Č. 12218.
Školství. — Církevní věci (Slovensko): I když náklad na vydržování církevní školy nese fakticky na základě zvláštních poměrů činitel třetí (obec), má vůči státní školské správě zodpovědnost za řádný stav školy toliko církev, jako vydržovatel školy ve smyslu zákona.
(Nález ze dne 18. prosince 1935 č. 20282/35.)
Prejudikatura: Boh. A 9614/32, 10560/33.
Věc: Řím.-kat. církevní obec v P. proti referátu ministerstva školství a nár. osvěty v Bratislavě o zdefinitivnění zatímní pobočky při církevní škole. Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výnosem referátu ministerstva školství v Bratislavě ze 6. února 1930 udělen byl souhlas ke zřízení dočasné pobočné třídy při 4. třídě řím.-kat. ludové školy chlapecké v P. r.a školní rok 1929/1930 za podmínek uvedených v zák. č. 226/1922 Sb. Výnosem téhož úřadu z 26. listopadu 1930 schváleno bylo opatření škol. inspektorátu I. v P. z 30. srpna 1930, jímž tento dal souhlas k ponechání zatímní pobočky při 4. třídě na školní rok 1930/1931. — Nař. výnosem ze 14. ledna 1933 schválil žal. úřad opatření škol. inspektorátu, jímž se uděluje souhlas k ponechání zatímní pobočky při 4. a 5. postupné třídě řím.-kat. ludové školy chlapecké v P. na školní léta 1931/1932 a 1932/1933, ovšem v předpokladu, že jde o třídy udržované podle ustanovení § 11 zák. čl. 38: 1868 právním udržovatelem školy. Ke zdefinitivnění zatímní pobočky při 4. postupné třídě neudělen zatím souhlas proto, ježto k úhradě nákladů na ni nezavázala se řím.-kat. církev jako udržovatel školy podle předpisu § 11 zák. čl. 38: 1868 k tomu povinný, ale politická obec, jejíž prohlášení přichází v úvahu pro státní školskou správu jen jako projev osoby třetí.
O stížnosti uvažoval nss takto:
Stížnost napadá pouze onu část nař. výnosu, v níž bylo vysloveno, že ke zdefinitivnění zatímní pobočky při 4. postupné třídě se souhlas zatím neuděluje, ježto k úhradě nákladu na ni nezavázala se řím.-kat. církev, jako udržovatel školy podle předpisu § 11 zák. čl. 38: 1868 k tomu povinný, ale politická obec, jejíž prohlášení přichází v úvahu pro státní školskou správu jen jako projev osoby třetí.
Ze slova »zatím« je zřejmo, že žal. úřad udělení žádaného povolení zásadně nevylučuje, nýbrž že činí povolení to závislým od toho, bude-li mu řím.-kat. církví předloženo prohlášení, že tato se postará o úhradu potřebného nákladu. Při tom vychází žal. úřad z názoru, že projevy osob třetích, jež snad z nějakého titulu jsou povinny nebo ochotny nésti udržovací nebo zřizovací náklad, nejsou pro něj jako úřad školské správy a dozoru směrodatný, není-li tu prohlášení činitele podle zákona zodpovědného.
Jestliže stížnost proti tomu v prvé řadě namítá, že §11 cit. zák. nebrání tomu, aby k úhradě nákladů mohla se zavážati osoba třetí, jako je tomu v daném případě, nepostihuje tím smysl nař. části rozhodnutí, které tuto možnost nevylučuje, nýbrž označuje ji toliko za nerozhodnou pro otázku žádaného povolení s hlediska poměru správy školského dozoru k právnímu udržovateli školy.
Poukaz stížnosti na to, že § 11 cit. zák. neukládá církvi povinnost, nýbrž dává jí toliko právo z vlastních sil udržovati a zakládati školy, je rovněž nepřípadný, neboť nař. rozhodnutí toto právo obci neupírá a neuložilo církvi povinnost další třídu zříditi. V daném případě totiž církev, používajíc právě svého práva k udržování školy, žádala o zdefinitivnění dočasné pobočky. Církev sama tu pak uznávala — jak plyne ze stížnosti, poukazující na §§ 5 a 17 zák. č. 226/22 Sb. —, že, chce-li právo to vykonávati, musí školu tu žaříditi tak, aby odpovídala zákonným požadavkům, tedy i co do počtu dítek v jedné třídě, kterýžto požadavek zákonný byl změnou zák. čl. 38: 1868 stanoven pro veřejné školy ludové §em 5 zák. č. 226/1922 Sb. a platí v důsledku § 17 téhož zák. i pro školy vydržované církvemi.
Plyne-li pak z ustanovení §§ 9, 10 a 11 zák. čl. 38: 1868, že zákon zná udílení obecnoškolského vyučování buď veřejnými ústavy vyučovacími anebo soukromým způsobem a připouští udílení veřejného vyučování jen za předpokladů v zákoně stanovených (Boh. A 10560/33), a jestliže předpokladem takovým je nejen nutnost zřizování poboček podle počtu dítek ve smyslu §§ 5 a 17 zák. č. 226/22 Sb., ale i to, že zřizování to má se díti »z vlastních prostředků« udržovatele školy (§ 11 cit. zák. čl.), nelze spatřovati v tom, že žal. úřad požaduje prohlášení o nesení udržovacích a zřizovacích nákladů nové pobočky (definitivní) od církve jako udržovatelky školy ve smyslu zákona, nějaké nezákonnosti. Neboť — jak již nss vyslovil ve svém nál. Boh. A 9614/32, na jehož odůvodnění se ve smyslu § 44 j. ř. pro ss odkazuje — státní úřad školské správy má při výkonu dozorčího práva ke škole církevní ve smyslu zák. čl. 38: 1868 co činiti pouze s církevním representantem církevní školy, bez ohledu na to, kdo fakticky na základě zvláštních poměrů nese náklad, spojený s vydržováním školy nebo určitou část jeho; přes takovéto zvláštní — tvrzené nebo skutečné — závazky činitele jiného (obce politické) zůstává škola školou církevní, a vydržovatelem školy ve smyslu zákona zůstává církev. Zodpovědnost vůči státní správě za řádný stav školy má jedině církev jako vydržovatelka školy a může proto jedině od ní státní správa požadovati příslušné prohlášení, že se o náklady spojené se zřízením definitivní pobočky postará.
Jestliže pak za tohoto zákonného stavu stížnost, která sama uznává, že souhlasu ke zdefinitivnění zatímní pobočky je zapotřebí, poukazuje na to, jak v jiných případech a i při téže škole při rozšiřování počtu tříd, resp. při povolování zatímních poboček bylo postupováno, nemá poukaz ten vlivu na otázku zákonnosti nař. rozhodnutí, jež jedině je předmětem zkoumání nss-u.
Stejně tak nemohou otřásti zákonnitostí nař. rozhodnutí ani poukazy stížnosti na rozhodnutí kurie č. 1511/1903 a býv. uh. min. kultu č. 37952/ 1913, neboť nejde tu o právní normy, nehledíc ani k tomu, že i stížností uváděný obsah jejich — týkající se povinnosti či možnosti pol. obce svým nákladem udržovati a rozšiřovati církevní školu — nemohl by býti v rozporu s obsahem nař. rozhodnutí, které o těchto otázkách vůbec nerozhodovalo, a nestává se také samo o sobě nijak illusorním, požaduje-li žal. úřad k souhlasu o zdefinitivnění nových tříd prohlášení církve, že se o náklady potřebné postará. Neboť otázka, zda vůči církvi je jiný činitel zavázán, či prohlašuje-li ochotu náklad uhraditi, je pro úřad, který má co činiti toliko s církví jako právním a vůči úřadu jedině zodpovědným vydržovatelem školy, při tom zcela bez významu, a úřad se tím nedotýká také nijak podobných práv a nároků církve vůči činitelům třetím.