Čís. 1317.

Tím, že rozvedení manželé ujednali se na určitém výživném, na jehož výši měly býti pozdější změny majetkového stavu toho kterého manžela bez vlivu, odpoutal se nárok naň od majetkového stavu manželova.
K pojmu plniště a platiště.
Tím, že zavázaný — nejsa úmluvou k tomu povinen — platil výživné v korunách československých — nevzal ještě na sebe závazek platiti i na dále v této měně.
(Rozh. ze dne 29. listopadu 1921, Rv II 83/21.) Žalovaný zavázal se notářským spisem daným ve Vídni 26. října 1916 platili žalobkyni výživné jejímu stavu přiměřené 3000 K, prvého každého měsíce na platebním místě, které mu bude udáno. Místo plnění ve spise notářském stanoveno nebylo. Manželství sporných stran bylo po té rozloučeno rozsudkem král. soudního dvoru v Budapešti ze dne 23. června 1917 z viny žalovaného. Až do října 1919 platil žalovaný výživné v československých korunách. V době sepsání notářského spisu byl žalovaný majetníkem panství v N. na Moravě. Za měsíc listopad 1919 zaplatil žalovaný na výživné 1081 Kč a za prosinec 1919 1129 Kč 08 h, totiž po každé 3000 K v rakouské měně. Žalobkyně domáhala se jednak zaplacení nedoplatku za měsíce listopad a prosinec 1919, jednak určení, že žalovaný jest povinen platit jí měsíčních 3000 K v Kč. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl mimo jiné z těchto důvodů: V notářském spisu ze dne 26. října 1916 není ustanoveno místo plnění. Spis byl sepsán ve Vídni a jest v něm uvedeno, že obě smlouvající strany mají své bydliště ve Vídni. Žalovaný se zavázal platiti výživné 3000 K na platebním místě, jež mu žalobkyně oznámí. Dopisem ze dne 17. března 1919 oznámil právní zástupce žalobkyně, že žalobkyně se odebere na delší návštěvu ku svým příbuzným na Moravu a ustanovuje jako platební místo Živnostenskou banku v Brně. Žalovaný platil tedy výživné do Živnostenské banky v Československých korunách až do konce října 1919. Za měsíc listopad a prosinec zaplatil však v rakouských korunách, poněvadž žalobkyně na Moravu nepřišla a žalovaný není povinen platiti v československých korunách, nýbrž toliko v rakouských korunách. V dopisech, z nichž žalobkyně chce dovoditi závazek žalovaného, platiti v československých korunách, nelze shledati tohoto závazku výslovně vyjádřeného. V dopise centrální pokladny žalovaného se praví pouze, že bylo jí od žalovaného nařízeno, by pro žalobkyni zřídila konto u živnostenské banky, na které se má měsíčně splatné výživné 3000 K poukazovati. V dopise ze dne 21. dubna 1919 píše žalovaný sám, že jeho centrální pokladna uvědomila zástupce žalobkyně, že výživné, 20. března splatné, složila na konto žalobkyně u Živnostenské banky a aby se předešlo nedorozumění, praví žalovaný, že výživné jest splatné vždy prvního každého měsíce, že však z ochoty k žalobkyni je skládá 20. předcházejícího měsíce. Také v dopise centrální pokladny ze dne 16. dubna 1919 není žádného závazku, že se bude platiti v korunách československých. Ovšem skutečně platil žalovaný žalobkyni výživné v československých korunách až do listopadu 1919. V této skutečnosti ve spojení a obsahem uvedených dopisů žalovaného a jeho centrální pokladny vidí žalobkyně závazek žalovaného platiti v československých korunách, a praví, že žalovaný měl úmysl v československých korunách platiti, že úmysl svůj změnil pouze proto, že ho žalovala o zvýšení výživného, neboť to výslovně uvedl ve vídeňském sporu. To by bylo zde uznání. Uznání je však smlouvou. Prohlášení žalovaného musilo by býti přijato od žalobkyně. Poněvadž žalobkyně zaplacené koruny československé nevrátila, lze míti za to, že slib, platiti v československých korunách, mlčky přijala, avšak k platnosti této smlouvy je též třeba, by projev žalovaného spojen byl a souhlasil s jeho vůlí se zavázati k placení v československých korunách. Tato vůle není však dokázána. Žalovaný tvrdí, že v domnění, že žalobkyně skutečně na delší návštěvu na Moravu přijde, napsal dopis ze dne 21. dubna 1919 a platil v československých korunách, když však žalobkyně na Moravu nepřišla, platil jí ve měně rakouské. Z toho patrno, že neměl žalovaný vůle zavázati se navždy k placení v československých korunách, nýbrž dobu, dokud bude žalobkyně návštěvou na Moravě, a to, měl-li vůbec takovou vůli a nemýlil-li se o svých povinnostech a neplatil-li vůbec beze všeho úmyslu. Není tedy dokázáno, že se žalovaný v dopisech zavázal platiti výživné v československých korunách. V notářském spisu, sepsaném ve Vídni 26. října 1916, jest závazek platiti 3000 K v tehdejší rakousko-uherské měně. Místo plnění ve smlouvě ustanoveno není. Aby po této stránce správně byla vykládána, byli slyšeni právní zástupcové obou stran, kteří při zřizování smlouvy spoluúčinkovali, ale výpovědi jejich jsou úplně protichůdné, nepřinášejí žádného vysvětlení této otázky, ale patrno z nich, že na ustanovení plniště vůbec nebylo myšleno, poněvadž toho v tehdejší době nebylo třeba a poněvadž pozdějších převratů nebylo lze předvídati. Jest proto otázku tuto rozhodnouti podle zákona. Ustanovení § 905 obč. zák. dle původního znění, poněvadž 3. dílčí novela toto ustanovení změnila teprve s platností od 1. ledna 1917, praví: »Nelze-li ani z úmluvy, ani z povahy neb účelu jednání určiti, kde dlužno smlouvu splniti, odevzdány buďtež věci nemovité tam, kde jsou, movité pak tu, kde slib byl učiněn. Co se týče míry, váhy a druhu peněz, řídit jest se dle místa, kde se má plniti.« Ani z povahy smlouvy o výživném ani z účelu této smlouvy nelze určiti, kde se smlouva tato má plniti, poněvadž jde pouze o placení, o němž ustanovuje § 1420 obč. zák. toto: »Není-li určeno, kde se má platiti, šetřeno buď toho, co o tom nařízeno (§ 905), a má-li dlužník kromě smlouvy něco platiti, povinen bude zaplatiti jen ve svém bydlišti,« Tedy jen ze závazků kromě smlouvy vzešlých byl dlužník až do platnosti 3. dílčí novely, tedy do 1. ledna 1917 povinen platiti tam, kde bydlí. Ze smlouvy však podle § 905 obč. zák. tam, kde slib byl přijat. Smlouva notářská ze dne 26. října 1916 byla učiněna ve Vídni, tam byl slib žalovaného žalobkyní přijat, jest tedy tam plniště a podle tohoto plniště řídí se měna, ve které žalovaný jest povinen platiti, a to jest měna rakouská. Upravení § 905 obč. zák. 3. dílčí novelou nemá na tuto smlouvu žádného účinku, poněvadž zákon neúčinkuje zpět. Proto nepadá na váhu, kde žalovaný má své bydliště a je-li dosud uherským státním příslušníkem, a netřeba o těchto věcech uvažovati. Odvolací soud rozsudek potvrdil v podstatě z týchž důvodů.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Byvše k poukazu dovolacího soudu dodatečně vyslechnuti, udali zástupci stran srovnalým prohlášením, že žalobkyně po rozluce v roce 1916, najmě pak dne 26. února 1919 neměla stálého bydliště v Rakousku, nýbrž bydlela přechodně v Uhrách, v Bratislavě, ve Vídni a ve Švýcarsku. Hledíc k tomu není zde případu, na nějž pamatováno nařízením vlády republiky Československé ze dne 21. dubna 1921, čís. 173 sb. z. a n. Dovolání nelze přiznati oprávněnosti. Žaloba jest žalobou ze smlouvy. Smlouva uzavřena byla dne 26. října 1916 ve Vídni. Směrodatným v otázce, které místo dlužno pro závazek žalovaného uznati na splniště, jest ustanovení § 905 obč. zák. a to v prvotním svém doslovu (§ 104 3. dílčí novely k obč. zák.). To uznává i dovolatelka. Pokouší se však dolíčiti, jednak, že splniště určeno bylo smlouvou, jednak, že vyplývá z povahy a účele závazku. V onom směru pokusila se dovolatelka o důkaz, že, uzavírajíce smlouvu, měly obě strany na mysli, že N. na Moravě jest pro výživné splništěm závazku. Tento důkaz prohlásil procesní soud prvé stolice za nezdařený. Opětovati tento důkaz novým výslechem týchž svědků bylo sice právem, nikoli však povinností odvolacího soudu (§ 488 c. ř. s.). Neuznal-li to odvolací soud potřebným, shledav, že procesní soud prvé stolice důkazy svědecké správně ocenil, postupoval v této důkazní otázce formálně zcela přesně. Tím byla tato otázka pro tento spor s konečnou platností vyřízena a nelze v mezích § 503 c. ř. s. otázku tu znova přiváděti na přetřes v řízení dovolacím. Neprávem proto domáhá se dovolatelka, uplatňujíc dovolací důvod § 503 čís. 2 c. ř. s. toho, by řečený svědecký důkaz znovu byl opakován. Stanovisko, že již dle obsahu smlouvy plniště závazku žalovaného jest ve státním území Čsl. republiky, pokouší se dovolatelka uhájiti ještě jiným způsobem. Dovozuje: Dle obsahu notářského spisu jest žalovaný povinen, by měsíčních 3000 K platil dovolatelce v platišti, jež mu oznámí. Poněvadž všeobecnému občanskému zákoníku před působností 3. dílčí novely byl prý cizím rozdíl mezi plništěm a platištěm peněžitých závazků, takže platiště bylo zároveň plništěm, bylo prý ponecháno dovolatelce, by volbou platiště určila zároveň plniště, a poněvadž žalobkyně určila platištěm Brno, jest prý toto místo smluvním splništěm závazku žalovaného. Ani toto stanovisko dovolatelky nelze uznati za opodstatněné. Řečenými vývody ocitá se dovolatelka v rozporu s tím, co sama v prvé stolici uvedla. Tvrdila totiž a nabídla důkaz o tom, že, když zřizován byl notářský spis, měly obě strany jako splniště na mysli N. na Moravě a že jen z úsluhy pro žalobkyni bylo jí zůstaveno, by určila platiště (čl. 9, násl., odstavec 5.). Tím dovolatelka sama doznala, že počítala jednak s plništěm, jednak s platištěm jako se dvěma různými pojmy. Nehledíc k tomu byl již v čase smlouvy výraz platiště (Zahlstelle) výrazem pevně vyhraněného obsahu a rozumělo se mu, kde ho použito, i pro obou všeobecného občanského zákonníka tak, jak stal se na výslovném zákonném podkladě vlastním právu obchodnímu. Před vydáním 3. dílčí novely k obč. zák. nebyla jádrem sporu o výklad zákona otázka, zda vedle plniště jest při peněžitých závazcích pojmově myslitelným místně oddělené platiště, nýbrž jednalo se o to, zda věřitel má si peníze u dlužníka vybrati, či, zda dlužník jest povinen, by peníze věřiteli dopravil, a, zda zejména, zasílaje věřiteli peníze, činí tak na vlastní účet a nebezpečí, či na účet a nebezpečí věřitele. Tak pojal spornou otázku i zákonodárce 3. dílčí novely k obč. zák. a rozřešil ji v § 100 této novely shodně se stanoviskem práva obchodního (motivy k § 100 3. dílčí novely k obč. zák.). Než ani povahou a účelem nároku, pokud se týče závazku nelze v tomto případě odůvodniti povinnost žalovaného, platiti měsíčních 3 000 K ve měně československé. Pravda ovšem, že tento měsíční plat jest výživným, na něž při rozluce manželství z viny manželovy příslušel by dovolatelce nárok již po samém zákonu. I to lze připustiti, že, kdyby jednalo se o zákonný nárok manželky na výživné, byla by dle povahy věci rozhodnou měna manželova bydliště, poněvadž výživné bylo by nutno vyměřiti přiměřeně k majetku a příjmům manželovým a tento majetek a tyto příjmy docházejí hospodářského výrazu ve měně státu, kde soustřeďuje se manželova hospodářská a výdělečná činnost. Pro případ, o který se zde jedná, nutno však dbáti obsahu smlouvy, jak v notářský spis byla vtělena. Ve smlouvě pak (odstavec 4.) jest ustanoveno: »Tím jsou vyživovací nároky a jakékoli jinaké nároky (dovolatelky) . . . úplně vypořádány a jednou pro vždy vyřízeny, to zejména i pro případ, že majetkové a příjmové poměry manželovy by se v budoucnu zlepšily, nebo majetkové a příjmové poměry manželky zhoršily.« Touto dohodou odpoután byl dovolatelčin nárok na výživné od zákonnitého vztahu k majetku a příjmům manželovým, výše tohoto majetku a těchto příjmů jest pro povahu a rozsah nároku, pokud se týče závazku na dále bez významu, bez významu jest proto i vliv měny na majetek a příjmy odpůrcovy a odpadá tím předpoklad, za něhož bylo by lze závazek žalovaného uznati za zmístněný tam, kde jest majetek žalovaného a středisko jeho hospodářských poměrů. S tohoto stanoviska nelze přiznati významu pro rozhodnutí rozepře okolnosti, kde jest bydliště žalovaného, kde jsou jeho statky a kde jest jeho výdělečné a hospodářské jmění. Prv uvedená okolnost nepřichází přirozeně v úvahu ani jinak, poněvadž dle § 905 obč. zák., prvotní doslov, nezáleží na dlužníkově bydlišti, nýbrž na tom, kde slib byl učiněn. Uplatňuje-li tedy dovolatelka kusost odvolacího řízení (§ 503 čís. 2 c. s. ř.) proto, že nebyly připuštěny a provedeny důkazy o shora naznačených okolnostech, činí tak neprávem. Skutečnosti, že dovolatelka určila platištěm Brno, snaží se dovolací spis zjednati rozhodující význam dále ještě vývody, dle nichž prý zákon ze dne 10. dubna 1919 čís. 187 sb. z. a n., mluvě v § 8 o závazcích, které jsou splatny v oblasti Československého státu, má na mysli platiště peněžitých závazků, nechávaje stranou otázku splniště. K těmto vývodům nelze přisvědčiti. Placením rozumí zákon (§ 1412 obč. zák.) plnění toho, co kdo plniti jest povinen. U peněžitých závazků jest placení tím, co u jiných závazků označuje se povšechným výrazem plnění, splatnost peněžitého závazku ve smyslu časovém jest totéž, jako splniště jinakého závazku. Tak hledí k věci §§ 1412 a násl. obč. zák., čl. 324 a násl. obch. zák., § 88 j. n. a j. V čl. 324 a 325 obch. zák. právě tak jako v § 905 obč. zák. v novém doslovu výslovně rozeznává se mezi splništěm a platištěm peněžitých závazků a jak v § 905 obč. zák., tak v čl. 336 obch. zák. přiznává se v otázce měny význam pouze splništi, nikoli též platišti. Mluví-li proto § 8 zákona čís. sb. z. a n. 187/1919 o splatnosti závazku, má zjevně na mysli jeho splniště a nikoli pouhé platiště. Poukazuje-li posléze dovolatelka k tomu, že prý žalovaný, plativ nějaký čas v Kč, uznal tím závazek, platiti v této měně, netřeba na vyvrácení toho ničeho dodati k příslušné stati důvodů rozsudků předchozích stolic.

Citace:

Čís. 1317. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 831-835.