NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 2

Č. 3977.

Pensijní pojišťování: * Cestující na provisi, který dle smlouvy s firmou, pro kterou cestuje, nevzal na sebe závazků konati nějakou činnost a který není k firmě v poměru podřízenosti a vázanosti na rozkazy firmy, není ve služebním poměru ve smyslu § 1 zák. z 5. února 1920 č. 89 Sb. (zák. o pensijním pojištění) a nepodléhá tedy pensijnímu pojištění.
(Nález ze dne 3. října 1924 č. 16598.)
Věc: Firma H. K. v F. (adv. Dr. Gust. Glássner z Liberce) proti ministerstvu sociální péče (za zúčastněnou stranu všeobecný pensijní ústav v Praze, tajemník Dr. Jan Gallas) o pensijní pojištění.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Výměrem ze 6. ledna 1923 prohlásila úřadovna II. všeob. pensijního ústavu v Praze, že Vincenc F. je od 1. července 1920 ve svém zaměstnání u stěžující si firmy povinen pensijním pojištěním. Zsp v Praze výměrem z 23. května 1923 odporu, jejž proti tomu podala stěžující si firma, nevyhověla z důvodu, že Vincenc F., jsa zaměstnán jako obchodní cestující za provisi, věnuje svoji pracovní sílu jedině službě u st-lky a jest k ní tudíž v poměru pracovním. Na této povaze onoho poměru nemění ničeho ani okolnost, že jeho služné záleží v proměnlivé provisi.
V odvolání proti tomuto rozhodnutí podaném dovozovala st-lka, že poměr agenta na provisi k firmě, kterou zastupuje, není služebním poměrem.
Nař. rozhodnutím nevyhověl žal. úřad odvolání z důvodů v odpor vzatého rozhodnuli, dodav, že nejde o smluvené proměnlivé požitky ve smyslu § 3 odst. 2 pens. zák., tedy o vedlejší požitky k základnímu služnému, nýbrž o provisi, která právě tvoří roční požitky uvedené v odstavci 1 a 3 § 3 pens. zák.
Proti tomuto rozhodnutí směřuje stížnost podaná, navrhující zrušení jeho pro vady řízení a nezákonnost, o níž nss takto uvažoval:
Dle § 1 zák. z 5. února 1920 č. 89 Sb., který v daném případě jedině přichází v úvahu, poněvadž jde o pojistnou povinnost Vincence F. od 1. července 1920, je pojištěním povinen a podle ustanovení tohoto zák. jest pojištěn, kdo překročiv 16. rok věku svého je v Čsl. republice v poměru služebním, pokud není činným jako dělník či učeň, nevykonává převážnou měrou prací podřízených, jako služeb čeledínských, nádenických, neb takových, jichž vykonavatelé se nepovažují za obchodní pomocníky podle zák. z 16. ledna 1910 č. 20 ř. z. (§ 1 odst. 2).
Že činnost Vincence F. není činností, která by ho z pojistné povinnosti vyjímala, o tom není mezi stranami sporu. Spor je jediné o to, je-li dána základní podmínka povinnosti té, totiž služební poměr mezi st-lkou a Vincencem F. Na tuto jediné mezi stranami spornou otázku odpověděl žal. úřad kladně; stížnost tvrdí, že má na ni býti odpověděno záporně.
Žal. úřad svůj názor, že jde o poměr služební, opírá o to, že F., jsa u stěžující si firmy zaměstnán jako obchodní cestující za provisi, věnuje svoji pracovní sílu jedině službě u st-lky. Vychází tedy žal. úřad zřejmě z právního názoru, že poměr mezi provisním agentem, činným pro jedinou firmu, je služebním poměrem mezi ním a firmou, a ze skutkového zjištění, že F. jediné st-lce svoji pracovní sílu věnuje. Toto zjištění skutkové stížnost popírá, tvrdíc, že F. provádí i obchody na vlastní účet. Tato skutečnost nebyla však v admin. řízení nikdy tvrzena a je proto toto tvrzení teprve ve stížnosti na nss uvedené nepřípustnou novotou, k níž nss podle §§ 5 a 6 zák. o ss nemůže přihlížeti.
Nss dospěl k názoru, že poměr Vincence F. k stěžující si firmě není poměrem služebním, jak jej na mysli má cit. § 1 zák. pens.
Zákon pensijní sám definici pojmu »služební poměr« nepodává. Nutno tedy v daném případě, kde nesporně jde o poměr, který nutno posuzovati dle práva soukromého, sáhnouti k o. z. o., který v titulu 9 jedná o služební smlouvě. Definice tato podává se z § 1151 první věty, jež ve znění třetí novely z 19. března 1916 č. 69 ř. z. praví, že služební smlouva vznikne, zaváže-li se někdo konati jinému po nějakou dobu služby. Z ustanovení § 1152 pak plyne, že — není-li smlouvou stanoveno jinak — je smlouva služební smlouvou úplatnou. Skutečné vztahy, jež vyplývají mezi smluvními stranami z uzavření služební smlouvy, jsou pak služebním poměrem, a práce, jež osoba ke službám se zavázavši je dle smlouvy povinna konati, jsou službami, o nichž § 1151 o. z. o. mluví.
Dle toho jsou tedy podstatné znaky smlouvy služební a tedy i služebního poměru: závazek konati práce (služby) na straně jedné, závazek platiti úplatu na straně druhé.
Jde o to, pokud v poměru mezi stěžující si firmou a F. dle toho, co v řízení bylo zjištěno, podstatné znaky ty lze shledati. Stížnost popírá existenci jich. Pokud jde o závazek k úplatě však neprávem. Neboť o. z. o. nikde nestanoví, že by úplata ona musela spočívati ve fixní, napřed smluvené mzdě neb platu a nelze ani ze zák. o pensijním pojištění dovoditi, že by fixní plat tvořil essentiale služebního poměru ve smyslu § 1 tohoto zák. To nelze dovoditi z ustanovení § 3 tohoto zák., jak mylně za to má stížnost. Nelzeť ze znění odst. 2 »Při zařazování do tříd služného jako součást služného započísti také ... smluvené proměn- livé požitky (tantiémy, provise)« a z 3. odst., jednajícího o výpočtu proměnlivých těchto požitků a stanovícího, že nelze-li průměr jich stanoviti, jest je započísti jednou pětinou požitků pevných, dovozovati, že by zákonodárce nebyl chtěl osoby s takovými proměnlivými příjmy pensijní povinnosti podrobiti. Odporovalo by takovému výkladu znění § 1, jež podrobuje pensijní pojistné povinnosti osoby jsoucí ve služebním poměru, a úvaha, že § 3 neobsahuje ustanovení o tom, kdo pensijnímu pojištění podléhá, nýbrž jedině o tom, na jakém základě mají býti osoby pensijnímu pojištění dle zásad v §§ 1 a 2 uvedených podléhající, zařazeny do jednotlivých tříd.
Při tom měl zákonodárce na mysli případy v praxi nejobvyklejší, kde se ve služební smlouvě vyměřuje určitý plat, a proto mluvil o započtení proměnlivých částek jako součástky mzdy, ale na principu, že pojištění podléhají osoby, jsoucí ve služebním poměru, ničeho měniti nechtěl a nezměnil. Že pak fixní mzda není essentiale služebního poměru, bylo svrchu již uvedeno. Po té stránce jsou tedy námitky stížnosti bezdůvodné.
Jinak tomu, pokud stížnost namítá, že tu není závazku F. k nějakému výkonu služeb pro stěžující si firmu a že tu není podřízenosti při služebním poměru nutné.
Tu ovšem závěrečný list, který tvoří právní podklad poměru mezi stěžující si firmou a F., neobsahuje žádného závazku, který by F. ve směru konání služeb neb úkonů pro stěžující si firmu byl na sebe vzal, a chybí v něm vše, co by dokazovalo, že mezi ním a st-lkou byl nějaký poměr služební. Dle závěrečného listu toho byl stěžující si firmou F. svěřen rozprodej hospodářských strojů jí vyráběných a přislíbena mu provise z obchodů jím zprostředkovaných, t. j. jednak těch, jež sám uzavřel, jednak těch, jež sice uzavřeny byly přímo stěžující si firmu, ale s osobami, jež F. — jak se v listě praví — »zpracoval« t. j. firmě již dříve jako interesenty označil. V listě onom není však ničeho o tom, že by F. byl povinen v určitých obdobích konati určité obchůzky, že by byl povinen k rozkazu stěžující si firmy určitá místa neb určité osoby navštíviti, že by mohl a směl obchody uzavírati jen s osobami firmou snad předem mu označenými a vůbec, že by byl povinen podrobiti se rozkazům firmy; není tam ničeho, co by svědčilo tomu, že jde o poměr služební, který přece dle povahy své předpokládá poměr určité podřízenosti a vázanosti na rozkazy zaměstnavatelovy.
Jde jistě o poměr smluvní, ale při poměru tom není předmětem smlouvy činnost F., neboť on sice mohl, ale nemusel obchody pro stěžující si firmu zprostředkovati, nýbrž jen úspěch této činnosti, totiž při- jímání učiněných objednávek, případně doporučování výrobků st-lčiných, spojené ovšem s úspěchem, totiž koupí jich třeba přímo u firmy. Jen za úspěch — nikoli za bezúspěšnou práci — příslušela pak F-ovi smluvená odměna t. j. provise. K tomu přistupuje, že F-ovi příslušela — s výjimkou strojů »Neu Ideal« — volnost prodávati stroje třeba i za cenu nižší, než v katalogu firmy stanoveno, že i platební modality — s výjimkou platební lhůty přes 12 měsíců — mohl stanoviti. Ze všeho toho plyne, že při zprostředkování obchodů pro stěžující si firmu, a to bylo a je jediným jeho úkolem, byl úplně samostatný, a že nelze tedy tvrditi, že by byl ve služebním poměru k ní.
Žal. úřad klade zřejmě váhu na to, že F. věnuje svoji pracovní sílu jedině st-lce a v tom vidí poměr služební. Okolnost ta však není rozhodnou. Rozhodným je, je-li tu závazek ke konání služeb a je-li tu jistý poměr podřízenosti a vázanosti na rozkazy zaměstnavatele. Toho — jak uvedeno — v poměru mezi st-lkou a F. není a proto není tu ani poměru služebního, jenž je dle § 1 pens. zák. nutným předpokladem pensijní povinnosti.
Zúčastněná strana, všeob. pens. ústav v Praze, hájila při veř. ústním líčení stanovisko, že jde o služební poměr, poněvadž prý F. je od stěžující si firmy hospodářsky odvislý, uzavírá obchody jen jejím jménem a na její účet, a že jen firma, nikoli F. má z obchodů těch zisk neb ztrátu, tedy že ona nese risiko.
K vývodům těm se podotýká, že všechny uvedené okolnosti jsou pro posouzení sporné otázky, jde-li o služební poměr neb nikoli, bez- významné. Hospodářská odvislost o sobě služební poměr ještě nezakládá, i zřejmě úplně samostatný podnikatel může záviseti hospodářsky od toho, komu na př. zboží vyrobené výhradně dodává, a přece není k němu ve služebním poměru. Zmocněnec nejsoucí ve služebním poměru může uzavírati smlouvy jménem zmocnitele a na jeho účet, a pokud jde o risiko zisku a ztráty, tu ovšem nenese F. risiko spojené s prodejem samým, ale risiko svého sprostředkování, t. j. risiko, že sprostředkovatelská činnost nebude míti úspěchu. Nehledě k tomu, jsou i případy poměrů služebních, kde určité risiko nese i osoba jsoucí v poměru služebním (na př. zaměstnanec placený od vyrobeného kusu), takže risiko samo nelze považovati za podstatné kriterium pro rozlišování poměru služebního od jiného poměru smluvního.
Vyslovil-li žal. úřad, že poměr služební tu je a podrobil-li F. pensijní povinnosti, vyložil mylně zákon, a muselo proto nař. rozhodnutí býti zrušeno dle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 3977. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 514-517.