Čís. 1336.

Předražování (zákon ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n.).
Odstupné, požadované postupitelem bytu, jakož i úplata za postoupení příležitosti ku provozování výdělečné činnosti v postupovaných místnostech, nespadá pod ustanovení §u 8 lich. zák.
(Rozh. ze dne 7. listopadu 1923, Kr I 793/22),
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného Josefa T-а do rozsudku lichevního soudu při zemském trestním soudě v Praze ze dne 20. dubna 1922, pokud jím byl stěžovatel uznán viným přečinem dle §u 7 (3) zákona ze dne 17. října 1919 čís. 568 sb. z. a n., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by znova jednal a rozhodl o obžalobě, že Josef T. na podzim roku 1920, prodávaje zařízení krámu a bytu, prostřednictvím svého švakra Josefa S-a za 80 000 Kč (70 000), požadoval, využívaje mimořádných poměrů vyvolaných válkou za předměty potřeby zřejmě přemrštěnou cenu, při čemž neoprávněný zisk, jehož mělo býti trestným činem dosaženo, převyšoval 2000 Kč.
Důvody:
Napadený rozsudek skutkovou podstatou přečinu dle §u 7 čís. 3 zákona o válečné lichvě, jímž uznal stěžovatele vinným, shledává v tom, že stěžovatel požadoval za předměty potřeby zřejmě přemrštěné ceny, prodávaje zařízení krámu a bytu 1) prostřednictvím svého švakra Josefa S-a za 80 000 Kč, (70 000 Kč), a pak 2) sám osobně (na Františku K-ovi) za 42 500 Kč. Právem napadá zmateční stížnost rozsudek co do výroku k čís. 2 z důvodů zmatečnosti čís. 8 §u 281 tr. ř. Předmětem obžaloby bylo výhradně súčastnění se stěžovatele (splnomocnením Josefa S-a k takovému jednání) na tom, že Josef S. vyjednával s Antonínem J-em o postoupení krámu a bytu stěžovatelova, požaduje za zařízení obou 70 000 Kč. Od tohoto intelektuelního původcovství stěžovatelova na činnosti S-ově, od nepřímého vyjednávání z J-ou prostřednictvím S-ovým, liší se podstatně — časově, osobou kupitele a výší požadované ceny — přímé, bezprostřední jednání stěžovatelovo vůči Františku K-ovi, na němž požadoval sám stěžovatel 42 500 Kč. k tomuto činu stěžovatelovu, vypadajícímu z rámce spisu obžalovacího, obžaloba ani původně nesměřovala, aniž byla za hlavního přelíčení naň rozšířena. Uznal-li rozsudek přes to stěžovatele vinným také, že požadoval sám za zařízení krámu a bytu 42 500 Kč, překročil tím proti předpisům §§ 262, 263, 267 tr. ř. obžalobu a jest ve výroku čís. 2 zmatečným dle č. 8 §u 281 tr. ř. Než napadený rozsudek jest zmatečnosti stižen i v ostatním výroku o stěžovatelově vině. Stížnost namítá právem z důvodu čís. 9 lit. a) §u 281 tr. ř., že stěžovatel neprodával jen zařízení, nýbrž že postupoval také obchodní a bytové místnosti. Námitka odnáší se zřejmě též k výroku čís. 1., třebaže jí stížnost — příkaz stěžovatele S-ovi vůbec popírajíc — napadá výslovně jen výrok čís. 2. Sám obžalovací spis poukazuje k tomu, že stěžovatel splnomocnil S-a, by postoupil jeho krám i s bytem tomu, kdo koupí celé zařízení krámu a bytu za 80 000 Kč, nejméně však za 70 000 Kč. I napadený rozsudek zjišťuje, že stěžovatel chtěl se svého obchodu vzdáti, že zmocnil S-a, by za zmíněného předpokladu postoupil jeho krám i s bytem a že využíval nouze o byty a krámy. Nalézací soud zjišťuje dále, že K. kupoval od stěžovatele obchod i s bytem a celým zařízením a příslušenstvím, a podotýká, že K. hledal krám a byl by rád i přemrštěné ceny dal za zařízení bytu a krámu, jen aby dostal krám. Jest na snadě, že jednal za stejných úvah i J., který udal, že si chtěl zaříditi krejčovskou dílnu, že S. nestanovil zvláštní cenu za zařízení bytu a zvláštní cenu za postoupení bytu a krámu, nýbrž požadoval 70 000 Kč za všechno, jak to stojí a leží, a že veškeré zařízení s postupem místností nemělo větší ceny, než 10 000 Kč. Vše to poukazuje k tomu, že při převodu, o který se opírá obžaloba, nešlo pouze o prodej zařízení krámu a bytu, nýbrž současně o postup nájmu místností k provozování obchodní živnosti a výdělečné příležitosti, a poukazuje v důsledku toho dále k tomu, že požadovaných 80 000 (70 000 Kč) nebylo výhradně cenou za zařízení krámu a bytu, nýbrž též úplatou za postup místností a možnosti výdělku. Řešení otázky, pokud je tato úplata, pokud se týče takové odškodnění vedle oné ceny v požadovaných obnosech obsažena, není však bez významu pro posouzení, zda bylo požadování jich trestným činem, před soud příslušejícím. Postupují-li se — jak se pravidelně děje — najaté místnosti dosavadním nájemníkem jiné osobě za souhlasu projímatelova tím způsobem, že pronajímatel propouští dosavadního nájemce ze smlouvy a přijímá do smlouvy jako nájemce osobu, v jejíž prospěch dosavadní nájemce zříká se svých nájemních práv, a jež naopak vstupuje do závazků dosavadního nájemce vůči pronajímateli, vzchází sice nájemní smlouva mezi nabývatelem a pronajímatelem, ale mezi osobou postupující nájem místností a osobou, jíž místnosti byly postoupeny, není smlouvy nájemní ani podnájemní. Odstupné není nájemným. Požadování přílišného odstupného není požadováním zřejmě přemrštěné částky jako nájemného z nemovitostí a nespadá proto pod ustanovení §u 8 zákona o válečné lichvě. Správnosti tohoto výkladu §u 8 lich. zák. nasvědčují ustanovení §u 14, 29 zákona z 8. dubna 1920 čís. 275 sb. z. a n., dle nichž dosavadní nájemník, který dává sobě nebo někomu jinému něco poskytovati nebo slibovati za postoupení bytu — a byty rozumějí se dle §u 31 jakékoliv místnosti, které jsou předmětem nájemní nebo podnájemní smlouvy — nebo v souvislosti s tím, tresce se politickou správou okresní, po případě státním policejním úřadem. Práva nájemní a příležitost k výdělkové činnosti jsou sice z větší částí jmění osoby, jež tam bydlí a místností užívá k výdělečné činnosti; příležitost ku provozování takové činnosti v místnostech, o které jde, jest sice zdrojem příjmů, předmětem majícím hodnotu zcizitelnou, není však věcí movitou, sloužící k ukojení potřeb lidských nebo potřeb domácích zvířat a není proto předmětem potřeby, chráněným zákonem o válečné lichvě. Slušelo tudíž nalézacímu soudu vyšetřiti, uvážiti a zjistiti, zda a pokud bylo v požadovaných obnosech uplatňováno též odstupné v naznačeném smyslu za krám a byt, jakož i odškodnění za příležitost k výdělku, zda a pokud byla částkou požadovaných obnosů — zbývající po případné srážce těchto úplat — požadována zřejmě přemrštěná cena za krámské a bytové zařízení a zda stěžovatel byl sobě vědom, že v požadovaných obnosech žádá za tyto předmětyty potřeby zřejmě přemrštěnou cenu. Toho však nalézací soud neučinil; srovnával požadované obnosy výhradně s hodnotou krámského a bytového zařízení, ponechav úplně stranou, zda a pokud byly či nebyly požadovány též za postoupení obchodních a bytových místností a možnosti výdělku, a použil takto zákona nesprávně co do pojmu požadování ceny za předměty potřeby.

Citace:

č. 1336. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 463-465.