Č. 5929.

Samospráva obecní: * Poplatník nemá nároku na to, aby — zvýší-li se daňová base nad sumu předpokládanou při stanovení přirážkového procenta a převýší-li následkem toho výnos přirážek míru potřebnou k úhradě rozpočtového schodku — přirážkové procento bylo dodatečně přiměřeně sníženo resp. přeplacená přirážka mu vrácena.
(Nález ze dne 6. října 1926 č. 19679.)
Prejudikatura: Boh. 2482, 2499, 4922 adm.
Věc: Státní cukrovar ve S., zastoupený českou finanční prokuraturou v Praze (adv. Dr. Frant. Pařez z Dvora Král.) proti zemskému správnímu výboru v Praze (za zúč. obec S. a R. adv. Dr. Leop. Langer z Prahy) stran obecních přirážek školních.
Výrok: Stížnosti se zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: Obci R. povoleno bylo vybírati kromě 15%ní přirážky k dani činžovní k ostatním přímým daním v r. 1922 přirážku 152%ní a v r. 1923 přirážku 200%ní. V březnu 1924 podalo ředitelství státního cukrovaru ve S. na obec žádost, aby ob. přirážky za uvedená dvě léta byly znovu propočteny a sníženy, ježto podle def. daňového předpisu daňová základna u cukrovaru stoupla z částky 26.200 Kč, která byla vzata za podklad pro určení přirážkového procenta v letech 1922 a 1923, na obnos 99.000 Kč, a kdyby cukrovar měl platiti ob. přirážky podle sazby pro uvedená dvě léta stanovené z této základny, zaplatil by za rok 1922 o 110.656 Kč a za rok 1923 o 145.600 Kč více nežli jest třeba k úhradě preliminovaného schodku. S podobným odůvodněním domáhal se v květnu 1924 na obci S. nového propočtení a snížení přirážek školních, resp. vrácení přirážek již zaplacených za léta 1921—1923. Žádání ta byla v pořadí instančním, posléze nař. rozhodnutím zamítnuta v podstatě z těchto důvodů: Podle § 24 ve spojení s § 30 ob. fin. nov. může se ob. zastupitelstvo v mezích platných zákonů usnésti na tom, aby — pokud k úhradě výdajů nestačí jiné příjmy — byly vybírány v obci přirážky k přímým daním, které jest pak rozvrhnouti pravidelně na všechny daně toho druhu v obci předepsané, a to stejnoměrně pro celý obvod obce. Jakmile příslušné usnesení ob. zastupitelstva nabylo právní moci a eventuelně došlo vyššího schválení, vzniká každému poplatníku povinnost zaplatiti obecní přirážky ve výši odpovídající stanovené percentuelní sazbě z daně v obci mu předepsané. Pod daní v obci předepsanou (§ 30 ob. fin. nov.) rozuměti jest onu daň, která jest poplatníku předepsána v obci příslušným fin. úřadem jako skutečná daňová povinnost pravoplatně a konečně na týž rok hospodářský, na který byl schválen rozpočet. Pro požadavek, aby přeplatky přirážeK byly vráceny resp. aby pravoplatně usnesené procento přirážkové bylo stejnoměrně sníženo, když se dodatečně ukáže, že celková suma předepsaných přirážek převyšuje výši skutečné potřeby, není ani v ob. zřízení, ani v jiném zákoně podkladu.
O stížnostech nss uvážil:
Vývody stížností spočívají na právním názoru, že, objeví-li se diference mezi berní základnou přirážkovou, která při sdělávání rozpočtu a usnášení o přirážce byla předpokládána, a mezi berní základnou v rozpočtovém roce skutečně dosaženou, je okolnost ta nejen důvodem pro reasumaci usnesení o přirážce, nýbrž že dokonce zakládá pro poplatníka nárok na to, aby tato reasumace byla provedena. Stížnosti uplatňují tento náhled arciť jen pro případ, když skutečná berní base proti basi při stanovení rozpočtu předpokládané je vyšší. Než věc nemohla by býti posuzována jinak ani tehdy, když skutečný daňový předpis v rozpočtovém roce je nižší, nežli jak při stanovení rozpočtu předpokládáno, neboť problém jest v obou případech jednotný.
Nss nemohl názor ten shledati správným. Formálním základem přirážkové povinnosti poplatníka není rozpočet a jednotlivé jeho položky, nýbrž usnesení o vypsání přirážky. Rozpočtové položky a stejně i berní base jsou toliko předpoklady, na nichž toto usnesení spočívá. Téměř všecky tyto předpoklady — jak jednotlivé položky rozpočtové potřeby a úhrady, tak i berní base —spočívají jen na přibližných odhadech o tom, jak — soudíc podle stavu daného v době sestavování rozpočtu — poměry v rozpočtovém roce pravděpodobně se vyvinou. To
platí také zejména o přirážkové basi, která vzhledem k předpisům, upravujícím rozpočtové řízení, v době sestavování rozpočtu, děje-li se toto včas (§ 6 ob. fin. nov.), přesně známa býti ani nemůže. Nss již opětně vyslovil — srovnej na př. nál. Boh. 4922, 2499 a 2482 adm. — že obec, zjišťujíc berní základnu jako podklad pro stanovení výše přirážek potřebných k úhradě rozpočtového schodku, jest povinna bráti zřetel také k pravděpodobnému vývoji hospodářských poměrů v obci, které na výši daňového předpisu v rozpočtovém roce mohou míti vliv. Poplatník má možnost námitkami proti rozpočtu resp. proti usnesení o přirážce uplatňovati, že ve správním roce, o který jde, berní base bude se lišiti od přirážkové základny, jak se jeví dle posledního známého předpisu daňového, a ob. zastupitelstvo, usnášejíc se o přirážce, nemohlo by námitky takové přejíti, nýbrž musilo by se s nimi věcně vypořádati. Tím poskytuje se tedy poplatníku ochrana proti případnému kolísání berní base a vlivu jeho na přirážkovou jeho povinnost.
Stížnosti domáhají se ovšem ochrany ještě další, to jest rektifikace usnesené přirážkové sazby ex post, když stalo se již zjevným, že berní base jest jiná — v daném případě vyšší — nežli při usnášení o výši přirážek bylo předpokládáno. Avšak právní technika při sdělávání rozpočtu a stanovení přirážkové sazby, jak positivními předpisy ob. fin. novely jest upravena (§§ 1, 3, 4, 6, 24) toho nedopouští a to právě proto, že jak pro rozpočet tak i pro výši přirážky rozhodným jest odhad v době sdělávání rozpočtu resp. stanovení přirážkové sazby, kdežto pozdější poměry, jak se během rozpočtového roku skutečně vyvinuly, nemají v uvedených dvou směrech žádného vlivu.
Za tohoto stavu bylo by možno nárok stížnostmi uplatňovaný uznati jenom tehdy, kdyby měl v zákoně positivní oporu, ať již přímo vyslovenou, ať třeba jen nepřímo z positivních ustanovení plynoucí. Stížnosti vskutku hledají takovou positivní oporu, a to zejména v některých ustanoveních ob. fin. novely. Dovolávají se v tom směru především předpisů §§ 10 a 11 fin. nov. o úhradě nových vydání, která nejsou v rozpočtu preliminována, a poukazují na to, že zákon v § 12 obdobně připouští na druhé straně také výslovně snížení rozpočtového příjmu. Avšak uvedené předpisy pro otázku dnes spornou nemají významu. Jako § 10 neukládá obci povinnost, aby učinila nová vydání v rozpočtu neobsazená, nýbrž naopak má na mysli jen případy, kdy obec o své újmě chce přes meze rozpočtu podniknouti nějaké nové vydání, a v tomto počínání ji omezuje, tak i § 12 neukládá obci za povinnost, aby nějaký rozpočtový příjem snížila, nýbrž zase jen sleduje účel, přiměřenými kautelami zameziti poruchy ob. hospodářství pro ten případ, když by obec chtěla o své újmě dodatečně měniti rozpočet tím, že by některý z příjmů v něm preliminovaný zastavila nebo snížila. Nárok poplatníka na takové opatření v cit. předpisu dán není a nijak nedá se z něho odvoditi.
Rovněž nelze se odvolávati na ustanovení § 21 ob. fin. nov., dle něhož přebytků užíti jest k úhradě výdajů rozpočtu nejblíže příštích dvou let správních, neboť předpis ten vztahuje se výlučně jen na výtěžky majetku obce, ústavů a fondů obecních, nikoli však na příjem z přirážek.
Stížnosti poukazují dále na to, že podle § 24 ob. fin. nov. není přípustno vybírati přirážku vyšší, nežli je třeba k úhradě potřeby jinými příjmy nekryté. Avšak kolik činí tato nekrytá potřeba a jaké přirážky třeba k její úhradě, pro to rozhodným, jest (§ 24 ob. fin. nov.) právě hospodářský plán, zbudovaný na odhadech podle poměrů v době jeho stanovení. Tato rozpočtová potřeba a nikoli potřeba skutečná, jak se teprve v během rozpočtového roku ustálí, je směrodatná pro výši přirážky.
Ani ze zásady stejnoměrnosti přirážkového břemene, vyslovené v § 30 ob. fin. nov., neplyne nic ve prospěch stížnosti. Stejnoměrnost záleží právě ve stejné výši přirážkového procenta ze skutečné berní base. Tato relace se nemění, ať se daňová base zvýší či sníží. Zásada stejnoměrnosti přirážkového břemene byla by porušena v neprospěch stěžujícího si podniku jenom tehdy, kdyby na něm požadována byla přirážka vyšším procentem nežli na ostatních poplatnících. Tomu však tak není. Okolnost, že následkem přirážkových přebytků nebudou v příštím roce v obci vůbec vybírány přirážky nebo jen ve výměře značně nižší, přichází k dobru stěžujícímu si podniku stejným poměrem jako všem ostatními poplatníkům a přichází mu ovšem k dobru následkem vysoké jeho daňové base číslicí absolutně větší. To, co stěžující si podnik pociťuje jako nerovné zatížení, není nežli důkazem fakta, že platí daně mnohem vyšší a následkem toho ovšem — při stejném zatížení relativním — také vyšší přirážky nežli poplatníci ostatní. V tom nelze však shledávati zatížení i právně nestejnoměrné, t. j. nestejnoměrnost, příčící se zásadě § 30 ob. fin. novely.
Zdůrazňují-li stížnosti dále, dovolávajíce se při tom judikatury tohoto soudu, že mohou býti zpět požadovány přirážky zapravené na berním podkladě formálně neprávoplatném, a dovozují-li z toho nárok na jich vrácení i tehdy, když daňová base podstatně se zvýší tak, že přirážky z této nové základny přesahují potřebu obce, srovnávají dva případy, které právně jsou úplně rozdílny. V prvním případě má se věc tak, že skutečný předpis daně jednotlivého poplatníka, podle něhož byla předepsána a vybrána přirážka, dodatečně byl změněn, čímž se ovšem změnila také individuelní přirážková base dotyčného poplatníka, kterou tvoří právě — jak již nahoře uvedeno — daň jemu v obci předepsaná.
V druhém případě nejde však o změnu skutečného předpisu daně, na jehož základě byla přirážka vyměřena a vybrána, nýbrž věc má se tak, že základna přirážková je jiná (vyšší), než jak v době usnášení o přirážce bylo předpokládáno. Pro povinnost přirážkovou je však rozhodná daň ve výši skutečně předepsané a nikoli ve výši při usnášení o přirážce předpokládané. Nemůže tedy míti diskrepance mezi výší daně při usnášení předpokládanou a výší daně skutečně předepsanou na výměru přirážky, vyjádřenou v procentech berní základny, jiného vlivu, nežli že platební náležitost přirážková v přímém poměru ke skutečné berní základně stoupá nebo klesá, kdežto podle mínění stížnosti měla by náležitost přirážková býti veličinou stálou, čehož by bylo lze ovšem dosíci jen tím, že by přirážkové procento stoupalo nebo klesalo v obráceném poměru ke stoupání nebo klesání berní základny. K tomu bylo by však třeba positivního předpisu, který v zákoně dán není, a který by ostatně nebylo ani lze srovnati s právní technikou vypisování přirážek, jež neděje se pevnou číslicí pro jednotlivého poplatníka, nýbrž stanoví se určitým poměrem k berní základně, to jest procenty státní daně přirážce podrobené.
Pokud stížnosti posléze poukazují na hospodářské konsekvence nař. rozhodnutí a jeho vliv na daňovou a výrobní způsobilost stěžujícího si podniku, mohly by tyto úvahy býti snad významny de lege ferenda, dle platného práva není však možno k nim přihlížeti a dokonce nelze z nich vyvozovati nárok na reasumaci usnesení obce o přirážkách.

Citace:

č. 5929. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 388-392.