Č. 654.

Zabírání bytů: I. * Bytu čas od času používaného nelze dle § 8 č. 1 zák. z 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. zabrati, když majitel takového bytu jest poměry nucen, užívati bytu skutečně jen občas. — II. Ze zabrání jest vyloučen pouze byt nebo část bytu, které majitel k určitému účelu nutně potřebuje.
(Nález ze dne 7. ledna 1921 č. 12.709/20.)
Prejudikatura: nálezy č. 146, 162 a 221.
Věc: A. H. v R. jménem A. K. v M. proti okresní politické správě v Blatné o zabrání bytu.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Výměrem z 8. srpna 1920 zabrala bytová komise v K. celý byt v domě čp. 131 tamtéž o dvou pokojích a kuchyni. Dům ten patří Antonínu K., bydlícímu v Americe, stěžovatelka pak, sestra majitelova, je správkyní domu toho. Byt zabrán byl dle č. 1 § 8 zák. o zabírání bytu, jelikož stěžovatelka obývá jej jen občas a má řádný byt v R.
Naříkaným rozhodnutím žalovaného úřadu byl zamítnut odpor proti výroku tomu podaný.
O stížnosti rozhodl nejvyšší správní soud takto:
Plníc svůj úkol odpomoci bytové nouzi válkou vyvolané vhodnou distribucí bytů, státní správa uchýlivši se za tím účelem k prostředku tak vážnému a výjimečnému, jako jest zásah do oboru soukromých práv občanů omezením práva vlastníka nemovité věci disponovati volně užíváním věci té a práva nájemníkova vykonávati v plném rozsahu oprávnění mocí nájemní smlouvy mu náležející, položila této své činnosti jisté meze, vycházejíc ze zásadního stanoviska, že tohoto omezení soukromých práv použíti jest nejen pouze pokud to veřejný zájem vyžaduje, nýbrž také pouze potud, pokud to dovoluje zájem osob tím postižených. Této snaze zjednati kompromis mezi zájmem veřejným s jedné a soukromými právy jednotlivců s druhé strany, odpovídá tendence ze zákona o zabírání bytů patrná, odníti neb omeziti onu soukromoprávní disposici jednotlivcovu pouze tehdy a pouze potud, aby újma způsobená na straně jedné byla úměrnou prospěchu poskytnutému straně druhé, čili aby prostřednictvím orgánů státní správy dostalo se jednomu pouze toho. čeho druhý
může postrádati, aniž tím jsou jeho vlastní potřeby ohroženy. Tato tendence je patrna z celé struktury zákona, který mimo případy, kde zábor jest trestní sankcí na nešetření specielních předpisů vydaných k zamezení bytové nouze (č. 4, 6, 7 a 10 § 8 cit. zák.), vždy a bezpodmínečně hledí k vlastním potřebám majitele bytu zabíraje byt, jeho část nebo místnosti sloužící jiným jeho potřebám, než obytným pouze, pokud jich majitel bez vlastní skutečné újmy nepotřebuje nebo když újma záborem mu způsobená jest kompensována náhradou za to mu poskytnutou, a prosvítá tendence ta, ochrániti pokud možno postiženého, zejména jasně z ustanovení poslední věty č. 3, z lit. c) č. 9 a z posledního odst. § 8. S tohoto hlediska nutno tudíž vykládati všechna ustanovení zákona o zabírání bytů, zejména tedy i ustanovení č. 1, § 8, trestní sankce neobsahujícího.
Potom však je na bíle dni, že ustanovení to, dle něhož zabrati lze byt obývaný jen občas, má-li majitel bytu kdekoli byt jiný, odůvodněno jest pouze presumpcí, že majitel bytu toho nepotřebuje, maje byt jiný jeho potřebám obytným sloužící a vyhovující a že tudíž ono občasné užívání bytu druhého je zbytečné a může mu býti bez ohrožení jeho vlastních zájmů odňato. Presumpce té však tu není, jsou-li v konkrétním případě okolnosti nasvědčující tomu, že dotyčná osoba i tohoto druhého bytu nutně potřebuje jsouc poutána zvláštní povahou svých poměrů na dvě různá místa, na nichž bezpodmínečně musí se zdržovati, a že tudíž ono pouze občasné obývání není známkou zbytečnosti bytu toho, nýbrž následkem místní různosti několika životních středisk onoho jednotlivce.
Okolnosti takové stěžovatelka v tomto případě tvrdila a jsou celkem nesporny. Nesporno jest, že sice má stálý byt v R., jejž sdílí se svým manželem, zaujímajícím tam úřední postavení, nesporno jest však také, že jde o stavení náležející k hospodářské živnosti a že stěžovatelka je správkyní živnosti té, náležející jejímu bratru, dlícímu v Americe. Nesporno jest dále a vychází na jevo zejména i z naříkaného rozhodnutí, že stěžovatelka do K:. kde živnost ta se nalézá, několikrát do roka dojíždí a tam vždy po
několik dní se zdržuje za účelem správy hospodářství toho. Že by
pak v živnosti té byl ještě jiný byt nebo že by při těchto svých návštěvách mohla jiného bytu v místě užívati, není ani tvrzeno a naopak ze správních spisů je patrno, že tam jiných volných bytů není.
Poukazuje-li úřad k tomu, že domek ten byl až do roku 1918 pronajímán a dovozuje z toho, že stěžovatelka ho nepotřebuje, vysvětluje tato okolnost tu tím, že v té době pozemky k živnosti náležející byly propachtovány, kdežto nyní hospodaří na nich ve vlastní režii, kteréžto její tvrzení není vyvráceno a naopak uvedený svrchu obsah naříkaného rozhodnutí mu spíše nasvědčuje. Pak tu však jsou podmínky bránící zabrání bytu toho dle č. 1 § 8 vzhledem k výše uvedeným vývodům a naříkané rozhodnutí úřadu k okolnostem těm nehledící a vycházející pouze z předpokladu, že k zabrání stačí již pouze faktický stav, že stěžovatelka tohoto bytu užívá jen občas, majíc ještě jiný byt, aniž uváženy příčiny tohoto stavu, neodpovídá zákonu, pročež bylo je zrušiti dle § 7 zákona o správním soudě. Odpadla proto potřeba zkoumati ještě oprávněnost dalších námitek stěžovatelčiných.
Pokud žalovaný úřad dovozuje, že stěžovatelka je se svými námitkami prekludována, nezúčastnivši se řízení v I. instanci, ač k němu dvakráte byla obeslána, neměl nejvyšší správní soud důvodu uvažovati o správnosti názoru toho, zejména také, pokud se týče tvrzené zásady koncentrační v řízení, o něž jde, když není prokázán nutný rekvisit prekluse takové, že totiž obeslání bylo stěžovatelce skutečně doručeno.
Rozhodnutím tímto není ovšem prejudikováno otázce, zda a pokud úřad mohl by zabrati část bytu toho, zjistí-li, že stěžovatelka celého bytu nepotřebuje, ježto jeho objem přesahuje účel, k němuž ho používá.

Citace:

č. 654. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 82-84.