Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně, 20 (1911). Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 406 s.
Authors:
Číslo 5. Rok 1911.
Právnické Jednoty Moravské
V BRNĚ.

K otázce, jsou-li vnucená správa a propachtování jedinými způsoby vedení exekuce na podniky v § 341. ex. ř. uvedené, zejména živnostenské podniky koncessované.


Dvojím způsobem projevuje se snaha nového řádu exekučního učiniti jmění dlužníkovo přístupným dosahu věřitelů, jednak intensivně, jednak extensivně.
Ve směru prvním hledí zákon propracovati do podrobností jednotlivé prostředky exekuční, známé už právu dřívějšímu, zejména zabavení a prodej věcí movitých i nemovitých, přihlížeje zároveň k tomu, aby hodnota jich pokud možno byla zachována a dlužníkova existence nebyla ničena v případech, kde věřitelé z provedení exekuce neměli by žádného prospěchu. Sem patří zvláště ustanovení o nejnižším podání (§ 151., 277. ex. ř.), o odporu proti příklepu z důvodů §. 184. č. 8 ex. ř. a souvislé s tím instituce předražku (§195.—199. ex. ř.), o návrhu na zavedení vnucené správy místo dražby za podmínek § 201. ex. ř. a pod.
Ve směru druhém jest to zavedení nových prostředků exekučních, případně rozšíření užití jich na větší okruh předmětů s úsilím, aby exekučnímu dosahu věřitele podrobeno bylo vše, co má u dlužníka cenu majetkovou, pokud toho není nezbytně třeba pro něho a jeho rodinu. Tak podrobil řád exekuční exekuci peněžité pohledávky dlužníkovy, jeho nároky na vydání a plnění věcí hmotných, a v oddělení čtvrtém §§ 330.—344. ex. ř. vše ostatní, co u dlužníka má cenu majetkovou. Zákon praví v nadpisu: »Exekuce na jiná práva majetková", ale označení to jest patrně úzké, nevystihujíc plně všeho, co zákon sám výslovně (§ 340. ex. ř.) za způsobilý předmět exekuce uvádí.
Že tato část exekučního řádu nejvíce zavdala a zavdává dosud podnětu ke sporným otázkám a pochybnostem, jest dobře vysvětlitelno novostí věci, nepropracovaností pojmů, s nimiž tu rád exekuční pracuje, také v jiných oborech práva soukromého i veřejného, konečně i obtížností látky samé — dotýkáť se tu zákon namnoze vztahu a poměrů nehmotných a tudíž pozorování a zkoumání méně přístupných.
Před pokusem řešení otázky, jež jest vlastním předmětem této úvahy, nelze nezmíniti se o sporu, jenž s tímto těsně souvisí a jehož výsledek nutno vžiti za základ dalšího postupu.
Jest to spor, zda způsoby vedení exekuce uvedené v §. 341. ex. ř. totiž vnucená správa a vnucené propachtování jsou jediným a samostatným způsobem vedení exekuce na objekty majetkové v témž §. příkladmo uvedené, či je-li vnucená správa a propachtování považovati jen za druhý stupeň exekuce na objekty ty, jehož prvním stupněm, zahájení exekuce, bylo by »zabavení« dle §. 331. ex. ř., takže správa a propachtování byly by jen realisací, zpeněžením objektu zabaveného ve smyslu §. 331 II, 332. ex. ř.
Rozhodnutí této otázky jest do jisté míry rozhodnutím otázky naší. Neboť vnucená správa a propachtování mají za předmět jen plody a užitky věci neb práva (§ 97., 334. ex. ř.), zabavení a zpeněžení dle §. 331., 332. ex. ř. týkají se však též samé substance předmětu exekučního. Praxe soudní a také theorie z větší části přiklonila se k názoru posléze uvedenému, jenž odpovídá celé soustavě exekučního řádu a hoví dobře potřebě praktické.
Poukazováno tu ve směru prvním k tomu, že §§ 341. až 344. ex. ř. nalézají se ve zvláštním odstavci pod rubrikou : zvláštní ustanovení o exekuci na živnostenské podniky, závody tovární atd.«, kdežto jinak by v nadpisu prý bylo »o zpeněžení« a nebylo by třeba zvláštního odděleného odstavce; dále prý v §. 341. ex. ř. se praví, že exekuce na objekty tuto uvedené může se vésti správou neb propachtováním, při čemž obratu »může se« podkládán význam: »může se jen«, jinými slovy: »smí se jen«; tyto námitky snadno dají se odbýti poukazem k tomu, že nebylo nic snazšího, než aby zákonodárce byl slovy určitými: »může se jen, smí se jen« byl dal výrazu takové své vůli; že zákonodárce nemínil slovy těmito nic jiného, než co vyslovil v §. 334., 340. ex. ř. pravě: »u práv, jež poskytují plody neb užitky (§ 97. ex. ř.) může se povoliti a vésti vnucená správa neb propachtování« jakožto způsob zpeněžení (§ 332. ex. ř.), odkazuje přímo citováním právě těchto §§. 334., 340. ex. ř. na to, že i tu míní se vnucená správa a propachtování pouze jako způsob zpeněžení. Co se konečně týká nadpisu »zvláštní ustanovení o exekuci . . .« před — 211 —
§em 341. ex. ř., nelze ani tli bráti ho jinak, než na př. v nadpisu §§. 320.—324 ex. ř., kdež líčeny jsou úchylky od pravidelného vedení exekuce na pohledávky vyplývající ze zvláštní povahy pohledávek knihovních; podobně odstavec §§. 341. — 344. ex. ř., pojednává jen o úchylkách, jež při správě a propachtování nastávají vzhledem k povaze objektu exekučního dle předpisů obchodního zákona a živnostenského řádu.
Námitky tyto a jich zdůvodňování jsou tedy rázu více formálního a snadno dají se odbyti; zbývá však námitka, jež týká se jádra věci samé a k níž nutno blíže přihlédnouti.
Nadpis odstavce 4. mluví o exekuci na jiná práva majetková a §§ 330., 331., 332.—340. ex. ř. mluví rovněž vesměs o právech majetkových nebo o právech; označení »právo« nevyskytuje se však u §§. 341.—344. ex. ř. a mluví se tu pouze o živnostenských podnicích, obchodních a továrních závodech a podobných hospodářských podnicích«, jež za práva považovati prý nelze.
Především předpokládajíc, že by tvrzení to bylo správné a zákon neznal »práva na podniku«, možno a nutno již z toho vyvozovati, že by exekuce na tyto objekty nebyla možná jinak, než správou neb propachtováním ? Není na př. prodej obchodu, továrny, živnosti zjevem obyčejným? Co bylo by tedy překážkou, aby závod takový exekučně prodán nebo vůbec zpeněžen byl způsobem jiným, než vnucenou správou a propachtováním? Nemluví zákon obchodní (§ 22.) o nabytí závodu dědictvím a smlouvou, živnostenský řád (§ 56.) o přechodu živnosti, konkursní řád (§ 148.) o odstoupení průmyslových a obchodních závodů? Jest v případě tom, když ani vnucená správa neb propachtování neslibuje výtěžku, když dlužník sám podniku dále provozovati nechce neb nemůže, vyloučeno, aby závod byl prodán ať z volné ruky, ať veřejnou dražbou; když dlužníku samému záleží na tom, aby nějakým způsobem aspoň z části uspokojeni byli věřitelé, má mu v tom bráněno býti §em 341. ex. ř. ?
Má-li se ujiti všem těmto nesnázím, nutno připustit, že i podniky a závody v §. 341. ex. ř. uvedené spadají pod odstavec o vedení exekuce na jiná práva majetková (§§ 330.—339. ex. ř.) a sluší nadpis považovati jen za neúplný výraz toho, co zákon jako předmět exekuce v tom odstavci zahrnouti chtěl, totiž vše, co u dlužníka má cenu majetkovou: nejen práva majetková (Vermögensrechte), ale vůbec majetek, majetkové hodnoty (Vermogenswerte).
Toto pojetí odpovídá jedině tendenci zákona už shora zmíněné, dosahu věřitelů exekučně přístupným učiniti vše, — 212 —
co má u dlužníka cenu majetkovou a to způsobem, jenže nejpříhodnější je povaze toho kterého objektu exekučního, a jenž, šetříc pokud možno existence dlužníkovy, vede exekučně také k uspokojení věřitele.
Máme-li tento cíl zákona před očima, pak otázka právní konstrukce podniku, sluší-li totiž poměr dlužníka k němu považovati za poměr právní, právem chráněný, možno-li mluviti o »právu na podniku«, bude jen otázkou formální, jež ustupuje do pozadí a jež, de facto rozřešena dnes už životem hospodářským, uznávána theorií a praxí, chráněna různým způsobem právně, čeká jen na formální uznání sankcí zákona jako »právo«.
Nebo, že zájem na podniku obchodním, hospodářském; atd. jest zájmem oprávněným, zájmem od práva objektivního už různě chráněným, o tom, tuším, nebude pochybnosti. Ochrana trestní, ochrana známek, vzorků, etikett, vnější označení závodu, firmy, jsou vesměs prostředky, chránící více méně nepřímo zájem podnikatele na prosperitě podniku a jeho majetkové ceně. Ochranu tu poskytují nepřímo na př. i ustanovení trestní o ochraně cti, pokud by na př. hanění výrobků jistého závodu, podkládáním nesolidnosti při výrobě a odbytu a pod., bylo se dotýkáno zároveň cti závodu i cti jeho majitele. Sem řaditi sluší též ustanovení §. 321.5 c. ř. s., 153. tr. z., sloužící nepřímo též: ochraně závodu; zákon o nekalé soutěži dnes neb zítra« stane se skutkem a tak uznání zájmu podnikatelova na podniku za právo neschází, než výslovné pojmenování jeho právem objektivním, jeho formální povýšení na právo.
Jak obtížné je hledání hranice mezi právem (subjektivním) a pouhým oprávněným zájmem, to patrno jest zejména; z rozsudků soudních o porušení práva sousedského (výklad §§. 364., 1305. obč. z.) a také theorie s ohraničením tím neví si namnoze rady, jak patrno už z terminů oprávněný zájem« (rechtmässiges Interesse) a »právo« (Recht). Jedině rozhodnými budou tu skutečné poměry životní; ty mění se a s nimi mění se tedy i význam zájmů lidských a ocenění jich právem objektivním, jež jim musí se přizpůsobovati.
A tak sluší tedy vykládati i platný zákon exekuční,, a pokud znění jeho není snad zcela jasné a vystihující, užívati ho tak, aby hověl skutečné potřebě a úmyslu zákonodárcovu, o němž není pochybnosti.1) — 213 —
Proto nesmí nás mýliti ani to, že by — jak se namítá — závody a podniky (§ 341. ex. ř.) nemohly býti předmětem práva zástavního nabývaného zabavením dle §. 331. ex. ř.
Nehledě ani k tomu, že v §. 331. ex. ř. nedostává se výslovného uznání tohoto t. zv. zabavení za právo zástavní, jak tomu jest při zabavení pohledávek (§ 294. ». . . an der betreffenden Forderung ein Pfandrecht erworben«) jest patrno už z povahy objektů exekučních pod § 331. a násl. ex. ř. spadajících, že tu o zástavním právu ve smyslu obč. zák. nemůže býti řeči, nýbrž že ono t. zv. zabavení zjednává věřiteli pouze zajištění t. zv. přednostního práva k uspokojení ze zabaveného objektu, jež vyplývá pro věřitele z toho, že dlužníku zakázána jest právní disposice s předmětem tím. To jest také mínění panující.
Proto zabavení bude přípustno i tam, kde by zástavní právo ve smyslu obč. zák. nebylo možno a také zpeněžení objektů zabavených bude namnoze jiné, než exekuční prodej jedině známý obč. zákonníku (§ 461. obč. z.). Právě tento exekuční prodej veř. dražbou jest pouze posledním z prostředků exekučních, jež zná ex. řád při tom druhu objektů, o nějž nám běží; zpeněžení možno jest způsoby nejrůznějšími dle zvláštní povahy toho kterého předmětu a mezi nimi vnucená správa a propachtování uváděny jsou jako prostředky nejpřípadnější u objektů plodonosných a užitky skytajících, k nimž patří i podniky a závody §u 341. ex. ř., ale nikoliv jako prostředky jediné; naopak budou vyloučeny tam, kde výsledku od nich čekati nelze. Pak nezbude než sáhnouti případně k prodeji, především z volné ruky a jako posledního prostředku užiti možno i veřejné dražby.
Tím dospíváme ku konečné otázce, zda-li vše to platí také u živností koncessovaných případně koncessí samých. Že mezi živnostmi koncessovanými a nekoncessovanými, pokud se týče jich vnitřního obsahu, zejména po stránce majetkově právní, není rozdílu, o tom nebude pochyby a tak nebylo by u nich ani překážky, aby vedení exekuce dálo se způsobem týmž. Závadou jest tu jedině zmínka ex. ř. o prodeji práv nezcizitelných (§ 332. ex. ř.) v souvislosti s §§. 19., 55., 56. živnost, řádu.
Následkem toho koncesse a oprávnění z ní plynoucí pokládá se namnoze za tak zv. ius personalissimum, t. j. právo připojené k jisté osobě a na ní tak závislé, že od ní ani zcela, ani z části na jinou osobu převedeno býti nemůže. Pohledněme na případy takového práva přísně osobního, na př. práva rodinná a vůbec práva státu, právodědické, právo na bolestné: tu vskutku právo s osobou oprávněnou dle své přirozené povahy je tak spojeno, že od ní odloučeno a na jiného přeneseno býti nemůže.
Je tomu také tak u oprávnění plynoucích z koncesse?
Srovnáme-li případy živností koncessovaných, podmínky, za kterých se udělují a důvody, proč ta která živnost za koncessní byla prohlášena, shledáme, že jen v nejskrovnějších případech jsou to vlastnosti určité osoby, na nichž by tolik záleželo, že by jen osobě těchto vlastností živnostenské oprávnění koncessované mohlo byli uděleno, že by oprávnění to muselo při osobě té zůstati a že by na jinou osobu přeneseno nebo jiné osobě uděleno býti nemohlo.
Obyčejně rozhodný jsou poměry zcela jiné, ponejvíce místní potřeba té které živnosti, ohledy policie zdravotní, bezpečnostní, mravnostní a pod., a na osobních vlastnostech osoby, jíž má koncesse udělena býti, záleží tak málo, že může udělena býti každému, kdo se vykáže všeobecnými vlastnostmi pro nabytí živnostenských práv vůbec, zejména rak. státním občanstvím, svéprávností a zachovalostí.
Mluví-li se tu tedy o čistě osobním oprávnění, o nezcizitelnosti, jest patrno, že spojení oprávnění toho s určitou osobou není následkem přirozené povahy toho práva ani jistých vlastností osoby oprávněné (vyjma případy nečetné, kde k udělení živnosti žádá se zvláštních vlastností žadatele), nýbrž následkem positivního předpisu zákona a jest zkoumati, zda-li tato t. zv. nezcizitelnost práva jest téhož druhu, jako v případech shora uvedených, aby právo to od osoby oprávněné odděleno a na kteroukoliv jinou osobu, aneb aspoň na kteroukoliv jinou osobu těchže vlastností přeneseno, nebo jak zákon to nazývá, znova uděleno býti nemohlo.
Denní život dává nám odpověď zápornou na otázku tu. Živnosti koncessované denně převáděny bývají na jiné osoby, ne ovšem pouhou vůlí a soukromou disposicí osoby dosud oprávněné, nýbrž se svolením úřadu živnostenského. Dokonce forma smluv znívá v ten smysl, že se prodává živnost s koncessí, bez koncesse neměla by snad ceny.
Předpokládá se tu ovšem svolení úřadu živnostenského a protože převod koncesse s jedné osoby na druhou, čili nabytí způsobem odvozeným zákon nezná, vyhovuje se mu tím, že osoba dosud oprávněná složí koncessi, aby udělena býti mohla nabyvateli živnosti. Úřad živnostenský pravidelně nečiní tu žádných obtíží, právem přihlížeje k tomu, že převod živnosti dle okolností nutný bez převodu, či chceme-li nazývati už terminem technickým, bez znovuodělení koncese by se uskutečniti nedal.
Tedy koncesse nenabyto tu způsobem derivativním, nýbrž originárním a přece, kdyby nabyvatel, jenž takto živnosti koncessované nabyl úplatně, odvolávati se chtěl na to, že koncesse nenabyl od prodavatele a živnost sama bez koncesse nemá polovici ceny, kterou dal za ni, stěží našel by soudce, jenž by mu dal za právo a kup pro laesio enormis zrušil. Strany tu s koncesí počítaly jako se součástí převáděné živnosti a nikdo by se nad tím nepozastavil.
Jest zřejmo již, v čemž t. z v. osobní povaha a nezcizitelnost živnostenského oprávnění koncessního záleží: v povaze a vnitřním jeho obsahu nikoliv, nýbrž jest následkem positivního obmezení zákona, jenž převod tohoto oprávnění nechce ponechati libovůli osob soukromých a vyhrazuje úřadu živnostenskému moc, aby zkoumal v každém jednotlivém případě, nebudou-li převodem tím porušeny zájmy veřejné, pro které stanovena byla koncessovanost živnosti; není-li této obavy, nestojí převodu živnosti a koncesse nic v cestě. De facto běží tedy o převod koncesse, že zákon nechce to nazvati tímto slovem, nýbrž zve to znovuudělením koncesse, vysvětliti jest tím, že chce zákon zvláště vyzdvihnouti veřejnou stránku živnostenského oprávnění (oproti stránce soukromo-, majetkoprávní), položiti důraz na převahu zájmů veřejnoprávních, jichž bezpečnost v každém případě udělení koncesse dosud neexistovavší i převodu neb znovuudělení koncesse, jež tu už bída u osoby jiné, úřadu živnostenskému jest zkoumati.
To odpovídá zcela tomu, co zákon v §. 56. živn. ř. stanoví též o částečném převodu koncese, to jest o výkonu koncesse zástupcem neb pachtýřem. I to je přípustno jen se svolením úřadu živnostenského.
Případy převodu živností koncessovaných, resp. koncessí samých jsou něčím tak všedním, že ve velkých městech vyvinuly se přímo tržní ceny na koncesse.
Stává se i, že podnikavý jednotlivec vymůže si koncessi na živnost slibující úspěch v místě A, podnik s koncessí dobře zavedený a prospívající prodá a totéž učiní v místě B, C. Jistě v tom nelze shledávati nic nepřípustného. Podnikavost lidská dochází tu odměny, podnik prospívající převádí se na osobu jinou, v podniku zaměstnání a obživy docházejí případně četní zřízenci, stát má tu nový zdroj příjmů daňových — podnik jest tedy ku všeobecnému národohospodářskému prospěchu. Nezdravým výstřelkům úřad živnostenský může snadno čeliti, maje v rukou korrektiv zkoumání a uvážení, jsou-li zde podmínky, aby — 216 —
koncesse vůbec, nebo některé osobě zvlášť mohla býti udělena.
Nedbati všeho toho vzhledem k t. zv. nezcizitelnosti koncesse, znamenalo by úmyslně zavírati oči před zjevy a potřebami skutečného života a bylo by protimyslné, ještě mluviti o nezcizitelnosti. Život hospodářský nalezl si tu prostě formu, hovící železné nutnosti a s tím třeba počítati.
Může-li tedy živnost koncessovaná a sama koncesse učiněna býti předmětem právních jednání mezi stranami, tím spíše může a musí býti uznána za způsobilý objekt exekuce. Nebo,* jak opětně uvedeno, snahou exekučního řádu je, aby bylo u dlužníka vše podrobeno exekuci, co má cenu majetkovou a zákon exekuční i jinak sahá za meze, jež mnohdy položeny jsou soukromoprávním jednáním stran.
Nemají-li věřitelům ujíti značné hodnoty majetkové u dlužníka, nutno povoliti tedy zpeněžení živností koncessních i koncessí také způsoby jinými, než vnucenou správou a propachtováním, když se ukáže, že prostředky tyto k cíli nevedly, neb je-li už předem jisto, že v tom kterém případě k cíli nepovedou.
Mínění opačné vedlo by k výsledkům absurdním, jak uvedeme příkladem: koncessovaná živnost hostinská v jistém místě se nalézající upadá tak, že majitel zadlužený jí dále provozovati nemůže. Vnucená správa neb propachtování je předem vyloučeno, protože výnos je roven nule. Objeví se však kupec, jenž nabídne slušnou cenu za koncessi. Zvěděl totiž, že v blízkosti má se stavěti dráha neb rozsáhlý podnik tovární a spekuluje s budoucím ziskem. Spachtování živnosti nemá pro něho významu, protože by se musel obávati zvýšení pachtovného nebo výpovědi, když by očekávaná příznivá konjunktura vskutku nastala. Jeho zájmu, jeho spekulaci hoví jedině kup hostince s koncessí. Kdyby zcizení koncesse za těchto okolností způsobem již shora uvedeným, t. j. za šetření práva udělovacího úřadu živnostenského, nemělo býti uznáno přípustným, dospěli bychom k výsledku absurdnímu, že by hodnota majetková v koncessi vězící byla hospodářsky zničena. Neboť dlužník, jenž až dosud živnost provozoval se ztrátou, přestal by ji provozovati vůbec, takže by mu koncesse po uplynutí doby řádem živnostenským stanovené mohla býti úřadem živnostenským odňata. Tím ovšem špatně bylo by poslouženo jak věřitelům, tak dlužníku, jenž by jinak zbaven aspoň z části naléhajících věřitelů, mohl snad klidně chytit se jiného povolání, nejsa v obavě, že výsledek práce mu bude i zde odňat věřitely. —
Z těchto věcných, vnitřních důvodů nutno tedy připustit i exekučně t. zv. prodej živnosti koncessované, resp. koncesse jako způsob zpeněžení a bude jen podřízenou otázkou formální konstrukce právnické, jakým způsobem se toto zpeněžení provede. Na jméně nezáleží.
Ať už se to nazve prodejem, ať podmíněným složením koncesse, ať jiným nějakým právnickým názvem, vždy jest to realisace ve smyslu §. 332. ex. ř., na jejímž způsobu a pojmenování nezáleží, protože zákon exekuční při různosti předmětů sem spadajích, při nemožnosti jejich jen přibližného výpočtu nemohl také vypočítati všechny způsoby realisační, jež dle povahy toho kterého předmětu exekučního budou kd3r vhodnými (motivy k §u 331. ex. ř.). Sluší povděčnu býti zákonu, že jest zde, snad úmyslně; tak málo určitým, protože pak kryje všechny možné případy nejen přítomnosti, ale i budoucnosti. O životě hospodářském, jenž nové a nové způsoby hodnot majetkových a také způsoby zpeněžení jich vyvolává, možno říci, ne že běží, ale letí, a zákon, jenž obmezil by se na obzor přítomnosti, byl by zastaralým už v tom okamžiku, co byl vydán.
Po tomto výsledku můžeme se vrátit krátce k úvaze vzájemného poměru vnucené správy a propachtování k jiným §. 332. ex. ř. naznačeným způsobům zpeněžení.
Vnucená správa má za předmět pouze plody a užitky, nikdy substanci věci nebo práva. Není překážky, aby správa a propachtování byly myšleny i jako samostatný způsob exekuční, t. j. bez předchozího stupně zabavení a mohl by tedy věřitel obmeziti se na tento způsob, ale sluší tu uvážiti, jaké mu hrozí nebezpečí, nepostaral-li se o to, aby mu zavazena byla také substance objektu exekučního, t. j. podnik sám ve své celosti i s koncessí, ne pouze plody a užitky jeho.
Neboť jednak věřitelé jiní, kteří si vymohli exekuci na substanci, mohli by výsledek správy a propachtování ohroziti neb zmařiti, jednak možnost ta dána jest dlužníkovi tím, že zákaz, jenž provází povolení správy a propachtování, zní pouze na nakládání plody a užitky, ne substancí samou. Ochrana zákona o maření exekuce, jsou-li podmínky její v tom kterém případě vzhledem k zavinění dlužníka dány, málo věřiteli prospěje. Tomuto nepříjemnému důsledku hledí Neumann předejiti tvrzením, že v každém případě vnucené správy a propachtování nutno zároveň vydati zákaz s obsahem §. 331. ex. ř.; než nehledě k tomu, že opatření toto v zákoně nikde odůvodněno není, jest opatření to umělkované a nepřípustné, neboť soudce — 218 —
exekuci povolující nepovolí vym. věřiteli nic víc, než žádal, tedy jen správu neb propachtování jako samostatnou exekuci a chce-li se věřitel zabezpeěiti, nechť žádá přímo také zabavení dle §. 331. ex. ř. a to jak koncesse, tak podniku.
Vzájemný poměr jest tedy tento:
1. lze vésti exekuci dle §§. 341.—344. ex. ř. vnucenou správou neb propachtováním jakožto zcela samostatným prostředkem exekučním; ale způsob tento má nevýhody a nebezpečí právě zmíněné, takže věřitel, chtěje se zabezpečit,
2. bude žádati zároveň za zabavení podniku i koncesse, jež je celým jeho základem.
Obojí způsob vede jen k uspokojení z plodů a užitků; nechce-li se takto věřitel obmeziti, nebo neslibuje-li tento způsob výtěžku,
3. povede exekuci dle §§. 331. —339. ex. ř. kdež pak soudce po výslechu účastníků, dle jich návrhů a s uvážením všech okolností jednotlivého případu, zejména také bera zřetel k existenci dlužníkově rozhodne, jakým způsobem se zpeněžení státi má. K prodeji veřejnou dražbou sáhne se jen v případě krajní nutnosti;
4. není vyloučeno konečně, aby obmezil se věřitel na zabavení dle § 331. ex. ř., chtěje se zatím pouze zajistit pro svou pohledávku, takže ke skutečnému provedení exekuce, k realisaci, ani nedojde. Zda-li pak ovšem tento věřitel bude účasten exekuce realisační, vedené jiným věřitelem, jest otázka, jíž v rámci této úvahy už obírati se nelze. Dr. J. Hrdina.
  1. Ostatně i řád exekuční práva a podniky více méně jako pojmy souřadné bere, jak patrno z §u 382, 383. ex. ř. Vedle věcí movitých a nemovitých s jedné strany slovem „práva“, s druhé strany zahrnuje všechny objekty v §§ 334.—339, 341.—344. ex. ř. uvedené.*
Citace:
K otázce, jsou-li vnucená správa a propachtování jedinými způsoby vedení exekuce na podniky v § 341 ex. ř. uvedené, .... Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1911, svazek/ročník 20, číslo/sešit 5, s. 239-248.