č. 8044.

Samospráva obecní: 1 I školní přirážka je přirážkou obecní v technickém slova smyslu. — 2 1 na školní přirážku vztahuje se omezení co do výše přirážek k domovní dani činžovní, stanovené zákonem č. 170/19.
(Nález ze dne 19. června 1929 č. 12.166.)
Věc: Městská obec T. (adv. Dr. Bedř. Eckstein z Ostí n./L.) proti zemskému správnímu výboru v Praze o obecní rozpočet.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: Městské zastupitelstvo v T. schválilo dne 28. května 1926 obecní rozpočet na rok 1926 a usneslo se vybírati na úhradu jeho schodku k dani činžovní přirážku 70% a k ostatním daním přirážku 250%. Odvolání Oty G. a spol. proti tomuto usnesení osk zamítla. Dalšímu odvolání Oty G. žal. úřad částečně vyhověl a to potud, že ohledně rozpočtových položek 10000 Kč na doručování a jiné odměny a 58000 Kč na chudinství rozhodnutí osk jakož i usnesení obecního zastupitelstva zrušil jako nezákonná a snížil položku prvou na 5000 Kč a druhou na 36000 Kč. Zároveň povolil obci vybírati k dani činžovní přirážku 80% a k ostatním daním 104%.
Proti tomu směřuje stížnost městské obce T., o níž nss uvážil takto:
Sporný případ skládá se ze dvou části: Prvá týká se dvou výdajových položek obecního rozpočtu na rok 1926 a to jednak položky »Výpomoci za doručování a jiné odměny« a jednak položky »Chudinské porce«. Žal. zsv k rekursu Oty G. obě tyto položky snížil.
Zkoumaje nař. rozhodnutí v rámci stížnosti, shledal nss především, že rozhodnutí jest nejasné a k věcnému přezkoumání nezpůsobilé potud, že snížení prvé položky s 10000 Kč na 5000 Kč stanovené v enunciátu, nesouhlasí s obsahem důvodů rozhodovacích, z nichž se podává snížení této položky toliko na 6000 Kč. Již tato nesrovnalost musila vésti ke zrušení nař. rozhodnutí v tomto bodu pro jeho vadnost.
V důsledku toho odpadá souvislá s tím otázka, byl-li zsv oprávněn jíti nad petit rekursu Oty G., který ve svém odvolání domáhal se toliko, aby uvedená položka byla snížena na 6000 Kč, tedy na výši rozpočtu roku předcházejícího, neboť vzhledem k zmíněné nesrovnalosti enunciátu a důvodů rozhodovacích je pochybno, zda zsv vskutku petit rekursu chtěl překročiti. Přes to však bylo se nss-u zabývati otázkou, měl-li žal. úřad za zjištěného stavu skutkového aspoň v zásadě dostatečný důvod ke snížení sporné položky. Otázku tuto bylo zodpověděti záporně, neboť zsv proti skutečnostem, jež obec uvedla k odůvodnění této položky v preliminované výši (menší výkonnost definitivně ustanoveného úředního posla následkem jeho stáří, potřeba výpomoci v úřadě přihlašovacím, policejním a důchodenském a nutná potřeba výpomocné síly za účelem vybírání daně z obratu), postavil jen zcela všeobecné, o žádné konkrétní skutečnosti neopřené domněnky, že jde o výpomoc pouze přechodnou a že při nezaměstnanosti obyvatelstva nalezne obec pro tento účel dostatek sil za odměnu, na jejíž úhradu i snížená položka rozpočtová postačí.
Pokud jde o snížení druhé položky t. zv. chudinské porce, má žal. zsv za to, že důvody uváděné obcí vyvrátil prostým poukazem na podporu v nezaměstnanosti podle zák. č. 267/21. Avšak, nepříhlíží-li se ani k tomu, že obec odůvodňovala ve svém vyjádření ze 16. února 1927 zvýšení chůd. porcí tím, že počet osob, které mají podle příslušných zákonů nárok na trvalou chudinskou podporu, stoupl v roce 1926 na 90 naproti 56 v roce 1925, není možno z toho, že podle cit. zák. poskytují se nezaměstnaným podpory, dospěti k závěru, že nezaměstnaní chudinské podpory od obce potřební nebudou, neboť podle dovolaného zákona poskytne se nezaměstnaným podpory jen za určitých podmínek a s obmezením nejen co do výše, nýbrž i co do času.
Ve druhé části sporného případu jde o stanovení procentní sazby obecních přirážek. Stížnost obrací se především proti zvýšení přirážky k dom. dani činžovní ze 70% na 80%, vytýkajíc tomuto opatření nezákonnost, ježto na dom. daň činž. byla již pravoplatným rozpočtem školním uvalena přirážka 30%, takže obecní a školní přirážka k dani této činila 100%, přes kteroužto míru obec podle zák. č. 170/1919 jíti nesměla. O této námitce bylo uvážiti toto:
Podle § 1 odst. 4 právě cit. zák. snižuje se u budov, podléhajících dani činžovní, pokud nespadají pod zák. o berních úlevách pro novostavby z 28. prosince 1911 č. 242 ř. z., základna přirážková na obnos daně státní. Přirážky samosprávných svazků k dom. dani činž. smějí býti zvýšeny (sc. od 1. ledna 1919, kterýmžto dnem nabyl zák. č. 170/19 účinnosti) jen do té výše, aby byl vyrovnán úbytek nastalý snížením základny přirážkové. Zvyšování přirážky k dom. dani činž. nad tuto míru je nepřípustné.
Jde tedy o otázku, sluší-li k přirážkám samosprávných svazků, t jejichž výše je u dom. daně činž. určitým způsobem obmezena, čítati i přirážku školní, kterou obec vybírá k úhradě schodku rozpočtu školního. Třeba že školní přirážka od jiných obecních přirážek v jistých směrech se různí, dlužno přece vzhledem k positivnímu ustanovení § 12 zák. o zřizování a udržování veř. škol nár. z 24. února 1873 č. 16 z. z. považovati i školní přirážku za přirážku obecní v techn. slova smyslu. Pak ovšem vztahuje se i na školní přirážku obmezení stanovené zákonem č. 170/19 po přirážky samosprávných svazků.
Výtka nezákonnosti povolení 80%ní přirážky k dom. dani činž. byla by tedy důvodná, kdyby bylo jisto, že zsv, stanově toto procento, překočil ustanovení zák. č. 170/19. Z nař. rozhodnutí nelze však seznati,
Bohuslav, Nálezy sprání 11 50 zdali zsv vskutku octl se v rozporu s tímto zákonem, neboť z odůvodnění k rozhodnutí připojeného není patrný číselný podklad, ze kterého zsv vycházel. Tím je nss-u znemožněno bezpečně přezkoumati zákonitost nař. rozhodnutí po této stránce. V tom sluší spatřovati podstatnou formální vadu.
Stížnost vytýká výroku o povolení přirážek dále také vadnost řízení, že žal. úřad vzal za podklad výpočtu procentní sazby přirážkové jedině daňový předpis berního úřadu z 23. června 1926, aniž přihlédl ke změnám, jež v daňových a hospodářských poměrech obce musily v rozpočtovém roce nutně nastati v důsledku krise sklářského průmyslu, poněvadž v obci má sídlo několik podniků sklářských. I v tom bylo stížnosti přisvědčiti.
Stěžující si obec uplatňovala totiž již v řízení správním, že číslice daňového výkazu ber. úřadu z 23. června 1926 daleko převyšují očekávaný daňový předpis. Obec předložila dokonce na doklad svého tvrzení sdělení berní správy v Praze, podle něhož sazba zvláštní daně výdělkové největších průmyslových závodů v obci, t. j. skláren »L. a spol.« a Severočeské skelné hutě«, bude v letech 1921—1925 následkem značných ztrát, jež závody ty utrpěly, minimální (u sklárny »L. a spol.« asi 2000 Kč a u firmy »Sev.-čes. skelné hutě« ca 750 Kč), takže daňový předpis těchto dvou hlavních poplatníků obecních nedosáhne v. roce 1926 z daleka číslice 228499 Kč, jak ji vykázal berní úřad.
Za tohoto stavu věci neměl se ovšem zsv při výpočtu přirážky spokojiti s řečeným daňovým předpisem, nýbrž jeho povinností bylo, aby za účelem spolehlivého odhadu daňového základu tuto závažnou okolnost obcí uváděnou vyšetřil a teprve po té k stanovení procentní sazby přikročil. Mělo se tak státi tím spíše, ježto dle oznámení berní správy, došlého měst. úřadu v T., byla ještě před vydáním nař. rozhodnutí jedné ze jmenovaných firem, t. j. Sev.-čes. skel. hutím, skutečně původní základní daň snížena se 185639 Kč na 34494 Kč, z čehož na T. připadlo pouze 26133 Kč. V tom, že žal. úřad přes upozornění, doložené sdělením berní správy, prostě přešel a skutečný stav véci náležitě nezjistil, spočívá rovněž podstatná vada řízení.

Citace:

č. 8044. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 942-944.