NPD documents search: Boh. adm., 12 (1930), sv. 2

Čís. 958.

Právoplatným rozhodnutím, že věc nepatří ku kausální právomoci sborového soudu, není vyřešena otázka, zda věc patří na obecný soud okresní či na obecný soud sborový (§ 46, odstavec prvý, j. n.), třebaže kausální soud poukázal v odůvodnění na předpis, zakládající příslušnost soudu okresního.
(Rozh. ze dne 8. března 1921, R I 307/21.)
Žalobce vznesl původně žalobu na odevzdání pachtovní věci u soudu obchodního, jenž ji odmítl pro nepříslušnost, ježto žaloba náleží dle § 49 j. n. na soud okresní. Ustanovení to nabylo právní moci. Na to vznesena žaloba u okresního soudu, žalovaný namítl věcnou nepříslušnost a okresní soud námitce vyhověl. Rekursní soud námitku zamítl. Důvody: Stížnost je opodstatněna. Obchodní soud odmítl žalobu pro nepříslušnost, poněvadž je žalováno na odevzdání věci pachtovní, kterážto žaloba vedle § 49 j. n. náleží před okresní soudy. Byla tedy obchodním soudem dle § 46 odstavec prvý j. n. právoplatně vyslovena nepříslušnost tohoto soudu podle ustanovení o věcné příslušnosti soudní na tom základě, že je žalováno na odevzdání věci pachtovní a tím rozhodnutím je podle § 46 odstavec prvý j. n. každý soud vázán. Je jím tedy také vázán soud prvé stolice, u něhož potom tato žaloba byla podána, a to potud, že nemůže vysloviti, jak ve svém usnesení učinil, že nejde o odevzdání věci pachtovní, pokud se týče o pachtovní poměr, byť i k takovému závěru bezpečně dospěl podle výsledku průvodních, bezvadně provedených. Ničeho na věci nemění, že obchodní soud vyslovil svou nepříslušnost pouze podle žalobních údajů a neučinil usnesení po ústním jednání, neboť sejde jedině na tom, že toto jeho usnesení nabylo právní moci a tím i se svým právním základem závaznosti pro každý soud.
Nejvyšší soud zrušil usnesení rekursního soudu a uložil mu, by o rekursu znovu rozhodl.
Důvody:
Netřeba sledovati vývody rekursního usnesení, zda-li právoplatný výrok soudu o jeho věcné nepříslušnosti jest podle prvého odstavce § 46 j. n. závazným pro každý soud pozdější, aťsi nepříslušnost soudu byla vyslovena ve smyslu první věty § 43 j. n. toliko na základě údajů žalobních (§ 41 odstavec druhý j. n., § 226 c. ř. s.), či ve smyslu druhé věty § 43 j. n. teprve na základě ústního jednání (§ 261 odstavec prvý a pátý c. ř. s.), kdy již nastala litispendence (§ 232 с. ř. s.). V daném případě obchodní soud žalobu odmítl pro věcnou nepříslušnost, tím však nebylo rozhodnuto, který jiný soud je k projednání sporu místně nebo předmětně příslušným, nýbrž stanovena byla pouze nepříslušnost sondu obchodního; jeho poukaz na právní pravidlo § 49 čís. 5 j. n., podle něhož žaloby na odevzdání věci pachtovní náležejí před soudy okresní, nahražoval vlastně odůvodnění názoru, že tu podle obsahu žaloby nejde o spor patřící podle § 51 j. n. před dovolaný soud obchodní. Proto také usnesením obchodního soudu, jenž nebyl povolán rozhodovati o příslušnosti soudu jiného, ani nebyl pozdější soud sproštěn povinnosti, jemu v § 41 j. n. uložené, ani nepozbyl žalovaný práva, brániti se proti žalobě námitkou nepříslušnosti dovolaného soudu okresního, pokud arci tím není dotčen právoplatný výrok o nepříslušnosti soudu obchodního; vždyť ani v případě, že žaloba byla podle šestého odstavce § 261 c. ř. s. po ústním jednání dle návrhu žalobcova jinému soudu přikázána, není námitka nepříslušnosti soudu při novém jednání zcela vyloučena, a odmítnutím žaloby podané u soudu právomoci kausální nenabude žalobce práva volby mezi soudy právomoci obecné nebo jiné kausální. Protože tudíž usnesením obchodního soudu bylo toliko vysloveno, že věc nenáleží před soud obchodní, a jen toto rozhodnutí jest podle prvého odstavce § 46 j. n. pro pozdější soud závazným, rekursní soud má neprávem za to, že okresní soud byl názorem obchodního soudu vázán také v otázce, zdali sporná věc náleží před soud okresní nebo zemský civilní. Vycházeje z nesprávného výkladu prvého odstavce § 46 j. n. rekursní soud vůbec nezkoumal usnesení okresního soudu s hlediska vývodů žalobcových a nevyslovil se o důvodnosti námitky žalovaným vznesené, takže žalobcovu stížnost zplna nevyřídil a dovolací soud nemá podkladu pro rozhodnutí o věci samé, pročež bylo napadené usnesení zrušeno a rekursnímu soudu uloženo, by o žalobcově rekursu znovu rozhodl.

Citace:

Čís. 15975.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/1, s. 415-417.