NPD documents search: Váž. civ., 3 (1921)

Čís. 3720.

Zaopatřovací požitky bývalých zaměstnanců na velkém majetku pozemkovém (zákon ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. a n.). K pojmu »trvalosti« služebního poměru. Pokud byl trvale ustanoven důchodní.
(Rozh. ze dne 15. dubna 1924, Rv I 260/24.)
Žalobce byl od roku 1916 do roku 1918 zaměstnán jako důchodní na panství H-ském, jež připadlo Československému státu. Celková služba žalobce na velkém majetku pozemkovém činila 33 let. Žalobě na československý erár o placení služebních požitků dle osmé skupiny tabulky k zákonu čís. sb. 130/21 oba nižší soudy vyhověly, odvolací soud z těchto důvodů: Zákon ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. a n. v §u 1 odstavec a) praví, že ustanovení jeho vztahují se na zaměstnance na velkém majetku pozemkovém, kteří již požívají zaopatřovacích požitků, z důvodů trvalého služebního poměru. V prováděcím nařízení ze dne 13. května 1921, čís. 189 sb. z. a n. v článku 1. k §u 1 odstavec 6 stanoví se, co není trvalým služebním poměrem, totiž, »že trvalým služebním poměrem nerozumí se služební poměr nesouvisející bezprostředně se zemědělskou, lesní, nebo průmyslovou výrobou, dále služební poměr na zkoušku a námezdní poměr sezónního dělnictva«. Každý jiný poměr služební zde nejmenovaný, musí býti tedy pokládán za trvalý. Odvolatel sice uvádí, že onen výpočet je zřejmě pouze demonstrativní, ale skutečnost ta z ustanovení onoho dovoditi se nijak nedá. To také plyne i z ustanovení nařízení vlády republiky Československé ze dne 21. října 1922, čís. 305 sb. z. a n., kde v §u 1 (3) se praví, že trvalými zaměstnanci jsou ti, kdož byli v den zápisu poznámky nebo v den zamýšleného převzetí a nejméně dva roky před tím nepřetržitě na zabraném majetku trvale zaměstnáni a zaměstnání toto je hlavním zdrojem jejich obživy. Předpoklady tyto jsou dány. Že bývalá knížecí lesní správa h-ská nepokládala služební poměr žalobcův za dočasný, plyne ze sdělení Zemské úřadovny všeobecného pensijního ústavu v Praze ze dne 25. září 1923, dle něhož přihlášen byl žalobce uvedenou správou přihláškou ze dne 10. listopadu 1916 zaměstnatelem podepsanou jako »Rentmeister« a dle odhlášky téže správy rovněž zaměstnatelem podepsané vystoupil jmenovaný ze zaměstnání jako »stellvertretender Rentverwalter«, načež pojištěn byl u náhradního ústavu pensijního ve Vídni, a že z důvodu toho požívá od Zemské úřadovny všeob. pensijního ústavu roční invalidní rentu. Z toho nutno usuzovati na to, že tyto zaopatřovací požitky byly poskytovány žalobci jako bývalému zaměstnanci na velkém majetku pozemkovém, nikoliv jako jednou pro vždy udělené dary nebo odbytné, nýbrž jen z důvodu trvalého služebního poměru (odstavec 5 článku 1. k §u 1 prov. nař.). Je nesporno, že služební poměr žalobcův nebyl ani na zkoušku uzavřený, ani nebyl námezdním poměrem sezónního dělnictva, pročež po rozumu odstavce 5 článku 1. k §u 1 prov. nař. za trvalý pokládán býti musí. Poněvadž pak i ostatní předpoklady dány jsou, právem prvý soud zaopatřovací požitky žalobci přiznal. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Nesprávné posouzení právní spatřuje dovolatel v právním názoru odvolacího soudu, že žalobcův služební poměr byl ve smyslu příslušného zákona trvalým, protože nebyl ani na zkoušku uzavřeným, ani námezdním poměrem sezónního dělnictva, že proto musí býti považován za trvalý podle čl. 1. k §u 1 nařízení ze dne 13. května 1921, čís. 189 sb. z. a n. Dovolatel míní, že ani zákon ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. a n. ani vládní nařízení ze dne 13. května 1921, čís. 189 sb. z. а n., nestanoví, co se rozumí trvalým poměrem služebním, že výpočet odst. 8. čís. 1. vládního nařízení ze dne 13. května 1921 čís. 189 sb. z. a n. je zřejmě demonstrativní, že i z ustanovení §u 1 odst. (3) vládního nařízení ze dne 21. října 1922, čís. 305 sb. z. a n. je patrno, že jsou nutny ještě další podmínky, aby poměr, který nebyl ani na zkoušku uzavřeným, ani námezdním poměrem sezónního dělnictva, mohl býti považován za trvalý. A dále míní dovolatel, že spornou okolnost, zda byl služební poměr žalobcův trvalým, čili nic, sluší posuzovati jedině podle povahy tohoto poměru, že však v průvodním řízení bylo určitě prokázáno, že poměr tento nebyl trvalým. Domnívá se tedy dovolatel, že otázka trvalosti žalobcova poměru služebního jest v prvé řadě otázkou skutkovou, a napadá po této stránce zjištění odvolacího soudu tvrzením, že si žalobce roku 1916, když byl přihlášen u Všeobecného ústavu pensijního v Praze jako »důchodní«, přihlášku tuto sám vyhotovil a tudíž ji samovolně přizpůsobil svým zájmům. Tím však brojí dovolatel nepřípustným způsobem proti zjištění, podle kterého přihláška učiněna byla knížecí lesní správou H-skou a byla podepsána žalobcovým zaměstnavatelem, takže okolnost, že ji vyhotovil sám žalobce, nemůže oslabiti správnost zjištění, kterým se ve příčině jeho správnosti dovolací soud již ani nemůže obírati. Trvalosti žalobcova poměru služebního nemůže se dotýkati ani další zjištění, podle kterého byl žalobce svým zaměstnavatelem v odhlášce pensijní označen jako »zastupující důchodní«, neboť definitivní nabytí určité hodnosti služební nemůže býti stotožňováno s trvalostí služebního poměru. Ale i po právní stránce dostalo se řešení otázky trvalosti žalobcova poměru služebního právního posouzení správného. Citované předpisy arci nemají definice tohoto pojmu a má pravdu dovolatel, že výpočty trvalých zaměstnání jsou v těchto předpisech uvedeny jen demonstrativně. Je z nich však zřejmý zákonodárcův úmysl, jak sluší na věc nazírati, a v této příčině jest uznati, že výklad, odvolacím soudem užitý, citovaným předpisům se nepříčí. V neposlední řadě rozhoduje tu arci také provenience zaměstnatelova, o němž vzhledem k jeho vysokému postavení ve shrouceném státě nelze předpokládati, že si dal důchod podle zjištění značného a z mnoha hospodářských složek záležejícího panství spravovati důchodním od hodiny k hodině; tedy osobnost zaměstnatelova na jedné a služební funkce žalobcovy — opatrovati peníze jest u všech podobných podniků nejdůležitější funkce — na druhé straně svědčí zřetelně, že i zaměstnavatel i zaměstnanec považovali služební poměr žalobcův za trvalý.

Citace:

č. 3720. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 546-548.