Č. 8114.

Domovské právo (Slovensko): 1. Okresní úřad může zrušiti domovský list, který obec jeho obvodu vydala osobě, nemající čsl. stát občanství. — 2. Podle § 7 zák. čl. 18: 1871 nabyli uher. stát. občané dom. práva v oné obci, v níž v den vyhlášení tohoto zák. bydleli nebo se zdržovali.
(Nález ze dne 17. září 1929 č. 16657.)
Věc: Juraj Sz. v K. proti župnímu úřadu v Bratislavě o domovskou příslušnost.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Domovským listem z 30. dubna 1926 potvrdila obec Z. st-li, že je do této obce od svého narození v r. 1854 příslušný na základě § 6 zák. čl. 22 : 1886. V šetření, jež bylo zavedeno o dom. právu st-lovu, udal sbl, že jeho otec, narodivší se r. 1821, bydlil od svého narození do roku 1850 v Z., od roku 1850 do roku 1859 v N. (Maďarsko), od roku 1859 do roku 1870 v O. (Československo) a od roku 1870 do roku 1882 v obci Sz. (Maďarsko).
Rozhodnutím z 12. listopadu 1926 zrušil okr. úřad v Komárně z moci svého dozorčího práva tento domovský list a určil, že st-l nemá dom. příslušnosti v žádné obci okresu Komárenského a není ani čsl. státním občanem.
Nař. rozhodnutím zamítl žal. úřad) odvolání st-lovo.
Stížnost namítá předem, že okr. úřad v Komárně nebyl oprávněn, a to zásadně, zrušiti z dozorčí moci domovský list vydaný st-li obcí Z. Námitka tato jest bezdůvodná, jak plyne z této úvahy:
Řečeným dom. listem potvrdila obec Z. dne 30. dubna 1926, že st-l jest příslušníkem této obce. Podle § 17 zák. čl. 22 : 86 jest dom. list pouhým certifikátem o dom. příslušnosti, tudíž pouhým listinným průkazem o tom, že ta která osoba skutečně požívá v obci dom. práva. Předpokládá tedy listina tato dom. právo osoby, pro niž jest určena a tím jest dáno, že listina taková musí odpovídati skutečnému stavu jak po stránce věcné, tak po stránce právní. V nál. Boh.. A 823/21 dovodil nss, že dom. právo v některé obci na území Čsl. republiky může míti pouze ten, kdo je čsl. státním občanem. Byl-li proto dom. list obcí na území čsl. republiky vydán osobě, která není čsl. státním občanem, byla jím osvědčena existence stavu, jenž jest s právním řádem absolutně neslučitelný, totiž existence dom. práva osoby, jež není čsl. státním občanem a jež dom. práva na území čsl. republiky míti nemůže. Takový akt, jímž osvědčuje se existence stavu absolutně neslučitelného s právním řádem, může však kdykoliv býti zrušen buď úřadem, jenž sám akt ten vydal, nebo oprávněným úřadem nadřízeným a dozorčím právem vyzbrojeným.
Takovým úřadem nadřízeným, jemuž přísluší právo dozorčí, jest pak vůči obci Z. ve smyslu §§31 a 89 zák. čl. 22 : 1886 a § 6 lit. a) zák. č. 126/20, okresní úřad v Komárně. Byl proto tento úřad v zásadě oprávněn zrušiti dom. list osvědčující st-lovu příslušnost do obce Z. a jest proto námitka stížnosti ono právo okresního úřadu v zásadě popírající bezdůvodná. Stížnost má ovšem ještě za to, že okr. úřad v Komárně, i kdyby snad ve smyslu cit. zák. předpisů byl zásadně oprávněn zrušovati z dozorčí moci dom. listy, nemohl tak učiniti přece v konkrétním případě, a to proto, poněvadž dom. list byl st-li obecním představenstvem vydán se souhlasem téhož okresního úřadu v Komárně a stal se pravoplatným. Pokud jde o tuto posléze namítanou skutečnost, sluší podotknouti, že nebyl-li st-l v době, kdy mu byl obcí Z. dom. list vydán, státním občanem čsl. — a proto právě okr. úřad tento dom. list zrušil — byl onen akt, jímž obec st-lovo dom. právo uznala, jak uvedeno již nahoře, aktem zmatečným, jenž pak ovšem právní moci vůbec nabyti nemohl a mohl bytí úřadem oprávněným kdykoliv zrušen. Poukazuje-li pak stížnost k tomu, že dom. list byl vydán st-li se svolením právě okr. úřadu v Komárně a domnívá-li se proto, že z tohoto důvodu byl dozorčí zákrok okr. úřadu v Komárně vyloučen, jest rovněž na omylu, neboť skutečnost, že snad okr. úřad neměl proti vydání zmatečného dom. listu žádných námitek, nemění nic na povaze tohoto aktu jako zmatečného a nemůže pak také okresnímu úřadu odníti právo k výkonu dozorčí moci.
Ve věci slušelo by pak ještě zkoumati, zda okresní a v postupu instančním žal. úřad právem mohly vycházeti z předpokladu, že není st-l čsl. státním občanem, nýbrž cizincem, a že tudíž akt, jímž mu uznala obec Z. dom. právo, jest aktem zmatečným.
V této příčině točí se spor kolem jediné otázky a to, zda st-lův otec, od něhož také st-l svou dom. příslušnost dle § 6 zák. čl. 22/1886 odvozuje, nabyl v roce 1871, kdy vydán byl zák. čl. 18, mocí tohoto zákona dom. příslušnosti v obci Sz., v nynějším Maďarsku, kde bydlil v děn, kdy tento zákonný čl. byl prohlášen. Otázku tuto zodpovídá žal. úřad kladně, stížnost záporně.
Stížnost tvrdí, že pro určení dom. příslušnosti dle zák. čl. 18/1871 není rozhodno jedině bydlení osoby v určité obci v den vyhlášení cit, zák. čl. dle § 7 tohoto zák., nýbrž že nutno vžiti zřetel i na ustanovení § 10 téhož zák. a nutno vykládati ustanovení zák. čl. 18 : 1871 o dom. příslušnosti tím způsobem, že § 7 chtěl ponechati tehdejším státním občanům uher. dom. příslušnost oné obci, kde ji do té doby měli podle dosavadních normativních nařízení vlády, a příslušnost do jiné obce určoval jen osobám, na něž dopadají ustanovení § 10. Poněvadž pak na st-lova otce ustanovení § 10 nedopadají a také později do svazku obce Sz. výslovně přijat nebyl, podržel svoji dom. příslušnost v obci Z., kde ji měl již před vydáním zák. čl. 18. — Tento názor stížnosti jest mylný.
Předem budiž poznamenáno, že zák. čl. 18/1871 jest první zákonnou normou, jíž byly na území druhdy uherském upraveny otázky dom. příslušnosti, jak jest jí rozuměti podle pojmu nynějšího právního řádu. Zaváděje instituci novou, ve způsobu, jak ji tento zákon zavedl, dosavadnímu právnímu řádu neznámou, a nařizuje v § 6, že každý státní občan musí náležeti do svazku některé obce, musil zákon přirozeně obsahovati ustanovení, jímž by pro dobu, kdy tento zák. čl. nabyl účinnosti, zařadil každého stát. občana domovskou příslušností do některé obce, a mohl pak teprve, stanově tento základ, dáti další předpisy o změně dom. příslušnosti, jak tehdejším státním občanům základním předpisem byla určena. Takovým předpisem, jehož účelem bylo zařaditi tu kterou osobu s hlediska nového právního pojmu do některé obce pro dobu, kdy tento zák. článek nabyl účinnosti, a sjednati tak základ pro další vývoj této instituce, jest ustanovení § 7 určující, že každý státní občan náleží do svazku oné obce, pod jejíž příslušností stojí v době vyhlášení tohoto zákona. Z této vazby »pod příslušnosti stojí plyne, že příslušností jest tu míněna určitá kompetence obce, tedy její pravomoc, že tedy zákonodárce, zařazuje v § 7 státní občany do svazku obcí, pod jejichž příslušností stáli v čas vyhlášení zákona, neměl na mysli určité příslušenské poměry, jak se snad před zák. čl. 18/1871 fakticky vyvinuly, jež však s pojmem dom. příslušnosti, z něhož tento zák. článek vycházel, nemají nic společného, nýbrž mohl míti na mysli jedině ustanovení § 4 téhož zák. článku, podle něhož pravomoc obcí vztahuje se ke všem osobám, které v obci a na jejím území bydlí, neb se zdržují. Oporu pro tento názor poskytuje zejména i ustanovení zák. čl. 9/1836, jednající o vnitřní správě obcí, z něhož jest patrno, že za členy obce, oprávněné účastniti se v její správě a požívající ochrany normou tou stanovené, pokládáni byli prostě všichni její místní obyvatelé. (Srov. Boh. A 6965/27).
Dle toho nutno ustanovení § 7 cit. zák. čl. vykládati v ten smysl, že mocí zákona nabyli uher. státní občané dom. práva v oné obci, v níž neb v jejímž obvodu v den vyhlášení tohoto zák. článku bydlili nebo se zdržovali.
Jestliže tedy st-lův otec, přestěhovav se před rokem 1871 z obce Z. do obce Sz., v této obci v den vyhlášení zák. čl. 18/1871 t. j. dne 10. června 1871 bydlil — a že tomu tak je, stížnost sama doznává —, pak také na základě § 7 cit. zák. čl. v této obci nabyl dom. práva, a nelze právem tvrditi, že podržel dom. právo v obci Z., nechť již jeho svazky s touto obcí dle dosavadních faktických poměrů a eventuálních snad dřívějších normativních nařízení vlády byly jakékoliv, i kdyby je bylo možno považovati za obdobu instituce práva dom., jak ji vytvořil cit. zák. článek 18/1871.
Tím padají ovšem i úvahy st-lovy o tom, zda otec st-lův nabyl dom. práva v obci Sz. na základě § 10 téhož zák. čl., jež st-l zodpovídá záporně, a postačí úplně, konstatuje-li se, že § 10 obsahuje předpisy o určení dom. příslušnosti, jak v úvodní větě výslovně se praví: »v případech, na něž předcházejících §§ nelze použíti«; lze tedy o příslušnosti dle tohoto §, jenž má vůči § 7, event. 8 a 9, jež jednají o dom. příslušnosti manželek a dětí, povahu předpisu subsidiárního, uvažovati teprve tenkráte, nemůže-li býti zjištěna příslušnost dle § 7 (event. 8 a 9), čehož však, jak plyne z toho, co nahoře uvedeno, v přítomném případě není.
Právě tak jest zbytečno zkoumati, zda st-lův otec nabyl v Z. dom. příslušnosti výslovným přijetím do dom. svazku dle předpisů zák. čl. 18/1871, eventuelně zákonných norem o téže materii později vydaných, neboť i tyto úvahy st-lovy vyvěrají ze základu, že st-lův otec v obci Sz. mocí § 7 zák. čl. 18/1871 dom. práva nenabyl, což však již nahoře bylo vyvráceno.
Pokud se stížnost obrací proti oněm vývodům žal. úřadu, jež poukazují na to, že st-l byl za obec Sz. u povinného odvodu, a dovozují, že touto skutečností nebyla založena dom. příslušnost v Sz., budiž podotknuto jen tolik, že žal. úřad, použiv onoho poukázal jen k podpoře svého názoru již dříve dle § 7 zák. čl. 18/1871 odůvodněného, že st-lův otec dom. příslušnosti v Sz. nabyl, bydle v ní v dobu dle zákona rozhodnou, nevyvodil ze skutečnosti, že st-l za obec Sz. vykonal odvodní povinnost, závěru, jejž st-l předpokládá, a netřeba se proto zabývati námitkami, jež st-l proti tomuto domnělému závěru formuluje.

Citace:

Č. 8114. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 137-140.