Č. 596.

Zabírání bytů: * Jest nezákonné uložiti majetníku bytu za povinnost, aby dovolil spoluužívati kuchyně jako příslušenství bytu po rozumu § 10 zák. z r. 1919.
(Nález ze dne 25. listopadu 1920 č. 113381).
Věc: Mořic Filipek v Brně (adv. Dr. Hugo Weil z Prahy) proti společnému bytovému úřadu v Brně o zabrání pokoje.
Výrok: Naříkané rozhodnutí, pokud jím stěžovateli bylo uloženo dovoliti spoluužívání kuchyně a pokud lhůta k odevzdání zabrané místnosti byla stanovena do 20. srpna 1920, zrušuje se pro nezákonnost; jinak zamítá se stížnost pro bezdůvodnost.
Důvody: Naříkaným rozhodnutím zabral společný bytový úřad v Brně podle § 8, čís. 9 zák. o zabír. bytů z třípokojového bytu stěžovatelova jednu obytnou místnost a stanovil pro budoucího uživatele zabraného pokoje právo na spoluužívání bytové kuchyně. Lhůta k odevzdání zabrané místnosti byla stanovena do 28. srpna 1920.
O stížnosti čelící proti tomuto rozhodnutí uvážil nejvyšší správní soud toto:
Není sporu o tom, že zábor týká se části stěžovatelova bytu a že stížnost obrací se proti rozhodnutí vyslovujícímu zábor. Při tomto stavu věci jest bez procesuálního významu, že naříkané rozhodnutí bylo následkem přepsání vyhotoveno na jméno Mořic Filipek místo na jméno Mořic Filepek.
Stěžovatel v administrativním řízení tvrdil, že jeden ze svých pokojů již roku 1919 dal v podnájem. Podle předpisu § 5 byt. zákona nepočítají se podnájemníci k členům domácnosti a nelze je bráti v úvahu, když jde o stanovení počtu přespočetných místností, jež podléhají záboru dle § 8, čís. 9 byt. zákona. Naříkané rozhodnutí, jež citací § 8, čís. 9 dalo dostatečně výraz svému stanovisku ve sporné záležitosti, není tedy v rozporu se zákonem, když jeden ze tří pokojů, z nichž se skládá byt stěžovatelův, pokládá za přespočetný ve smyslu § 8, čís. 9 leg. cit. přes to, že v bytě bydlí stěžovatel a podnájemník, tedy dvě dospělé osoby.
V nesouhlasu se zákonem je však naříkané rozhodnutí v jiných směrech. Zábor části bytu dle § 8, čís. 9 byt. zákona je přípustným jen tehdy, když v ní lze samostatně obývati nebo když ji lze upraviti k samostatnému obývání. Samostatným bytem pro domácnost je byt jen tehdy, má-li kuchyň a nelze proto kuchyně počítati k příslušenství bytu, jichž spoluužívání vlastník domu nebo majetník bytu jest povinen dle § 10 byt. zákona dovoliti, pokud je toho nevyhnutelně třeba.
Naříkané rozhodnutí, zabírajíc pokoj s právem na spoluužívání stěžovatelovy kuchyně, zabírá, jak nutno souditi, byt pro domácnost, a jest dle úvah výše uvedených v rozporu se zákonem ona jeho část, jež vyhrazuje pro budoucího nájemníka zabraného pokoje právo na spoluužívání stěžovatelovy kuchyně.
K tomu přistupuje ještě toto: Dle § 11 byt. zák. jest k vyklizení bytu, jenž se zabírá, stanoviti lhůtu, která musí obnášeti nejméně osm dnů, pokud nejde o místnosti prázdné nebo místnosti zabrané dle § 2, odst. 4 bytového zákona. Lhůtu tuto jest dle přirozené povahy věci počítati ode dne, kdy rozhodnutí zábor vyslovující je doručeno, neboť jen tehdy, když mezi dnem doručení rozhodnutí nařizujícího odevzdání místnosti a dnem vyklizení leží lhůta osmi dnů, má majitel zabraných místností plnou lhůtu k vyklizení, jak o ní mluví § 11 byt. zákona.
Naříkané rozhodnutí stanovilo stěžovateli lhůtu k odevzdání zabraného pokoje do 28. srpna 1920, bylo však, jak je patrno ze spisovného záznamu, expedováno až 24. srpna 1920. Osmidenní lhůta § 11, jak z těchto okolností je zjevno, nebyla tedy stěžovateli k odevzdání zabraného pokoje žalovanému úřadu poskytnuta.
Z těchto důvodů slušelo o stížnosti rozhodnouti, jak v enunciátě nálezu je uvedeno.

Stejně další judikatura, na př. nález ze dne 9. prosince 1920 č. 12001.

Citace:

Právní účinek povolení kapitalisace důchodu:. Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče. Praha: Ministerstvo sociální péče, 1925, svazek/ročník 6, s. 238-239.