Čís. 9330.
Manžel vinný rozvodem nemůže se domáhati rozluky podle § 17 rozl. zák., spáchal-li činí, odůvodňující rozluku za tím účelem, by si k rozluce dopomohl, by přiměl manželku k rozvodu a rozvodu pak použil k rozluce, spekuloval-li tedy, dopouštěje se důvodu rozvodu, na rozluku, nebo, má-li býti manželka připravena rozlukou o důležitá majetková práva na př. o výslužné.
(Rozh. ze dne 30. října 1929, R II 361/29.)
K žalobě manželky bylo manželství rozvedeno od stolu a lože z viny manželovy. Žádost manžela o povolení rozluky podle § 17 rozl. zák. soud prvé stolice zamítl, rekursní soud rozluku povolil. Důvody: Podle § 17 zákona ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. а n., může, byl—li soudem pravoplatně vysloven rozvod podle §§ 107 až 109 obč. zák., a to z některého důvodu uvedeného v § 13 tohoto zákona, každý manžel žádati o rozluku manželství na podkladě provedeného už sporu o rozvod a vysloví soud, dojde-li na základě konaného šetření, řídě se při něm zásadami řízení nesporného, k přesvědčení, že by skutečnosti ve sporu o rozvod na jevo vyšlé byly už tehdy odůvodnily výrok o rozluce, kdyby oň bylo bývalo žalováno, usnesením rozluku manželství, do kterého převezme výrok o vině z rozsudku ve sporu o rozvod manželství. Z ustanovení tohoto vyplývá, že může za podmínek tam uvedených každý manžel žádati za rozluku manželství, tedy i manžel, z jehož výhradně viny bylo uznáno na rozvod k žalobě jeho manželky a jenž by sám rozlukové důvody, z nichž byl soudem rozvod podle §§ 107—109 obč. zák. povolen k žalobě manželky, ani nemohl uplatniti a tudíž žalobou sám rozluky nemohl dosici, že se proto výrok o vině převezme z rozsudku ve sporu o rozvod do usnesení vyslovujícího rozluku manželství a že šetření soudu záleží, předcházel-li, jako v tomto případě, ve sporu: o rozvod rozsudek pro zmeškání, v tom, že jest soudu zkoumati, zda skutečnosti žalobcem, v tomto případě stěžovatelkou ve sporu přednesené a nevyvrácené průvody, jež tehdy byly po ruce a jež byly rozsudku položeny za základ, byly by již tehdy k tomu stačily, by na jejich podkladu byla povolena rozluka, nikoliv jen rozvod, kdyby byla prosba žalobní směřovala na rozluku. V tomto případě byly by skutečnosti stěžovatelkou ve sporu o rozvod přednesené a nevyvrácené průvody, jež tehdy byly po ruce a jež byly rozsudku položeny za základ, již tehdy k tomu stačily, by na jejich podkladu byla povolena rozluka, nikoliv jen rozvod, kdyby byla prosba žalobní směřovala na rozluku, přihlédne-li se k tomu, že se žalovaný podle nevyvráceného přednesu žalobkyně (nynější stěžovatelky) dopustil cizoložství s Leopoldinou J-ovou (§ 13 písm. a) rozl. zák.). Avšak, i kdyby se mělo za to, že manžel, který byl rozsudkem uznán výhradně vinným na rozvodu, jako v případě tomto, má proti nevinné manželce nárok na rozluku jen tehdy, když se uplatnění rozluky nepříčí dobrým mravům, má rekursní soud za to, že v tomto případě se uplatnění rozluky dobrým mravům nepříčí. Žalobu o rozvod manželství podala Marie K-ová. K této žalobě, podané dne 18. června 1926, zavdal ovšem příčinu stěžovatel Bedřich K. svým chováním. V žalobě uvedla Marie K-ová, že manželství uzavřené 15. května 1910 bylo jen krátkou dobu šťastné, že chováni manžela vedlo tak daleko, že často spolu celé měsíce nehovořili a ztratili jeden pro druhého jakýkoliv zájem, že žili celou řadu let vedle sebe, a to jen se zřetelem na jejich dvě dítky, že se již častokráte rozhodla domáhati se rozvodu (rozluky), avšak upustila od toho vždy jen s ohledem na děti, jimž nechtěla vzíti otce. Při rozvodu dala si Marie K-ová vyplatiti od manžela 15000 Kč na vyrovnání svých vyživovacích nároků a od rozvodu, jenž byl povolen před třemi roky, rozvedení manželé nejen manželské společenství neobnovili, nýbrž mají proti sobě, jak z jejich podání jde na jevo, dále odpor. Marie K-ová věděla při podání žaloby o rozvod manželství, že se manžel bude domáhati rozluky, a dokonce slíbila, že dá souhlas k rozluce. Rozlukou se Marii K-ové nikterak nekřivdí, neboť rozluka se vyslovuje z viny jejího manžela, její hmotněprávní majetkové postavení se proto nemění, nehledíc ani k tomu, že její majetkové právní nároky jsou jednou pro vždy vyrovnány, a otázka pense tu v úvahu vůbec nepřichází, ježto manžel jest živnostníkem. Za těchto okolností není proti dobrým mravům, když se manžel domáhal rozluky manželství, jež již řadu roků bylo jen formálním, byť i sám se snažil o rozvod manželství jím rozvráceného.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Podle stálé praxe nej vyššího soudu nemůže se jen ten rozvodem vinný manžel dovolávati rozluky podle § 17 rozl. zák., který spáchal čin rozluku odůvodňující úmyslně za tím účelem, by si k rozluce dopomohl, tak totiž, by manželku přinutil k rozvodu a rozvodu pak použil k rozluce, který tedy, dopouštěje se důvodu rozvodu, na rozluku spekuloval, anebo, když třeba spekulace takové tu nebylo, rozlukou má manželka připravena býti o důležitá majetková práva, na př. o výslužné. Ale v projednávaném případě tu nic takového není, neboť nevyšly na jevo žádné půtahy, že manžel, dopouštěje se nevěry, na rozluku spekuloval a právě k vůli ní se jí dopouštěl (takovým půtahem není, když manžel nechal na žalobu manželčinu, jak ona to vytýká, dojiti na rozsudek pro zmeškání), nýbrž podle stavu věci dopustil se manžel nevěry leda z obyčejné lidské slabosti, a o důležitá majetková práva manželky nejde, protože manželé mají oba soukromé povolání a nejedná se tedy o pensi, a mimo to' manželka má jako nevinná na manžela jako vinného podle § 1266 obč. zák. nárok na odškodnění, jinými slovy na výživné, nehledíc ovšem k tomu, zda smírem majetkovým není otázka ta vyřízena.