NPD documents search: Boh. adm., 15 (1933), sv. 2

Č. 6910.

Jazykové právo. — Administrativní řízení. 1. * Z toho, že jest jaz. zákon součástí ústavní listiny (§ 129 úst. list.), nelze dovozovati, že jazykové stížnosti (§ 7 jaz. zák.) mají povahu podání, jichž vyřízení je veřejným zájmem ve smyslu § 81 popl. zákona. — 2. * Správní úřad smí podle § 81 popl. zákona založiti ke spisům nekolkované podání jen, když 1. podání to kolku podléhá a 2. jeho vyřízení není nutné z důvodů v § 81 uvedených. Je-li první předpoklad popřen, musí si úřad tuto prejudicielní otázku rozřešit. — 3. O jazykové stránce dopisování mezi soudem a obcí jako úřadem. (Nález ze dne 25. listopadu 1927 č. 21472.)
Prejudikatura: Boh. 2009/25 a 6862/27 adm.
Věc: Městská obec K. (adv. Dr. Jos. Eckstein z Prahy) proti ministerstvu spravedlnosti o jazykové právo.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud se týče kolkování jazykové stížnosti, se zrušuje pro vady řízení; jinak se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Okr. soud v Č. zaslal městskému úřadu v K. česky psaným dopisem ze 7. dubna 1926 k doplnění úmrtní zápis Karla B. a nevyhověl žádosti měst. úřadu, aby dopis vyhotoven byl i v jazyce německém. Dozorčí jazyková stížnost byla presidiem kraj. soudu v Č. zamítnuta s poukazem na čl. 1. odst. 2 lit. f) jaz. nař., dle něhož soudy jsou nejen oprávněny, ale i povinny dopisovati si s jinými státními a samosprávnými orgány pouze ve státním jazyku.
Když pak obec podala do tohoto rozhodnutí další stížnost dozorčí k presidiu vrch. zem. soudu v Praze, vyzvalo ji předsednictvo kraj. soudu v Č., aby předložila na stížnost kolky a nestane-li se tak, že dle § 81 zák. č. 50 z r. 1850 ř. z. nebude vyřízena. St-lka žádané kolky složila a podala samostatnou stížnost do tohoto výměru presidia kraj. soudu v Č. Jak jazyková stížnost, tak i stížnost do vyzvání o předložení kolků byly zamítnuty presidiem vrch, zem. soudu v Praze a nař. rozhodnutím min. sprav.
Rozhodnutí presidia vrch. zem. soudu spočívá, co se týče sporu o užívání jazyka, na úvaze, že pro styk soudů se samosprávnými úřady platí jen ustanovení § 1 jaz. zák. a čl. 1. odst. 2 lit. f) jaz. nař., kdežto ustanovení § 2 odst. 2 jaz. zák. a čl. 16, 18 a 19 jaz. nař. nepřicházejí v úvahu, ježto okr. soud v č. se obrátil na obec jako na úřad a ne jako na stranu. Min. sprav. ve svém rozhodnutí uznává správnost těchto důvodů a dodává, že v tomto případě nešlo o vyřízení, jež by se obci mělo vydati i v jejím jazyku, a i když je správný názor, že obce nejsou ani jako úřady státními orgány, přece s tím není nijak v odporu, když se presidium vrch. zem. soudu dovolalo čl. 1, odst. 2 lit. f) jaz. nař., jenž v 3. hlavě jaz. nař. není žádnou výjimkou prolomen.
Stížnost nepopírá, že v daném případě šlo o úřední dopis soudu řízený na obec jako na úřad, a vznáší tyto námitky: Vyřízením ve smyslu § 2 jaz. zák. rozuměti jest každé vyřízení věci, tedy i dopis, jímž se obec žádá o provedení určitého úředního jednání. Úsudek, že ustanovení čl. 1. odst. 2 lit. f) jaz. nař. není prolomeno žádnou výjimkou, opírá min. o závěry a contrario. Úsudek ten je nesprávný, neboť ani čl. 16, ani 3. hlava jaz. nař. nečiní rozdílu mezi obcí jako stranou a jako úřadem. Nárok obce na to, aby soud, i když se na ni obrací jako na úřad, dopsal jí v jejím menšinovém jazyku, plyne z čl. 78 jaz. nař., jímž se recipují pro vzájemnou korespondenci mezi soudy a obcemi ustanovení 1. a 3. hlavy, resp. čl. 16 jaz. nař. Ostatně ustanovení 3. hlavy neplatí jen o stranách, nýbrž i zúčastněných osobách (svědcích atd.).
Nss se otázkou i námitkami, které jsou předmětem stížnosti, zabýval. V nál. Boh. 2009/23 adm. vyslovil, že vyřízením ve smyslu § 2 jaz. zák. rozuměti jest emanaci státního úřadu nebo soudu, jíž se tento obrací na stranu jako adresáta. V nál. Boh. 6862/27 adm. vyslovil, že ustanovení § 2 jaz. zák. se vztahují jen na styk soudů a státních úřadů a orgánů se stranami a nikoli na úřední styk jejich s obcemi jako úřady, který podrobněji upraven byl teprv jaz. nařízením, zejm. čl. 1, odst. 2 lit. f), kteréž ustanovení bylo vydáno — jak v nál. tom bylo dovozeno — v mezích a v duchu jaz. zák. V tomtéž nál. bylo vysloveno, že hlava 3. jaz. nař., obsahující výjimečná ustanovení o tom, kdy soudy užívají menšinového jazyka, upravuje jen styk se stranami a neobsahuje žádného ustanovení, jež by se týkalo úředního styku soudů s jinými úřady, tedy i s obcemi jako úřady. Konečně tamtéž bylo i vysloveno, že čl. 78 odst. 1 jaz. nař. upravuje jen jednostranně úřední dopisování obcí soudům, státním úřadům a orgánům, a že z jeho obsahu nelze ničeho dovozovati pro zodpovědění otázky, jakého jazyka mají používati soudy ve své úřední korespodenci s obcemi jako úřady.
Na těchto názorech, ze kterých se podává, že nař. rozhodnutí je ve shodě se zákonem, trvá nss i v tomto případě. Poukazuje-li stížnost na to, že výjimečná ustanovení 3. hlavy jaz. nař. netýkají se jen stran, nýbrž i zúčastněných osob (svědků a pod.), jest k tomu podotknouti, že z toho, že nařízení tyto osoby v příčině jejich jaz. práv staví na roven vlastním stranám, nic neplyne pro posouzení otázky, v jakém jazyku se děje vzájemný styk různých úřadů, tedy i soudu s obcí jako úřadem, neboť od takových osob nevyžaduje se výkon nějaké jejich úřední funkce.
Ježto tedy veškeré námitky stížnosti v tomto směru uplatňované shledány byly bezpodstatnými, musila být stížnost, pokud tvrdí, že nař. rozhodnutím porušena byla jazyková práva obci příslušející, zamítnuta jako bezdůvodná.
Výrok, týkající se kolkování jaz. stížnosti, odůvodnilo min. tím, že jaz. stížnost nelze pokládati za podání ve veř. zájmu jen proto, že předpisy jaz. práva jest počítati k veř. právu, a že, je-li stížnost bezdůvodná — jak tomu bylo v daném případě — není veř. zájmu na jejím vyřízení a není překážek proti použití § 81 poplatkového zákona.
Stížnost vytýká, že z tohoto odůvodnění by bylo souditi, že min. pokládá pro posouzení otázky, je-li jaz. stížnost podáním učiněným ve veř. zájmu, za rozhodující kriterium to, zda stížnost je důvodná čili nic. Tento názor nemůže býti správný; jazykové stížnosti je pokládati za stížnost ve veř. zájmu, poněvadž je jaz. zákon součástí úst. listiny. Podle § 81 popl. zák. jest je vyříditi i když byly podány nekolkované. Mimo "to požívají obce osobního osvobození od poplatkové povinnosti podle tar. pol. 75 b. poplatk. zák.
V tomto směru nss uvážil:
Podle § 81 popl. zák. jest nekolkovaná, ale kolkování podléhající podání, jež byla učiněna u úřadu v jiné než soudní záležitosti a nebyla podána osobně, prostě založiti s účinkem, že se jednání o takovém podání neprovede. Jen výjimečně jest v tomto případě provésti úřední jednání z ohledů veřejných nebo proto, že by z jeho opomenutí mohlo straně vzejíti nebezpečí. Z toho je patrno, že úřad, u něhož bylo učiněno nekolkované podání, je smí bez dalšího založiti jen tehdy, jde-li o podání, které kolku podléhá, a není-li jeho vyříezní nutné buď z ohledů veřejných nebo vzhledem na nebezpečí, jež by z nevyřízení vzešlo straně.
Že by v daném případě šlo o podání, z jehož nevyřízení by st-lce vzešlo nebezpečí, stížnost netvrdí, a nss nemá proto příčiny s tohoto stanoviska věc posuzovati. Avšak stížnost ovšem zastává stanovisko, že projednání podání bylo nutné z veř. ohledů. V tomto směru má potud pravdu, že nelze — jak to učinil žal. úřad — posuzovati otázku, je-li vyřízení jaz. stížnosti z veř. ohledů nutné podle toho, zda je stížnost ta odůvodněna čili nic, neboť znak nutnosti vyřízení jest hledati v tomto případě v povaze podání a jeho vztahu k veř. zájmům a ne v účincích, jaké by eventuelní vyřízení mělo pro stranu. Leč min. se neomezilo jen na uvedení tohoto důvodu, který by ovšem nestačil, aby jeho výrok opřel, nýbrž vyslovilo dále, že vyřízení jaz. stížnosti z ohledů veřejných není potřebné s hlediska důvodu st-lkou již v řízení správním tvrzeného a ve stížnosti k nss opakovaného, že totiž jde o stížnost ve veř. zájmu proto, že jaz. zákon je součástí úst. listiny. Právem vyslovilo tím min., že tato okolnost je pro popouzení nutnosti vyřízení bez významu. Neboť i když je jaz. zákon, který poskytuje určitým subjektům určitá jazyková práva, součástí úst. listiny (§ 129 úst. list), tedy přece z toho nelze usuzovati, že by nároky jednotlivce vyvozované z jaz. zák. a uplatňované jaz. stížností, jejíž podání nebo nepodáni je zcela ponecháno vůli dotyčného subjektu, byly zároveň veř. zájmy, o něž pečovati a jež hájiti by náleželo úřadu.
Než další podmínkou toho, aby úřad směl nekolkované podání založiti, jest — jak již bylo prve řečeno — že padání skutečně kolku podléhá. Existenci tohoto předpokladu stěžující si obec popírá a popírala již v řízení správním s poukazem na tar. pol. 75 b). K této námitce žal. úřad vůbec nepřihlédl a nijak se o ní nevyslovil. V tomto nedostatku vyřešení prejudicielní otázky, potřebného pro výrok, že stížnost nebude vyřízena, nebude-li dodatečně kolkována, spočívá podstatná vada řízení, pro kterou bylo nař. rozhodnutí, pokud jím bylo vysloveno, že jaz. stížnost nebude vyřízena, zrušiti podle § 6 zák. o ss.

Citace:

č. 6910. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 9/2, s. 519-522.