K § 1, odst. 1, zák. č. 268/1919 Sb. z. a n. — Pracovní poměr slabomyslného. — Ministerstvo sociální péče naříkaným rozhodnutím vyhovělo odvolání Josefa Kurimského, zrušilo výměr okresního úřadu a osvobodilo odvolatele od povinnosti zaplatiti nemocenské pojistné příspěvky za Ignáce Serkese za dobu od 1. ledna 1920 do konce prosince 1925 z těchto důvodů: „Podle lékařského vysvědčení, předloženého okresním úřadem, slabomyslnost Ignáce Serkese jest toho stupně, že nedovede ani peníze si spočítati. Slabomyslná osoba, která je nezpůsobilá samostatně spravovati svůj majetek, není podle práva na Slovensku platného způsobilá k tomu, aby mohla pravoplatně projeviti svou vůli. Z toho jest pak zřejmo, že není možno, aby mezi Ig. S. a J. K. vznikl a trval poměr pracovní nebo služební, neboť tento vzniká, když někdo na určitou dobu zaváže se konati služby nebo práce osobě jiné. Ig. S. však, jak shora uvedeno, pravoplatně projeviti svou vůli schopen nebyl. O stížnosti, kterou na toto rozhodnutí podala okresní nemocenská pojišťovna v Humenném, uvážil nejvyšší správní soud toto: Podle § 1 zákona ze dne 15. května 1919, č. 268 Sb. z. a n., jehož platnost byla rozšířena na území Slovenska vládním nařízením č. 516/1919, podléhá pojištění pro případ nemoci, kdo koná práce nebo služby na základě poměru pracovního, služebního neb učňovského, a nekoná jich jako vedlejší zaměstnání nebo příležitostně. Norma tato nepodává sama definici poměru pracovního (služebního), nutno proto, ježto tu jde nepochybně o poměr práva soukromého, sáhnouti k ustanovením soukromoprávním o smlouvě služební, jež podle § 1 zákona ze dne 13. července 1922, č. 244 Sb. z. a n., vzniká, zaváže-li se někdo na nějaký čas konati jinému služby. S těchto hledisek dlužno posouditi skutková zjištění žalovaného úřadu a z nich čerpaný právní názor úřadu. Úřad zjistil na podkladě lékařského dobrozdání, že Ig. S. byl slabomyslný v tom stupni, že nemohl platně projeviti svou vůli. Z tohoto zjištění pak dovodil, že pro nedostatek platného projevu vůle se strany Ignáce Serkese nevznikl mezi ním a Josefem Kurimským pracovní nebo služební poměr, jenž jest nutným předpokladem pojistné povinnosti podle cit. § 1 nemocenského zákona. Stížnost nepopírá správnost shora uvedeného zjištění žalovaného úřadu, dovozuje pouze, že pro posouzení pojistné povinnosti rozhoduje jedině okolnost, že zaměstnanec pracovní sílu zaměstnavateli dává k disposici a tento s ní skutečně disponuje. Pokud by v námitce této bylo lze spatřovati projev právního názoru, že k založení pracovního poměru není zapotřebí schopnosti platného projevu vůle na straně zaměstnancově, nelze názoru tomu přisvědčiti. Podle shora citovaného § 1 nezakládá pojistnou povinnost konání prací nebo služeb samo o sobě, nýbrž jest vždy třeba, aby byly konány na základě poměru pracovního (služebního), t. j. dle hořejších úvah, aby bylo konání prací (služeb) výronem smlouvy služební. Aby došlo ke smlouvě jakékoli, tedy i ke smlouvě služební, třeba projevu souhlasné vůle stran, jenž ovšem se může státi i mlčky, na příklad tím, že zaměstnanec s vědomím zaměstnavatele pro něho práce koná a podřizuje se jeho disposiční moci, v každém případě jest však nezbytným požadavkem platné smlouvy, aby obě strany smluvní byly schopny platného projevu vůle. Osoba, jež platného projevu vůle není schopna, nemůže sama uzavírati smlouvy, a to ani výslovně ani skutky konkludentními. Jen její zákonný zástupce (opatrovník) může jejím jménem podstupovati závazky smluvní. Ježto úřad, jak shora uvedeno, bez námitek protistrany zjistil, že Ignác Serkes není schopen platného projevu vůle, nutno uznati za správný i úsudek570 úřadu, že mezi lg. S. a J. K. nebyl založen platný pracovní poměr. Pak ovšem není nezákonným, když úřad popřel existenci sporného pojistného poměru. (Nález nejv. správ. soudu ze dne 4. června 1929, č. 11131/29.)