— 82 —
V § 583. c. ř. s. stranám přiřčené právo, by žádaly o prohlášení smlouvy o rozsudím za bezúčinnou, nemůže jim býti odeřčeno pro nahodilou okolnost, že ve sporu jimi zahájeném platnost smlouvy o rozsudím jest sporná. — Zvláštní návrh dle § 583. c. ř. s. lze učiniti i tehdy, když ve sporu mezi stranami již zahájeném činí se následkem uzavření smlouvy o rozsudím námitka nepříslušnosti soudu, neboť námitce té nelze přiřknouti účinek zahájení rozepře dle §§ 232. a 233. c. ř. s., ježto jen o materielné-právní nárok, právo nebo prejudicielní právní poměr spor zahájiti se může, nikoliv však o otázku práva procesního. — Ohledně útrat řízení za účelem prohlášení smlouvy o rozsudím za bezúčinnou platí ustanovení § 40. a násl. c. ř. s.
A. zažaloval B. o zaplacení 76837 K s přísl. u c. k. krajského, jako obchodního soudu v Plzni. Žalovaný namítal co do části sporného nároku nepříslušnost soudu, poněvadž mezi stranami spornými jest smlouva o rozsudích. Naproti tomu tvrdil A. ve sporu, že smlouva i příslušný odstavec její o rozsudích jednající nemají platnosti.
Dle protokolu z 5. října 1909, č. j. Cg IV. 19/9—14, dohodly se strany sporné, že ve sporu nastane klid řízení. Před tímto dohodnutím sdělil však A. žalovanému B., že téhož dne podal již u c. k. krajského soudu, jako obchodního senátu, v Plzni návrh, aby — 83 —
smlouva o rozsudích mezi stranami uzavřená byla prohlášena za bezúčinnou, jelikož jeden z rozsudích úřad rozhodčí konati odepřel.
Při jednání o tomto návrhu č. j. Nc IV 17/9 dne 20. října 1909 namítal B. nepřípustnost jeho, leč soud I. stolice usnesením ze 27. října 1909 prohlásil smlouvu o rozsudích za bezúčinnou; účtované útraty nebyly žádné straně přisouzeny.
V důvodech uvádí se, že odstavec sedmý smíru mezi stranami shora uvedenými dne 19. listopadu 1908 uzavřeného uznaly obě strany za písemnou smlouvu o rozsudích ve smyslu § 577., c. ř. sd. Na základě oznámení rozsudího C. ze dne 7. září 1909 pokládá se za zjištěno, že jmenovaný úřadu rozsudího se vzdal a A-ovi oznámil, pročež bylo vedle § 583. c. ř. sd. svrchu uvedeným způsobem k návrhu A-ovu rozhodnouti.
Námitky činěně od B. proti návrhu A-ovu, že podání separátního návrhu v den jednání ve sporu Cg IV 19/9 — totiž 5. října 1909 — vůbec nebylo přípustno, poněvadž tvoří integrující součást sporu samého řešení otázky, zda jde tu o smlouvu o rozsudích čili nic (§§ 178., 584. c. ř. sd.), dále poněvadž byl stranami v hlavní sporně věci Cg IV 19/9 ujednán klid řízení, konečně že rozsudí C. neměl žádného závažného důvodu k složení převzatého úřadu a jím uvá- děný důvod jest nepravdivý — jsou neodůvodněny, poněvadž již tím, že C. odepřel přijetí úřadu rozsudího, resp. tento úřad složil, nehledě k tomu, zda právem či neprávem tak učinil (srv. Neumann, Kommentar zu d. Zivilprozessges. II. str. 1412), byly strany podle §§ 582. a 584. c. ř. sd. oprávněny žádati o prohlášení smlouvy o rozsudích za bezúčinnou.
Poněvadž A. oprávnění svého — podati zvláštní návrh — v den sporného jednání k č. j. Cg IV 19/9—14 použil, bylo vedle §§ 583. a 584. c. ř. sd. zvláštní řízení od soudce z příkazu činného, který byl přednostou soudu ustanoven, zavedeno; klid řízení ve sporu Cg IV 19/9 nemá na řízení, o něž se jedná, žádného vlivu, poněvadž se tím ve sporu neděje žádný processní úkon a řízení, o něž jde, kdykoliv zavěsti nutno, jakmile ta či ona sporná strana z důvodů v § 583. c. ř. sd. uvedených navrhne prohlášení smlouvy o rozsudích za bezúčinnou.
Výrok o útratách opírá se o § 40. c. ř. sd., jelikož v tomto řízení ani k podání návrhu, ani k jednání o něm není nutné zastoupení advokátem a dotyčným návrhem nebyl dán podnět ku spornému jednání.
K rekursu, který obě strany — a sice A. toliko co do výroku o útratách — podaly, vrchní soud zemský v království Českém usnesením z 18. listopadu 1909, č. j. R III. 69/9—6. změnil hořejší usnesení, zamítl návrh A-ův a uložil tomuto náhradu útrat jednání o návrhu v první stolici a náhradu útrat rekursu B-ovi vzešlých a to z následujících — 84 —
důvodů:
Ve sporné záležitosti Cg IV. 19/9 ujednaly obě strany dle jednacího protokolu z 5. října 1909 klid řízení. Toto souhlasné prohlášení má dle § 168. c. ř. sd. právní účinek přerušení řízení s výjimkou vztahující se na lhůty konečné, tudíž dle § 163. c. ř. sd. po zákonu účinek, že pokud klid řízení trvá, nemohou se díti obeslání k jednání a procesní úkony od strany jedné předsevzaté vůči straně druhé postrádají právního účinku. Takovým za trvání klidu řízení předsevzatým procesním jednáním jeví se však návrh na prohlášení smlouvy o rozsudích za bezúčinnou a to z toho důvodu, poněvadž dle svého obsahu návrh ten k tomu čelí, aby smlouva o rozsudích mezi oběma stranama uzavřená písemným smírem z 19. listopadů 1908, na kterou se žalovaný v hořejším sporu za tím účelem odvolává, by z jejího uzavření dovodil námitku nepříslušnosti soudu, byla za bezúčinnou prohlášena a tím zmíněná námitka vyvrácena — poněvadž návrh ten tudíž nepopiratelně má charakter procesního úkonu, který podniká se, aby zavedením incidentního sporu vyvolán byl výrok soudní, který ku vyvrácení vznesené námitky nepříslušnosti soudu použit býti má. Že ale takový incidentní spor tu jest a nikoliv spor sám sebou daný a od hlavního procesu nezávislý, dokazuje okolnost, že dle znění návrhu se vztahem na shora zmíněný proces toliko ten účel se sleduje, by námitce uzavření smlouvy o rozsudích s účinkem se čelilo, ačkoliv od žalobce platnost tvrzené smlouvy o rozsudích se popírá, a že navrhovatel sám činí návrh i v tomto podružném sporu, aby rozhodnutí jeho bylo přikázáno senátu rozhodujícímu v příslušném sporu hlavním.
Návrh, aby prohlášena byla smlouva o rozsudích za bezúčinnou, mohl býti učiněn při jednání ústním o věci hlavní, anebo také samostatným podáním mimo jednání, nikdy však před uplynutím tříměsíční lhůty za trvání klidu řízení, poněvadž učiněný návrh za účelem zahájení sporu, jehož výsledek má sloužiti procesnímu jednání ve věci hlavní, pokládati jest za postup ku obejití této lhůty, a proto bylo návrh ten dle § 169. c. ř. sd. zamítnouti.
Ten názor nepříčí se ustanovením §§ 583. a 584. c. ř. sd., poněvadž tato ustanovení upravují případy, kdy smlouva o rozsudích prohlašuje se za bezúčinnou, beze zřetele na spor již zahájený, v kterém tato smlouva o rozsudích významnou se jeví.
Vedle řečeného slušelo návrh žalobcem učiněný, ježto podán byl před uplynutím tříměsíční lhůty, po kterou trval klid řízení, bez jednání zamítnouti a bylo toto zamítnutí, ježto se nestalo prvním soudem, vysloviti od soudu rekursního za současného zrušení v odpor vzatého usnesení.
Útraty jednání byly v tomto podružném sporu zvítězivšímu žalovanému proti žalobci, který je zavinil, přisouditi dle § 41. c. ř. — 85
sd., a to ihned, poněvadž náhradní povinnost od výsledku sporu tu nezávisí.
Při právním posouzení věci v změněném, v svrchu uvedeném smyslu odkazuje se rekurs žalobcův na hořejší rozhodnutí.
K revisnímu rekursu A-ovu c. k. nejvyšší soud hořejší usnesení změnil a ve věci samé obnovil rozhodnutí soudu první stolice. Ohledně útrat pak vyslovil, že má B. hraditi A-ovi útraty jednání v prvé stolici, jakož i útraty rekursu a revisního rekursu, od A. podaných, kdežto odpůrce navrhovatele nésti má útraty své sám a to z těchto
důvodů:
Usnesení soudu rekursního spočívá na nesprávném posouzení právním.
Především nevadila navrhovanému prohlášení smlouvy o rozsudím za bezúčinnou okolnost, že strany ve sporu o zaplacení 76837 K při roku dne 5. října 1909 ujednaly klid řízení. Bylť jednak návrh na prohlášení smlouvy o rozsudích za bezúčinnou podán téhož dne u téhož soudu, a žalobce, vztažně navrhovatel již před ujednáním klidu řízení sdělil to odpůrci. I podle právního názoru soudu rekursního neslušelo tedy návrh zamítnouti, nýbrž nejvýše nejednati a nerozhodovati o něm za trvání klidu řízení.
Jednak ale prohlašují se v §§ 163. a 168. c. ř. sd. jen procesní úkony, předsevzaté ohledně rozepře zahájené již vůči straně druhé, za bezúčinné. Jelikož pak pod procesními úkony rozuměti sluší veškery na pokračování v zahájené rozepři vztahující se návrhy stran a nelze nahlédnouti, pokud návrh na prohlášení smlouvy o rozsudích za neplatnou na průběh procesu č. j. Cg IV. 19/9 účinkovati má, dlužno mu také povahu procesního úkonu v tomto sporu odepříti. Že návrh ten za procesní úkon v naznačeném smyslu pokládán býti nemůže, plyne i z jeho povahy. Jest to zcela samostatný návrh, který nevzešel z popudu jedné strany sporné, nýbrž okolností mimo ni ležící, totiž tím, že rozhodce C. vzdal se svého úřadu, vyvolán byl. O návrhu tom soud procesní ve sporu Cg IV. 19/9 vůbec rozhodnouti nesměl, nýbrž návrh ten měl tvořiti východisko zvláštního řízení, jehož výsledek však pro rozhodnutí sporu alespoň ve věci hlavní nikterak směrodatným býti nemohl. V § 583. c. ř. sd. stranám přiřčené právo, by žádaly o prohlášení smlouvy o rozsudích za bezúčinnou, nemůže jim býti odeřěeno pro nahodilou okolnost, že ve sporu jimi zahájeném platnost smlouvy rozhodčí je spornou. Ovšem jest správné, že jak námitka nepříslušnosti soudu, ve sporu žalovaným činěná, tak i dle § 583. c. ř. sd. učiněný návrh — v odporu se žalobou — vycházejí ze stanoviska, že smlouva o rozsudích platně byla uzavřena a že usnesení k návrhu tomu vydané bude prejudicielním pro osud námitky nepříslušnosti. Tím není ale nepřípustnost — 86 —
návrhu ani pro ten čas, ani vůbec nikterak prokázána. To by bylo tenkráte, kdyby učiněné námitce nepříslušnosti soudu přináležel účinek rozepře zahájené (§§ 232. a 233. c. ř. sd.). O tom však nemůže býti žádné řeči, ježto rozepře zahájena býti může jen o materielně-právní nárok, o právo neb nárok na praejudicielní právní poměr, nikoliv však o otázku procesuální.
V uvážení těchto okolností a poněvadž od odpůrce proti návrhu přednesené a v jeho rekursu pod III. a IV. opakované důvody návrh potírající prvním soudem případně vyvráceny byly, musilo býti revisnímu rekursu vyhověno a rozhodnuto bylo naznačeným shora způsobem.
Pokud jde o výrok o útratách, mohlo usnesení prvého soudu jen v tom směru obnoveno býti, že útraty návrhu navrhovatel sám nésti má, ježto útraty ty nebyly zaviněny jeho odpůrcem, nýbrž jednáním rozsudího C. Jinak má se to však s útratami ústního jednání, při kterém odpůrce proti návrhu ve více směrech námitky činil a navrhovatele k hájení jeho právního stanoviska nutil. Tyto útraty slušelo s použitím § 41. c. ř. sd. navrhovateli přisouditi a rovněž tak útraty jeho rekursu a revisního rekursu, jimiž plného úspěchu dosáhl (§§ 41. a 50. c. ř. sd.).
(Rozhodnutí c. k. nejvyššího soudu ze 4. ledna 1910, č. j. Rv II. 1134/9/1) Dr. Beutl.