— 36 —
Dědic, jenž tvrdí, že určitá věc patří do pozůstalosti, jest sám legitimován passivně k žalobě — nikoliv pozůstalost zastoupená přihlášenými dědici. Žaloba určovací a žaloba na vydání prohlášení vůle (příspěvek k řešení § 228. c. ř. s.).
Na domě č. p. 13 v D. vloženo bylo pro Frant. S. právo zástavní pro povinnost k čistění bytu a prádla až do nejvyššího obnosu 200 K. Hypotekární dlužník A. prodal řečený dum B-ovi za 4000 K, z nichž tento 3800 K vyplatil hotově, zbytek kupní ceny 200 K byl zadržen, uložen na spořitelní knížku, jež dána v uschování purkmistrovskému úřadu v P. až do té doby, dokud nebudou vymazána práva Frant. S. na domě č. p. 13 v D., a ujednáno, jakmile ibude výmaz těchto práv na řečeném domě vykázán, že jest povinen purkmistrovský úřad spořitelní knížku ihned vydati prodateli A.
Frant. S. zemřel, k pozůstalosti přihlásila se jeho sestra C., tvrdíc, že zmíněný nedoplatek kupní ceny 200 K patří do pozůstalosti.
K žalobě A. uznáno bylo rozsudkem okresního soudu v P., že žalovaná C. jest povinna uznati, že obnos 200 K, který jako pozůstalé jmění po Frant. S. u soudu ohlásila, a ohledně něhož u tohoto soudu řízení pozůstalostní bylo zahájeno, jest částí kupní ceny, která žalobci na základě kupní smlouvy ze dne 1. května 1905 kupujícím z kupní ceny v obnosu 4000 K byla zadržena, na spořitelní knížku uložena a v uschování purkmistrovského úřadu v P. se nalézá, ku krytí práv Františka S., které vázly na domě č. p. 13 v D. — 37 —
Odvolání žalované krajský soud nevyhověl a rozsudek I. soudu potvrdil.
Důvody:
Odvolatelka domáhá se zrušení, pokud se týče změny v odpor vzatého rozsudku, a zamítnutí žalobní žádosti z důvodu nesprávného právního posouzení sporné věci jedině proto, že má za to, že žaloba předmětná jako žaloba určovací jest nepřípustná, že žalobce nemá právního zájmu na tom, aby určení, jehož se domáhá, stalo se co nejdříve, a že žalovaná není ku sporu pasivně legitimována, i jest se proto soudu odvolacímu dle odstavce 1. §u 462. c. ř. s. obmeziti na přezkoumání rozsudku soudu první stolice v mezích odvolacích návrhů, pokud se o právě uvedené důvody odvolací opírají.
Přede vším dlužno k tomu poukázati, že žalobu, o níž v odpor vzatým rozsudkem rozhodnuto bylo, nelze pokládati za žalobu určovací dle § 228. c. ř. s., neboť předmětem rozepře, o němž dle žalobního návrhu rozhodnuto býti mělo, není zde určení, že jest či není tu nějaký právní poměr neb nějaké právo, nýbrž nárok žalobce vůči žalované, aby uznala, že obnos 200 K, který jako jmění pozůstalosti po Františku S. u soudu ohlásila a ohledně něhož následkem toho projednání pozůstalosti zahájeno bylo, jest částí kupní ceny, která dle odstavce III. kupní smlouvy ze dne 1. května 1905 žalobci od kupujícího z kupní ceny v obnosu 4000 K za domek čís. pop. 13 v D. ku krytí práv Frant. S. na domě tom váznuvších zadržena byla, tedy nárok na vydání prohlášení vůle žalované, že uznává sporný obnos 200 K za část kupní ceny 4000 K za domek č. p. 13 v D. ku krytí práv Frant. S. na něm váznuvších, žalobci kupujícím zadrženou a ve vkladní knížce spořitelní u purkmistrovského úřadu v P uloženou, a nikoli tedy více za jmění pozůstalosti po Fr. S. Na této povaze předmětné žaloby jako žaloby o plnění ničeho nemění okolnost, že sám žalobce v žalobě uvedl, že jest nutno, aby v době co nejbližší určeno bylo, že obnos 200 K jest částí zmíněné kupní ceny, neboť pro povahu žaloby jako žaloby o plnění neb jako žaloby určovací jest jedině rozhodným žalobní žádání, jímž se předmět sporu označuje a určuje.
Vzhledem k tomu jsou veškery vývody odvolatelky, jimiž se dovoditi snaží, že jest předmětná žaloba jako žaloba určovací nepřípustná, poněvadž tu jde o zjištění nějakého fakta, a že jest neodůvodněna, poněvadž se jí nedostává materielní náležitosti žaloby určovací, totiž právního zájmu žalobců na tom, aby určení stalo se co nejdříve, bezvýznamný. O nedostatku pasivní legitimace žalované ke sporu nemůže býti řeči, jelikož žalovaná strana jest dle zjištěného stavu věci jedinou osobou, od níž žalobce vymáhané vydání prohlášení vůle, totiž zmíněné uznání žádati může, poněvadž ona jediná tomu odpírá, že jest obnos 200 K částí zmíněné kupní ceny, a tvrdí, že jest jměním pozůstalostním. — 38 —
Však i kdyby bylo možno žalobu tuto za žalobu určovací po rozumu § 228. c. ř. s. pokládati, nebylo by lze odvolání za odůvodněné uznati, neboť nešlo by tu, jak odvolatelka mylně má za to, o určení nějakého fakta, nýbrž o určení právního poměru a práva, totiž o určení, že obnos 200 K jest částí kupní ceny, která ze smlouvy žalobci přísluší, tedy jest jeho vlastnictvím, obmezeným toliko tím, že dle smlouvy složen jest ku krytí práv Frant. S. na prodané nemovitosti váznuvších až do jich knihovního výmazu.
Také nedostatku právního zájmu žalobcova na bezodkladném určení, k němuž by soud odvolací následkem přednesení ve spisu odvolacím jako k nedostatku materielní náležitosti žalobního nároku v řízení odvolacím přihlížeti musil, zde není, neboť žalovaná svým jednáním v projednání pozůstalosti po Fr. S. zasáhla do sféry práv žalobcových a ohrozila jeho majetkové zájmy, usilujíc o to, aby složený obnos 200 K vzat byl do pozůstalosti po Fr. S., a jako jeho jmění jí jako spoludědičce polovicí byl odevzdán, a žalobce nemůže bezpečně dotud o vydání vkladní knížky na složený obnos se ucházeti, dokud tento resp. vklad spořitelní jest předmětem projednávání pozůstalosti, a trvá možnost, že bude dědicům odevzdán.
O tom konečně, že by žalovaná pasivně i ku sporu určovacímu legitimována byla, nelze pochybovati; vždyť to, jak zjištěno, žalovaná sama byla, která v pozůstalostním jednání tvrdila, že složený obnos jest jměním pozůstalosti, kdežto žalobce, že patří jemu; žalovaná tudíž sama jedině do oboru práv žalobcových zasahuje a práva jeho ohrožuje. Žalobce ovšem se také k dědictví po Frant. S. ze zákona přihlásil, avšak tato jeho přihláška neobsahuje žádné zasažení do sféry žalované, ježto stav jmění v inventáři sepsán byl pouze dle udání žalované a nelze proto důvodně tvrditi, že by toliko pozůstalost oběma dědičkami zastoupená ke sporu pasivně legitimována byla.
C. k. nejvyšší soud dovolání žalované vyhověl a v odpor vzatý rozsudek změnil v ten smysl, že žádání žalobní zamítl.
Důvody rozhodovací:
Dovolání opřenému o dovolací důvod dle č. 4. § 503. c. ř. s. nelze upříti oprávnění.
Soud odvolací usuzuje z té okolnosti, že návrh žalobní nepočíná slovy »určuje se ...«, nýbrž slovy »žalovaná povinna jest uznati...«, že v případě přítomném není tu žaloby určovací, nýbrž žaloba o plnění.
Než k názoru tomuto nelze přisvědčiti, neboť slovy »žalovaná je povinna uznati...« — vyjádřeno je pouze, co vyplývá samo sebou jakožto samozřejmý následek rozsudkového určení, neukládá se tím však žalované plnění rámec zmíněný přesahující. Není tu tedy žaloby na plnění, nýbrž, jakož bylo úmyslem žalujícího, — 39 —
je tu žaloba určovací, i dlužno proto zkoumati, jsou-li tu předpoklady v §u 228. c. ř. s. pro žalobu určovací vyžadované.
Dle přicházejících zde v úvahu ustanovení § 228. c. ř. s. možno žalovati na určení existence nebo neexistence právního poměru nebo práva. Žádání žalobní v případě přítomném nenese se však ani k právnímu poměru, ani ku právu, nýbrž pouze ku skutečnostem, jakéž však nemohou býti obsahem žaloby určovací. Okolnost, že ze skutečností těch, jakož činí soud odvolací, mohla by býti pro žalující odvozována práva, jakož i neexistence nároků žalovanou tvrzených, je nezávažna, poněvadž právě nebylo navrženo určení, že tato práva resp. nároky stávají, pokud se týče nestávají. Již z toho vyplývá nepřípustnost přítomné žaloby určovací.
Než není tu ani dalšího předpokladu § 228. c. ř. s., totiž právního zájmu žalujících na bezodkladném zjištění, kterýžto zájem jeví se býti materielní náležitostí žaloby určovací a jehož nedostatku nutno proto dbáti z povinnosti úřední i bez námitky žalované.
Žalobce odůvodňuje svůj zájem na bezodkladném zjištění nebezpečím, hrozícím prý mu v případě vydání odevzdací listiny po Frant. S., přehlížeje však, že dle skutkového stavu jím samým vylíčeného a soudcem prvým zjištěného dědicové po Frant. S. ani v případě vydání odevzdací listiny nebyli by oprávněni požadovati na purkmistrovském úřadě plzeňském vydání spořitelní knížky, jež uschována jest k ochraně práv Frant. S., nikoliv však jako jeho vlastnictví.
V tvrzení žalované, že vkladní knížka městské spořitelny v P. náleží do pozůstalosti po Frant. S., a v žádání jejím, aby tato vkladní knížka pojata byla do stavu aktiv, a aby jí v míře jejího dědického práva byla odevzdána, spočívají ovšem přípravné kroky, jimiž žalovaná chystá se vznésti nároky na vkladní knížku, než kroky ty nemohou žalobce ohroziti tak, aby bylo třeba brániti se proti nim provedením zvláštního sporu, a to tím méně, že žádání žalobní i kdyby mu bylo vyhověno, nevylučovalo by uplatňování případných nároků, odvozovaných z práv pro Frant. S. zapsaných, na jichž ochranu obnos 200 K byl uložen, žalovanou jakožto dědičkou Frant. S.
Bylo tudíž odvolání vyhověti, nařízený rozsudek změniti a pro nedostatek předpokladů § 228. c. ř. s. zamítnouti žalobu určovací, ku které ostatně žalovaná, jakož soud odvolací případně dovozuje, pasivně legitimována jest.
(Rozhodnutí c. k. nejvyššího soudu ze dne 30. září 1913, č. j. Rv III. 918/13/1) Dr. Liška.