Č. 10226.

Samospráva obecní. — Řízení správní (Slovensko): 1. Pronájem jednotlivých obchodních místností v obecní tržnici spadá do působnosti obecního zastupitelstva . — 2. Ustanovení § 120 zák. čl. 22: 1886 bylo zrušeno § 23 ob. fin. novely č. 329/21. — 3. Není všeobecně nařízeno, aby pronájem obecního majetku se děl veřejnou dražbou.
(Nález ze dne 15. prosince 1932 č. 19904.)
Prejudikatura: ad 2. Boh. A 4444/25.
Věc: Město Bratislava proti zemskému úřadu v Bratislavě o pronájem obchodní místnosti v městské tržnici.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud nařídilo, aby ve věci pronajetí sporných obchodních místností rozhodl městský zastupitelský sbor na základě výsledku veřejné dražby anebo veřej né ho ofertního řízení, se zrušuje pro nezákonnost, jinak se stížnost zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: V městské tržnici v Bratislavě uprázdnily se dvě místnosti, jež tržní úřad o své újmě pronajal řezníku Ignáci R. Městská rada dala R.-ovi z uliční místnosti k 1. listopadu 1929 výpověď a pronajala usnesením ze 16. listopadu 1929 místnost tu Ignáci B. za roční nájemné 16500 Kč.
V podaném odvolání namítal Ignác R., že veřejný zájem zde vyžadoval, aby sporná místnost byla zadána veřejnou soutěží. Městský zastupitelský sbor rozhodnutím ze 16. prosince 1929 zamítl odvolání Ignáce R. a schválil pronájem místnosti Ignáci B., t. j. i se své strany se usnesl, aby obchodní místnost byla pronajata Ignáci B., za podmínek stanovených usnesením městské rady ze 16. listopadu 1929. Svůj výrok odůvodnil městský zastupitelský sbor tím, že bylo morální povinností obce, aby uchazeči B., který musil opustiti prodejní pavilon na prodaném městském pozemku a jest odkázán toliko na příjmy z obchodu tam provozovaného, byla umožněna pronájmem místnosti další existence, a město pronájmem za roční činži 16560 Kč nebylo poškozeno, ježto nájemné, vypočítané podle plochy, odpovídá dnešním poměrům.
I z rozhodnutí tohoto odvolal se Ignác R., namítaje opětně, že spornou místnost bez citelného poškození obce nebylo lze pronajmouti nežli ve veřejné soutěži, což mělo se státi tím spíše, že obec již v několika jiných případech tohoto zásadního stanoviska šetřila. — Výměrem z 3. ledna 1930 odmítla městská rada odvolání to jako nepřípustné, ježto zde zastupitelský sbor rozhodl jako majitel domu a pronajímatel, a rozhodnutí takové nepodléhá administrativně-právnímu přezkoumání.
I z tohoto výměru se Ignác R. odvolal, namítaje, že jen městský zastupitelský sbor je oprávněn místnosti v městských budovách pronajmouti, a že pronájem ten podléhá schválení zem. úřadu, z čehož plyne, že proti takovému rozhodnutí měst. zastupitelského sboru jest opravný prosředek přípustný.
Nař. rozhodnutím pozměnil zemský úřad v Bratislavě výrok městské rady v Bratislavě ze 3. ledna 1930 v tom smyslu, že uznal aktivní legitimaci Ignáce R. k podání odvolání proti usnesení zastupitelského sboru ze 16. prosince 1929. V důsledku toho zrušil zemský úřad ve smyslu § 25 zák. čl. 22: 1886 a § 99 zák. č. 125/27 Sb., uvažuje meritorně o odvolání, usnesení městské rady ze 16. listopadu 1929 i usnesení zastupitelského sboru ze 16. prosince 1929 jako protizákonné a nařídil, aby ve věci pronajetí sporných obchodních místností rozhodl zastupitelský sbor na základě výsledku veřejné dražby anebo veřejného ofertního řízení.
V důvodech uvedl úřad v podstatě toto: Je nepochybné, že proti usnesení zastupitelského sboru o pronájmu obecního majetku má ve smyslu § 23 a § 6 odst. 4 a 5 zákona č. 329/21 každý volič a poplatník právo, odvolati se k bezprostřednímu dohlédacímu úřadu. Ježto Ignác R. jako poplatník se odvolal a vytkl způsob pronajetí obecného majetku, musel zem. úřad, vyhověv odvolání, uznati legitimaci Ignáce R. k odvolání a musil proto v odpor vzatý výrok podrobiti svému přezkoumání, při čemž uvážil toto: Městská rada rozhodla o pronajetí obecního majetku, ačkoliv jest podle § 62 zák. článku 22: 1886 a § 9 zák. č. 243/22 jen připravujícím a výkonným orgánem měst. zastupitelstva ve věcech městské samosprávy a vede běžnou hospodářskou správu města. Pronajetí obecního majetku pak přesahuje běžnou hospodářskou správu, ježto podle zřejmého znění § 23 zák. č. 329/21 spadá do oboru působnosti obecního zastupitelského sboru, a je proto usnesení městské rady nezákonné. Na tom nemění nic okolnost, že i zastupitelský sbor se své strany se usnesl místnosti Ignáci B. pronajmouti, ježto pronajetí a stanovení podmínek stalo se městskou radou a bylo zastupitelským sborem jen dodatečně schváleno. Zem. úřad musil rozhodnutí měst. rady a zastupitelského sboru jako protizákonné zrušiti i proto, ježto podle § 120 zák. čl. 22: 1886 pronajmutí obecního majetku může se zpravidla státi jen veřejnou dražbou, a zem. úřad musil správným uznati tvrzení odvolání, že by město bylo veřejnou dražbou nebo veřejným ofertním řízením docílilo mnohem větší hmotný výsledek; tak se mělo postupovati tím spíše, když již existuje zásadní usnesení měst. zastupitelstva, že místnosti v městských budovách mají býti zásadně zadány veřejnou soutěží. Okolnost, že Ignác B. ztratil následkem prodeje městského pozemku své dosavadní stanoviště, neodůvodňuje, aby město takové dvě cenné místnosti obejitím zmíněných předpisů za lacinou cenu dalo do pronájmu.
Rozhoduje o stížnosti uvážil nss toto:
Nař. rozhodnutím žal. úřad k odvolání Ignáce R. 1. jednak změnil rozhodnutí městské rady z 3. ledna 1930, jímž odvolání jmenovaného z usnesení městského zastupitelstva ze 16. prosince 1929 odmítnuto bylo jako nepřípustné, a přiznal jmenovanému aktivní legitimaci naříkati usnesení toto v pořadí instančním, 2. jednak zrušil usnesení městské rady ze 16. listopadu 1929 a usnesení městského zastupitelstva ze 16. prosince 1929 o pronájmu obchodní místnosti v městské tržnici Ignáci B.
Ad 1. V tomto bodu žal. úřad odůvodnil svoje rozhodnutí tím, že R. usnesení městského zastupitelstva ze 16. prosince 1929 vzal v odpor také jako poplatník obce, a v této vlastnosti že mu podle § 23 ve spojení s § 6 odst. 4 a 5 ob. fin. nov. č. 329/21 legitimaci upříti nelze.
Stížnost nepopírá zjištění úřadu, že R. usnesení městského zastupitelstva ze 16. prosince 1929 vzal v odpor také jako poplatník obce, nýbrž namítá pouze, že usnesení to mělo povahu nikoli rozhodnutí, nýbrž prohlášení strany, totiž obce jako vlastníka městské tržnice, a takové prohlášení že nepodléhá administrativně-právnímu instančnímu přezkoumání.
Stížnost má pravdu potud, že usnesení městského zastupitelstva o pronájmu místností v obecní budově má především povahu projevu obce jako strany v soukromoprávním poměru. Tato povaha přísluší mu však pouze vůči straně, která o nájem se ucházela. Usnesení takové je však zároveň aktem hospodářské správy obce, a s tohoto hlediska podléhá kontrole poplatníků obce, kteří vzhledem k reflexu, jaký usnesení takové může míti na jejich poplatnické zájmy, jsou legitimováni bráti je v odpor předepsaným pořadem úřadů správních. Jestliže tedy obec nepopírá, že R. usnesení obecního zastupitelstva vzal v odpor také jako poplatník obce, pak plyne z toho, že v této vlastnosti byl legitimován usnesení městského zastupitelstva naříkati u vyšší stolice správní, a stížnost v tomto bodu je tedy bezdůvodná. Ad 2. Ve věci samé stížnost namítá, že se ustanovení § 23 obec. fin. nov. vztahuje toliko na pronájem samostatných větších objektů značné hodnoty na dobu určitou; pronájem jednotlivých obchodních místností nespadá prý pod toto ustanovení a, jsouc věcí běžné správy obecního majetku, náleží do kompetence městské rady. In eventum namítá, že městské zastupitelstvo usnesením ze 16. prosince 1929 prohlásilo i se své strany, že pronajímá spornou místnost B.-ovi za podmínek navržených městskou radou.
Vývody těmi brojí stížnost zřejmě proti oné části odůvodnění nař. rozhodnutí, v níž žal. úřad zrušení sporného pronájmu odůvodňuje tím, že podle § 23 ob. fin. nov. pronájem ten spadá do působnosti městského zastupitelstva, nikoli městské rady, že tedy městská rada nebyla kompetentní se o něm usnášeti, a usnesení městského zastupitelstva ze 16. prosince 1929 že nepadá na váhu, poněvadž městské zastupitelstvo jenom dodatečně schválilo pronájem, usnesený městskou radou za podmínek jí samou ustálených.
V první části nebylo lze stižní námitce přisvědčiti. Obecní finanční novela jedná o pronájmu obecního majetku výslovně jenom v § 23. Tento předpis mluví o pronájmu obecního majetku nemovitého vůbec, aniž nějak rozlišuje; poněvadž také pronájem obchodních místností v budově obecní jest pronájmem nemovitého majetku obecního, nelze jinak, nežli i tento případ subsumovati pod ustanovení § 23. Z dikce § 23 odst. 1. věty 1. a z ustanovení téhož paragrafu odst. 2 in fine, kde se poukazuje na předpis odst. 2—5 § 6, je patrno, že zákon ve všech uvedených tam případech usnesení o těch kterých hospodářských opatřeních přikazuje do působnosti obecního zastupitelstva. Z toho plyne, že — jak ostatně stížnost sama správně ustanovení § 23 vykládá — také usnesení o pronájmu i jen jednotlivých obchodních místností spadá do působnosti městského zastupitelstva a nikoli do působnosti městské rady, pro niž vindikuje stížnost kompetenci z důvodu, že jde o věc běžné správy hospodářské.
Než tato okolnost sama nepostačila by podepříti nař. rozhodnutí. Neboť — jak stížnost správně vytýká — městské zastupitelstvo svým usnesením ze 16. prosince 1929, potvrzujíc usnesení městské rady o pronájmu, usnesení to recipovalo za své a prohlásilo tedy jako orgán k tomu kompetentní jménem obce jako vlastnice budovy samo, že spornou místnost za podmínek stanovených, resp. navržených městskou radou Ig. B.-ovi pronajímá. Že usnesení to bylo učiněno k odvolání Ignáce R. a materielně recipovalo usnesení městské rady i podmínky jí stanovené, neodnímá mu povahy samostatného hospodářského opatření po rozumu § 23 obec. fin. nov.
Stížnost dovozuje dále, že není předpisu, podle něhož by pronájem obecního majetku měl se státi toliko veřejnou dražbou nebo veřejným ofertním řízení. V tom směru poukazuje jednak k tomu, že žal. úřad nemůže se dovolávati § 120 zák. čl. 22: 1886, poněvadž předpis ten byl zrušen obecní finanční novelou, jednak k tomu, že onu zásadu nelze dovoditi ani z obecní finanční novely. V prvním směru sluší stížnosti dáti za pravdu, neboť § 120 zák. čl. 22: 1886, jak nss dovodil již v nál. Boh. A 4444/25, dlužno pokládati za zrušený ustanovením § 23 obec. fin. nov.
Také v druhém směru má stížnost pravdu. Paragraf 23 obec. fin. nov., jednající ex professo o pronájmu nemovitého majetku obecního, praví, že schválení úřadu dohlédacího není třeba k těmto usnesením obecního zastupitelstva o hospodářství s majetkem obecním .... 3) o pronájmu (propachtování) obecního majetku nemovitého nebo o prodloužení pronájmu (pachtu) na dobu 6 let veřejnou dražbou nebo veřejně vyhlášeným řízením ofertním; v odst. 2 dodává, že jinak potřebují usnesení taková schválení dohlédacího úřadu. Zde se tedy praví toliko, kdy je a kdy není třeba schválení dohlédacího úřadu, nepraví se však nic o tom, že by pronájem nemovitého majetku obecního z volné ruky nebyl přípustným. Normu o tom, jakým způsobem spravovati majetek obce, obsahuje § 21 obec. fin. nov., který praví, že všechen majetek obce spravovati jest tak, aby pokud může poskytovati výtěžky, docilovalo se trvale výtěžku co největšího, není-li to obecně prospěšným zájmům na újmu. Z toho předpisu bylo by ovšem možno vyvoditi požadavek, aby majetek obecní pronajat byl veřejnou dražbou (veřejným ofertním řízením), nikoli však jako požadavek absolutní, nýbrž jen potud, pokud podle konkrétních okolností daného případu veřejná dražba (veřejné ofertní řízení) nejlépe by zajišťovala cíl §em 21 intendovaný. Konečně nelze normy vylučující pronájem nemovitého majetku obecního z volné ruky shledati ani specielně pro město Bratislavu v zásadním usnesení městského zastupitelstva, zmíněném v nař. rozhodnutí, podle něhož obchodní místnosti v budovách obecních mají se zásadně pronajímati veřejnou soutěží, neboť usnesení takové není právní normou, nýbrž má jen povahu programatického prohlášení, a městskému zastupitelstvu nelze bránit, aby od této směrnice, kterou si vytklo pro svou vlastní hospodářskou činnost, v konkrétním případě se neodchýlilo.
Žal. úřad ostatně sám ani nepokládá pravidlo jím uznávané, že pronájem majetku obecního má se státi veřejnou soutěží, za bezvýjimečnou zásadu, nýbrž v dalším zkoumá, jsou-li tu důvody, které by v daném případě ospravedlňovaly připustiti z pravidla toho výjimku. K tomu nepochybně oprávněn byl, neboť byv dovolán řádným rekursem legitimované strany, byl oprávněn a povinen usnesení obecního zastupitelstva přezkoumati také po stránce účelnosti s hlediska hospodářství obecního. Zkoumaje s tohoto hlediska usnesení měst. zastupitelstva ze 16. prosince 1929, dospěl žal. úřad k závěru, že takových zvláštních důvodů tu není, poněvadž pronájem veřejnou dražbou poskytuje naději na pronájem pro obec výhodnější, a na druhé straně okolnost, že B. přišel prodejem obecního pozemku o své dosavadní stanoviště, není tak závažna, aby odůvodnila výjimku.
V prvním směru má žal. úřad pro sebe citované již ustanovení § 21/1 ob. fin. nov.; proti této výslovné a jasné normě, dané pro hospodaření obce, nelze s úspěchem uplatňovati domnělé motivy zákona na ochranu nájemníků. Že by úsudek o možném lepším zpeněžení sporných místností pronájmem veřejnou soutěží spočíval na vadných premisách nebo byl formálně nesprávný, stížnost nevytýká. Ve druhém směru jde o hodnocení skutkové, tedy o otázku skutkovou, která se podle § 6 odst. 1 zák o ss vymyká věcnému přezkoumání tímto soudem; po stránce formální však stížnost v tomto směru námitek nemá a nss žádných závad neshledal.
Pokud stížnost brojí proti zrušení usnesení městské rady z 16. listopadu resp. měst. zastupitelstva z 16. prosince 1929, je tedy bezdůvodná.
Naproti tomu nutno jí přisvědčiti, pokud napadá výrok, že obec smí spornou místnost pronajmouti jen veřejnou dražbou nebo veřejným ofertním řízením. Jak shora uvedeno, pronájem z volné ruky — arciť se schválením dohlédacího úřadu — není zásadně nepřípustný, a může se tedy obec principielně rozhodnout pro pronájem z volné ruky nebo veřejnou soutěží. Dává-li zákon obci tuto volnost v jejích hospodářských disposicích, nebyl žal. úřad oprávněn, vyřizuje odvolání, zasahovati příkazem pronájmu veřejnou dražbou positivně do její hospodářské volnosti a zbavovati ji tak možnosti, aby — usnesouc se svým příslušným orgánem znovu o pronájmu z volné ruky a opatříc si pro usnesení to, až by nabylo právní moci, schválení dohlédacího úřadu — spornou místnost pronajala z volné ruky.

Citace:

Č. 10226. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 782-787.