NPD documents search: Soudní síň, 3 (1926)

— Čís. 7406 —
Čís. 7406.

Uzavřel-li prodatel nemovitosti s kupitelem nájemní smlouvu s tím, že byt do určité doby vyklidí, jest tato vedlejší úmluva součástí hlavní smlouvy (kupní) a jest prodatel povinen vykliditi byt v umluvené lhůtě. Předpisu § 2 (3) zák. na ochranu nájemců ze dne 26. března 1925, čís. 48 sb. z. a n. nelze tu užíti.
(Rozh. ze dne 14. října 1927, Rv I 1536/27.)
Žalovaní, prodávajíce dům čp. 211 žalobcům zavázali se, že byt, jejž obývali v prodaném domě, vyklidí nejpozději do 1. června 1927. Příkaz k vyklizení procesní soud prvé stolice k námitkám žalovaných zrušil. Důvody: Na souzený právní poměr vztahují se ustanovení § 2 (3) zákona čís. 48 z roku 1925, podle nichž nájemní smlouvy sjednané po 3. květnu 1920 na určitou dobu jest po dobu platnosti zákona o ochraně nájemníků pokládati za sjednané na neurčitou dobu. Toto ustanovení jest jus cogens, nemůže býti zrušeno vůlí stran, vypovídaná — Čís. 7406 —
strana má tudíž ochranu nájemníků a může vypovídající strana žádati zrušení nájemní smlouvy jen v nesporném řízení podle § 1 nebo ve sporném řízení podle § 3 zákona čís. 48 z roku 1925, pořad práva jest v tomto případě vyloučen. (Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 1923, R I 979/23, čís. 3303 sb. n. s.). Odvolací soud ponechal příkaz k vyklizení v platnosti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Při rozboru věci po stránce právní jest především řešiti otázku, zda jde tu o smlouvu nájemní, a, раk-li ano, zda hledíc ku předpisu § 2 (3) zákona ze dne 26. března 1925, čís. 48 sb. z. a n. jest pořad práva vyloučen. V onom směru poukazuje dovolací soud na to, že sama strana žalující, činíc návrh na vydání soudního příkazu na základě § 567 c. ř. s., vycházela z právního předpokladu, že tu jde o smlouvu nájemní. Strana žalovaná hájí důsledně názor týž. Změnila-li strana žalující za sporu své původní stanovisko a snaží-li se dolíčiti opak, zapomíná, že tím činí pokus, zvrátiti právní základ, na němž je vybudován příkaz k vyklizení podle § 567 c. ř. s. Podle názoru dovolacího soudu jest vykládati odstavec VII. kupní smlouvy ze dne 11. června 1926 tak, že žalovaní, prodávajíce dům č. p. 211, vyhradili si proti kupitelům právo, že budou na dále užívati bytu, jehož do té doby užívali jako vlastníci domu, za nájemné, jež platil nájemník Josef F., při čemž se však zároveň zavázali rukou nedílnou, že tento byt nejpozději do roční lhůty od 1. června 1926 počítané vyklidí a vyklizený žalobcům odevzdají. Ježto kupitelé s tím souhlasili, došlo mezi stranami v této příčině k dohodě, která, má všechny náležitosti smlouvy nájemní podle § 1090 obč. zák. Není to však smlouva samostatná, nýbrž úmluva vedlejší, která tvoří podstatnou součást smlouvy hlavní (kupní) a obě smluvní strany jsou povinny, by i závazky z této vedlejší úmluvy splnily tak přesně jako veškeré ostatní povinnosti z jednotné smlouvy. Strana žalující, kupujíc dům, činila tak ve zřejmém předpokladu, že jí strana prodávající byt, jehož dosud užívala, nej později do 1. června 1927 uvolní, jak se k tomu bez výhrady a bezpodmínečně zavázala. Žalovaní vzali tento závazek na se v plném vědomí, že se zákona na ochranu nájemníků dovolávati nebudou a nemohou, a s tím počítali také žalující. Chtějí-li se nyní žalovaní z převzaté povinnosti vymknouti tím, že se dovolávají předpisu § 2 (3) zákona čís. 48/25, pokoušejí se rozšířiti jednostranně výhradu ve vedlejší úmluvě obsaženou na úkor strany žalující, porušují vědomě ustanovení smluvní, nejednají bezelstně a nemůže jim býti přiznána ochrana, na kterou nemají nároku, to tím méně, ano přiznání této ochrany bylo by křivdou na straně druhé, která při smlouvě věrně a poctivě trvá. Ochrany, kterou předpis § 2 (3) zákona čís. 48/25 nájemníkům poskytuje, nesmí býti zneužito k tomu, by žalovaným bylo umožněno pod rouškou zákona porušovati vědomě závazky kupní smlouvou bez výhrady převzaté. Když tomu tak, nebyla strana žalující povinna žádati za svolení k výpovědi podle § 2 odst. 2 zákona čís. 48/25. — Čís. 7407 —
Věc patří na pořad práva, čímž je vyvrácen opačný názor strany žalované.

Citace:

č. 7406. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/2, s. 282-284.