Nejvyšší správní soud a universita.

Univ. prof. dr. Frant. Vavřínek.
Antický ideál školy filosofické, kde v udanou hodinu shromažďoval se určitý počet mládeže, přibližně asi stejného věku, aby po nějaký čas naslouchal slovům učenějšího, v jehož výklady věřil, dosud aspoň v zevnějším podání výkladů universitních podle tradice se udržel. A dosud udrželo se, že profesor (mistr) s posluchačstvem svým tvoří zvláštní užší společnost, podrobenou také zvláštním pravidlům, ať řády universitními předepsaným, ať podle dávných zvyků dobrovolně přijatým. V této užší sbližující se společnosti není žádné přesně předepsané osnovy učebné, výklady přednášejícího jsou svobodny, sám rozhoduje o tom, čemu žáky své chce naučiti. University co do učení svého jsou původní útvary a instituce svobodné a jen výslovně předepsané řády akademické ve spolku s nepsanými zvyklostmi vtiskují celé duši obce akademické onen zvláštní ráz, jejž tak nesnadno jest právnicky zachytiti.
Rozsudky, v nichž správní tribunály mají se co zabývati uzavřeným akademickým duchem a smýšlením universit, jsou poměrně vzácný. Nikoliv jen proto, že jest universit málo, ale již proto, že sám zcela zvláštní badatelský způsob duchovního povolání akademického nezavdává povětšině takových příležitostí k řešení sporných právních otázek, jako tomu jest v jiných oborech státní správy.
Ve vlastním odlišném světě vědeckých přednášek, ve společnosti s vlastními způsoby a mravy, nesené úplným a vlastním sborovým duchem, s vlastními pojmy o cti a často až odvážně samostatnými úsudky, nic neodpovídá oněm poměrům, jaké vládnou u úřadu, vyřizujícího úřední akta a vydávajícího správní akty, proti nimž možno hledati odpomoci stížností před tribunálem správním. Známý filolog, cele zaujatý kritickým výkladem klasického autora, historik, v jehož dílech odrážejí se veliká hnutí dějepisná, vyhledávaný profesor chirurgie, plný inspirace v zdařilém provádění svých operací, sotva budou míti přespříliš chuti, dát zdržovat se všedními starostmi střízlivého právnického světa a nastoupiti prosaicky dlouhou cestu stížností před správním soudem proti správním aktům státní vyučovací správy i když ony akty v účincích svých zasahují i jejich osobnosti, jakožto osobnosti profesorů vysokého učení. Často raději snesou křivdu.
I docházejí takto ze společenského organismu universitního před nejvyšší správní tribunál právnické otázky k řešení pouze výjimečně a zřídka; čím vzácnější jsou, tím však ideově jsou zajímavější, týkajíce se vždy střediska vědeckého bádání současné doby, tím však také vyžadují vyššího tvořivého umění právnického a neobyčejného juristického taktu.
Všeobecně i u nás nejvyššímu soudu správnímu přísluší autoritativní úkol ochrany vědy a jejího učení; ústava naše praví, že vědecké bádání a hlásání jeho výsledků, jakož i umění jest svobodné, pokud neporušuje trestního zákona. Svoboda vědy a jejího učení jest v ústavě vyjmenována mezi základními právy občanů státních. Náš nejvyšší správní soud pak povolán jest jako nejvyšší instance rozhodovati o stížnostech státních občanů pro porušení ústavou jim zaručených politických práv.
Zákon ze dne 13. února 1919, č. 79 Sb. z. a nař., praví také, že profesoři vysokých škol nesmějí žádným způsobem býti omezováni ve své vědecké a učitelské činnosti. Kdyby disciplinárním nálezem akademických úřadů byla porušena ústavou zaručená svoboda vědy a jejího učení, může nálezem postižený profesor dovolati se ochrany stížností proti disciplinárnímu nálezu k nejvyššímu správnímu soudu. Tento tribunál tentokráte jako soudní instance pro kontrolu zákonitosti správy přezkoumá zákonitost disciplinárního nálezu vrchní komise disciplinární vysokých škol, při čemž ovšem podle okolností jednotlivého případu náležeti bude této instanci samé, aby tvůrčí individuální normou svého rozsudku stanovila, která činnost určitého zástupce vědního oboru spadá ještě pod svobodu vědy a která nikoliv.
Mezi politickými právy však ještě jedna volnost, ústavou zaručená, může dát podnět k ochraně svobody vědy před správním soudním tribunálem. Mluvíc o svobodě projevu mínění, praví ústavní listina (§ 117), že každý může v mezích zákona projevovati své mínění slovem i písmem, tiskem i obrazem, a že výkon tohoto práva nesmí nikomu býti na újmu v jeho pracovním nebo zaměstnaneckém poměru. Otázka ochrany svobody vědy dospěti může před nejvyšší správní soud také jako otázka ochrany ústavně zaručeného politického práva na volnost projevu mínění. Kdyby nejvyšší správní soud byl toho názoru, že z porušení všeobecného programového prohlášení ústavní listiny o svobodě vědeckého bádání a volném hlásání jeho výsledků nelze odvoditi porušení určitého občanova práva osobního (§ 118), má zde po ruce jiný předpis ústavní listiny (§ 117), že každý má v mezích zákona právo na volný projev mínění. Totéž právo přísluší podle ústavní listiny i osobnostem právnickým (patrně i universitám). Předpis ústavní listiny (§ 117), že každý v mezích zákona může mínění své volně projevovati, jest nepochybně normou bezprostředně závaznou, jež uděluje občanům osobní práva, čili jest normou práva objektivního, z jejíhož porušení lze zároveň odvoditi porušení určitého práva subjektivního. I tak lze svobodu vědy chrániti nepřímo v souvislosti se svobodou volného projevu mínění.
Svoboda vědy a nezávislost myšlení vědeckého jako podmínka vědeckých účelů university a její důstojnosti chrání se zde jmenovitě i naproti vlivům a zásahům státu. Než úplná svoboda vyučovací a hlásání vědomostí i s postupem vědeckého pokroku a podáváním důkazů doznává náhlého obmezení v tom, že oba příslušné předpisy naší ústavní listiny (§ 117 a § 118), ač jejich povšechné ujišťování o myšlenkové svobodě zní na první pohled nadšeně, náhle své nadšení umenšují a upomínají vědu na platné zákony. Vědecké bádání a hlásání jeho výsledků jest svobodné, pokud neporušuje trestního zákona (§ 118),a každý může mínění své volně projevovati jen v mezích zákona (§ 117).
V celé řadě oborů vědné encyklopedie universitní bude asi zbytečno připomínati zákoník, protože vědy, jako matematika, přírodopis, jazykozpyt, sotva asi budou v pokušení octnouti se se svými objevy na jeho hranici. Ale jest u nás zákon na ochranu republiky se svými předpisy, jež potlačovat mají smýšlení státu nepříznivé, a různým způsobem se dají vykládat, takže dějepis, právo, národní hospodářství i filosofie snadno se zákonem tím se mohou dostat do konfliktu pro smělou a nepříznivou kritiku současných zřízení státních. Otázka svobody hlásání vědomostí a míry vědecky věcné kritiky přijde tak před soudce, jenž smiřovat má zájem státu s volností smýšlení. Nebude těch případů před trestním soudcem mnoho: věda učí nestrannosti, učí disciplině v myšlení, podřizování se určité metodě, odevzdání se vyššímu objektivnímu účelu, a sama ví, kde hledati má hranice své působivosti a moci.
Stát však i vyučovacích korporací rád by užil jako prostředku, docíleného k řízení politických a společenských názorů ve věku, kdy na vysokých školách dochází k vytváření se ducha a přesvědčení příští inteligence, ducha často nepokojného či ukvapeného pod prvním dojmem všeobecných ideí, jimiž naplněno bývá celé ovzduší vysoké školy. Toto období studia, kde pracuje se již s posluchači celkem svobodnými bez nejmenšího vnějšího donucení či tlaku k učení, má stát za tak důležité, že nad původními svobodnými korporacemi universitními, zároveň však do určité míry i nad celou nespoutanou svobodou vědy vyhlašuje vyučovací státní monopol.
Státní vyučovací monopol osobuje si samovládu i na poli vysokého školství; stát výlučně strhne na sebe oprávnění udíleti vyučování výhradně prostřednictvím svých státních ústavů, anebo zakáže, že žádný vyučovací ústav nesmí býti zřízen bez výslovného povolení státního, a nad ústavem takto zřízeným podrží stát právo nejvyššího vedení a úplného dozoru. I tento státní vyučovací monopol došel přímého výrazu v naší ústavní listině (§ 120). Nemůže každý zříditi si volně vyučovací ústav pro veřejné zprostředkování vědomostí, jako by si volně mohl otevříti živnost. Vyučování jest státním podnikem, řízeným ze společného středu, tvořící jedno z četných odvětví rozsáhlého služebního oboru veřejné správy.
Ve státním vyučovacím svazku, v jehož čele vyniká dnešní státní organisace universit, jsou všechny vyučovací ústavy, státem spravované, řízené a vydržované, vlastně jen doplněním státního organismu správního, jenž odtud velmi lehce může býti nakloněn podle plánu předem vymyšleného využívati vyučování k svým účelům, a podle toho, jak mu tyto ústavy slouží, je také blahovolně odměňovat. I universita, byť i z původní své právní podstaty dosud podržela znamenité části své samostatné korporativní povahy, nepředstavuje již jen svobodně učící a bádající vědu, nýbrž v ní zjevuje se také současně vyučující stát, jenž i ve všech oborech vědy pomocí svého monopolu státního vysokého školství stal by se rád jediným všeobecným mistrem a vychovatelem svých příštích vědecky vzdělaných občanů.
A tato dvojí povaha universit, původního svobodného střediska vědy, podle. vlastní vůle nezávislé korporace hlásané, na druhé straně pak vyššího ústavu vyučovacího, řízeného a vedeného nadřízenou a jednotnou vůlí státní, v moderních poměrech veřejně správy dává příležitost, že i náš nejvyšší správní soud nejednou nucen byl se zabývati právnickými a praktickými důsledky, které plynou z oné dvojí povahy. V judikatuře nejvyššího správního soudu zvláště pozoruhodně vyniká nález ze dne 24. října 1922, č. 15040 (ve sbírce nálezů téhož tribunálu ve věcech administrativních pod čís. 1596, svazek IV, uveřejněný). Jest učenou monografií o právní povaze university, kde přehledně množství positivních právnických skutečností podává se na nejmenší prostoře a kde stránka popisná nikterak není na újmu, aby na konec nedala proniknouti základní konstrukci teoretické, jež výmluvně prozrazuje svého autora. Jím, jak z pozdějšího uveřejnění nálezu v odborném časopise se stalo známo, byl sám první president nejvyššího správního soudu.
Zde jiná stránka činnosti nejvyššího správního soudu do popředí vystupuje. Nejde v nálezu o svobodu vědy a jejího učení, správní tribunál nepřišel tu ve styk s universitou jako ochránce politického práva myšlenkově volnosti, nýbrž v nálezu místo význačné zaujala úvaha o universitě jako o státním ústavu vyučovacím a ochraně práv i postavení státní vyučovací správy. Rozhodujícím nebyl zde ani ohled na samosprávné poměry trvalé korporace universitní, jež svou určitou měrou také nezávisle od řízení státního se může vyvíjeti, nýbrž naopak nález týká se podřízenosti university jako státního ústavu vyučovacího příslušnému ministerstvu. V podrobnostech jednalo se o to, zda sbor profesorský fakulty lékařské v záležitostech přísných zkoušek doktorských vystupuje jako zástupce či představitel samostatné korporace fakulty lékařské, nebo zda při zkouškách plní prostě svoji státní úřední funkci na státním vyučovacím ústavě. Nález prohlásil se pro státní úřední funkci.
Se stanoviska všeobecné nauky práva správního velmi zajímavě působí v nálezu uvedeném rozbor teoretického základu, na němž pak pozdější praktické důsledky rozhodnutí spočívají. V kruhu dovolaných autorit nejprve důležitým způsobem H. Rosin se objevuje s naukou, jak veřejný ústav jest státu zavázán k plnění svých účelů a jak s podstatou korporace spojovati se mohou živly ústavu veřejného nebo naopak ústav veřejný zase přibírati může momenty vlastní korporativní ústavy (Das Recht der öffentlichen Genossenschaft, str. 49).
Pojetí Kosinová lze pák podle názoru nejvyššího správního soudu užíti i na poměry universitní tím způsobem, že do doby moderní universita přešla ve smíšené povaze: Korporativní povaha její ustupovala do pozadí pod převahou vlastností ústavu státního. Živel ovládaného ústavu, který k rázu samostatné korporace původně nepatřil, vstoupil zesíleně do popředí a vlastní korporativní organismus dosavadního samostatného svazku proměnil se jen v podřízený prostředek k lepšímu dosažení účelu ústavu státního.
Než universita neztratila zcela svého základního rázu zvláštní korporace. Sám uvedený nález našeho tribunálu opírá se pro naše poměry hlasu, jenž v nauce práva správního nabyl tak nevšedního zvuku, mínění totiž, které o universitách pronesl Otto Mayer (Deutsches Verwaltungsrecht II, str. 609 a násl.). Tato autorita vůbec nechce universitě přiznati žádnou vlastní právní schopnost ani způsobilost, že by směla pomocí vlastních prostředků a ve vlastním jménu vésti důležitý veřejný podnik akademického učení. Představuje nejvýše jen určitou neosobní nadaci, které stát užívá ku plnění a podporování svých účelů, kdežto všechny vlastní výkony university tvoří součást veřejné správy a jako výkony ostatních veřejných škol jsou činností státního ústavu. (Toto logicky uniformní pojetí přece zdá se vzbuzovati pochybnost, zda velmistr německé vědy práva správního a sám přední znalec teorie správního práva francouzského, jsa i francouzského původu, nepodlehl zde ideovému vývoji velikých reforem školství francouzského průběhem století XIX.) Povaha právnických osobností práva veřejného universitám se zde zcela upírá.
Tak daleko, podle úsudku našeho nejvyššího soudu správního a podle práva našeho jíti nelze. Universitě zůstala povaha samostatné korporace ve svobodné volbě úřadů akademických; sem patří i volná kooptace členů prostřednictvím návrhů sboru profesorského (ústřední moc státní vyhradila si sice jmenování profesorů, avšak bez návrhu jmenovati nemůže, sice by porušila skutečné právo fakulty, takže návrh sboru jest stejně spolurozhodující předběžnou podmínkou jmenování); jest zde dále samosprávné vyřizování záležitostí fakult i university celé, zvláštní samospráva určitého stavu z povolání s odlišnými od úředních představ pojmy o povinnostech povolání. Potvrzování akademických funkcionářů státem nebo schvalování určitých autonomních usnesení universitních státem jest prostou kontrolou, jakou vykonává stát nad všemi samosprávnými korporacemi, aby z mezí svých práv nevybočily. Rovněž udělování hodností akademických jest vlastním právem university; tituly akademické jsou vyznamenání university, nikoliv vyznamenání státní, byť i stát nabytí universitního gradu činil podmínkou způsobilosti pro výkon povolání lékařského a advokátního. Tyto projevy samostatného života zvláštní korporace z povolání, udržující si samostatně vlastní kontinuitu své osobnosti, náš správní tribunál též celkem uznává.
Na cestě, kterou vývoj našeho řádu právního razil, setkal se v nálezu uvedeném nejvyšší správní soud se zákonem ze dne 13. února 1919, č. 79, který nese název, že vydán jest o služebním poměru profesorů vysokých škol. Zákon tento upravuje též právo disciplinární pro profesory vysokých škol a podle slov nálezu našeho tribunálu obsahuje ustanovení neobyčejného významu, ježto jimi byl odňat ústřední správě státní veškeren i nepřímý vliv na jediný prostředek právní, jímž kárati lze neplnění povinností služebních.
Zákon veškeru moc disciplinární nad profesory vysokého učení vložil do rukou jediné úřadů akademických, kterým přísluší veškeré povolané instance disciplinární obsazovati podle demokratických zásad svobodnou volbou, nikoliv autokratický vyšším jmenováním, a to ještě bez jakéhokoliv vlivu státní správy na složení oněch instancí. Rozsudky těchto universitních instancí jsou konečné, od nichž není žádného odvolání k vyšším úřadům státní správy až na jediný případ (porušení svobody vědy), není proti nim přípustná ani stížnost k nejvyššímu soudu správnímu. Samostatnost vnitřního života universitního v právu, jen sobě rovnými být souzenu, jest zde veliká, pováží-li se ještě, že chybí přesná a úplná kodifikace povinností členů sboru profesorského a sem že tedy hodně zasahuje tradice se zděděnými zvykovými řády a že pak hodně záleží na vlastní vnitřní sebedisciplině každého člena, na jeho přesvědčení a citu pro povinnost.
Jenže náš správní soud této zaručené nezávislosti vysokého učení ve vybudování práva disciplinárního nepříliš sobě cení. Spatřuje v disciplinární moci orgánů universitních pouze delegované disciplinární soudnictví státní. Stát jen svěřil výkon moci této, která přísluší jemu, orgánům z university. Není zde nic více, než zvláštní způsob organisace služební moci státu. Nejde zde o disciplinární moc zvláštního subjektu právního, korporace universitní. Při moci disciplinární nejedná se o nic jiného, než o výraz moci služební, plynoucí z mocenského poměru, v němž úředník se octl (na doklad uvádí se v nálezu opět Otto Mayer: Deutsches Verwaltungsrecht II, str. 332). A profesoři vysokého učení jsou v poměru služebním jen ke státu a nikoliv ke korporaci universitní nebo k fakultě.
Argumentace tato dala by se však snad také obrátiti. Nejvyšší správní soud snad příliš dívá se na universitu jen jako na objektivní státní instituci bez zvláštního zřetele k jejímu subjektivnímu myšlenkovému podkladu. Universita jako objektivní státní instituce znamená nepochybně určitý právní řád ku plnění kulturních úkolů státních. Ale pro právnické pochopení poměru státu k universitě je stejně zcela dobře možno rozložiti tento poměr na dvě samostatné subjektivní právní sféry: celková činnost universitní jest opatřována vzájemně se doplňující součinností dvou samostatných právních subjektů, státu a university, veřejnoprávní korporace státní a universitní. Státu náleží stránka rozpočtová a finanční, jmenování profesorů podle vlastních návrhů universitních, vrchní vedení a negativní dozor nad zachováváním zákonů; universita ve vlastním jménu a po vlastním právu vede vlastní bezprostřední správu, jí náleží učení a věda. Akademický senát nevede záležitosti universitní, jako kdyby byl jen prostým zařízením státu a dílem nebo částí jeho státní organisace, nýbrž vede je jako vlastní orgán zvláštního subjektu právního, universitního svazku.
Když již nejvyšší správní soud přiznal universitě pro výkon určitých jejích kompetencí povahu zvláštního právního subjektu, rozdílného od osobnosti státní, jest stejným právem přípustno pojetí, že také právo disciplinární nad svými členy universita vykonává jako zvláštní veřejnoprávní osobnost, nikoliv jako pouhá instituce státní. Může jíti zde stejně o její vlastní okruh úkolův, nikoliv snad jen o delegovanou pravomoc státní.
Jsou také universitní úkoly, na něž stát svoji činnost nerozšiřuje. Státu bývá lhostejno, zda profesor chemie vynalezl nový prvek, nebo profesor chirurgie nový způsob léčení. Takovou činností universit se sice stát rád pyšní na mezinárodních sjezdech, ale za činnost podobnou ani zvláštního uznání neposkytuje, ani se o ni nestará jako o součást snad své úřední organisace. V činnosti vědecké ve vyšším smyslu university tedy rozhodně nejsou pouhými díly celkové státní organisace. Zůstávají tak převahou svého zřízení korporacemi samostatnými, jejichž účel nesplývá s účely státu; vždy v první řadě účel a vůle universitní korporace ve věcech vědeckých záleží jen na ní samé a na subjektivních vlastnostech členů, s ní užšími svazky spojených; teprve v druhé řadě, reflexem, činnost universitní vztahuje se na stát, jeho účel a vůli, když universita státu vychovává inteligenci.
Poměr zástupce určitého vědeckého oboru na universitě ke státu není tak jednoduchý. Když Otto Mayer (Deutsch. Verwaltungsrecht II, str. 332) praví, že veřejný poměr služební obsahuje především požadavek zvláštní věrnosti a oddanosti jak při provádění svěřených úkolů, tak v celém chování se. a že všechno přijde jen na řádné smýšlení, bez něhož není spolehnutí, pak přece profesor povinnost věrnosti i oddanosti cítí především k universitě. V širším, ovšem neosobním smyslu, k vědě. Ke státu až v druhé řadě. A tak vynikající mužové národa, jichž stát pro jejich vysokou vážnost rád užívá za svoji ozdobu v mezinárodních poměrech světového vědeckého areopagu, slouží velkou většinou z příčin čistě duševních, někdy snad i z touhy po evropském jménu a členství nějaké slavné akademie, bez uznání se strany státu a bez žádosti po něm, majíce za nejlepší odměnu pracovat podle své vůle a cítíce radost být uznávánu od těch několika specialistův, kteří jediné dovedou jejich výkony znalecky s porozuměním posouditi a jichž každá země má tak málo.
Kdyby nebylo těchto vyšších motivů universitní služby, stanou se brzo z fakult odborné školy, zalidněné studentstvem, jež hledá si jen praktické povolání. Na místo encyklopedické university, se svobodou učení a svobodným postupem vědy, vstoupí státní odborné školy, pro výchovu praktickou specialisované a směřující jen k rychlému dosažení diplomu, jenž opravňuje k výkonu povolání právnického a lékařského nebo k učitelství na gymnasiu. Že státní správa vyučovací někdy s universitami tak chce jednati, jako kdyby byly pouhé odborné ústavy pro dodávání schopných úředníků, znajících užívání zákonů, nebo spolehlivých lékařů, znajících léčiti, toho bývají tu a tam různé úkazy.
Kdyby tento čistě praktický směr s obmezením učební látky na požadavky nutné k výkonu povolání zvítězil, pak odůvodněn by byl také názor nejvyššího správního soudu, v nálezu svrchu uvedeném, že při přísných zkouškách doktorských profesoři universitní vykonávají pouhé kompetence státního úřadu správního, plní prostě svou státní úřední funkci a svou státní služební povinnost. Než tituly doktorské nepochybně uděluje universita na základě vlastní moci a po vlastním právu; proč by tuto vlastní moc neměla míti i při přísných zkouškách doktorských? Na fakultě lékařské při každém rigorosu účastní se úředník státní správy jako zástupce státní kontrolní moci; tato účast státního úředníka znamenala by zbytečnou součinnost, kdyby rigorosa tak jako tak již byla záležitostí státního ústavu vyučovacího; spíše dá se věc stejným právem a stejně dobře vykládati také tak, že při rigorosech sbor profesorský užívá samostatných práv university a fakulty jako korporace, a státní úředník vykonává tam jen obvyklou státní negativní kontrolu nad samosprávou. Souditi z účasti státního úředníka na to, že rigorosa jsou výkonem státního úřadu, jest výklad příliš zastávající tužby centralisující a zestátňovací, jsoucí dosud s uznanou vlastní povahou korporace universitní a fakultní v rozporu. Že ministerstva ze své nařizovací moci, ať nařízením právním, ať instrukcí, zasáhla i podrobnými positivními normami i do úpravy rigoros, nezdá se být nic zvláštního, neboť ministerstva k tomu zákonem mohou býti zmocněna a zákony stejně jsou povolány upravovati poměry všech samostatných společenských svazků ve státě.
Celkově zamlouvaly by se výrazy, jichž užívá jeden ze zástupců nauky francouzského práva veřejného, také v uvedeném nálezu nejvyššího správního soudu u příležitosti vysokoškolského práva disciplinárního dovolaný. Maurice Hauriou (Principes de Droit Public, str. 493). I když nemůže bezvýjimečně o samostatnosti universitní platiti formule „universita universitě” že jest ponechána, i když potřebí jest různých závaží a brzd, aby zachovala se rovnováha organismu společenského a zamezilo se zneužívání při obsazování profesur, i když korporace universitní přibírá znaky ústavu veřejného, ovšem samostatného s vlastní osobností právnickou, přece zase vysoká úroveň kultury ve školství vysokém jest zárukou discipliny stavu a značná stabilita osobního stavu korporace udržuje stále její totožnost. Dochází k způsobu decentralisace administrativní prostřednictvím samostatných korporací podobně, jako když děje se decentralisace pomocí autonomních svazků komunální samosprávy. Soustava může míti přednosti a vady, i jest mezi nimi hledati rovnováhu.
Při decentralisaci universita jen půjčuje své členy státu k jeho účelům, jako při státních zkouškách, jimiž nabývá se způsobilosti k vstupu do státní služby. Orgány decentralisované korporace stávají se zde současně správními orgány státu. Při decentralisaci takové stát jest jen pasivní svazek, jemuž přísluší jen rozpočtová stránka korporace, dozor nad ní a její vedení, jen ovšem pokud zákony tak dovolují.
Samostatná povaha zvláštní korporace jest výsadou universit. Tak uznal zvláště nejvyšší správní soud v nálezu ze dne 12. února 1923, č. 7515/22, ve Sbírce č. 1959, kdež opět výslovně řečeno jest, že podle platného našeho právního řádu universita jest nejen ústavem státním, nýbrž také korporaci práva veřejného, a že tytéž předpisy, i když vydají se stejně pro universitu a ještě pro jinou vysokou školu, obdrží hned zcela různý význam: u university zakládají samostatná subjektivní práva zvláštní veřejnoprávní korporace, kdežto u jiné vysoké školy plynou z oněch norem pouze úřední kompetence ministerstvu podřízeného státního ústavu vyučovacího. Pouhý státní ústav, byť vyšší, nemá právní personality a nemůže býti nositelem samostatných práv subjektivních.
V důvodech svého znamenitého a rozhodujícího nálezu ze dne 24. října 1922, č. 15040, vyslovuje však nejvyšší správní soud určitou pochybnost, pravě, že pro budoucnost o tom lze uvažovati, zda decentralisací správy veřejné ve smyslu zákona ze dne 13. února 1919, č. 79, o služebním poměru učitelů vysokoškolských nebyla snad porušena žádoucí rovnováha mezi zájmy státu a zájmy členů vysokého učení, a to na újmu zájmu státního. Právě s hlediska politické účelnosti netřeba míti obav. Autonomie universit nevymyká se z rámce celkového účelu státního. Plní takové úkoly vědeckého pokroku, jež stát buď ani sám by převzíti nemohl, nebo které, kdyby je převzal a učinil z nich součást svého denního úřadování, propadly by bezvýznamné plochosti, nuzné prostřednosti, nivelisaci. Zestátnění vědy způsobí, že chyběti budou zkušenosti svobodným přemýšlením získané. Nepůjde se přes učební plán oficielního znění. Vychovávány budou jen dobře působící a užitečné nástroje státu, kdežto právě věcí nejznamenitějších zástupců vědy jest rozšiřování a výklad ideí všeobecných, nesených duchem, vzletem, obrazotvorností, uchvacujících duše.
Jest dobrodiní pro stát, kde uvnitř jeho skladby jsou nezávislé korporace, které mají schopnost, aby spravovaly se samy: jejich trvalost obmezuje všemocnost státu, v jejich užším kruhu možno svobodně se rozvíjeti, dosíci cti a pravé důstojnosti ve sboru, proniknutém týmž přesvědčením společného ducha a povinností stavu, bez potřeby zavděčovat se mocným nebo lichotiti davu veřejného mínění. Toho university musejí být vzdáleny a jako pouhé státní ústavy by mohly podlehnouti. Na nich, v tomto zvláštním světě musejí zůstat zachována místa pro velkou ctižádost a velké zásluhy, jež nehledají jiné přízně, než uznání stejně smýšlejících o ceně vědecké universitní práce. Snad dnešní směry nivelisace budou nakloněny říci, že každá země potřebuje poměrně jen malého počtu duchů vynikajících, ale zase dnešní poměry států ukazují, že potřebují jich přece. A půdou, na kterou svobodně se uchylovali, povždy bývala universita.
Jí pak náš nejvyšší správní soud v nálezech svých právní povahu útvarů samostatných s právnickou svědomitostí přece jen uchránil. V tom uchránil zároveň státu dobrodiní, které mu se stanoviska celkové státní organisace poskytuje trvání nezávislých korporací v jeho středu. Nedalo se jinak čekati od našeho nejvyššího správního tribunálu. Vždyť onen jeho rozhodující nález svou logicky železnou konstrukcí a bystrou hloubkou oceňování závažných právnických skutečností neklamně ukazuje na pevnou ruku autora, prvního presidenta našeho tribunálu; sám,jsa členem university, projevuje pro její zvláštní svět spolehlivou kritiku do podrobností vybroušenou. Pevná ruka nezklame, i když ukládají se požadavky veliké co do právnické dokonalosti a tvořivosti tam, kde spletité zákony jest doplňovati skutečnými rozsudky zákonodárnými, kde činností soudcovskou tvořiti jest individuální normy nové, na všeobecný právní řád se připínající, kde tedy začíná již obor vyššího umění právnického, jenž pro každého soudce, své povolání s láskou a vědomím odpovědnosti vykonávajícího, stává se oborem vpravdě vznešeným. A že první president našeho správního tribunálu individualitou svou dovede být i v nejvyšším umění právnickém dokonalým mistrem, jest v myslích našeho právnického světa společným míněním.

Citace:

Čís. 6101. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1939, svazek/ročník 20, s. 41-42.