Č. 3626.

Státní zaměstnanci: I. Při pensionování z moci úřední z důvodů zdravotních má úředník sice nárok na to, aby mu lékařský posudek, na němž úřad svůj výrok zakládá, byl sdělen, nemá však nároku na vydání opisu tohoto lékařského vysvědčení. — II. O náležitostech takovéhoto lékařského vysvědčení. — III. I po dobu trvání disciplinárního řízení může úředník za splnění zák. podmínek býti pensionován.
Řízení před nss-em: Zamítnutím stížnosti podané ve věci samé stává se bezpředmětnou další stížnost podaná do rozhodnutí, kterým stížnosti v meritu podané byl odepřen odkladný účinek.
(Nález ze dne 17. května 1924 č. 8810).
Věc: A. L. v K. V. proti ministerstvu financí o přeložení na odpočinek a o přiznání odkládacího účinku. Výrok: Stížnosti se zamítají jako bezdůvodné.
Důvody Výnosem z 2. června 1923 sdělilo zemské fin. ředitelství v Praze A. L., bernímu oficiálu v K. V., že zamýšlí jej pensionovati, ježto lékařskou prohlídkou st-le dne 17. května 1923 bylo zjištěno, že trpí duševní, příp. mozkovou nemocí a je proto trvale k službě nezpůsobilý. Žádost st-le za opis zmíněného lékařského vysvědčení zem. fin. ředitelství rozhodnutím z 9. června 1923 nevyhovělo. Námitky st-lovy proti sdělení o zamýšleném pensionování byly rozhodnutím z 22. června 1923 zamítnuty a st-l zároveň přeložen na trvalý odpočinek. St-l podal z obou rozhodnutí odvolání. Mimo to podal st-l dozorčí stížnost, ve které vytýká, že zem. fin. ředitelství v Praze jeho námitky proti zamýšlenému pensionování rozhodnutím z 22. června 1923 samo zamítlo, místo aby je předložilo min. fin. jako kompetentnímu úřadu, a dovolává se ustanovení zák. z 19. března 1876 č. 28 ř. z. Dále poukazuje na to, že jeho odvolání z rozhodnutí zem. fin. ředitelství z 9. června 1923 nebylo vyřízeno a že st-l byl protizákonně pensionován.
Min. fin. rozhodnutím z 19. září 1923 stížnosti podané do rozhodnutí zem. fin. ředitelství z 2. června a 9. června 1923, pak dozorčí stížnost zamítlo, neshledavši je důvodnými. Rovněž stížnost do pensionování samého zamítlo jako bezdůvodnou.
Podáním ze dne 26. září 1923 žádal st-l žal. úřad, aby podle § 17 zák. o ss prve zmíněným stížnostem přiznal odkládací účinek, poněvadž by mu okamžitým provedením nař. rozhodnutí vznikla nenahraditelná škoda.
Min. fin. rozhodnutím ze 17. října 1923 žádosti této nevyhovělo.
O stížnostech podaných do těchto rozhodnutí min. fin. uvážil nss takto:
Stížnost proti rozhodnutí žal. úřadu z 19. září 1923, případně dodatek k této stížnosti napadá toto rozhodnutí v trojím směru a to:
1) — — —;
2) pokud jím bylo potvrzeno rozhodnutí zem. fin. řiditelství z 9. června 1923, jímž odepřeno bylo st-li vydání opisů lékařského po- sudku, na jehož podkladě st-1 byl přeložen na trvalý odpočinek a
3) pokud potvrzeno bylo rozhodnutí zem. fin. řiditelství z 22. června 1923 o přeložení st-le na trvalý odpočinek. — — —
ad 1) — — —
ad 2) Žal. úřad odepřel nař. rozhodnutím vydati st-li opis lékařského vysvědčení ze 17. května 1923 jednak z důvodu, že obsah tohoto lékařského dobrozdání byl st-li sdělen již ve výnosu zem. fin. řiditelství v Praze z 2. června 1923, jednak, že na opis dobrozdání st-l nemá zákonného nároku a k podání námitek ho ani nepotřebuje.
Toto stanovisko úřadu nelze shledati nezákonným, jest ovšem nutno, aby strana, která se chce hájiti proti rozhodnutí, jímž se cítí ve svých právech dotčena, znala důvody, na nichž úřad svoje rozhodnutí založil, a má proto nárok, aby jí důvody rozhodnutí byly sděleny. V daném případě založil žal. úřad výrok svůj o přeložení st-le na trvalý odpočinek na posudku úředního lékaře ze 17. května 1923. Přísluší tedy st-li nárok, aby mu tento posudek úředního lékaře, pokud žal. úřad na něm svoje rozhodnutí založil, byl sdělen, aby se proti rozhodnutí mohl účinně hájiti. Než tomuto nároku st-lovu bylo úplně vyhověno již výnosem z 2. června 1923, kterým zem. fin. ředitelství st-li sdělilo, že jej zamýšlí přeložiti na trvalý odpočinek z důvodu, že při lékař, prohlídce st-le úředním lékařem dne 17. května 1923 bylo zjištěno, že trpí duševní, resp. mozkovou nemocí a je pro tuto nemoc trvale neschopen k službě.
Že by pak st-l dle předpisů služební pragmatiky neb jiné platné zákonné normy měl nárok na vydání opisu celého lékařského vysvědčení, stížnost vůbec netvrdí.
ad 3) Pokud nař. rozhodnutím bylo potvrzeno rozhodnutí zem. fin. řiditelství z 22. června 1923 o přeložení st-le na trvalý odpočinek, uvádí předně stížnost, že nař. rozhodnutí, odvolávajíc se na vysvědčení úředního lékaře Dra T., praví, že úřední lékař vzal za podklad vysvědčení odborných lékařů, zvláště ta, jež byla vydána na základě delšího pozorování a poněvadž dobré zdání úředního lékaře jedině pro správní úřad je rozhodující, že nemůže ničeho na něm býti změněno.
Proti takto reprodukované části nař. rozhodnutí obrací se pak stížnost námitkou, že úřední lékař Dr. T., vzal-li za podklad svého posudku vysvědčení odborných lékařů spisům připojená, posoudil stav st-lův z doby, kdy vysvědčení ta odbornými lékaři byla vydána, t. j. stav z r. 1918, kdy st-l — jak odborníci se vyslovili — byl na mysli pomaten a je pak vysvědčení úředního lékaře závazným, co se týče stavu st-lova v roce 1918, nikoli však, co se týče stavu nynějšího, pro jehož posouzení neměl žádného podkladu.
K námitce této nutno je však uvésti, že žal. úřad nevyslovil v nař. rozhodnutí — jak tvrdí stížnost — že Dr. T. vzal za základ vysvědčení odborných lékařů, nýbrž odůvodňuje svoje rozhodnutí, pouze podotkl, že úřední lékař měl k disposici posudky odborných lékařů o zdravotním stavu st-lově, aniž uvedl, zda vůbec a jak zmíněných posudků při svém dobrém zdání použil.
Je tedy zmíněná námitka stížností, že posudek úředního lékaře osvědčuje zdravotní stav st-lův z doby, kdy posudky odborných lékařů byly vydány, t. j. stav z r. 1918, bezdůvodná.
Ve spojení s námitkou právě uvedenou vytýká stížnost dále, že úřední lékař Dr. T. st-le nezná a tudíž své dobrézdání vydal na podkladě jediné ordinace. Jelikož však odborný lékař Dr. U. 8. října 1922 u soudu prohlásil, že zjištění duševního stavu st-lova vyžaduje nejméně tři týdny, je prý nemožno na základě jedné ordinace se vyjádřiti, zda st-l může býti považován za trvale ke službě neschopného podle ustanovení § 79, odst. 1 nebo § 80, odst. 2 služ. pragm.
Námitkou touto vytýká stížnost nař. rozhodnutí vlastně neúplnost řízení, záležející v tom, že žal. úřad opřel svoje rozhodnutí o nedostatečný lékařský posudek. Než nss neshledal, že by nař. rozhodnutí trpělo vytýkanou vadou řízení. Okolnost, že v daném případě úřední lékař na základě jediné ordinace dospěl k posudku, že st-l je trvale k službě nezpůsobilý, nečiní tento posudek nedostatečným, ježto nevylučuje nikterak správnost posudku a rovněž není zmíněný posudek nedostatečným a správnost jeho vyloučena proto, že jiný lékař v dřívější době a sice — jak uvádí stížnost — dne 8. října 1922 prohlásil, že zjištění duševního stavu st-lova vyžaduje nejméně tří týdnů.
Když tedy žal. úřad nař. rozhodnutí založil na zmíněném posudku, není jeho rozhodnutí z toho důvodu vadné. Další námitkou vytýká stížnost, že žal. úřad neměl práva přeložiti st-le podle § 80 služ. pragm. na trvalý odpočinek. Námitku tuto odůvodňuje stížnost tím, že st-l byl dne 19. října 1918 ze služby suspendován a bylo proti němu zavedeno disc. řízení, jež není skončeno a na úředníky v disc. řízení že nelze použíti ani předpisů oddílu IV. služ. pragm., jednajících o změnách služebního poměru úředníka a jeho zrušení, poněvadž úředník nemůže býti přeložen, dán na dovolenou s čekatelným nebo dočasně pensionován a jeho prohlášení o vystoupení ze služby může býti dle poslední části oddílu IV. odmítnuto a proto předpisy tohoto oddílu se naň nevztahují, ani předpisy oddílu V. služ. pragm., poněvadž tato ustanovení jednají o zavedení disc. řízení proti pensionovaným úředníkům pro přečiny, jichž se dopustili za činné služby, proti st-li bylo však zavedeno disc. řízení, kdy byl v aktivní službě.
Než námitka tato jest vezřejmém rozporu s předpisy služ. pragmatiky, na nichž je založena, neboť nelze ani z předpisů služ. pragmatiky ani z jiné zák. normy dovozovati, že ustanovení oddílu IV. služ. pragm., tedy i §§ 79—82 nevztahují se na úředníka nacházejícího se v disc. vyšetřování, a tvrzení, že oddíl V. služ. pragm. jedná jen o disc. řízení proti pensionovaným úředníkům pro přečiny jimi spáchané v aktivní službě, odporuje skutečnému obsahu tohoto oddílu.
Jest tedy stížnost, pokud tuto námitku uplatňuje, bezdůvodná. — —
Slušelo tedy stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.
Vyřízením této stížnosti stává se však bezpředmětnou i stížnost druhá směřující proti rozhodnutí žal. úřadu ze 17. října 1923, kterým bylo odepřeno přiznati podle § 17 zák. o ss první stížnosti st-lově odkládací účinek.

Citace:

č. 3626. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 1310-1313.