Čís. 9164.

Kandidát advokacie, žádající o připuštění ke zkoušce u vrchního soudu v historických zemích, může se opírati jen o předpisy bývale rakouské а k tomu přistoupivší předpisy československé, nikoliv však o předpisy bývalé uherské.
(Rozh. ze dne 7. září 1929, R I 675/29.)
Presidium vrchního soudu v Praze nevyhovělo žádosti Dra F-a, kandidáta advokacie v Berehově, o připuštění k advokátní zkoušce. Důvody: Podle potvrzení presidenta krajského soudu v Užhorodě ze dne 13. června 1929 byl žadatel zapsán do seznamu kandidátů advokacie 26. ledna 1929. Výhody podle vládního nařízení čís. 262/1922 sb. z. a. n. jsou však podle § 2 téhož nařízení účastni jen ti kandidáti advokacie, kteří v době, kdy nařízení nabylo platnosti, dne 12. září 1922, aneb do jednoho měsíce po této době byli zapsáni v seznam kandidátů advokacie, samozřejmě že v tuzemsku.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Důvod stížnosti jest ten, že podle § 5 (7) zák. ze dne 31. ledna 1922 čís. 40 sb. z. a n. jest stěžovateli přiznati výhody uherského vládního nařízení čís. 1456/1918, podle jehož § 1 jest prý mu do doby právní praxe započítati v plném rozsahu dobu, kterou ztrávil ve válečné službě vojenské, kterou prý konal od 1. srpna 1914 do 1. listopadu 1918. Námitku, že toto uherské nařízení 1456/1918 bylo zrušeno vládním nařízením čsl. ze dne 10. května 1929, Čís. 70 sb. z. a. n., vyvrací stížnost tím, že toto nařízení vešlo v platnost teprve 14. června 1929, kdežto stěžovatel žádost o připuštění ke zkoušce podal také již dne 14. června 1929, tedy prý ještě za platnosti uherského nařízení čís. 1456/1918. Avšak tento vývod se míjí cílem, i kdyby skutečně žádost podaná dne 14. června 1929 mohla platiti za podanou ještě za platnosti cit. uh. nař. téhož dne platnosti pozbyvšího, neboť ono uherské nařízení čís. 1456/1918 platilo sice i za Čsl. republiky až do zrušení hořejším vládním nařízením ze dne 10. května 1929, čís. 70 sb. z. a. n., pokud nebylo zrušeno již dříve, avšak platnost jeho vztahovala se vždy jen na oblast Slovenska a Podkarpatské Rusi, na ono území republiky, v němž platí právo uherské, nikdy však neplatilo v oblasti historických zemí (Čech, Moravy a Slezska, či nyní země moravsko-slezské) a tedy také ne u vrchního soudu v Praze, u něhož stěžovatel o zkoušku žádal, zrovna tak jako vice versa nemohl by se kandidát, žádající o připuštění ke zkoušce u vrchního soudu v Bratislavě neb v Košicích dovolávati předpisů platných kdysi jen v rakouské polovici bývalé říše Rakousko-uherské, nýbrž jen předpisů bývalých uherských a předpisů vydaných po převratu Československou republikou, takže, žádaje o připuštění ke zkoušce u vrchního soudu v Praze, může se opírati jen o předpisy bývalé rakouské a přistoupivší k tomu předpisy československé. Oblast práva neřídí se a nemůže se říditi podle toho, že jest kandidátem advokacie v Podkarpatské Rusi, jak si to přeje, nýbrž podle toho, kde jest soud, jenž s ním má zkoušku vykonati. Nelze tedy stěžovateli vojenskou službu započítávati. Pak ale vykázal jen 2½ roku praxe, která mu, an byl zapsán teprv dne 26. ledna 1929 do seznamu kandidátů advokacie, nestačí, protože nesplnil podmínku § 2 vl. nař. čís. 262/22, by byl zapsán do seznamu nejpozději do 12. října 1922.

Citace:

č. 9164. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 213-214.