Č. 8229.

Živnostenské právo. — Dávky za úřední úkony: I. Je oznámení o tom, že průmyslový podnik zřizuje ústřední a prodejní kancelář, ohlášením živnosti a rovná se to vydání živn. listu, vezme-li živn. úřad oznámení to na vědomí? — II. Zákon č. 53/25 o dávkách za úřední úkony postihuje dávkou úřední úkony provedené za jeho účinnosti, třebas strana o úkon žádala před účinností zákona.
(Nález ze dne 12. listopadu 1929 č. 19 896.)
Věc: Firma »Pražské akciové cihelny« v P. (adv. Dr. Theodor Kopecký) proti zemské správě politické v Praze stran dávky za úřední úkon.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Magistrát hl. města Prahy výměrem z 18. září 1925 vzal na vědomí opověď st-lčinu, že zřídila v Praze ústřední a prodejní kancelář svých továren, a rovněž vzal na vědomí její oznámení, že tuto kancelář přeložila do Prahy čp ... Za výměr, jímž vzal na vědomí zřízení ústřední a prodejní kanceláře v domě čp. ..., předepsal magistrát st-lce dle sazby C pol. 3. dávk. řádu dávku 5 000 Kč. Odvolání, jež st-lka proti vyměření dávky podala, a v němž zejména namítala, že zřízení kanceláře není opatřením vyžadujícím vydání živn. listu, zamítl žal. úřad z důvodu, že šlo o zřízení hlavního závodu, odkud je řízen obchodně a technicky celý podnik a nikoliv pouze o přeložení místností. Pokud týče se výše dávky, poznamenal úřad, že výměra dávky pohybuje se v mezích zákonné sazby a je přiměřena základnímu kapitálu st-lčina podniku.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss takto:
St-lka spatřuje porušení svých práv především v tom, že žal. úřad její podání, učiněné v roce 1921, vyřídil teprve v roce 1925 za platnosti zákona o dávkách za úřední úkony, a dovozuje, že úřad, nevydav st-lce písemné vyřízení po tak dlouhou dobu, vzal vlastně již dříve mlčky st-lčino podání na vědomí. Výtky tyto jsou bezdůvodné. Okolnost, že st-lka zavdala podnět k úřednímu úkonu již před vydáním dávkového zákona č. 53/1925, nezbavuje ji dávkové povinnosti, neboť řečený zákon postihuje dávkou úřední úkony za platnosti jeho provedené bez ohledu na to, kdy k nim byl dán podnět, nebo kdy o ně bylo žádáno. Právem proto vl. nař. č. 163/25 v § 14 konstatuje, že pro poplatnost úkonu je rozhodnou doba, kdy úkon byl proveden, nikoliv, kdy byl dán k němu podnět. Z poměrně dlouhé doby, která uplynula mezi podáním v r. 1921 a jeho vyřízením v roce 1925, nelze také usuzovati, že úřad prvé stolice vzal ono podání mlčky k úřední vědomosti již před vydáním zák. č. 53/1925, neboť tento závěr z řečené premisy nikterak neplyne, a mimo to nelze přehlédnouti, že šlo-li skutečně o opověď živnosti, o čemž níže ještě bude řeč, nemohl úřad opověď bráti mlčky na vědomí, nýbrž byl povinen ji vyříditi vydáním živn. listu nebo zákazem živnosti (§ 13 živn. řádu).
St-lka dále namítá, že nešlo o vydání živn. listu, ježto zřízení st-lčiny kanceláře, jež je pouhým adm. opatřením, takového aktu úředního nevyžadovalo. Ani této výtcee nelze přiznati oprávnění. St-lka sama, oznamujíc úřadu zřízení kanceláře, uvedla, že činí tak na základě § 11 živn. řádu, jenž jedná o ohlášení nastoupení živnosti, a výslovně žádala za vydání živn. listu k nastoupení živnosti. St-lka přála si tedy vydání živn. listu a nemůže proto důvodně vytýkati, že úřad řečené podání její jako žádost za vydání živn. listu pojal a je také tak vyřídil.
Pokud st-lka vytýká, že vyřízení, jehož se jí dostalo, není označeno jako »živn. list«, sluší poznamenati, že nezáleží na tom, jak vyřízení ono je označeno, nýbrž čím ve skutečnosti jest, a v tom směru není pochyby, že dotyčný výměr obsahuje vyřízení st-lčiny odpovědi zřízení prodejní kanceláře dle §§ 13 a 144 odst. 2. živn. řádu, t. j. obsahuje vydání živn. listu na základě provedeného ohlášení živnosti svobodné. Na povaze tohoto aktu jako listu živn. nemění nic okolnost, že v něm vzal úřad zároveň na vědomí změnu stanoviště řečené kanceláře, neboť označení stanoviště živnosti jest dle § 144 odst. 2 živn. řádu v souvislosti s §§ 12 a 13 živn. řádu nutnou součástí živn. listu.

Citace:

č. 8229. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 382-383.