NPD documents search: Boh. adm., 9 (1927), sv. 1

Č. 6525.

Váleční poškozenci: * Podle § 1 zák. z 20. února 1920 č. 142 Sb. (ve znění zák. z 25. ledna 1922 č. 39 Sb.) mají nárok na invalidní důchod — za splnění ostatních zákonných podmínek — osoby, které jakýmkoli způsobem i po 1. květnu 1920 (den účinnosti cit. zák.) nabyly státního občanství v čsl. republice.
(Nález ze dne 3. května 1927 č. 9231.)
Věc: Ivan L. v R. proti ministerstvu sociální péče (min. m. taj. Dr. V. Elsnic) o důchod válečných poškozenců.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: St-l, dne 10. června r. 1875 v obci T. (v Haliči) narozený, do obce L. (rovněž v Haliči) příslušný a od roku 1898 v obci R. (Podk. Rus) se zdržující, domáhal se v roce 1921 přiznání inval. důchodu. Za účelem dosažení tohoto nároku zažádal st-l v roce 1922 o udělení stát. občanství republiky čsl. Výnosem min. vnitra ze 13. října 1922 (intimovaným st-li dekretem civ. správy v Užhorodě z 27. září 1924) udělilo zmíněné min. st-li státní občanství čsl. s dom. příslušností v obci R.
Výměrem referátu min. soc. péče pro Podk. Rus v Užhorodě z 2. února 1925 nebyl st-li žádaný inv. důchod přiznán z důvodu, že st-l v době účinnosti zák. č. 142/1920 nebyl stát. občanem čsl.
Nař. rozhodnutím zamítlo min. soc. péče st-lovu stížnost. — — —
O stížnosti do tohoto rozhodnutí uvážil nss následovně:
Nař. rozhodnutím zamítnut byl st-l se svým nárokem na přiznání inval. důchodu ve smyslu zák. č. 142/20 ve znění zák. č. 39/22 v podstatě z toho důvodu, že v době účinnosti tohoto zákona, t. j. v den 1. května 1920, nebyl st-l státním občanem čsl. republiky a ani později se jím nestal v základě zákonných ustanovení o nabývání stát. občanství provádějících mírové smlouvy.
Na sporu jest tedy otázka, zda shora cit. zákon č. 142/1920 přiznává nárok na požitky vál. poškozenců jen těm osobám, které v den účinnosti cit. zákona, t. j. dne 1. května 1920, stát. občany republiky čsl. buď již byly, nebo jimi se staly sice teprve po tomto dni, ale to jen na základě zákonných ustanovení o nabývání stát. občanství provádějících mírové smlouvy, či zda zákon onen nárok takový přiznává i těm osobám, kterým teprve po tomto dni státní občanství republiky čsl. jako cizincům bylo uděleno.
Zákon z 20. února 1920 č. 142 Sb. o požitcích vál. poškozenců (ve znění novely z 25. ledna 1922 č. 39 Sb.) stanoví v § 1, že podmínkou nároku na důchod jest státní občanství v čsl. republice. Ustanovení toto souhlasí v tomto směru v podstatě s předpisem § 1 zák. z 8. dubna 1919 č. 199 Sb. o organisaci péče o vál. poškozence, kde se stanoví pojem »vál. poškozenců« a za ně se prohlašují sub a) invalidé, t. j. státní občané čsl. republiky, jichž pracovní schopnost byla dočasně nebo trvale snížena, nebo kteří jí úplně pozbyli pro poranění nebo nemoc získanou nebo zhoršenou ve službě voj., při vál. úkonech nebo v zajetí.
V žádném z těchto zákonů se však nestanoví, že by tato základní podmínka pro uplatňování nároku na důchod, t. j. státní občanství republiky čsl., musila tu býti již v době účinnosti zák. č. 142/1920, nebo že by sice mohla býti splněna později, ale to jen určitě kvalifikovaným způsobem, totiž nabytím stát. občanství republiky čsl. v základě zákonných ustanovení o nabývání stát. občanství, jimiž se provádějí mírové smlouvy.
Mezinárodní závazky převzaté státem čsl. v mírových smlouvách, pokud se týkají nabývání stát. občanství republiky čsl., vtěleny byly v úst. zákon z 9. dubna 1920 č. 236 Sb. Zákon ten byl však vyhlášen teprve dne 21. dubna 1920 a jest již proto vyloučeno, že by zákon 142/20, vyhlášený již dnem 16. března 1920, byl mohl pro svůj obor nějakým způsobem recipovati předpisy v té době ještě nepublikované.
Shora cit předpis § 1 zák. č. 142/1920 stanoví prostě, že podmínkou nároku je stát. občanství v čsl. republice. Předpisu tomu možno právě vzhledem k později teprve vyhlášenému zákonu o nabývání stát. občanství a dokud není jiného předpisu positivního, rozuměti jen tak, že ten, kdo nároku takového se domáhá, musí také — předpokládaje ovšem, že jsou tu ostatní podmínky splněny, — nejpozději v době, kdy úřad dospěje k vydání svého rozhodnutí, řádným způsobem prokázati onu základní náležitost svého nároku, t. j. že je státním občanem v čsl. republice. Ať již tedy žadatel se stal státním občanem v čsl. republice ipso jure po rozumu § 1 zák. 236/1920 nebo nabyl stát. občanství čsl. opcí po rozumu §§ 4 a násl. cit. zák. nebo konečně nabyl čsl. stát. občanství teprve výslovným propůjčením po rozumu starších zákonných předpisů, třeba i v cestě milosti, splnil onu shora zmíněnou podmínku § 1 zák. č. 142 ex 1920 a nárok jeho na invalidní důchod — předpokládaje ovšem, že splněny jsou i veškery podmínky ostatní — jest po zákonu dán.
Že tomu tak jest, tomu svědčí mimo již uvedené také ta okolnost, že zákonodárce zmocnil min. soc. péče, aby v určitých zvláštního ohledu vyžadujících případech (sr. § 1 odst. 2, § 21 odst. 2 zák. 142/1920 a § 5 zák. 199/1919) od tohoto základního požadavku upustilo. Jestliže tedy zákonodárce v okruh oněch osob, o něž zákony shora cit. se zavázal určitým způsobem se postarati, výjimečně pojal i cizí státní občany, nelze rozumně nahlédnouti, že by chtěl z okruhu toho vyloučiti určitou kategorii svých vlastních stát. občanů jen proto, že nabyli stát. občanství teprve po započetí účinnosti zákona, ale přece jen ještě před uplynutím lhůty, do které mohou svůj nárok uplatniti.
Jest tedy shora uvedený názor, na němž jako jediném žal. úřad své rozhodnutí založil, v rozporu se zákonem.

Citace:

č. 6525. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 785-787.