NPD documents search: Boh. adm., 11 (1929), sv. 1

Č. 8999.

Zaměstnanci veřejní: * Usnesení vlády z 20. ledna 1928 (intimované min. sprav. z 28. ledna 1928 č. 3603) o povolení zvláštních služebních přídavků přednostenských a předsednických u soudů, vydané na základě § 148 odst. 1 plat. zák., není právní normou a nelze proto vyvozovati z něho subjektivní nároky na přídavky v něm uvedené.
(Nález ze dne 20. ledna 1931 č. 746).
Prejudikatura: Boh. A 8697/30.
Věc: Dr. Elemér V. v B. proti ministerstvu spravedlnosti o přídavek předsedy senátu.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Na základě § 148 odst. 1 zák. č. 103/26 (platový zákon) povolila vláda usnesením z 20. ledna 1928, — kteréž bylo sděleno soudům výnosem min. sprav, z 28. ledna 1928 č. 3603/28 — pro obor min. sprav, zvláštní služební přídavky, mimo jiné v odd. 1. bodu 2 zvláštní přídavek ročních 2400 Kč soudcům, kterým bylo propůjčeno soudcovské služební místo, systemisované v 6. stupnici funkčního služného u sborového soudu 1. stolice, kteří jsou podle rozvrhu práce, schváleného presidentem sborového soudu 2. stolice, ustanoveni u sborového soudu 1. stolice za předsedy stálých nalézacích a odvolacích senátů ve věcech civilních a trestních i senátů nesporných s převážně konkursní agendou, a to v počtu, stanoveném pro ten který sborový soud 1. stolice min. sprav, v dohodě s min. fin.
Podáním z 20. června 1928 žádal st-l, tabulární soudce, aby mu »poplatek za vedení senátu« byl povolen, ježto již od 5. března 1921 jest předsedou senátu u berehovské soudní stolice a dosud funkci tu zastává. Žádost tuto vrátilo min. sprav. nař. výnosem a to s poukazem na výnos ze 14. května 1928.
Proti tomuto rozhodnutí žalovaného úřadu čelí stížnost, v níž se navrhuje, aby rozhodnutí to bylo zbaveno platnosti a bylo vyřčeno, že dle vl. nař. č. 3603/28 náleží st-li přídavek předsedy senátu.
Nss uvážil o stížnosti toto:
Min. sprav. přiznalo výnosem ze 14. května 1928 č. 20035 služební přídavek ve smyslu shora uvedeného usnesení vlády z 20. ledna 1928 dvěma tabulárním soudcům soudní stolice v Berehovu, mezi nimiž však st-l nebyl. Odkázalo-li nař. výnosem na předeslaný svůj výnos, nelze odkazu tomu rozuměti jinak, než že žádost st-lovu o uvedený služební přídavek zamítlo.
Stížnost opírá se po stránce právní výhradně o usnesení vlády z 20. ledna 1928 a snaží se dovoditi, že st-li přísluší nárok na přídavek předsedy senátu, ježto funkci tu podle schváleného rozvrhu práce skutečně zastává. Činí však tak neprávem.
Nss jest podle § 2 zák. o ss povolán chrániti toliko subjektivní práva stran. Porušení svého subj. práva mohl by však st-1 důvodně tvrditi jedině tenkráte, kdyby cit. usnesení vlády z 20. ledna 1928 na přiznání přídavku předsedy senátu skýtalo vůbec právní a tedy před nss stihatelný nárok. Jde tedy o to, zda usnesení vlády z 20. ledna 1928 lze kvalifikovati buďto jako právní normu, anebo jako individuelní správní akt, kterým st-li právní nárok na přídavek předsedy senátu přímo individuelně byl přiznán.
Povahy individuelního správního aktu usnesení vlády z 20. ledna 1928 zřejmě nemá, ježto netýká se toliko st-le, nýbrž jest povahy generelní. Leč ani všeobecně závazné právní normy v něm nss neshledal, jak plyne z těchto úvah:
Podle § 148 odst. 1 plat. zák. č. 103/26, na jehož podkladě usnesení vlády z 20. ledna 1928 se stalo, určí vláda, zda, za jakých podmínek a v jaké míře příslušejí vzhledem k povaze služby zvláštní služební přídavky. Předpisem tímto bylo dáno vládě zmocnění, aby určila zvláštní služební přídavky, nebylo však stanoveno nic o tom, jakou formou má vláda přídavky ty určití, takže nutno míti za to, že chtěl zákonodárce v tom směru ponechati vládě volnou ruku. Může tedy vláda zvláštní služební přídavky podle ustanovení § 148 odst. 1 plat. zák. určiti individuelními správními akty, nebo úpravu takovou provésti vydáním abstraktní normy, nebo může se konečně omeziti na vydání pouhých interních pokynů. Povahu všeobecně závazné normy může však míti jen takové opatření vlády, které bylo učiněno v ústavní formě vl. nařízením ve smyslu §§ 55, 81. lit. a), 84 úst. listiny a které bylo také řádně publikováno. (Viz zák. č. 139/19 a č. 500/21). Předeslaný výklad § 148 odst. 1 podporuje i úvaha, že platový zákon souhlasně v případech, ve kterých chtěl, aby vláda, upravujíc na základě jeho zmocnění určité vztahy poměru státně-zaměstnaneckého, provedla úpravu takovou vl. nařízením, výslovně tak stanovil a vládě vydání vl. nařízení uložil (srov. případy vytčené v § 206, dále § 142 cit. zák.).
Z toho plyne, že vláda, usnášejíc se na přiznání přídavků předsedů senátů a soudů, svým usnesením z 20. ledna 1928, jež nebylo vydáno ve formě vl. nař., ani nechtěla vydati právní normu všeobecně závaznou, a že usnesení to nelze kvalifikovati, nežli jako pouhou interní směrnici, danou min. sprav., jež pro jednotlivé zaměstnance nějakých nároků právních nezakládá. Není tedy usnesení vlády z 20. ledna 1928 (intimát min. sprav. z 28. ledna 1928) o povolení zvláštních služebních přídavků předsedů senátu, vydané na základě § 148 odst. 1 plat. zák. č. 103/26 právní normou a nelze vyvozovati z něho subj. nároky na výhody v něm uvedené.
Ale pak nemůže st-l důvodně tvrditi, že nař. rozhodnutím bylo porušeno nějaké jeho subj. právo, a bylo stížnost již z tohoto důvodu zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 8999. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 242-244.