NPD documents search: Váž. civ., 8 (1926), sv. 2

Č. 569.

Úrazové pojišťování dělnictva: Pod pojem výdělku rozhodného pro výměru pojistného (§ 16 zák. úraz.) a pro výpočet úrazového důchodu (§§ 6 a 7 cit. zák.) spadají veškery příjmy, jež pocházejí z určitého pracovního poměru, ať byly smluveny čili nic, zejména i dobrovolné drahotní přídavky válečné zaměstnavatelem zřízencům vyplácené.
(Nález ze dne 27. října 1920 č. 10174.)
Věc: Těžařstvo »Brucher Kohlenwerke« v Lomu (adv. Dr. Emil Rindskopf z Teplic) proti ministerstvu sociální péče v Praze stran pojistného příspěvku úrazového.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Hornická úrazová pojišťovna ve Vídni prozkoumavši výpočty pojistného za rok 1915 stěžovatelkou jí dle zákona podané, předepsala jí výměry ze dne 25. května 1916 z 12 různých dolů dodatečné pojistné celkem 16 434 K 58 h a úroky z prodlení celkem 2443 K 52 h. Pojistné toto počítáno jednak z válečných drahotních přídavků vyplacených v řečeném příspěvkovém období, jednak z rozdílu mezi činží ústavem vyšetřenou a činží skutečně pojištěnci zaplacenou.
Stěžovatelka podala proti tomu odpor jen z důvodu, že drahotní přídavky nejsou ve smyslu úrazového zákona součástí mzdy. Zemská politická správa v Praze nevyhověla odporu rozhodnutím ze dne 31. ledna 1919 č. 20 z důvodu, že válečné drahotní přídavky ty poskytují se z důvodu trvajícího poměru pracovního a že obvykle také se pravidelně opakují, pročež může se na ně hleděti jako na součást pracovního výdělku po rozumu §§ 5, 6 a 16 úrazového zákona, jenž dle § 3 cís. nař. ze dne 7. dubna 1914 č. 80 ř. z. platí obdobně i pro úrazové pojištění horníků.
Odvolání stěžovatelčino zamítnuto bylo z důvodů uvedených v prvé stolici naříkaným rozhodnutím ministerstva sociální péče ze dne 28. srpna 1919 č. 16865/III. 1919, s nímž i ministerstvo veřejných prací dodatečně souhlasilo.
Stížnost zastává proti rozhodnutí naříkanému pro nezákonnost právní názor, že za výdělek ve smyslu § 16 úrazového zákona považovati se má toliko smluvená, zejména v uhelných dolech stěžovatelčiných zavedená úkolová mzda, t. j. odměna za práci skutečně vykonanou a že tedy odporuje zákonu započtení válečných drahotních přídavků, jež poskytnuty byly stěžovatelkou v r. 1915 jejím zřízencům dobrovolně bez vztahu k pracovnímu výkonu, do výdělku sloužícího za základ pro vyměření pojistného. Nejvyšší správní soud nemohl se přikloniti k tomuto právnímu názoru. Jest poukázati k tomu, že zákon neoznačuje příjmy pojištěných, jež rozhodny jsou pro výměru pojistného (§ 16) jakož i pro výpočet úrazového důchodu (§§ 6 a 7), za mzdu, že také blíže nestanoví jako v zákoně o pensijním pojištění, za kterých podmínek určité druhy pracovního příjmu pojištěnců mají se vzíti za základ pojištění, nýbrž že používá výrazu »výdělek«, který již dle všeobecného způsobu mluvení a cítění jeví se proti mzdě ve smyslu stížností užívaném jako pojem širší, jenž nevylučuje výklad, že pod tento pojem spadají veškery příjmy, jež pocházejí z určitého pracovního poměru, bez rozdílu, byly-li smluveny či poskytují-li se dobrovolně.
Tomuto širšímu výkladu onoho právního pojmu svědčí dle přesvědčení nejvyššího správního soudu i tyto úvahy: Předmět úrazového pojištění tvoří dle § 5 úraz. zák. zákonná náhrada újmy, která vznikne tělesným zraněním nebo smrtí pojištěnce. Přirozeně může ta újma spočívati v tom, že se příjmy, jež dosud plynuly ze zmíněného pracovního poměru, buď zmenší nebo vůbec odpadnou a mohou tudíž právě jen příjmy do dne úrazu skutečně pobírané platiti za výdělek, jehož roční kvota dle §§ 6 a 7 do nejvyšší míry 60 proc. směrodatná jest pro výpočet úrazové renty. Odporovalo by přímo úmyslu zákona v § 5 jasně vyjádřenému, aby utrpěná újma byla nahrazena, když by zúženým výkladem blíže nedefinovaného pojmu »výdělek« nepoložil se výpočtu náhrady za základ ušlý příjem, z pracovního poměru skutečně plynuvší, nýbrž v daném případě toliko smluvená mzda v užším slova smyslu a když by se k ostatnímu příjmu plynoucímu z pracovního poměru nehledělo jen proto, že nespočívá na zvláštním právním titulu, nýbrž že dostává se jen z dobrovolného rozhodnutí zaměstnavatelova.
Co tu bylo řečeno o výměře úrazového důchodu dle §§ 6 a 7, platí stejnou měrou o zjištění pojistného, jež platí se po rozumu § 16 dle míry výdělku, jaký mají pojištěnci. Platí to pro vnitřní vzájemnou souvislost dovolaných ustanovení, která se jeví v tom, že pojistné určeno jest, aby krylo náhrady dle §§ 6 a 7.
V tomto případě není sporu o tom, že válečné drahotní přídavky, o něž tu jde, poskytovány byly proto, že pojištěnci byli u stěžovatelky v pracovním poměru, ony tvořily v onom období ve smyslu §§ 5—7 vedle mzdy úkolové, odpovídající výkonu práce, výdělek pojištěnců, jenž směrodatný jest jak pro výpočet úrazového důchodu, tak i pro výměru pojistného.
K námitce, že drahotní přídavky nejsou vůbec srovnatelny s povahou mzdy a zvláště ne s povahou úkolové mzdy při hornictví obvyklé, podotýká se ještě, že tato námitka selhává již při úřednících, kteří dle § 1 rovněž pojištění podléhají. Mimo to budiž k tomu poukázáno, že vývoj hospodářských poměrů za války a ještě více v době poválečné všude, jak v soukromých, tak veřejných službách přivodil systém měnlivých drahotních přídavků, jež svojí povahou nic jiného neznamenají, nežli zvýšení mezd do té doby stanovených, kteréžto zvýšení vzhledem k nutnosti, aby zachovala se způsobilost k práci, ohrožená drahotou a nedostatečnou výživou, poskytuje se zpola dobrovolně, zpola nucené. Souvislost jejich se smlouvou služební, resp. pracovní plyne ostatně již z toho, že byly určeny, aby pozdvihly pracovní způsobilost zřízenců závodu, nedostatečnou výživou za války podkopanou, neb aby předešly jejímu zmenšení a tudíž i snížení pracovních výkonů.
Ostatně i stížnost sama poukazuje k tomu, že drahotní přídavky byly později formálně přeměněny ve mzdu a že zvýšení mzdy prohlášeno bylo dle výnosu ministerstva veřejných prací z 3. ledna 1919 neodvislým od zvýšení pracovních výkonů.
Bylo proto zamítnouti stížnost jako neodůvodněnou.

Citace:

č. 569. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 649-651.