Čís. 348 dis.

Pro trestnost podle § 13, písm. b) disc. stat. adv. je bez významu, proč obviněný porušil suspensi výkonu advokacie a jak skončilo trestní řízení, které k ní dalo podnět. Opatření kárné rady ve smyslu § 17 disc. stat. adv. nepřipouští výjimek.
(Rozh. ze dne 7. února 1938, Ds I 69/37.)
Nejvyšší soud jako soud odvolací v kárných věcech advokátů a kandidátů advokacie zamítl odvolání obviněného advokáta z nálezu kárné rady advokátní komory, jímž byl odvolatel uznán vinným kárným přečinem porušení povinnosti povolání a zlehčení cti a vážnosti stavu a odsouzen za to podle § 13, písm. b) kárného statutu k trestu výmazu ze seznamu advokátů.
Důvody:
Odvolání nenapadá správné zjištění kárné rady, že pravoplatným usnesením ze dne 14. září 1936 byl odvolateli podle § 17 disc. stat. zastaven výkon advokacie až do pravoplatného skončení trestního řízení proti němu vedeného, a že v době, kdy toto zastavení trvalo, obviněný opětovně intervenoval u soudu jako zástupce V. ve sporné jeho věci proti R., že při ústních jednáních v této rozepři činil přednesy, podepsal protokoly o ústních jednáních a založil též seznam útrat jím samým podepsaný, v němž je účtována řada položek za výkony spadající do doby suspense.
Odvolatel se mýlí, když se domnívá, že mělo býti přezkoumáváno, zda jeho suspense byla důvodná; přehlíží, že jemu samotnému podle §§ 46 a 53—55 disc. stat. příslušelo právo stížnosti proti příslušnému opatření kárné rady, pokládal-li svoji suspensi za bezdůvodnou a zákonu odporující, resp. že se mohl kdykoli domáhati u kárné rady, aby ono opatření bylo zrušeno. Neučinil-li tak, byl povinen dbáti tohoto rozhodnutí a podle něho nevykonávati advokacii až do pravoplatného skončení trestního řízení vedeného proti němu. Pro obviněného nemůže býti omluvou, že trestní řízení, z jehož popudu suspense byla zařízena, skončilo — a to později po skutcích kárné provinění zakládajících — rozsudkem osvobozujícím, rovněž nemůže ho omluviti motiv porušení onoho zákazu, neboť opatření kárné rady ve smyslu § 17 disc. stat. nedovoluje výjimek a odcházení. Z důvodu toho bylo zbytečné prováděti ony důkazy, které obviněný, resp. jeho obhájce navrhoval a pro jejichž zamítnutí shledává odvolatel nyní řízení vadným a neúplným.
Neobstojí ani námitka, že obviněný vystupoval jako zástupce strany ve sporu, kde podle předpisu § 29 c. ř. s. každý svéprávný občan může býti zmocněncem, a že toto jeho obecné oprávnění nijak nebylo suspensí dotčeno. Zde stačí pouze poukázati na obsah sporných spisů C III 159/36 okresního soudu v N., podle nichž obviněný zastupoval stranu před soudem dne 2. února, 25. února a 16. března 1937 jako advokát a jako takový sám též založil seznam útrat, v němž je účtována řada položek za výkony spadající do doby suspense, a to částkami odpovídajícími tarifu advokátskému. Skutečnost tato vylučuje též jakýkoliv omyl na straně obviněného, že by se byl mohl domnívati, že jeho práva ve smyslu § 29 c. ř. s. suspensi nejsou dotčena. Kárná rada nijak nepochybila, když usoudila na vědomé porušování zákazu provozování advokacie a když shledala v jednání tom kárné provinění porušující jednak povinnosti povolání, jednak též zlehčující čest a vážnost stavu. Poněvadž pak při provinění toho druhu přichází ve smyslu předpisu § 13, písm. b) disc. stat. v úvahu jedině trest výmazu ze seznamu advokátů, bylo odvolání zamítnouti jako neodůvodněné.

Citace:

Čís. 348 dis.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1939, svazek/ročník 20, s. 451-452.