NPD documents search: Váž. tr., 8 (1926)

Čís. 2286.

Ustanovení §u 486 c), druhý odstavec tr. zák. týká se i toho, kdo samostatně vede věci kupce jednotlivce.
I podmíněné odsouzení přetrhuje promlčení (§§y 229 d), 531 c) tr. zák.).
(Rozh. ze dne 11. února 1926, Zm I 778/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v České Lípě ze dne 26. září 1925, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem podle §u 486 čís. 1 a 2 a §u 486 c) odstavec druhý tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
S hlediska hmotněprávního zmatku čís. 9 a) §u 281 tr. ř. uplatňuje stěžovatel, že ustanovení druhého odstavce §u 486 c) tr. zák. o trestní zodpovědnosti toho, kdo obchod samostatně vede, lze užíti pouze tenkráte, je-li dlužníkem společnost, společenstvo nebo spolek, nikoliv, jde-li o firmu kupce jednotlivce jako v projednávaném případě; to prý vyplývá z doslovu druhého odstavce: »Spáchá-li v uvedených případech čin atd. . . .« Zmateční stížnost jest na omylu. Ze srovnání prvého a druhého odstavce §u 486 c) tr. zák. plyne nade veškeru pochybnost, že slovy »v uvedených případech« v druhém odstavci poukazuje zákon na případy uvedené v prvém odstavci, totiž na všechny případy, zmíněné v §§ech 485, 486, 486 a), 486 b) tr. zák., bez ohledu na to, kdo je v nich dlužníkem, zda společnost, společenstvo, spolek, či jednotlivec. Že při ustanovení druhého odstavce §u 486 c) tr. zák. má zákon na mysli především podnikatele jednotlivce, vyplývá z jeho účelu, ježto zákon chce tu zabrániti, by se majitel podniku nezbavil osobní trestní zodpovědnosti ustanovením nastrčených lidí svými zástupci, a proto nařizuje výslovně, že zodpovědnost majitele podniku trvá platně vedle samostatné zodpovědnosti těch, kdož obchodní podniky vedou.
Podle čís. 9 b) §u 281 tr. ř. namítá stěžovatel, že jeho trestný čin pominul promlčením. Rozsudek se sice otázkou promlčení nezabývá, takže není zákonného podkladu pro uplatňování tohoto zmatku. Poněvadž však dlužno k případnému promlčení přihlížeti z moci úřední, budiž uvedeno, že čin byl spáchán v roce 1923, a že byl obžalovaný obeslán k zodpovědnému výslechu jako obviněný teprve 16. ledna 1925, tedy po uplynutí doby delší jednoho roku, kdy i nejdelší promlčecí lhůta §u 532 tr. zák. již uplynula. Poněvadž však ze spisů vychází na jevo, že obžalovaný se dopustil v promlčecí lhůtě, v době od 23. listopadu 1923 do 16. dubna 1924 přečinu maření exekuce podle §u 1 zák. ze dne 25. května 1883, čís. 81 ř. zák., pro kterýž byl právoplatně odsouzen do vězení na 8 dní, jest tu překážka promlčení, vytčená v odstavci c) §u 531 tr. zák. Tomu nebrání okolnost, že odsouzení to jest pomíněné, neboť zákon žádá jen, by bylo zjištěno, že se trestný čin v době promlčení stal (viz § 229 d) a § 531 c) tr. zák. slova »se dopustil«); náležitost ta je tu zjištěna soudcovským výrokem, vyslovujeť rozsudek ze dne 18. prosince 1924, že se stěžovatel dopustil po stránce objektivní i subjektivní přečinu maření exekuce v době promlčecí; jaký je jinak obsah dotyčného rozsudku, najmě zda jde o odsouzení (aspoň podle dosavadního stavu spisu) podmíněné, čili nic, je pro posouzení zákonného znaku přetržení promlčení s hlediska §u 229 d) a 531 c) tr. zák. zcela vedlejším.

Citace:

č. 2286. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 140-141.