hleděla kvalifikační komise při celkovém posudku »méně přiměřeně« také k dobrozdání onoho orgánu, který jest pověřen výkonem dozoru nad úřadem, u něhož byl v uvedené době st-l služebně přidělen a který jest podle § 19 služ. pragm. také oprávněn, aby se vyjadřoval o kvalifikačním popisu úředníkově, podaném jeho bezprostředním představeným.
Jestliže tedy žal. úřad za tohoto stavu věci vyslovil, že st-li odepírá nárok na časový postup a tím i na propočtení celkové služ. doby z důvodu, že st-l měl v letech 1910 až 1920 kvalifikaci méně než dobrou, nelze v jeho výroku spatřovati nezákonitost.
Bylo proto stížnost v tomto směru zamítnouti jako bezdůvodnou.
II. Pokud st-l uplatňuje nárok na připočtení válečných půlletí ve smyslu zák. z 23. července 1919 č. 457 Sb. a nárok na výhody stanovené v § 14 zák. ze 7. dubna 1920 č. 230 Sb., nemohl se soud těmito vývody stížnosti zabývati, ježto st-l nároky ty v onom svém podání, které bylo podnětem k vydání nař. rozhodnutí, nevznesl a žal. úřad o nárocích těch nař. výrokem nerozhodl (§§ 5 a 6 zák. o ss).
Bylo tedy stížnost v tomto směru zamítnouti jako nepřípustnou.
III. Naproti tomu shledal však soud důvodnou stížnost, pokud se domáhá v základě § 12 č. 2 vl. nař. z 22. prosince 1920 č. 666 Sb. započtení doby, po kterou st-l konal válečnou službu vojenskou.
Z podání st-lova z 8. listopadu 1920 jest patrno, že st-l domáhal se v něm také, aby mu byla započtena — patrně při propočtení celkové doby služební — také doba od 10. září 1917 do konce roku 1918, po kterou konal válečnou službu vojenskou; vznesl tedy st-l tento nárok již v řízení správním a bylo tedy povinností žal. úřadu, aby o nároku tom rozhodl.
Žal. úřad však tak neučinil.
Nař. rozhodnutí nevyřídivši tento petit st-lova podání trpí podstatnou vadou řízení.
Pro tuto vadu bylo nař. rozhodnutí, pokud jde o započtení válečné služby st-lovy, zrušiti podle § 6, odst. 2 zák. o ss.

Citace:

č. 3619. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 1296-1298.