NPD documents search: Váž. civ., 6 (1924), sv. 1

Č. 10187.

Zdravotnictví. — Pojišťovací právo: * Majitel veřejné lékárny není ex lege povinen vydávati členům Léčebného fondu veřejných zaměstnanců na účet tohoto fondu léčiva na úvěr.
(Nález ze dne 1. prosince 1932 č. 16339.)
Prejudikatura: srov. Boh. A 2079/23.
Věc: Mg. Ph. Stanislav O. ve F. (adv. Dr. Frt. Lohr z Prahy) proti zemskému úřadu v Brně (min. rada Dr. Vil. Šimon, za zúč. Léčebný fond odb. přednosta Dr. Jos. Lukáš) o příkaz prodávati členům Léčebného fondu léčiva na úvěr.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Dopisem z 12. dubna oznámil Léčebný fond veřejných zaměstnanců v Praze okresnímu úřadu v Nov. Jičíně, že mu st-1 dopisem z 28. března 1929 ohlásil, že od 1. dubna 1929 přestává ve smyslu § 1062 o. z. o. vydávati léky na úvěr pro Léčebný fond, a žádal o zakročení. Okresní úřad na to výměrem z 25. dubna 1929 st-li nařídil, aby ihned začal opět expedovati léky na účet Léčebného fondu, poněvadž jednání odporuje § 24 zák. č. 221/24 a kromě toho je proti veřejnému zájmu. K nařízení tomu připojil pohrůžku, že v záporném případě bylo by nutno proti st-li použíti prostředků trestních, eventuelně byla by mu odňata koncese lékárnická. K odvolání, jež st-1 z výměru toho podal, žal. úřad nař. rozhodnutím zrušil ve výměru tom obsaženou výhrůžku odnětí lékárnické koncese, jinak však odvolání zamítl.
Jednaje o stížnosti do rozhodnutí toho podané, musil se nss na prvém místě zabývali návrhem, předneseným zástupcem žal. úřadu při veřejném ústním líčení, aby stížnost byla odmítnuta pro nepřípustnost, poněvadž st-li nebylo nařízeno, aby v nějakém konkrétním případě vydal léky na úvěr, nýbrž otázka povinnosti st-lovy prodávali členům Léčebného fondu léky na úvěr byla řešena pouze abstraktně, tedy teoreticky, takže řešení to není způsobilé dotknouti se subj. práv st-lových.
Návrh ten slušelo zamítnouti, neboť, třebas nař. rozhodnutím nebyl řešen případ konkrétní, bylo jím přece nikoli abstraktně a teoreticky, nýbrž generelně a pro futuro závazně st-li nařízeno, že je povinen členům Léčebného fondu vydávati léky na úvěr. Tento příkaz ukládá tedy st-li pro futuro způsobem právní moci schopným exekvovatelný závazek, je proto způsobilý dotknouti se jeho subj. práv a proto dlužno jej také uznati za způsobilý objekt stížností k nss podle § 2 zák. o ss.
Na sporu je otázka, byl-li okresní úřad oprávněn st-li ve formě úředního příkazu naříditi, že je povinen vydávati členům Léčebného fondu státních zaměstnanců na účet tohoto fondu léčiva na úvěr. K vydání takového příkazu byl by okresní úřad oprávněn jen tenkráte, kdyby povinnost ta nějakou platnou normou byla lékárníkům uložena jako jejich povinnost veřejnoprávní.
Jest ovšem pravda, že oprávnění k provozování lékárny zakládá se aktem veřejnoprávním, udělením t. z v. koncese lékárnické podle §§ 9 a násl. zák. z 18. prosince 1906 č. 5 ř. z. z r. 1907, a že také při provozu tohoto oprávnění je majiteli lékárny uložena řada povinnosti rázu veřejnoprávního, tak zejména povinnost provozování podle § 13 cit. zák. a povinnost vydávati léky každému ve dne i v noci podle § 15 lékárenské instrukce, vydané dvor. dekretem z 3. listopadu 1808 č. 16135, naproti tomu poměr mezi lékárníkem a jednotlivci, odbírajícími od něho léčiva, v ostatních relacích, zejména tedy, pokud jde o nárok lékárníkův na úplatu za prodané léky, veřejnoprávní normou upraven není, takže poměr tento zůstává poměrem soukromoprávním, pro nějž platí předpisy 24. hlavy o. z. o. o kupní smlouvě (sr. Boh. A 2079/23).
Zásada tato není nikterak modifikována předpisem § 1059 o. z. o., podle něhož tam, kde pro nějaké zboží je stanovena taxa, je požadování vyšší ceny nezákonné a kupec může pro každé sebe nepatrnější porušení domáhati se odškodnění u politického úřadu, neboť jde tu o ustanovení zcela specielní a výjimečné, diktované zřejmě účely policejními, aby tak bylo umožněno úřadům politickým vykonávati dozor na dodržování tarifů, jimi zpravidla vydávaných (sr. Stubenrauch, Commentar zum öst. allg. bürg. Gesetzbuche, sv. II. str. 253).
Veřejnoprávní povinnost prodávati členům nemocenských pojišťoven, zejména také členům Léčebného fondu veřejných zaměstnanců léky na úvěr, nebyla však majitelům veřejných lékáren uložena ani jinou platnou normou, zejména se tak nestalo normami, jichž se dovolává žal. úřad. Pokud jde o § 20 vl. nař. z 8. srpna 1922 č. 211 Sb., platí tu totéž, co vyslovil nss již v nál. shora cit. o § 12 nař. min. vnitra z 28. března 1914 č. 73 ř. z., jenž měl stejné znění jako § 20 cit. nař. z r. 1922. Také toto ustanovení upravuje pouze způsob vyúčtování, neobsahuje však změnu v právu materielním, zejména pak ne změnu takovou, že by dosavadní soukromoprávní oprávnění majitele lékárny, žádati podle § 1062 o. z. o. na kupujícím zaplacení hotové, bylo přeměněno na veřejnoprávní povinnost, poskytnouti tomuto kupujícímu, resp. pojišťovacímu ústavu, jehož je členem, úvěr.
Že nelze ustanovení to vykládati tak, jak to činí žal. úřad, podává se však také z úvahy, že by při tomto výkladu nebylo kryto předpisem § 7 odst. 2 lékárenského zákona z 18. prosince 1906 č. 5 ř. z. z r. 1907, k jehož provedení bylo vydáno. Tímto předpisem bylo nařizovací moci vyhověno naříditi jen přiměřené slevy pro humanitní účely tam vzpomenuté, nikoli tedy snad jakékoli úlevy, pod něž by se eventuelně dalo zahrnouti i poskytování úvěru, nýbrž výhradně snížení výše peněžité úplaty. Poněvadž však nelze vládě supponovati, že vydávajíc cit. nař. chtěla ze zákonného rámce vybočiti a tím i porušiti předpis § 55 úst. listiny, dlužno vykládati cit. ustanovení tak, aby zůstalo ve shodě se zákonem, tedy tak, že jím na dosavadním zákonném právu majitele lékárny požadovati za léky hotové zaplacení nebylo nic změněno.
Tím méně lze takovou změnu nalézti v předpisu § 24 bodu 2 zák. z 15. října 1925 č. 221 Sb., jenž obsahuje pouze statutární ustanovení o tom, který orgán Léčebného fondu a jakým způsobem má prováděti vyúčtování mezi jiným i s lékárníky za léčiva dodaná na úvěr. Zde zřejmě se předpokládá, že léčiva, o jichž vyúčtování se zde mluví, byla dodána na úvěr, tedy buď prostě fakticky nebo pro nedostatek zvláštního předpisu normativního patrně na základě smlouvy, stejně jako u lékařů, ohledně nichž platí totéž ustanovení a jejichž povinnost léčiti členy Léčebného fondu může podle § 11 posléze cit. zák. býti založena jedině smlouvou. Nelze také předpokládati, že by byl zákonodárce materielní předpis takového dosahu, jakým by byla změna předpisů o. z. o. o kupních smlouvách, byl prostě vsunul do organisačních předpisů o léčebném fondu.
Ježto tedy nař. rozhodnutí nemá opory v zákoně, bylo je zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 10187. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 695-697.