Vojenství.
I. Část všeobecná. 1. Úvodní poznámky. 2. Co se rozumí brannou mocí. 3. Úkoly branné moci. 4. Několik poznámek k historii čsl. branné moci. 5. Postavení jednotlivých ústavních činitelů v poměru k branné moci. a) Zákonodárné sbory, b) President republiky (vrchní velitel branné moci). c) Vláda, předseda vlády a ministr národní obrany. 6. Velitelská a správní působnost orgánů branné moci. a) Pojmové vymezení, b) Velitelství branné moci. c) Vojenské úřady. 7. Správní řízení ve vojenských věcech, a) Všeobecné poznámky, b) Správní řízení, před orgány branné moci (vojenské správní řízení), c) Správní řízení ve věcech vojenských před jinými orgány. 8. Právní prameny, a) Ústavní listina, b) Ostatní čsl. zákony a vládní nařízení, c) Předpřevratové právní formy, d) Normotvorné rozkazy presidenta republiky. e) Služební knihy, f) Výnosy ministerstva národní obrany. — II. Organisace branné moci. 1. Branná soustava. 2. Vojenské rozdělení ČSR. 3. Rozčlenění branné moci. a) Podle stupně válečné pohotovosti, b) Podle úkolu jednotlivých složek. 4. Útvary branné moci (vojenské útvary). 5. Vojenské podniky. 6. Zvláštní orgány. 7. Vztah branné moci k četnictvu, finanční stráži a stráži obrany státu. 8. Spolky pěstující vojenský výcvik. — III. Potřeby branné moci po stránce osobní. 1. Všeobecné poznámky. 2. Branná povinnost. 3. Vojenské osoby. a) Pojmová vymezení. b) Povinnosti vojenských osob. aa) Povinnosti vojenských osob v činné službě, bb) Povinnosti vojenských osob mimo činnou službu. 4. Déle sloužící. 5. Jiné osoby v další činné službě. 6. Vojenské osoby z povolání. 7. Občanští zaměstnanci vojenské správy. 8. Osobní služby a úkony ve prospěch branné moci. 9. Osoby, jichž se používá při poskytování branné výchovy. 10. Postavení vojenských osob v občanských věcech, a) Všeobecné poznámky, b) Účast ve veřejném životě, c) Jiná omezení, d) Vojenské právo soukromé, e) Péče o sociálně politickou ochranu osob vykonávajících vojenskou službu, aa) Zachování pracovních (služebních) poměrů, bb) Zhodnocení (započtení) vojenské služby ve veřejných službách, cc) Zhodnocení (započtení) vojenské služby v soukromých službách, dd) Nárok veřejných zaměstnanců na občanské služební platy po dobu vojenské služby, ee) Nárok ostatních zaměstnanců na občanské služební platy po dobu vojenské služby, ff) Přednost osob vykonavších vojenskou službu při přijímání do civilních služeb, f) Jiná ustanovení o vojenských osobách. 11. Zaopatření vojenských osob a pozůstalých po nich. a) Zaopatřeni vojenských gážistů z povolání a pozůstalých po nich. b) Zaopatření vojenských gážistů v záloze a pozůstalých po nich. c) Zaopatření déle sloužících a pozůstalých po nich. d) Zaopatření. předválečných invalidů ze stavu mužstva, e) Zaopatření podle ustanovení platných pro válečné poškozence ze světové války; f) Zaopatření podle ustanovení platných pro poválečné invalidy. 12. Státní vyživovací příspěvek. — IV. Potřeby branné moci po stránce věcné. 1. Všeobecné poznámky o opatřování věcných potřeb branné moci. 2. Vojenské dodávky a práce. 3. Zásobování (proviant). 4. Výstroj a zbrojní materiál. 5. Koně a jiné dopravní prostředky, a) Koně. b) Ostatní dopravní prostředky. 6. Ubytování vojska. 7. Věcné potřeby za branné pohotovosti státu. — V. O některých zvláštních oborech vojenské správy. 1. Vojenské školství, a) Vojenské školy a kursy, b) Státní vojenské střední školy. 2. Intendanční služba. 3. Vojenské zdravotnictví. 4. Vojenské stavebnictví. 5. Podniky důležité pro obranu státu (služba válečného průmyslů). 6. Zájmy obrany státu na pohraničním pásmu. 7. Zájmy obrany státu na věcech dopravy. 8. Vojenská duchovní správa, a) Organisace vojenské duchovní správy, b) Vojenské matriky. 9. Vojenské nadačnictví. a) Vojenské nadace, b) Vojenské fondy. 10. Pracovní útvary (tábory), a) Pracovní útvary, b) Kárné pracovní tábory. — VI. Finanční správa vojenská. — VII. Vládní vojsko. — Literatura.
I. Část všeobecná.
1. Úvodní poznámky.
O některých vojenských věcech bylo již pojednáno v heslech předcházejících. Sem patří zejména tato hesla: Branná povinnost, Břemena vojenská, Déle sloužící poddůstojníci. Duchovní správa vojenská. Holubi poštovní. Hroby válečné, Kázeňské a kárné právo vojenské. Kontingent vojáků, Legionáři, Mobilisace, Nejvyšší vojenský soud, Pevnosti, Přípřež, Taxa vojenská — branný příspěvek, Ubytování vojska. Úkony válečné — obrana státu.
Je však vhodné pojednati o vojenství ještě souborně, jak toho vyžaduje zvláštní povaha a mimořádný význam věci. Je to účelné tím více, poněvadž tu jde o obor vědní, který byl v odborné literatuře až dosud značně opomíjen.
V dalších výkladech bude tam, kde o tom neb onom úseku vojenství bylo již pojednáno v heslech předcházejících, odkázáno na tato hesla, při čemž budou uvedeny změny, k nimž v právním řádu došlo po sepsání toho neb onoho hesla.
2. Co se rozumí brannou mocí.
1. Branná moc je organism, vybudovaný a udržovaný k tomu, aby se připravil na obranu státu ozbrojenou silou proti jakémukoli napadení neb ohrožení státu a aby v daném okamžiku tuto obranu státu též uskutečnil (t. zv. vojenská obrana státu).
2. Tento organism se skládá jednak z lidského činitele, o němž bude pojednáno podrobněji v části III., jednak z činitele věcného (materiálního), jemuž je věnována část těchto výkladů.
Vzhledem k tomu lze brannou moc definovat též jako organisovaný souhrn osob a věcných prostředků, kterého stát používá k tomu, aby jím čelil nebezpečí, která mu jako celku hrozí.
3. Pro ,,brannou moc“ Se používá též výrazu ,,vojsko“ nebo ,,armáda”, a to zpravidla ve významu souznačném. Kde tomu tak není, bude na to v dalších poznámkách zvláště upozorněno.
4. K branné moci nepatří vojensky organisované (ozbrojené) sbory a spolky, o nichž pojednává část II., stať 7 a 8; tam je též uvedeno, za jakých podmínek se příslušníci těchto sborů a spolků stávají příslušníky branné moci.
3. Úkoly branné moci.
1. Účel branné moci vyplývá již z pojmového vymezení, podaného v předcházející stati; je to příprava a uskutečnění vojenské obrany státu.
To plyne též z § 1 branného zák. č. 193/1920 Sb., ve znění vyhlášky č. 30/1934 Sb.,podle něhož je branná moc povolána k tomu, aby hájila trvání, celistvosti a svobody Československé republiky proti nepřátelům zevnějším a spolupůsobila při udržování pořádků a bezpečnosti uvnitř státu.
Brannou mocí se tedy stát brání proti ohrožení vnějšímu i vnitřnímu. Při vnitřním ohrožení státu bývá branné moci použito zpravidla teprve tehdy, když jiné orgány, které jsou k udržování pořádku a bezpečnosti ve státě především určeny, k tomu účelu nepostačují. Naproti tomu při ohrožení státu vnějším nepřítelem jest to především branná moc, kterou se stát proti takovému ohrožení brání.
Je tedy nejdůležitějším úkolem naší branné moci, chrániti stát ozbrojenou silou v případě, kdy je vnějším nepřítelem ohrožena samostatnost a celistvost státu, tedy vojenská obrana státu za branné pohotovosti státu, t. j. za stavu, který počíná vyhlášením mobilisace, prohlášením válečného stavu nebo vypověděním války, a končí dnem, jejž určí vláda (§ 57 zák. o obraně státu č. 131/1936 Sb.). Stav branné pohotovosti státu byl za poslední války vyhlášen vl. vyhláškou č. 183/1938 Sb. a ukončen podle vl. vyhlášky č. 162/1945 Sb. dne 31. prosince 1945.
2. Stát se však při své obraně, zvláště za branné pohotovosti státu, nespokojuje jen s vojenskou obranou, nýbrž činí četná opatření i v jiných oborech, zvláště pak v oboru hospodářském. To bylo jasně vyjádřeno v zákoně o obraně státu, který rozumí obranou státu nejen opatření vojenská, nýbrž i všechna jiná (čítaje v to i záměrné využití hospodářských a jiných sil obyvatelstva), která mají za účel čeliti jakémukoli ohrožení státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, ústavní jednotností, demokraticko- republikánské formy a bezpečnosti Československé republiky nebo útoku na ně; viz heslo ,,Úkony válečné — obrana státu". Souhrn opatření v oboru hospodářském za účelem branně politickým, t. j. k obraně existence, neodvislosti atd. státu, bývá někdy nazýván též ,,branným hospodářstvím", třebaže se tento výraz v našem zákonodárství přímo nevyskytuje.
3. Součinnost při udržování pořádku a bezpečnosti osob i majetku uvnitř státu poskytuje branná moc ozbrojenými vojenskými asistencemi (§ 2, odst. 2., branných předpisů — vlád. nař. č. 141/1927 Sb.); jimi se rozumějí vojenské oddíly, přidělené dočasně veřejným úřadům k uvedené součinnosti, nepostačuje-li zásah orgánů k udržování pořádku a bezpečnosti především povolaných (SNB). Bližší ustanovení o vyžadování, poskytování a použití vojenských asistencí, jakož i o náhradě výdajů za jejich poskytnutí jsou v předpise schváleném vládou 26. II. 1937 (intim. předs. min. rady čj. 5144/1937 m. r. ze 27. II. 1937). K zajištění veřejné bezpečnosti, zákonného pořádku a vládní autority v každé době učiní místní vojenský velitel v dohodě s okresním národním výborem podrobné přípravy na předvídané úkoly asistenční.
4. Jako pomoc při pohromách ohrožujících život, zdraví a majetek lze veřejným orgánům přiděliti dočasně pomocné vojenské asistence (§ 2, odst. 3., cit. branných předpisů).
5. Výjimečně lze dodat ochranné stráže vojenské též k střežení civilních Státních pokladen, věznic a trestnic. V případech nezbytně nutných může tak učinit samo vojenské místní velitelství.
6. Zvláštní úkoly byly branné moci přikázány při provádění branné výchovy podle zák. č. 184/1937 Sb. Do oboru působnosti vojenské správy patří věci branné výchovy mimo školu, vyjímajíc brannou průpravu mravní, naukovou a tělesnou, obstarávanou, ve spolcích oprávněných k jejímu poskytování; leč i na tuto brannou výchovu přísluší vojenské správě příslušný vliv, stejně tak jako i na brannou výchovu na školách (§ 6, odst. 5., § 13, odst. 3., cit. zák. a § 12 vlád. nař; č. 109/1938 Sb.). K tomu sluší však poznamenat, že tato působnost vojenské správy se prozatím nemohla v praxi dostatečnou měrou osvědčiti, poněvadž provádění branné výchovy mimoškolní bylo v r. 1938 — se zřetelem k změněným poměrům a vzhledem k nevyřešeným otázkám souvisícím s novou organisací tělovýchovných spolků — odloženo. 7. Neméně významný úkol byl svého času přikázán branné moci vládním nařízením o pracovních útvarech č. 223/1938 Sb. a vládním nařízením o kárných pracovních táborech č. 72/1939 Sb., pokud šlo o zřizování, organisování a řízení. těchto útvarů (táborů). O této věci bude v dalších poznámkách ještě pojednáno poněkud blíže.
8. O úkolech, které za branné pohotovosti státu převezme branná moc v oboru vnitřní správy v poli podle § 120 zák. č. 131/1936 Sb., a v mezích § 121 a 122 téhož zák. v poli a v zápolí, jakož i o úkolech na obsazeném území (§ 131 cit. zák.), byla učiněna zmínka v hesle ,,Úkony válečné — obrana státu“ (sv. V., str. 54 a 55).
4. Několik poznámek k historii československé branné moci.
1. Čsl. branná moc (čsl. vojsko) nevznikla teprve dnem 28, X. 1918, nýbrž její první počátky spadají do doby daleko dřívější. Již v době, kdy Češi a Slováci neměli ještě v své vlastní moci a správě státní území, takže čsl. stát po právu neexistoval, zřídili si za světové války na území bývalých dohodových mocností své národní vojsko, které bylo postupně těmito mocnostmi uznáno za armádu spojeneckou, bojující po boku Dohody a jsoucí v pravidelné válce s ústředními mocnostmi.
Byla to československá legionářská (revoluční-zahraniční) armáda, kterou se podle zák. č. 462/1919 Sb. rozumějí autonomní, z Čechů a Slováků složené vojenské formace ve svazku dohodových vojsk, které podléhaly nejvyšší politické autoritě Československé národní rady v Paříži pod předsednictvím Masarykovým, a bojovaly spolu s dohodovými vojsky proti ústředním mocnostem (viz heslo ,,Legionáři“). Čs. legionářskou armádu tvořily legie ruské, francouzské a italské. Tento zákon byl doplněn zákonem č. 196/1946 Sb. tak, že spojeneckým a spřáteleným armádám se klade na roveň Rudá armáda SSSR.
2. Po převratu přistoupilo k této zahraniční armádě t. zv. domácí vojsko, které bylo narychlo ve vlasti zformováno z příslušníků býv. rak.-uh. armády.
Významnou složku tohoto domácího vojska tvořili t. zv. ,,českoslovenští dobrovolníci“, jimiž se rozumějí — podle směrnic MNO. z 23. VII. 1938, čj. 34.729 Kleg. (Věst. věc. MNO. 1938, č. 37, čl. 253) — osoby, které, ač vojenskou službou povinny nebyly, dobrovolně se v době od 28. X. 1918 do 31. VII. 1919 k jejímu konání přihlásily a ji v uvedené době skutečně konaly podle svého služebního přidělení bud u vojenských útvarů, které tehdy byly částí čsl. branné moci, nebo u útvarů dobrovolnických, které byly vytvořeny k uplatnění státní svrchovanosti a k uhájení a zajištění státní samostatnosti.
3. K oběma těmto složkám pak přibyly ještě t. zv. domobranecké prapory z Itálie, které byly v Itálii vytvořeny po rozpadu rakousko-italské fronty ze zajatců čsl. státní příslušnosti.
4. Z těchto tří složek byla vybudována čsl. armáda. Rozdíly, které mezi nimi byly vzhledem k jejich původu, byly odklizeny t. zv. unifikací armády, o níž jedná rozkaz presidenta republiky z 24. XII. 1919 (Věst. osob. MNO. 1920, č. 4); jím byla schválena opatření, která za účelem sjednocení čsl. armády učinil ministr národní obrany.
Po této unifikaci je čsl. armáda jednotným vojskem s brannými poměry velmi jednoduchými, takže není tu po té stránce složitostí, které se vyskytovaly v armádě předpřevratové.
5. Postavení ústavních činitelů v poměru k branné moci.
a) Zákonodárné sbory.
1. Národní shromáždění vykonává vliv na brannou moc především svou zákonodárnou činností.
Ze zákonodárné činnosti Národního shromáždění vzešly právní základy, na nichž je branná moc vybudována; jsou vtěleny jednak do ústavní listiny, jednak do jiných zákonů.
§ 127 úst. list. stanoví, že každý způsobilý státní občan republiky Československé je povinen podrobit se vojenskému výcviku a uposlechnout výzvy k obraně státu; podrobnosti jsou v prováděcích zákonech k tomuto paragrafu vydaných (v branném zákoně, v zákoně o obraně státu, v zákoně o ochraně a obraně proti leteckým útokům, v zákoně o branné výchově atd.). Ústavní listina stanovila též, že rozšiřovat brannou povinnost může jen zákon a nikoliv snad Stálý výbor zřízený podle § 54 úst. list.
Vzhledem k tomu, že návrhy zákonů předkládané z oboru branného zákonodárství jsou naléhavé, zabezpečila ústavní listina v § 43 urychlené jich projednání. stanoví vši, že senát je povinen usnésti se o návrhu branného zákona přijatém poslaneckou sněmovnou do neprodlužitelné lhůty jednoměsíční; vládní návrh tohoto zákona musí být podle § 41, odst. 3., úst. list. předložen napřed poslanecké sněmovně.
2. Národní shromáždění volí presidenta republiky, a to většinou stanovenou v § 57 úst. list.
Ježto presidentu republiky přísluší podle § 64, odst. 1., č. 10, úst. list. vrchní velitelství veškeré branné moci, rozhoduje Národní shromáždění presidentskou volbou zároveň o tom, komu se svěří vrchní velitelství branné moci a veškerá práva z této pravomoci plynoucí.
3. Národnímu shromáždění je dále vyhrazeno rozhodnutí o vypovědění války, ježto president republiky může podle § 64, odst. 1., č. 3, úst. list. vypovídat válku jen s předchozím souhlasem Národního shromáždění; k usnesení o vypovědění války je podle § 33 úst. list. třeba třípětinové většiny všech členů každé sněmovny.
Národní shromáždění je povoláno též k tomu vyslovovat souhlas se sjednaným mírem (§ 64, odst. 1., č. 3, úst. list.).
4. Podle našeho právního řádu není však třeba každoročně žádat Národní shromáždění o souhlas s tím, aby mohli býti odvedeni nováčci, jak tomu bylo v býv. monarchii. Zmínka § 27, odst. 4., jednacího řádu poslanecké sněmovny (zák. č. 325/1920 Sb.) a senátu (zák. č. 326/1920 Sb.) o ,,jednání o povolení branců“ nemá praktického významu, poněvadž platnými zákony nebylo Národnímu shromáždění každoroční povolování branců vyhrazeno. Branným zákonem dalo Národní shromáždění souhlas k provádění každoročních odvodů jednou provždy a zákony o mírovém počtu vojska resp. později zákonem o kontingentu nováčků určilo počet nováčků, aniž si vyhradilo, že má být každoročně vyžadován zvláštním (formálním) zákonem souhlas s odváděním nováčků (viz heslo ,,Kontingent vojáků“).
Vliv na početní stavy vojska může Národní shromáždění uplatnit při projednávání návrhu finančního zákona každoročně předkládaného (v němž se nutně musí projevit finanční účinky, plynoucí z, početních stavů), a to jak pokud jde o event. zvýšení kontingentu nováčků určených k presenční službě, zákonem stanoveného, tak i pokud jde o určení počtu, (systemisaci) vojenských osob z povolání, občanských zaměstnanců vojenské správy a déle sloužících, provedené příslušnými usneseními vlády.
5. Národnímu shromáždění třeba podle § 23 branného zákona předložiti k dodatečnému schválení nařízení všeobecné mobilisace, a to co nejdříve poté, co president republiky po slyšení vlády takovou mobilisaci nařídil; o částečné mobilisaci platný právní řád podobného ustanovení nemá (viz heslo ,,Mobilisace“).
6. Poslanecká sněmovna může svou nespokojenost s činností vlády —i v oboru vojenském — projevit tím, že se usnese na vyslovení nedůvěry vládě (§§ 75 a 76 úst. list. a § 66 jednacího řádu posl. sněm.), anebo že odmítne vyšlo viti důvěru na návrh vládou podaný (§ 77 úst. list. a § 66 cit. jednacího řádu); tím přinutí vládu k demisi (§ 78 úst. list.). Poznamenati sluší, že návrh na vyslovení nedůvěry vlády musí býti podle § 76 úst. list. podepsán nejméně 100 poslanci.
Poruší-li předseda vlády, ministr národní obrany nebo některý jiný z členů vlády úmyslně nebo z hrubé nedbalosti v oboru své úřední působnosti ve věcech vojenských (obrany státu) ústavní nebo jiné zákony, může být na něho podána poslaneckou sněmovnou obžaloba; trestní řízení provádí senát (§§ 34 a 79 úst. list. a zák. č. 36/1934 Sb.).
7. I ve věcech vojenských mohou členové Národního shromáždění uplatňovat své právo, činit k vládě dotazy a interpelace (§ 52 úst. list., §§ 67—70 jednacího řádu posl. sněm. a §§ 66—69 jednacího řádu sen.). Na interpelaci je potázaný předseda (člen) vlády povinen podat do dvou měsíců odpověď, anebo odpověď výslovně odepřít s udáním důvodů. Může žádat, aby pro odpověď na interpelaci byla prohlášena schůze za důvěrnou; v tom případě se odpověď nevytiskne, neučiní-li sněmovna jiného usnesení.
Každá sněmovna může též v oboru vojenském zkoumat správní úkony vlády a MNO. je povinno dát žádané informace; činí tak zpravidla v branném výboru, který je určen k projednávání věcí vojenských. Podle povahy věci se může tento výbor usnésti, že jeho jednání o té neb oné projednávané věci z oboru vojenského je důvěrné; stane se tak zpravidla tehdy, jde-li o projednávání věcí, jež mají zůstat v zájmu obrany státu utajeny (§ 5, odst. 2., zák. č. 131/1936 Sb.). Na obor vojenský se vztahovala též působnost permanentního parlamentního úsporného a kontrolního výboru, zřízeného zák. č. 327/1938 Sb. resp. úsporného a kontrolního výboru parlamentní úsporné a kontrolní komise podle zák. č. 205/1932 Sb. (§ 9 zák. č. 327/1938 Sb.); jednání tohoto výboru jest podle § 4, odst. 3., cit. zák. důvěrné. Nyní viz zákon čís. 244/1946 Sb. o parlamentní kontrolní a úsporné komisi, který zrušil zák. č. 205/1932 a č. 327/1938 Sb.
b) President republiky (vrchní velitel branné moci).
1.Presidentu republiky přísluší podle § 64, odst. 1., č. 10, úst. list. vrchní velitelství veškeré branné moci. Ústavní listina neuvádí blíže, co pod tímto pojmem rozumí. Přihlíží-li se k tomu, co bude uvedeno ještě v následující stati, lze pod vrchním velitelstvím branné moci rozuměti souhrn oprávnění, jež přísluší presidentu republiky v poměru k branné moci, ať jde o její činnost navenek nebo uvnitř, zejména pak v oboru organisace branné moci, dislokace jejích útvarů, řízení vojenského výcviku, propůjčování velitelské pravomoci jednotlivým velitelským orgánům, nařízení mobilisace, nejvyššího práva inspekčního a kázeňského a pod.
Sem patří i právo vydávat v uvedených věcech abstraktní nařízení (rozkazy presidenta republiky povahy normotvorné) k úpravě vnitřních záležitostí branné moci (viz též Boh. A 2593/1923, 3532/1924, 4207/1924, 5791/1926, 9504/1931, 11524/ 1934, 14345/1938 a rozh. nejv. voj. soudu P-93/1924 ve Sb. zás. rozh. tohoto soudu č. 289/1924). Podle této konstantní judikatury náleží k vrchnímu velitelství branné moci též vydávání všeobecných norem k uspořádání vnitřních poměrů branné moci, a to ve všech vztazích a směrech, které nejsou upraveny zákonem, tu neb onu stránku těchto poměrů z dosahu velitelské moci vyjímajícím. Ustanovení § 64, odst. 1., č. 10, úst. list. jest — s hlediska ustanovení § 55 úst. list. — samo o sobě ,,určitým zákonem”, presidenta republiky k vydávání uvedených nařízení opravňujícím.
Podrobněji bylo o této věci pojednáno ve článku ,,Vrchní velitelství branné moci”, uveřejněném, v publikaci ,,Československý president republiky, státoprávní instituce a její život”. Nařizovací pravomoc presidenta republiky uznává též Vavřínek, ,,Základy práva ústavního”, Neubauer, ,,Československý president republiky”. Moderní stát 1939, str. 8, Hexner, ,,Vrchné veliteľstvo celej brannej moci (1927) a — přes určité pochybnosti — zásadně i Hoetzel (viz heslo ,,Nařízení” a „Československé správní právo” [1937], str. 59).
Nejdůležitější normotvorné rozkazy presidenta republiky jsou uvedeny ve stati 8, d).
Tato nařizovací moc presidenta republiky jest časově neomezená.
2. President republiky je nejvyšším vojenským představeným (velitelem) všech vojenských osob. Ty jsou k presidentu republiky jako vrchnímu veliteli v poměru podřízenosti ve smyslu příslušných ustanovení vojenského služebního řádu. President republiky je představeným vojenských osob, třebaže sám není vojenskou osobou v činné službě a vzhledem k ustanovení § 56, odst. 2., úst. list. a se zřetelem k zák. č. 56/1927 Sb. jí být ani nemůže. Vojenské osoby jsou tedy k presidentu republiky ve zvláštním služebním poměru, majíce v něm svého nejvyššího představeného (velitele), jenž je oprávněn jim udílet rozkazy, k němuž jsou vázány poslušností a na něhož se mohou obracet se svými prosbami; president republiky může jim udílet též pochvalné uznání, jež je uznáním nejvyššího stupně.
3. O některých oprávněních presidenta republiky, která mají své vnitřní odůvodnění v jeho vrchní velitelské pravomoci, se zmiňují některé zákony zvláště. Sem patří zejména:
a) § 23 branného zákona, podle něhož je president republiky oprávněn nařídit mobilisaci (částečnou nebo všeobecnou), a to po slyšení vlády; nařízení mobilisace všeobecné třeba předložit co nejdříve Národnímu shromáždění k dodatečnému schválení. Presidentu republiky je vyhrazeno též nařízení demobilisace na návrh ministra národní obrany (§ 23 cit. zák.).
b) § 27 téhož zákona přiznává presidentu republiky oprávnění povolat, vyžadují-li toho zvláštní poměry, po slyšení vlády příslušníky pěti nejmladších ročníků zálohy a náhradní zálohy k výjimečné činné službě v míru na dobu nezbytné potřeby a, třeba-li, i specialisty ze starších ročníků, a přidržet k výjimečné službě v branné moci i příslušníky četnictva a finanční stráže.
c) § 28 téhož zákona, podle něhož mohou. býti za branné pohotovosti státu za účelem zvýšení nebo doplnění počtů branné moci učiněna presidentem republiky po předchozím slyšení vlády mimořádná opatření tam uvedená.
d) § 6 a § 12, posl. odst., téhož zákona vyhrazují presidentu republiky právo, udílet na návrh ministra národní obrany povolení k vstupu našich státních občanů do vojenských služeb cizích států a k vstupu dobrovolníků cizí státní příslušnosti do naší branné moci.
4. President republiky jmenuje a odvolává podle § 10, odst. 1., zák. č. 131/1936 Sb. členy Nejvyšší rady obrany státu; má též právo svolat tuto radu, být přítomen jejímu jednání, jí předsedat a vyžádat si od ní zprávu o kterékoliv věci, náležející do jejího oboru působnosti.
5. Pokud jde o vlastní velení nad vojskem (vedení armády v poli), stanoví § 4, odst. 2., zák. č. 131/1936 Sb., že vláda určuje cíle, kterých má být brannou mocí dosaženo, že však řídit vojenské operace přísluší hlavnímu veliteli. Tímto velitelem sluší rozuměti velitele, kterému president republiky tuto funkci svěří.
6. Presidentu republiky přísluší dále jmenování důstojníků, počínajíc hodností 3. platové stupnice. Toto právo je stejné jako jmenovací právo v oboru ostatcích státních zaměstnanců; nepatří tedy do (speciálního) oboru vrchní velitelské pravomoci. Naproti tomu náleží do tohoto oboru svěřování vojenských (velitelských) funkcí, o kteréžto věci platí nyní cit. rozkaz presidenta republiky z 29. XII. 1937.
7. Rovněž do oboru vrchního velitelství nepatří udílení milosti, vyhrazené presidentu republiky podle § 64, odst. 1., č. 11 a § 103 úst. list.
V oboru vojenského kárného práva vykonává president republiky právo milosti (abolici a agraciaci) podle § 15, odst. 5, a § 26, odst. 5., voj. kárného zák. č. 154/1923 Sb. (viz vyhl. č. 65/1935 Sb.), § 51, vlád. nař. č. 203/1923 Sb.
8. Úkony presidenta republiky v oboru vrchního velitelství potřebují k své platnosti se zřetelem k ustanovení § 68 úst. list. spolupodpisu odpovědného člena vlády (ministerské kontrasignace).
To však neplatí o projevech a názorech, kterými se president republiky při různých příležitostech obrací jako vrchní velitel na armádu anebo na její jednotlivé členy, aniž činil nějaké právně relevantní opatření (abstraktní nebo konkrétní), u něhož by bylo třeba zkoumati otázku jeho platnosti. V takových případech nejde o úkon moci vládní ve vlastním smyslu slova a není tu třeba ministerské kontrasignace; ovšem i za takové projevy vláda odpovídá podle § 66 úst. list.
9. K obstarávání věcí, které patří do oboru působnosti presidenta republiky, je zřízena zák. č. 654/1919 Sb. kancelář presidenta republiky, která má též vojenské oddělení. Tomuto oddělení (jež užívá v zevním styku názvu ,,Vojenská kancelář presidenta republiky”) nepřísluší však v poměru k jednotlivým orgánům branné moci z důvodu vrchní velitelské pravomoci presidenta republiky žádná nadřízenost.
10. Výkon funkcí presidenta republiky přísluší v případě úmrtí nebo resignace presidenta republiky až do nové presidentské volby, jakož i tehdy, když president republiky je zaneprázdněn či churav, takže nemůže vykonávati svého úřadu, podle § 60 úst. list. vládě, která může pověřiti svého předsedu jednotlivými úkony.
c) Vláda, předseda vlády a ministr národní obrany.
1. Vláda je podle § 4 zák. č. 131/1936 Sb. odpovědna za včasnou a účelnou přípravu a zabezpečení obrany státu v míru i ve válce; v oboru své působnosti odpovídají za tuto přípravu i jednotliví členové vlády.
Vláda je dále povolána, šetříc ústavních práv presidenta republiky a Národního shromáždění, určiti cíle, kterých má být brannou mocí dosaženo. Z přímé ingerence vlády jsou však vyňaty vojenské operace; jich řízení přísluší podle § 4, odst. 2., cit. zák. hlavnímu veliteli. Určováním cílů třeba rozuměti — podle důvodové zprávy k zákonu o obraně státu — cíle politické a nikoli cíle operační.
2. Vláda má být dále slyšena před mimořádnými opatřeními, které president republiky zamýšlí učinit podle branného zákona, a to před nařízením mobilisace (§ 23 cit. zák.) a před mimořádnými opatřeními podle §§ 27 a 28 téhož zákona.
3. Vláda rozhoduje o vládních předlohách pro Národní shromáždění z oboru vojenství a vydává k provedení takových zákonů vládní nařízení [§ 81, písm. a), úst. list.]; rozhoduje též o věcech politické povahy z oboru vojenství [§ 81, písm. b), úst. list.].
Ministr národní obrany se zpravidla zajistí i v těch případech, které spadají do jeho vlastního oboru působnosti, stanoviskem vlády, předtím, než učiní významná opatření, mající vzápětí závažné důsledky pro obyvatelstvo (tak na př. před nařízením mimořádného cvičení podle § 22, odst. 4., branného zák. a § 179 branných předpisů).
4. Vláda rozhoduje o jmenování důstojníků 5. a 4. platové stupnicfe a o návrzích na jmenování důstojníků vyšších, jichž jmenování přísluší presidentu republiky.
Vládě je vyhrazeno schvalování systemisace služebních míst vojenských gážistů z povolání (§ 98, odst. 2., a § 111, odst. 2., platového zák.) a občanských zaměstnanců vojenské správy (§ 5, odst. 2., a § 24, odst. 2., téhož zák.). Vládě přísluší též stanovit počet déle sloužících (§ 1, odst. 2., zák. č. 83/1932 Sb.).
5. Vláda rozhoduje o návrzích Nejvyšší rady obrany státu, pokud se usnesení této rady nestávají závaznými již podle ustanovení § 13 zák. č. 131/1936 Sb.
Vláda může kterýkoliv návrh, jenž jí byl podán, odevzdat Nejvyšší radě obrany státu k přezkoumání s hlediska zájmů obrany státu vůbec a branné moci zvláště (§ 12, odst. 3., zák. č. 131/1936 Sb.).
6. Ze členů vlády má k branné moci zvláštní vztah především předseda vlády. Jest podle § 10, odst. 1., zák. č. 131/1936 Sb. předsedou Nejvyšší rady obrany státu, ve kteréžto své funkci — stejně tak jako i ve funkci šéfa vlády se zřetelem k pravomoci této vlády — přichází do užšího styku s brannou mocí.
7. Nejužší vztah k branné moci má ze členů vlády ovšem ministr národní obrany. Jemu je svěřeno řízení ministerstva národní obrany a je činitelem za vojenské věci především ústavně odpovědným.
Jako člen vlády, jemuž je svěřeno řízení ministerstva, má stejné postavení, jaké mají ostatní členové vlády, jimž je svěřeno řízení ministerstev jiných. Určitou modifikaci však tu působí skutečnost, že presidentu republiky přísluší podle ústavní listiny vrchní velitelství branné moci. Ministr národní obrany nemůže proto ve věcech náležejících do oboru vrchního velitelství činiti opatření samostatně — pokud mu to nebylo presidentem republiky svěřeno — nýbrž může tu podávat jen návrhy a spolupodpisem (kontrasignací) způsobit platnost opatření, jež president republiky v oboru vrchního velitelství učiní.
Se zřetelem k postavení presidenta republiky jako vrchního velitele branné moci je vztah ministra národní obrany k presidentu republiky poněkud jiný než u ostatních členů vlády. To se jeví též v častějších úředních stycích ministra národní obrany s presidentem republiky ve věcech branné moci, v pravidelných zprávách, které ministr národní obrany o branné moci presidentu republiky — často za přibrání nejvyšších představitelů branné moci — podává a pod.
Ministr národní obrany je předsedou Armádního poradního sboru (APS.), zřízeného rozkazem presidenta republiky z 30. XI. 1932 (Věst. věc. MNO. 1932, č. 53, čl. 446), meziministerského sboru obrany státu (MSOS.), zřízeného podle § 16 zák. č. 131/1936 Sb. (viz jednací řád tohoto sboru, schválený vládním usnesením z 9. IV. 1937, intim. předs. min. rady čj. 3132/1773/ 4/S/1937 m. r. z 10. IV. 1937), meziministerského sboru branné výchovy (MSBV.), zřízeného podle § 7 zák. č. 184/1937 Sb. (viz jednací řád tohoto sboru, schválený vládním usnesením z 13. V. 1938, intim. předs. min. rady čj. 13133/1938 m. r. z 19. V. 1938) a ústředního výboru brannosti (ÚVB.), zřízeného podle § 9 zák. č. 184/1937 Sb. (§ 4, odst. 1., vlád. nař. č. 110/1938 Sb.).
Ministr národní obrany je ve smyslu vojenského služebního řádu představeným všech vojenských osob, i když není sám vojenskou osobou.
6. Velitelská a správní působnost orgánů branné moci.
a) Pojmové vymezení.
1. Působnost, kterou orgány branné moci vykonávají, je jednak velitelská, jednak správní.
Žádný zákon ani vládní nařízení nestanoví blíže, co náleží k působnosti velitelské a co k působnosti správní. Neučinil to ani zák. č. 320/1936 Sb., jednající o správní působností vojenských útvarů. Správní působností rozumí tento zákon působnost, která podle platných zákonů, vládních nařízení a jiných právních ustanovení jím na roven postavených přísluší orgánům branné moci, vyjímajíc moc velitelskou; vychází se tu tedy z předpokladu, že pojem moci velitelské je ustálený, a že — pokud ta neb ona věc nenáleží k velitelské působnosti orgánů branné moci — náleží k jejich působnosti správní.
V praxi lze však seznati, že tu nejde o věc tak jednoduchou, jak by se na prvý pohled zdálo. Z vojenských služebních ustanovení, pojatých do některých služebních knih, lze sice vyvoditi, co do jedné nebo druhé sféry působnosti patří, nelze to však vždy učiniti s nesporností jakoukoli pochybnost vylučující, nehledě ani k tomu, že vymezení, z těchto ustanovení plynoucí, nebývá vždy zcela přesné.
2. Ve vojenských služebních ustanoveních bývá zpravidla uváděno, že k velitelské působnosti orgánů: branné moci náleží věci, jež se týkají organisace branné moci, její mobilisace, vojenských operací a vojenského výcviku, jakož i věci zpravodajské, materiální osobní a že k správní působnosti patří zejména opatřování předpokladů a prostředků (osobních i věcných), jichž branná moc potřebuje k svému životu a k své činnosti, zejména pak doplňování vojska podle branného zákona, opatřování dopravních prostředků podle příslušných zákonů o požadování těchto prostředků, ubytování vojska podle zákonů o ubytování vojska, působnost vojenských orgánů branné výchovy ve správních věcech této výchovy a pod.
V zásadě lze s tímto pojmovým vymezením vystačiti, při čemž však — pokud jde o osobní věci — třeba učiniti výhradu v tom smyslu, že pokud jde o hmotně právní stránku služebního poměru vojenských osob, zakládající se na příslušných zákonných ustanoveních, třeba tyto věci pokládati za věci náležející k působnosti správní.
Z toho, co bylo řečeno, je zjevno, že velitelská působnost je omezena jen na příslušníky branné moci, kdežto správní působnosti podléhají nejen tito příslušníci, nýbrž mohou jí podléhat i osoby, které ve svazku branné moci nejsou.
3. Rozhodnutí, zda v tom neb onom případě jde o věc velitelskou či správní, má závažný význam po několika stránkách.
Vykonávajíce svou působnost ve věcech správních, činí orgány branné moci správní rozhodnutí nebo opatření, proti nimž lze si stěžovati podle všeobecných předpisů o tom platných k nejvyššímu správnímu soudu. Jen v těchto věcech lze přiznati vojenským osobám, pokud se jich to neb ono rozhodnutí nebo opatření týká, právní nárok a po procesní stránce právní postavení strany.
Jinak je tomu tam, kde jde o výrony moci velitelské. Ty nejsou rozhodnutími nebo opatřeními správních orgánů, proti nimž by byla přípustná stížnost k nejvyššímu správnímu soudu. Vojenské osoby, jež jsou výronem této moci zasaženy, nemají tu postavení právního subjektu ve vlastním smyslu slova. Jejich subjekční poměr k branné moci je určen z největší části jen rozkazy velitelů, k nimž jsou vázány bezvýhradnou poslušností. Právními subjekty a nositeli subjektivních práv se mohou tyto osoby státi jen potud, pokud jde o ony stránky vojenského služebního poměru, které byly upraveny zvláštními zákonnými normami, poskytujícími vojáku určitá práva ať povahy materiální nebo procesní (viz též Boh. A 8400/1930).
Na věci nic nemění skutečnost, že i v těchto věcech vojenský služební řád přiznává do určité míry vojáku, který se cítí velitelským rozkazem (,,opatřením”) postižen, právo ,,stížnosti”. Nejde tu však o stížnost ve smyslu správního prostředku opravného, nýbrž spíše o žádost k vyššímu veliteli, aby byl případ přezkoumán, a, třeba-li, učiněno z vyšší velitelské pravomoci čeho dále třeba.
4. Vojenské správní věci bývají děleny jednak na věci vojensko-administrativní, jednak na věci politicko-administrativní. Z tohoto rozlišování vychází též zák. č. 218/1920 Sb. (prov. nař. č. 353/1920 Sb.). Důvodová zpráva k tomuto zákonu (č. t. 2094/1919 revol. Nár. shrom.) poznamenala, že za věci povahy vojensko- administrativní pokládá věci, které se týkají poměru státu k příslušníkům branné moci a vůbec poměrů uvnitř branné moci, kdežto věcmi politicko-administrativními rozumí věci, které se týkají poměru státu k obyvatelstvu ve věcech vojenských mimo příslušníky branné mocí anebo poměru branné moci navenek.
b) Velitelství branné moci.
1. Nejvyšším nositelem velitelské moci v naší branné mocí je president republiky, jemuž ústavní listina vyhrazuje v § 64, odst. 1., č. 10, vrchní velitelství branné moci; o tom bylo již podrobněji pojednáno v předcházející stati 5, b).
2. Není nutné, aby president republiky vykonával všechny velitelské úkony sám; nebylo by to ostatně ani možné. Naše ústava to předvídá, neboť vyhrazuje presidentu republiky ,,vrchní” velitelství branné moci, čímž naznačuje, že jsou tu též velitelství a velitelé nižší.
Není-li pravomoc těchto nižších velitelů určena přímo zákonem, může ji určiti president republiky ze své pravomoci, a to, třeba-li, i tak, že jim svěří i takové velitelské úkony, které by mokl vykonávat sám; může též určité úkony svěřit ministru (po případě ministerstvu) národní obrany.
3. Pokud jde o jiné velitele (velitelství), zmiňují se o niob zákony celkem jen v málo případech, ponechávajíce zpravidla, aby tato věc byla upravena způsobem popsaným v předcházející poznámce.
Zvláštní ustanovení má platný právní řád o ,,hlavním veliteli", jemuž zák. o obraně státu č. 131/1936 Sb. vyhrazuje řízení vojenských operací, (§ 4 odst. 2, cit. , zák.), přiznávaje mu ještě některá oprávnění další (§ 10, odst. 2., § 116, odst. 1., § 120, odst. 1., §§ 121, 131, § 194, odst. 3. cit. zák.).
4. Vedle hlavního velitele (jehož funkce se uplatní teprve za branné pohotovosti státu) je tu — jak za branné pohotovosti státu, tak i mimo tuto dobu — rozsáhlá hierarchie velitelských orgánů, kteří stojí v čele jednotlivých — vyšších nebo nižších — velitelství (útvarů).
Ustanovování velitelů do jejich funkcí (na rozdíl od jejich jmenování, po případě povýšení do vyšších platových stupnic podle platového zákona, což je věc správní) vyhradil si president republiky jen, pokud jde o určité kategorie vyšších velitelů, presidenta nejvyššího vojenského soudu, místopresidenty nejvyššího vojenského soudu a generálního vojenského prokurátora; ostatní vojenské velitele (funkcionáře) ustanovuje jednak ministr národní obrany, jednak vojenské orgány, které k tomu ministr národní obrany oprávní.
5. Vojenskými místními velitelstvími jsou: posádková velitelství, posádkové správy, nebo jinaká vojenská velitelství podle příslušných organisačních předpisů.
c) Vojenské úřady.
1. Vykonávajíce působnost ve věcech správních, jsou orgány branné moci vojenskými úřady, třebaže se tak výslovně nejmenovaly. K tomu sluší poznamenati, že orgány branné moci se nazývají zpravidla vojenskými velitelstvími, a to i tehdy, když vykonávají působnost správní.
2. Nejvyšším správním úřadem je ministerstvo národní obrany, zřízené zák. č. 2/1918 Sb. k obstarávání nejvyšší správy ve věcech vojenských.
MNO. rozhoduje ve vojenských správních věcech zpravidla pořadem instančním, a to v III. stolici (tam, kde věc neskončila pravoplatně již řízením dvojstupňovým). anebo v II. stolici (tam, kde bylo ve vojenských správních věcech rozhodnuto v I. stolici vojenským velitelstvím, zem. nár. výborem nebo oběma těmito úřady ve vzájemné dohodě); v některých případech vykonává MNO. působnost ve vojenských správních věcech v I. stolici.
3. Ministerstvu národní obrany podřízenými vojenskými velitelstvími (úřady) s úplnou správní působností jsou — v rámci organisace branné moci, o níž jedná zák. č. 320/1936 Sb. — určitá vyšší vojenská velitelství, jimž vojenské organisační předpisy vyhrazují úplnou správní působnost; ta převzala od zemských vojenských velitelství působnost, která podle platných, zákonů, vládních nařízení a jiných právních ustanovení jim na roveň postavených příslušela předtím uvedeným velitelstvím, vyjímajíc jejich velitelskou moc.
4. Podřízená velitelství mají působnost ve správních věcech jen, pokud jde o některá služební odvětví.
5. Vojenské úřady projednávají správní věci částečně samostatně, částečně v dohodě s politickými a jinými úřady, po případě po jejich slyšení; to platí zejména o správních věcech povahy politicko- administrativní [viz předcházející stať 6, a), č. 4]: Tuto zásadu vyslovil všeobecně zák. č. 218/1920 Sb. (prov. nař. č. 353/1920 Sb.) a byla pak uplatněna i v četných zákonech speciálních.
7. Správní řízení ve věcech vojenských.
a) Všeobecné poznámky.
1. Vojenské správní věci se projednávají:
a) jednak u útvarů branné moci, a to zčásti samostatně, zčásti v dohodě s politickými a jinými úřady, po případě po jejich slyšení;
b) jednak u politických, po případě i jiných úřadů, a to rovněž bud samostatně anebo v součinnosti s vojenskými velitelstvími (úřady).
2. Vojenským správním řízením rozumí se řízení před útvary branné moci ve věcech správních, při čemž nerozhoduje, zda rozhodnutí nebo opatření v těchto věcech činí tyto orgány samostatně anebo v dohodě s politickými úřady, po případě po jejich slyšení.
Naproti tomu řízení před politickými a jinými úřady není vojenským řízením správním, když se v něm projednávají věci vojenské. 3. V některých případech se vojenské správní věci projednávají komisionálně; sem patří zejména věci, o nichž jednají odvodní komise podle § 10 branného zák. (rozhodující o schopnosti odvodem povinných osob k vojenské službě, o výdělečné způsobilosti rodinných příslušníků osob, které mají být zařáděny do náhradní zálohy, a o žádostech za odklad presenční služby, byly-li přímo podány u této komise), přezkoušecí komise podle § 11 téhož zák. (přezkoušející schopnost odvodem povinných osob k vojenské službě a výdělečnou způsobilost rodinných příslušníků při různosti mínění), smíšené komise podle § 4, odst. 3., zák. č. 53/1927 Sb. (rozhodující o zařádění branců do náhradní zálohy), komise podle § 7 zák. č. 117/1924 Sb. a § 10 vlád. nař. č. 220/1924 Sb. ve znění vlád. nař. č. 263/1938 Sb. (rozhodující o náhradě škody způsobené na dopravních prostředcích převzatých vojenskou správou do používání), jakož i o náhradě za dopravní prostředky, které nemohou být vráceny, podle vlád. nař. č. 33/1939 Sb. I), komise podle § 155 zák. č. 131/1936 Sb. a vlád. nař. č. 262/1938 Sb. (rozhodující o náhradách podle zákona o obraně státu) atd. Není-li o tom zvláštních ustanovení, používají tyto komise při své činnosti zpravidla předpisů platných pro úřad (velitelství), u něhož je ta neb ona komise zřízena, po případě k němuž patří její předseda. Výrok odvodní komise o schopnosti odvodem povinné osoby k vojenské službě není rozhodnutím před nejvyšším správním soudem naříkatelným (Boh. A 6394/1927).
b) Správní řízení před orgány branné moci (vojenské správní řízení).
1. Orgány branné moci jsou v četných případech povolány k tomu, aby projednávaly — a to bud samostatně anebo za součinnosti jiných úřadů — správní věci, a to zejména:
a) v oboru doplňování vojska a výkonu branné povinnosti (na př. § 16, odst. 2., §§ 24, 30, 31, § 36, odst. 2. a 3., branného zák., § 55, odst. 4., §§ 71, 82, § 94, odst. 1., §§ 119 až 124, 171, 172 až 174, 232, 234, 257 až 261 branných předpisů č. 141/1927 Sb.);
b) v oboru požadování dopravních prostředků (na př. § 13, odst. 2., § 27, odst. 3., a § 33, odst. 2., zák. č. 117/1924 Sb.);
c) v oboru požadování osobních úkonů a věcných plnění podle zákona o obraně státu (na př. § 70, odst. 2., § 80, § 85, odst. 2., a § 154 zák. č. 131/1936 Sb.);
d) v oboru branné výchovy (na př. §§ 14, 17 a 19 vlád. nař. č. 109/1938 Sb.);
e) v oboru služebních, odpočivných a zaopatřovacích platů osob do kompetence vojenské správy patřících (podle příslušných ustanovení platového zákona, vojenského zaopatřovacího zákona a jiných právních ustanovení této věci věnovaných);
f) v oboru administrativních nálezů o náhradě (podle zák. č. 72/1887 ř. z. a zák. čl. XXXV/1887), účetních nebo censurních nálezů atd.
2. Rozhodnutí a opatření podle těchto předpisů činí vojenská velitelství (úřady), příslušná podle povahy věci; jsou to zejména:
a) doplňovací okresní velitelství (na př. § 82, § 94, odst. 1., § 119, odst. 2., § 122, odst. 2., § 123, odst. 1., §§ 172 a 173 (jde-li o osoby mužstva), §§ 234, 242 a 257 branných předpisů); ve většině případů tu postupují v dohodě s okresním národním výborem a nedosáhne-li se dohody, rozhoduje tu zpravidla nadřízené velitelství po slyšení zemského nár. výboru s konečnou platností;
b) velitelství vojskového (kmenového) tělesa (na př. § 71, odst. 1. a 3., §§ 171 až 173 [jde-li o důstojníky a, rotmistry v záloze], 174, 258 a 260 branných předpisů);
c) vyšší velitelství, nastoupivší podle organisačních předpisů v rámci zák. č. 320/1936 Sb. a čl. I., č. 20, vlád. nař. č. 154/1938 Sb. na místo zemských vojenských velitelství (na př. § 71, odst. 3., § 172, odst. 6., § 173, odst. 3., § 232 branných předpisů).
d) MNO. (na př. § 55, odst. 4., § 119, odst. 3., § 125, odst. 6., § 172, odst. 7., § 173, odst. 3., branných předpisů, § 13, odst. 2., § 27, odst. 3., a § 33, odst. 2., zák. č. 117/1924 Sb.
3. O některých rozhodnutích a opatřeních orgánů branné moci stanoví příslušné předpisy, že jsou to rozhodnutí konečná, u jiných pak připouštějí opravné prostředky, neužívajíce však pro ně jednotných výrazů. V některých případech je to stížnost (na př. §§ 120 a 122 branných předpisů), jinde zase odvolání (na př. § 94, odst. 1., § 242, odst. 3. branných předpisů). Proti administrativnímu nálezu o náhradě, vydanému podle § 2 zák. č. 72/1887 ř. z. resp. zák. čl. XXXV/1887, může osoba náhradou povinná podati rekurs a po vyčerpání administrativního pořadu do tří měsíců žalobu k soudu, aby byl napadený nález zrušen. Proti administrativnímu nálezu o náhradě, vydanému podle § 3 týchž zákonů, může osoba náhradou povinná podati bud rekurs nebo odpor; takovým odporem se věc odejme rozhodování vojensko-správnímu a přenese na pořad práva před příslušný civilní soud. Proti rozhodnutím a opatřením, jimiž byly upraveny služební příjmy, osob, na něž se vztahuje platový zák. č. 103/1926 Sb., anebo odpočivné a zaopatřovací platy osob, na něž se vztahuje zák. č. 70/1930 Sb., mohou býti podány, jde-li o opatření z moci úřední, námitky, o kterých rozhodne velitelství (úřad), jež opatření učinilo a — jde-li o rozhodnutí, které bylo vydáno na žádost nebo na přihlášku, anebo o rozhodnutí, které bylo vydáno na námitky — odvolání k MNO.
Lhůty k podání opravných prostředků jsou z největší části 15denní (na př. § 94, odst. 2., §§ 120 a 242 branných předpisů, ustanovení o lhůtách k podání námitek a odvolání proti rozhodnutím a opatřením, týkajícím se úpravy služebních, odpočivných a zaopatřovacích platů atd.), rekurs proti administrativním nálezům o náhradě třeba podati do 30 dnů a odpor proti takovým nálezům do dvou týdnů. Lhůty se počítají zpravidla ode dne doručení písemného vyhotovení rozhodnutí (opatření). Některé předpisy mají též bližší ustanovení o tom, že den, kdy byl opravný prostředek podán poštovnímu (telegrafnímu) úřadu, pokládá se za den jeho podání a že připadá-li poslední den lhůty na neděli, svátek nebo památný den republiky Československé, končí lhůta nejbližším všedním dnem.
Vojenské správní řízení není všeobecně řízením dvojstupňovým. Není-li tu zvláštních předpisů, jimiž se pořad instancí omezuje, platí zásada, že pořad instancí správních jde až k poslední přípustné stolici správní (tedy až k MNO.). Za předpisy, které by pořad instancí mohly omeziti, pokládá nejvyšší správní soud jen zákony a jiné na podkladě zákonů vydané normy, opírající se o zmocnění dané zákonem (Boh. A 12473/1936).
4. O tom, jak má býti rozhodnutí (opatření) orgánů branné moci navenek vybaveno, má některá všeobecná ustanovení příslušný služební předpis.
Podle zásad tohoto předpisu se má v rozhodnutích (opatřeních), která mají býti dodána stranám (žadatelům), uvésti vždy nejdříve stručný obsahy rozhodnutí (opatření) a potom důvody opřené o platné předpisy; odůvodnění není třeba, když se podání plně vyhovuje, nebo když jde podle platných zákonů a nařízení o rozhodování podle volného uvážení. Zvláště zamítavá rozhodnutí mají býti řádně a podrobně odůvodněna, tak aby strana (žadatel, stěžovatel) zvěděla, proč bylo zamítavé rozhodnutí učiněno, a aby mohla hájiti své právo, domnívá-li se přes oznámené důvody, že rozhodující velitelství (úřad) zamítlo její požadavek neprávem; pouhá citace zákonného ustanovení nestačí (n. s. s. čj. 3982/1935/6 z 22. XII. 1937).
Podrobnější ustanovení o formě a obsahu administrativních nálezů o náhradě má prováděcí služební předpis k zák. č. 72/1887 ř. z. resp. zák. čl. XXXV/1887.
Právní poučení o opravných prostředcích se má k rozhodnutím orgánů branné moci připojovat všude tam, kde takové poučení nařizují právní předpisy, na jejichž základě se rozhodnutí činí; poučení se pak má připojit, i když opravných prostředků není. K tomu se poznamenává, že v oboru vojenské správy je právní poučení povinné jen v některých případech, na př. jde-li o opravný prostředek proti administrativnímu nálezu o náhradě, nebo jde-li o opravný prostředek proti účetnímu nebo censurnímu nálezu. Připoj ováti právní poučení k rozhodnutím, týkajícím se úpravy služebních, odpočivných nebo zaopatřovacích platů, není v platných předpisech výslovně nařízeno; přesto se však zpravidla takové poučení připojuje.
5. Není-li vojenské správní řízení bud vůbec anebo v určitém svém úseku positivní normou upraveno, třeba aplikovati všeobecné zásady správního řízení, jež došly výrazu i v konstantní judikatuře nejvyššího správního soudu. Sem patří na př. požadavek, aby straně, o jejíž právo jde, byla poskytnuta příležitost, aby mohla zaujmouti stanovisko ke skutečnostem, zjištěným v administrativním šetření a nabídnouti důkazy o okolnostech, které jsou po jejím zdání pro skutkové zjištění a posouzení věci důležité; takové účasti strany vyžaduje nejen účelná její obrana, nýbrž i možnost řádného přezkoumání úředního výroku (Boh. A 4175/1924, 2381/1923, 2002/1923, 1268/1922 a j.).
Správní řád platný pro řízení před politickými úřady (vlád. nař. č. 8/1928 Sb.) se na vojenské správní řízení nevztahuje. Z něho se však ve vojenském správním řízení používá ustanovení, která lze míti za všeobecné zásady správního řízení vůbec. Je věcí konkrétního uvážení, co se má za takové všeobecné zásady pokládati. Jako příklad lze uvést po stránce negativní, že sem nepatří na př. ustanovení § 87 správního řádu o lhůtě, v níž lze obnovu řízení provésti; obnovu řízení ve vojenském správním řízení lze provésti, jsou-li splněny všeobecné zásady správního řízení, jak byly vyjádřeny v konstantní judikatuře nejvyššího správního soudu, bez ohledu na uvedenou lhůtu § 87 správního řádu (Boh. A 12349/1936). Rovněž sem nepatří ustanovení o poučení o opravném prostředku atd.
6. Otázkou je, jaký význam mají pro vojenské správní řízení ustanovení, podle kterých se přiznává vojenským osobám právo si stěžovat, bylo-li jim ukřivděno.
Rozhodnutí MNO. o stížnosti je rozhodnutím konečným. Na ostatní rozhodnutí o stížnosti lze dále stěžovat v rozsahu a ve lhůtách, upravených příslušnými služebními předpisy, které též upravují odpomoc proti liknavému vyřízení stížnosti, nebo pokusu o její potlačení.
Podle svého obsahu se týkají tato ustanovení především případu, kdy bylo vojenským osobám ukřivděno ve službě, zejména hrubým zacházením (slovem i skutkem) a pod. Jde tu vlastně o případy z oboru vlastní služby vojenské, v nichž se vojákovi právní individualita nepřiznává (viz Boh. A 8400/1930) a nejde proto ani o nějaký opravný prostředek v právním smyslu slova, nehledě ani k tomu, že takové případy nespadají pod pojem věcí správních.
Ježto však citovaná služební ustanovení se — podle svého znění — vztahují i na stížnosti, jichž podkladem je hmotná stránka služebního poměru vojenského gážisty (tedy věc pojmově do správní působnosti útvarů branné moci náležející), není vyloučeno na uvedená ustanovení nazírati jako na ustanovení, mající všeobecnou platnost ve všech případech, kdy zvláštními předpisy není věc jinak upravena, ovšem za předpokladu, že jde o osoby jsoucí ve svazku branné moci (vojenské osoby).
7. To, co bylo řečeno v předcházejících poznámkách o vojenských správních věcech, platí i o věcech, plynoucích ze zákona o obraně státu, pokud jsou k jejich projednávání povolány orgány branné moci.
Zvláštní zmínky tu zasluhují případy § 56 tohoto zákona, podle něhož se ustanovení stavebních a živnostenských předpisů nevztahují na opevňovací a jiné obranné stavby; to platí i o jiných stavbách nebo zařízeních, o nichž Nejvyšší rada obrany státu určí, že se mají pro svůj mimořádný význam klásti na roveň opevňovacím stavbám. Pokyny stran přípravy, budování, udržování atd. těchto staveb vydává a na ně, jakož i na jejich přípravy a budování dozírá vojenská správa. Na ni přechází též působnost k provedení vodoprávního a jiného řízení, jehož je k uskutečnění uvedených staveb a v souvislosti s nimi zapotřebí; přitom lze se odchýliti od právních ustanovení jinak pro takové řízení platných, jestliže toho povaha a účel uvedených staveb vyžaduje.
Dále sluší poukázati ještě na ustanovení § 195, odst. 1., téhož zákona, podle něhož může býti na řízení, prováděné podle tohoto zákona a vládních nařízení nebo jiných předpisů podle něho vydaných před jinými úřady než politickými (tedy i před orgány branné moci), pokud zákon toto řízení sám neupravuje, vládním nařízením, po případě i předpisy podle § 100 téhož zákona rozšířena zcela nebo zčásti platnost ustanovení platících pro řízení před úřady politickými (správního řádu č. 8/1928 Sb.), a to podle potřeby s potřebnými odchylkami, nebo také může býti toto řízení upraveno samostatně (vyjímajíc trestní řízení).
c) Správní řízení ve věcech vojenských před jinými orgány.
1. O vojenských věcech pojednávají v četných případech i jiné orgány než orgány branné moci. Jsou to především politické úřady a v některých případech i úřady jiné (čs. zastupitelské úřady, ministerstvo školství a národní osvěty atd.); velmi často činí různá opatření ve vojenských věcech obce, jejichž součinnost v tomto oboru je velmi rozsáhlá.
Sem patří působnost jednotlivých úřadů zejména:
a) v oboru doplňování vojska a výkonu branné povinnosti (§ 54, odst. 2., § 55, odst. 1, §§ 125 a 256 branných předpisů č. 141/1927 Sb.);
b) v oboru požadování dopravních prostředků (na př. § 20, odst. 3., § 21, odst. 4., a § 26 zák. č. 68/1932 Sb., § 9, § 13, odst. 5., § 27, odst. 2., § 33, odst. 4., zák. č. 117/1924 Sb.
c) v oboru ubytování vojska (§ 20 zák. č. 93/1879 ř. z. a zák. čl. XXXVI/1879); d) v oboru vyvlastňování k účelům obrany státu (§§ 3 a 4 zák. č. 63/1935 Sb.);
e) v oboru požadování osobních a věcných plnění podle zákona o obraně státu (na př. § 70, odst. 2. a 3., § 80, § 85, odst. 2. a 3., § 90, odst. 7., § 91, odst. 3., § 126, odst. 2., a § 154 zák. č. 131/1936 Sb.).
2. Pokud se správní věci uvedené v předcházející poznámce projednávají před politickými úřady, vztahují se na dotčené správní řízení ustanovení správního řádu č. 8/1928 Sb., a to i tehdy, když politické úřady postupují tu v dohodě s vojenskými velitelstvími (úřady), anebo po jejich slyšení.
3. V nejvyšší stolici patří tyto věci— není-li positivní normou jinak stanoveno — do oboru působnosti MNO., které však tuto působnost — se zřetelem k dvojstupňovému rozhodování zavedenému organisačním zákonem — neuplatňuje zpravidla pořadem instančním, nýbrž všeobecnými nařízeními, předpisy a pokyny, vydávanými ve smyslu čl. l.,odst. 3.,zákona o organisaci správy ve znění zák. č. 125/1927 Sb. (v dohodě s ministerstvem vnitra a třeba-li, i jinými zúčastněnými ministerstvy). Pro MNO. platí v těchto věcech ustanovení správního řádu (§ 1, odst. 1., č. 3, vlád. nař. č. 8/1928 Sb.), poněvadž tu jde o řízení ve věcech patřících do působnosti politických úřadů.
4. Ve věcech, plynoucích ze zákona o obraně státu, vládních nařízení nebo jiných předpisů podle něho vydaných, mohou býti, pokud jde o řízení před politickými úřady, podle § 195, odst. 2., zákona o obraně státu stanoveny vládním nařízením odchylky od předpisů jinak pro toto řízení platných, avšak jen za branné pohotovosti státu.
8. Právní prameny.
a) Ústavní listina.
1. Jíž ve stati 5, a) byla učiněna zmínka o ustanoveních §§ 127, 43, 41 a 54 úst. list., jednajících o branné povinnosti a o branném zákoně. Rovněž bylo již dříve pojednáno o ustanovení § 64 úst. list. o vrchním velitelství branné moci a o dalších prerogativách vyhrazených presidentu republiky vzhledem k branné moci.
2. Zmínky zasluhuje ještě § 95, odst. 1 a 5., úst. list., jenž vychází z existence zvláštních vojenských soudů, stanoví však, že pravomoc těchto soudů může býti rozšířena na civilní obyvatelstvo podle zákonných ustanovení jen v době války, a to jen pro činy spáchané v této době.
b) Ostatní československé zákony a vládní nařízení.
1. Prováděcím zákonem k § 127 úst. list. je především, jak již uvedeno, branný zákon z 19. III. 1920, č. 193 Sb. ve znění vyhlášky č. 30/1934 Sb.; ten upravil podrobně všeobecnou brannou povinnost, stejnou pro všechny k tomu způsobilé muže ve věku v zákoně stanoveném. Vojenská presenční služba byla stanovena původně na 14 měsíců; na přechodnou dobu však bylo zavedeno její prodloužení, a to na dobu prvých 3 let o 10 měsíců (na 24 měsíců) a poté na dobu dalších 3 let o 4 měsíce (na 18 měsíců).
Na těchto základních zásadách byly provedeny pozdějšími zákony některé závažné změny:
a) zák. z 7. XII. 1922, č. 370 Sb. (s vlád. nař. č. 371/1922 a 54/1924 Sb.) zavedl výhody v plnění branné povinnosti ve prospěch živitelů rodin, majitelů zděděných usedlostí menšího a středního rozsahu, majitelů živností a obchodů, průmyslových a zemědělských dělníků a posluchačů vysokých škol;
b) zák. z 8. IV. 1927, č. 53 Sb., však tyto výhody v plnění branné povinnosti zrušil a zavedl místo nich instituci náhradní zálohy, do níž mohou být zařaděni živitelé rodiny, majetníci zděděných usedlostí menšího a středního rozsahu a branci, kteří z jiných důvodů rodinných, hospodářských, sociálních a pod. zasluhují zvláštního zření;
c) pokud jde o délku vojenské presenční služby, byla zák. z 8. IV. 1927, č. 51 Sb., zavedena 18měsíční presenční služba i pro brance odpředené v r. 1926 a později, načež pak zák. z 11. V. 1932, č. 66 Sb., stár ovil, že branci, odvedení v r. 1933 nebo později, podléhají presenční službě 14měsíční; tento zákon neměl však dlouhého trvání a vlastně se prakticky ani — až na nepatrné výjimky — neprojevil, ježto zák. z 19. XII. 1934, č. 267 Sb., byla zavedena dvouletá presenční služba. Přechodně byla upravena délka presenční služby dekretem presidenta republiky z 30. září 1945 č. 84 Sb.
d) mimo tyto změny povahy zásadní byly v branném zákoně provedeny pozdějšími zákony ještě některé další změny. Text branného zákona, jak z těchto změn vyplývá, byl vyhlášen pod č. 30/1934 Sb. I na tomto textu byly provedeny později některé další změny, a to zák. č. 267/1934, 26/1937. Sb.
2. Mírové počty čsl. vojska byly stanoveny původně zák. č. 196/1920, 176/1924 a 52/1927 Sb.
Na místo určování mírového počtu přímo zákonem zavedlo se — počínajíc dnem 1. X. 1928 — zák. z 8. IV. 1927, č. 53 Sb., určování ročního kontingentu branců odváděných k zákonné službě presenční; tento kontingent byl tehdy určen ve výši 70000 osob ročně. Zák. z 11. V. 1932, č. 66 Sb., dal ministru národní obrany. oprávnění, aby kontingent branců se souhlasem vlády podle potřeby zvýšil, nejvýše však o 5000 branců; toto omezení bylo však zák. z 3. III. 1937, č. 26 Sb., zrušeno, takže počínajíc r. 1937 mohl ministr národní obrany se souhlasem vlády zvýšiti roční kontingent nováčků podle potřeby bez jakéhokoliv omezení.
3. K provedení branného zákona a zák. č. 53/1937 Sb. byly vydány podrobné branné předpisy vlád. nař. z 15. IX. 1927, č. 141 Sb., které nastoupily na místo původních branných předpisů vydaných vlád. nař. č. 269/1921 Sb. Branné předpisy byly po svém vydání novelisovány vlád. nař. č. 52/1932, 95/1932, 158/1932, 71/1933, 224/1934, 154/1938 Sb., a pokud jde o přehled sídel vojenských a politických doplňovacích úřadů s jejich vzájemným vztahem, vyhláškami č. 59/1929, 183/1935 a 11/1937 Sb.
4. Obraně státu je věnován podrobný zák. z 13. V. 1936, č. 131 Sb., který lze pokládati za další provedení § 127 úst. list. Až dosud byla k provedení tohoto zákona vydána, vlád. nař. č. 155, 156, 157, 196, 197, 198 a 203/1936 Sb. a 143, 185, 188, 191, 192, 195, 196, 200, 262 a 256/1938 Sb.
Pojmovou součástí obrany státu je i obrana a ochrana proti leteckým útokům, upravená zák. z 11. IV. 1935, č. 82 Sb., s vlád. nař. č. 83/1935, 199/1935, 192/1937, 127/1938 a 136/1938 Sb.
5. O přípravu na úkoly, které každého v obraně státu očekávají, má se postarat branná výchova, zavedená zák. z 1. VII. 1937, č. 184 Sb. K tomuto zákonu bylo vydáno jednak všeobecné prováděcí nař. č. 109/1938 Sb., jednak vládní nařízení o výborech brannosti č. 110/1938 Sb.; mimo to byl vládním usnesením z 13. V. 1938 schválen jednací řád meziminísterského sboru branné výchovy (intim. předs. min. rady čj. 13133/1938 m. r. z 19. V. 1938) a vyhláškou č. 111/1938 Sb. byla určena sídla vojenských orgánů branné výchovy se vzájemným vztahem k politickým úřadům. Dekretem presidenta republiky z 27. října 1945 č. 125 Sb. byl zřízen Svaz brannosti k zajištění co nejširší spolupráce a účastí občanstva při obraně státu a plnění úkolů branné výchovy.
6. Branný příspěvek — který nastoupil na místo dřívější vojenské taxy, zrušené zák. č. 231/1924 Sb. — byl zaveden zák. z 19. XII. 1934, č. 266 Sb., k němuž bylo vydáno prov. nař. č. 110/1936 Sb.
7. Opatřování věcných potřeb branné moci je zabezpečeno těmito zákonnými ustanoveními:
a) pokud jde o potřeby ubytovací, platí dosud o ubytování vojska zák. č. 93/1879 ř. z. ve znění zák. č. 100/1895 ř. z. a zák. čl. XXXVI/1879 ve znění zák. čl. XXXIX/1895, v nichž byly provedeny v ČSR některé změny a doplňky zák. č. 248/1920, 227/1922, 387/1922, 250/1923 a 118/1924 Sb.; z prováděcích nařízení, vydaných v ČSR, třeba se zmíniti zejména o vlád. nař. č. 164/1922 Sb.;
b) opatřování dopravních prostředků je věnován zák. č. 68/1932 Sb. (s vlád. nař. č. 193/1932 ve znění vlád. nař. č. 214/1938 Sb.), který se týká požadování dopravních prostředků v míru, a zák. č. 117/1924 Sb. (ve znění zák. č. 25/1936 Sb. a opatření Stálého výboru č. 295/1938 Sb., obsaženém ve vyhlášce č. 296/1938 Sb., se změnami plynoucími z vlád. nař. č. 33/1939 Sb. I), který se týká požadování dopravních prostředků za branné pohotovosti státu, za mimořádného povolání zálohy a náhradní zálohy podle § 27 branného zákona a při nařízení mimořádného (výjimečného) cvičení podle § 22, odst. 4., branného zákona; k tomuto zákonu bylo vydáno prováděcí nař. č. 220/1924 Sb., částečně novelisované vlád. nař. č. 139/1936, 212/1938 a 263/1938 Sb. O opatřování dopravních prostředků za branné pohotovosti státu jedná dále § 89 zákona o obraně státu č. 131/1936 Sb.;
c) o poštovních holubech byl vydán zák. č. 2/1924 Sb., novelisovaný částečně vlád. nař. č. 362/1938 Sb. (s prov. nař. č. 44/1924 a 63/1928 Sb.) a § 93 zákona o obraně státu;
d) opatřování nemovitostí, potřebných k účelům obrany státu, zejména pak k účelům upevňovacích a jiných vojenských staveb, jakož i k vybudování podniků důležitých pro obranu státu, zabezpečuje zák. č. 63/1935 Sb., k němuž byly vydány vládní vyhlášky č. 152/1936 Sb. (o vyvlastnění k účelům letišť), 28/1937 Sb. (o vyvlastnění k účelům veřejných silnic a veřejných cest) a 147/1938 Sb. (o vyvlastnění k účelům staveb nových drah státních a staveb rozšiřovacích a doplňovacích na drahách státních a drahách nestátních [soukromých] ve státním provozu);
e) opatření finančních prostředků pro účely obrany státu má — vedle příslušných rozpočtových položek, finančním zákonem každoročně povolovaných — na mysli zák. č. 312/1921 Sb. (o pořízení první části augmentační zásoby oděvu a výstroje pro mužstvo), zákon o úpravě rozpočtu vojenské správy č. 240/1926 Sb., doplněný zák. č. 127/1934 Sb. (jsou v něm též ustanovení o fondu pro věcné potřeby národní obrany), zák. č. 142/1936 Sb. (o půjčce na obranu státu) a zák. č. 247/1937 Sb. (o příspěvku na obranu státu, na jehož místo však nastoupil příspěvek podle vlád. nař. č. 393/1938 Sb.). Rozpočet vojenské správy tvoří součást státního rozpočtu ČSR
8. Úpravě osobních (služebních a jiných) poměrů příslušníků branné moci jsou věnovány tyto zákony:
a) zák. č. 194/1920 Sb. a vlád. nař. č. 514/1920 a 8/1921 Sb. o přejímání vojenských gážistů býv. rakousko-uherské armády do čsl. branné moci a zákon č. 72/1946 Sb. o úpravě některých poměrů důstojníků a rotmistrů z povolání a o převzetí některých osob do československé branné moci;
b) požitkový zák. č. 195/1920 Sb., jenž byl pak — po novelisaci provedené zák. č. 152/1923 Sb. — nahrazen platovým zák. č. 103/1926 Sb. pozměněným zákonem č. 139/1946 Sb.; služební kategorie důstojníků byly určeny vlád. nař. č. 104/1927 (se změnou vl. nař. č. 194/1946 Sb.) a 147/1930 Sb. Požitky příslušníků mužstva upravil původně požitkový zák. č. 195/1920 Sb., později zák. č. 224/1922 Sb., a poté zák. č. 83/1932 Sb., vlád. nař. č. 111/1934 Sb. se změnou zákona č. 37/1946 Sb.; o zvláštních služebních přídavcích justičních důstojníků z povolání platí zákon č. 206/1946 Sb.; služební a platové poměry vojenských gážistek z povolání a délesloužících poddůstojnic jsou upraveny zák. č. 19/1947 Sb;
c) zaopatřovací stránku služebního poměru vojenských gážistů upravuje vojenský zaopatřovací zák. č. 76/1922 Sb. (doplněný zák. č. 288/1924 a 150/1926 Sb.) a pokud jde o déle sloužící, zák. č. 83/1932 Sb. Zaopatření žen zařazených v čsl. armádě upravuje dekret presidenta republiky č. 5/1944 Úř. v. a zák. č. 14/1946 Sb. O zaopatření válečných invalidů jedná zák. č. 164/1946 Sb. o péči o vojenské a válečné poškozence a oběti války a fašistické persekuce; zaopatření příslušníků čsl. armády v zahraničí a některých jiných účastníků národního boje za osvobození je upraveno v zák. č. 255/1946 Sb.;
d) vojenské kázeňské a kárné právo branné moci upravuje zák. č. 154/1923 Sb., v němž byly provedeny některé změny zák. č. 55/1927, 103/1926 a 64/1935 Sb. (Viz vyhlášku č. 65/1935 Sb.), vlád. nař. č. 111/1935 a č. 49/1946 Sb. O vojenském kárném právu za branné pohotovosti Státu jedná vlád. nař. č. 211/1936 Sb. a kárné právo vojenských soudců upravuje vlád. nař. č. 152/1927 Sb.;
e) o propuštění československých státních občanů německé a maďarské národnosti z vojenské služby bylo zatím, až do zákonné úpravy, nařízeno interními rozkazy a předpisy;
f) dovolené s čekaným důstojníků a rotmistrů z povolání je věnováno vlád. nař. č. 242/1938 Sb. a § 23, odst. 2., vlád. nař. č. 379/1938 Sb.;
g) překládání vojenských soudců do výslužby z moci úřední upravuje zák. č. 23/1932 Sb., novelisovaný zák. č. 185/1937 Sb. (zůstal nedotčen § 22, odst. 2., vlád. nař. č. 379/1938 Sb.);
h) volebního práva vojenských osob se týká zák. č. 56/1927 Sb. s prov. nař. č. 67/1927 Sb.; § 4 zák. č. 28/1946 Sb. o úpravě stálých seznamů voličských a § 9 zák. č. 67/1946 Sb. o volbě ústavodárného Národního shromáždění;
ch) o umisťování legionářů ve státních a jiných veřejných službách jednají zák. č. 462/1919 a 282/1919 Sb. s vlád. nař. č. 151/1920, 12/1921, 202 a 203/1922 Sb. a zák. č. 196/1946 Sb.; umísťování příslušníků čsl. armády v zahraničí a některých jiných účastníků národního boje za osvobození je v zák. č. 255/Sb.; pojem partyzána je vymezen v zák. č. 34/1946 Sb.;
i) umisťování déle sloužících upravuje zák. č. 54/1927 Sb., novelisovaný zák. č. 118/1938 Sb. (viz vyhlášku č. 119/1938 Sb.). Předpřevratové zákony o certifikatistech byly zrušeny zák. č. 250/1919 Sb., k němuž bylo vydáno prov. nař. č. 594/1919 Sb.; novou úpravu má nyní vl. nař. č. 238/1946 Sb.; j) přejímání důstojníků justiční služby do občanské soudní služby upravuje zák. č. 198/1925 Sb. (s vlád. nař. č. 199/1925 Sb.).
9. Sociálně-politická opatření ve prospěch osob vykonávajících vojenskou službu jsou obsažena:
a) v zák. č. 61/1925 Sb. (zachování pracovních [služebních] poměrů vojenských osob po dobu cvičení); ochrana pracovních poměrů podle tohoto zákona byla rozšířena na vojenskou službu za branné pohotovosti státu a za mimořádného povolání zálohy §§ 135 a 143 zák. č. 131/1936 Sb., na osobní úkony § 74 téhož zákona a na zvláštní úkony podle § 3 branného zákona (§ 135 zák. č. 131/1936 Sb.). O ochranu pracovního poměru zaměstnanců, kteří měli nastoupiti vojenskou službu presenční dne 1. X. 1938, postaralo se vlád, nař. č. 323/1938 Sb.; nyní platí zák. č. 18/1946 Sb.;
b) v zák. č. 279/1934 Sb. o hodnocení (započítání) vojenské služby ve veřejných službách, jenž byl změněn zákonem č. 131/1946 Sb., přednost uchazečů, kteří vykonali vojenskou službu presenční, při přijímání do veřejných služeb, upravuje se vlád. nař. č. 129/1938 Sb.; o započtení vojenské služby osobám lékárnickým platí zák. č. 190/1946 Sb., kandidátům advokacie vl. nař. č. 25/1947 Sb.;
c) v zákoně o vyživovacím příspěvku pro rodiny osob vykonávajících vojenskou službu (zák. č. 120/1921, 476/1921, 530/1919 Sb.; vlád. nař. č. 279/1936 Sb. a opatření Stálého výboru č. 227/1938 Sb., vlád. nař. č. 29/1945 Sb. a zák. č. 15/1946 Sb.).
10. V oboru vojenského trestního práva byly recipovány předpřevratové zákony, a to jak hmotné (voj. trestní zák. č. 19/1855 ř. z., pozměněný a doplněný vedlejšími trestními zákony později vydanými jakož i dekretem presidenta republiky č. 3/1945 Sb.), tak i formální (voj. trestní řád č. 131/1912 ř. z. a zák. čl. XXXIII/1912 s přechodnou úpravou dekretu presidenta republiky č. 119/1945 Sb. zák. č. 115/1937 Sb. bylo zavedeno vojenské polní trestní řízení, které bylo po převratu zrušeno zák. č. 89/1918 Sb. Přechodná úprava je v dekretu presidenta republiky č. 120/1945 Sb. K tomu viz též dekret presidenta republiky z 28. února 1942, uveř. v roč. III., č. 6 Úředního věstníku čsl. v Londýně, o obnově trestního řízení a zmateční stížnosti k zachování zákona v řízení před polními soudy u čsl. armády v zahraničí. Platnost dekretu prohlášena vyhláškou ministra vnitra č. 150/1945 Sb.
Pro obor vojenského trestního práva má zvláštní význam zákon na ochranu republiky č. 50/1923 Sb. ve znění upraveném pozdějšími zákony; z nich je nejvýznamnějším zák. č. 130/1936 Sb., jímž se má čeliti zločinu vojenské zrady.
11. Hranice příslušnosti mezi ministerstvem národní obrany a ministerstvem vnitra ve správních věcech vojenských upravuje zák. č. 218/1920 Sb. a vlád. nař. č. 353/1920 Sb.
O správní působnosti vojenských útvarů jedná zák. č. 320/1936 Sb., k němuž byla vydána vyhláška č. 321/1936 Sb., uvádějící sídla a místní oblast působnosti velitelství sborů. V důsledku úplné reorganisace čsl. armády po 5. květnu 1945 nastoupily nyní na místě těchto ustanovení interní organisační předpisy, upravující nově dislokaci a kompetenci všech, tedy také vyšších voj. velitelství, útvarů a úřadů.
12. Z jiných zákonů a vládních nařízení z oboru vojenství v ČSR. vydaných lze se zmíniti ještě o těchto:
a) zákon o přísaze čsl. vojsk č. 169/1919 Sb., jenž nahradil původní zák. č. 21/1918 Sb.;
b) zákon o civilních hlídačích vojenské správy č. 33/1936 Sb.;
c) vládní nařízení o vlajce vojenských plavidel č. 123/1930 Sb.;
d) zákonná ustanovení o ochraně vojenského stejnokroje, pojatá do zákona o užívání vlajek, znaků a jiných symbolů, jakož i stejnokroje a odznaků č. 269/1936 Sb.;
e) zák. č. 81/1938 Sb. o zbraních a střelivu (zatím neplatí);
f) zák. č. 68/1925 Sb. o připojení vojenské nemocnice v Praze II, k Všeobecné nemocnici v Praze a zřízení Masarykovy vojenské nemocnice v Praze;
g) zákon o povinném očkování příslušníků vojska a četnictva a některých jiných osob proti nakažlivým nemocem č. 116/1934 Sb.;
h) vládní nařízení o stráži obrany státu č. 270/1936 Sb.;
ch) vlád. nař. č. 281/1938 Sb. o úpravě smluv sjednaných státem;
i) vlád. nař. č. 18/1939 Sb. I o odprodeji postradatelného vojenského materiálu.
c) Předpřevratové právní normy.
1. Z předcházejícího výpočtu norem v oboru vojenství vydaných je zjevno, že v tomto oboru byly již skoro úplně vymýceny předpřevratové normy, recipované do našeho právního řádu zák. č. 11/1918 Sb. Tato recepce působila hned od počátku v oboru vojenském nemalé nesnáze, jichž důvodem byla skutečnost, že v býv. monarchii byla vedle společného vojska ještě zvláštní (rak. a uh.) zeměbrana a zvláštní (rak. a uh.) domobrana, a že pro jednotlivé tyto armádní složky platila právní ustanovení různá, obsažená částečně v rak. a uh. zákonech a nařízeních a částečně ve vojenských služebních předpisech, vydaných panovníkem jako nejvyšším velitelem branné moci. Věc byla komplikována ještě tím, že čsl. branná moc—v podobě čsl. zahraničního vojska — vznikla již před 28. X. 1918, spravujíc se vlastními řády, danými příslušnými čsl. zahraničními revolučními orgány.
Rozhodnutí, které z těchto předpisů se mají v tom neb onom konkrétním případě aplikovati, bylo velmi nesnadné, ba někdy skoro vůbec nemožné.
To bylo též příčinou, že bylo urychleně pracováno na právních normách, které by v oboru vojenství zavedly právní ustanovení úplně nová, jak toho povaha věci a změněné poměry vyžadovaly, zvláště pak tam, kde recepce předpřevratových norem působila nejvíce potíží.
2. Přesto však jsou tu ještě některé zákony předpřevratové, které v oboru vojenství až dosud—třeba v podobě částečně změněné zákony v ČSR. vydanými— platí; jsou to zejména:
a) vojenský trestní zák. č. 19/1855 ř. z. a vojenský trestní řád č. 131/1912 ř. z. a zák. čl. XXXIII/1912 [viz stát 8, b), č. 10]; [voj. tr. řád vyjde v novém, autentickém českém znění.]
b) zákony o ubytování vojska č. 93/1879 ř. z. ve znění zák. č. 100/1895 ř. z. a zák. čl. XXXVI/1879 ve znění zák. čl. XXXIX/1895 [viz stát 8, b), č. 7, a)];
c) zák. č. 72/1887 ř. z. a zák. čl. XXXV/1887 o účincích a naříkatelnosti nálezů o náhradě, jež vojenské úřady vynesly pořadem správním.
Dá se však očekávat, že i tyto zbytky recipovaných předpřevratových norem v oboru vojenství budou v dohledné době nahrazeny vyhovujícími předpisy československými.
d) Normotvorné rozkazy presidenta republiky.
Mezi právními normami v oboru vojenství zaujímají zvlášť významné místo normotvorné rozkazy, které president republiky jako vrchní velitel branné moci vydává ve výkonu své pravomoci podle ustanovení § 64, odst. 1., č. 10, úst; list. O oprávnění presidenta republiky k vydávání takových abstraktních norem byla již učiněna zmínka ve stati 5, b), č. 1.
Z nejvýznamnějších rozkazů, které president republiky v tomto oboru až dosud vydal, lze uvésti:
a) rozkazy, týkající se organisace branné moci:
dekret z 24. XII. 1919 (Věst. osob. MNO. 1920, č. 4) o unifikaci armády;
dekret z 25. V. 1925 (Věst. věc. MNO. 1925, č. 39, čl. 481) o reorganisaci zemských vojenských velitelství;
dekret z 22. VII. 1925 (ve Věst. MNO. nepublikovaný), jímž byl schválen dislokační přehled branné moci;
rozkaz z 18. XII. 1927 (Věst. věc. MNO. 1927; č. 49, čl. 490) o ustanovování vojenských funkcionářů, na jehož místo nastoupil 1. I. 1938 nový rozkaz tuto věc upravující z 29. XII. 1937 (Věst. věc. MNO. 1938, č. 7, čl. 58);
rozkaz z 30. XI. 1932 (Věst. věc. MNO. 1932, č. 53, čl. 446) o zřízení armádního poradního sboru;
rozkaz z 30. VI. 1934 (Věst. věc. MNO. 1934, č. 31, čl. 229) o vojenském školství;
rozkaz z 29. IV. 1936 (ve Věst. MNO. neuveřejněný) o zřízení velitelství sborů; rozkaz z 22. XII. 1936 (Věst. věc. MNO. 1936, č. 63, čl. 422) o kompetenci generálního inspektora a náčelníka hlavního štábu branné moci a o zřízení inspektorů zbraní;
uvedené rozkazy pozbyly nyní ovšem významu v důsledku reorganisace armády;
b) rozkazy, týkající se úpravy vnitřní služby branné moci a základních jejích řádů;
c) rozkazy, týkající se úpravy některých stránek služebního poměru vojenských osob:
dekret z 2. VI. 1923 (Věst. věc. MNO. 1923, č. 33, čl. 280), schvalující služební předpisy o řízení před disciplinárními výbory vojenských gážistů (vydáním zák. č. 154/1923 Sb. pozbyl tento dekret na svém významu);
dekret z 2. VI. 1923 (Věst. věc. MNO. 1923, č. 33, čl. 281), schvalující služební předpisy o pořadí vojenských gážistů, kterýžto dekret byl nahrazen později rozkazem z 11. V. 1928 (Věst. věc. MNO. 1928, č. 41, čl. 550), částečně pozměněný rozkazem z 20. V. 1931 (Vest. věc. MNO. 1931, č. 27, čl. 251;
rozkaz z 18. IV. 1924 (Vest. věc. MNO. 1924, č. 29, čl. 269), jímž byly podrobeny zvláštním povinnostem vojenské, služby a vojenského stavu všechny osoby zařáděné do branné moci (tedy i nekombatanti, kteří v důsledku toho podléhají nyní zejména ustanovením II. dílu voj. trestního zákona);
rozkaz z 17. XI. 1924 (Věst. věc. MNO. 1924, č. 68, čl. 716) o sňatcích důstojníků z povolání;
rozkaz z 16. XII. 1927 (Věst. věc. MNO. 1927, č. 65, čl. 691), čl. 1, kterým bylo zavedeno nové pojmenování generálských hodností;
rozkaz z 18. XII. 1927 (Věst. věc. MNO. 1927, č. 70, čl. 709) o dovolených důstojníků;
rozkaz z 28. I. 1932 (Věst. věc. MNO. 1932, č. 6, čl. 51) o frekventantech vojenské akademie;
rozkaz z 14. I. 1933 (Sborník důvěrných výnosů 1933, č. 1) o některých podrobnostech vojenské kázeňské pravomoci nad občanskými osobami;
rozkaz z 8. VI. 1938 (Věst. věc. MNO. 1938, č. 33, čl. 227) o zřízení hodnosti štábního praporčíka ve sboru rotmistrovském;
d) rozkazy, týkající se jiných věcí:
rozkaz z 16. XII. 1927 (Věst. věc. MNO. 1927, č. 65, čl. 691), čl. II, o pověření ministra národní obrany k změnám a doplňování služebního řádu a jiných předpisů vydaných presidentem republiky;
rozkaz z 6. VI. 1935 (Věst. věc. MNO. 1935, č. 28, čl. 229) o vojenských služebních knihách a předpisech vydaných před 28. X. 1918;
rozkaz z 6. IX. 1938 (Věst. věc. MNO. 1938, č. 53, čl. 339) o vojenské duchovní službě, vojenských duchovních a vojenských matrikách.
e) Služební knihy.
1. V oboru vojenství mají dále zvláštní význam služební knihy, vydávané ve značném počtu a upravující do všech podrobností chod vojenské služby. Některé zákony se jich též dovolávají, nazývajíce je ,,služebními ustanoveními“ (na př. § 33, odst. 1., branného zákona), nebo prostě ,,předpisy", po případě ,,služebními předpisy" (na př. § 11, odst. 1., zák. č. 154/1923 Sb.), anebo ,,instrukcemi" (na př. § 5 zák. č. 33/1936 Sb.) a pod.
2. Služební knihy schvaluje — podle jejich obsahu — buď president republiky jako vrchní velitel branné moci nebo ministr národní obrany; v některých případech jsou schvalovány vládou.
Vydává je MNO.
3. Doplňování, změny a opravy služebních knih schvaluje ten, kdo služební knihu, jíž se tyto doplňky, změny a opravy týkají, schválil; u služebních knih presidentem republiky schválených může změny a doplňky provésti též ministr národní obrany v mezích pověření daného mu čl. II rozkazu presidenta republiky z 16. XII. 1927 (Věst. věc. MNO. 1927, č. 65, čl. 691). MNO. vydává doplňky, změny a opravy služebních knih na způsob ,,Doplňků k služebním knihám", jež jsou součástí knih, k nimž patří.
4. Služební knihy vydávají se zatím jen pro služební potřebu a otázka zda a které z nich mohou býti volně prodejné nebyla dosud definitivně rozhodnuta.
5. O vojenských služebních knihách a předpisech vydaných před 28. říjnem 1918 bylo rozkazem presidenta republiky z 6. VI. 1935 (Věst. věc. MNO. 1935, č. 28, čl. 229) stanoveno, že z nich platí na území ČSR. jen ty, které platily pro bývalé společné vojsko a nebyly zrušeny nebo změněny čsl. právními předpisy. Současně byl ministr národní obrany pověřen, aby — vyžaduje-li toho potřeba branné moci anebo zákony, rozkazy presidenta republiky nebo jiná právní ustanovení vydaná v ČSR. — vojenské služební knihy a předpisy z doby před 28. X. 1918, pokud zůstaly v platnosti, upravoval, doplňoval, měnil, rušil a třeba-li, novými služebními knihami nahradil, není-li k tomu podle obsahu a povahy věci zapotřebí zákona, vládních nařízení nebo vládních usnesení; schválení presidenta republiky byly vyhrazeny úpravy, které se odchylují od základních zásad dosavadních předpisů, nejde-li přitom jen o věci správní.
6. Pokud jde o právní povahu služebních knih, třeba uvésti, že zákony a vládní nařízení do nich pojaté jsou závaznými právními normami podle svého původního (autentického) znění uveřejněného ve Sbírce" zákonů a nařízení. Pokud jde o ostatní obsah služebních knih, jsou předpisy do nich pojaté z velké části pokyny, dané vojenským velitelstvím (úřadům), tedy interní služební instrukce; takové stanovisko zaujal též Boh. A 8400/1930. Není tomu tak však vždycky, nýbrž jednotlivá ustanovení služebních knih musí býti posuzována samostatně, podle svého obsahu a vzniku, se zvláštním zřetelem k tomu, na základě jakého zákonného ustanovení byla ta neb ona služební kniha neb ustanovení do ní pojaté vydáno; mohou to bytí i právní normy ve vlastním smyslu slova, zvláště byla-li ta neb ona služební kniha vydána na základě příslušného zákonného zmocnění, anebo presidentem republiky jako vrchním velitelem branné moci v těch oborech vojenství, které nejsou zákonem upraveny.
f) Výnosy ministerstva národní obrany.
Vedle všeobecných výnosů trvalé povahy, obsažených ve služebních knihách, sluší se zmíniti i o normativních výnosech MNO., které jsou uveřejňovány ve věstnících MNO., jde-li o věci důležitého a zásadního rázu platné pro celou brannou moc, jichž nelze zařaditi do služebních knih.
II. Organisace branné moci (podle stavu z r. 1938).
1. Branná soustava.
1. Zásady, na nichž spočívá vybudování, doplňování a udržování branné moci, tvoří brannou soustavu (branný systém).
2. Branná soustava ČSR. je vybudována na principech jednotného, stálého vojska, v němž — vedle vojenských osob (důstojníků a rotmistrů) z povolání, déle sloužících a jiných osob dobrovolně další činnou službu konajících — konají vojenskou službu povinně všichni způsobilí občané mužského pohlaví na základě všeobecné branné povinnosti (viz heslo ,,Branná povinnost"). Výjimku činí osoby, které jsou podle přezkoumatelných znaků Němci nebo Maďaři; ti jsou z branné povinnosti vyňati (vlád. nař. č. 39/1939 Sb. I).
O organisaci vojska a jeho náležitý výcvik se pečuje již v míru, k čemuž se používá t. zv. rámcového (kádrového) systému, při němž je po ruce větší počet instruktorů (důstojníků, rotmistrů a poddůstojníků), cvičících vojsko v míru v kádrech; tyto kádry jsou zárukou důkladného výcviku příslušníků zálohy a náhradní zálohy a jejich doplněním v případě potřeby lze snadno přejíti z mírového stavu na stav válečný.
Branný zákon se sice zmínil v § 1 o tom, že branná soustava vybudovaná na principech právě vyložených je přechodná, a že v budoucnosti má býti vybudována na podkladě miličním. Je to dodatek, který se ve vládní předloze branného zákona (č. t. 2176/1920 Nár. shrom.) nevyskytoval, nýbrž byl do textu zákona vložen teprve při jeho projednávání Národním shromážděním. Další vývoj věcí však prokázal, že uskutečnění programatického prohlášení revolučního Národního shromáždění do § 1 branného zákona, vloženého není možné.
3. Doplňování branné moci se provádí:
a) pokud jde o vojenské osoby z povolání, v zásadě stejným způsobem jako u ostatních státních zaměstnanců. Vojenské osoby z povolání se doplňují z osob, které se o to ucházejí a vyhovují předepsaným podmínkám; proti své vůli se nikdo vojenskou osobu z povolání stát nemůže, může však býti podle § 17 branného zák. donucen v tomto poměru setrvat po dobu, co trvá jeho závazek k další činné službě za to, že byl na státní náklady k vojenské službě z povolání vycvičen (ve výcviku ve zvláštním služebním odvětví vojenského povolání zdokonalen), nebo za to, že dostal k tomu účelu dovolenou s požitky nebo stipendium anebo mu byly hrazeny studijní náklady (§ 139 branných předpisů č. 141/1927 Sb.);
b) pokud jde o déle sloužící, převzetím vyhovujících uchazečů do poměru déle sloužících podle § 137 branných předpisů; ani déle sloužícím se nikdo nemůže stát proti své vůli, může však býti donucen setrvat v tomto poměru po dobu reversálního závazku podle § 17 branného zák. a § 137 branných předpisů. To platí i o ostatních osobách dobrovolně další činnou službu podle § 19 branného zák. konajících, počítajíc v to i důstojníky v dobrovolné další činné službě [§§ 138 a 138 a) branných předpisů ve znění vlád. nař. č. 224/1934 Sb.];
c) všechny ostatní osoby (mužstvo ve vojenské presenční službě, v záloze a náhradní záloze, důstojníci v záloze a ve výslužbě) jsou příslušníky branné moci a činnou službu vykonávají, po případě k jejímu vykonávání podle příslušných zákonných ustanovení povolány být mohou, na základě své branné povinnosti, ať chtějí či nikoliv.
Osoby uvedené pod písm. a) a b) se však nedostávají do branných poměrů tam uvedených přímo; musí napřed projíti poměrem osob v povinné službě presenční (písm. c). Do tohoto poměru pak jednotlivec přichází jen odvedením (bud při odvodu povinném nebo dobrovolném). Bez odvedení se nikdo nemůže stát vojenskou osobou (příslušníkem vojska). Výjimku činily v přechodné době osoby, které byly podle § 59 branného zák. č. 193/1920 Sb. a vlád. nař. č. 470/1920 Sb. převedeny z dřívějšího branného poměru do nového; s nimi se nakládalo tak, jako by byly odvedeny podle cit. branného zákona, třebaže se odvodu ve vlastním smyslu slova nepodrobily (ani v ČSR. ani před 28. X. 1918). Výjimečné ustanovení má též dekret presidenta republiky č. 83/1945 Sb. o úpravě branné povinnosti osob povolaných, jakož i dobrovolně nastoupivších do činné služby (v zahraniční armádě čsl. nebo v partyzánských oddílech).
Vojenská služba žen v čsl. vojenských jednotkách byla upravena dekretem presidenta republiky ze dne 15. května 1944 č. 5 Úřed. věst. čsl. v Londýně (další platnost podle vyhlášky ministra vnitra č. 136/1945 Sb.) a zákonem č. 14/1946 Sb.
4. Počet vojenských osob není stanoven přímo zákonem (viz o tom ,,Kontingent branců“). Pokud jde o vojenské osoby z povolání, stanoví jejich počet vláda schválením systemisace služebních míst důstojníků a rotmistrů podle §§ 98 a 111 platového zák. č. 103/1926 Sb. a § 5 vlád. nař. č. 379/1938 Sb.; počet déle sloužících stanoví vláda podle § 1, odst. 2., zák. č. 83/1932 Sb. Počet branců určených k vykonávání vojenské presenční služby (kontingent nováčků) stanovil původně zák. č. 53/1927 Sb.; k jeho novému stanovení se zřetelem k změněným poměrům má dojíti v době nejbližší.
5. O tom, že k provádění odvodů (k odvádění nováčků) není zapotřebí každoročního povolování (souhlasu) Národního shromáždění, byla již učiněna zmínka v dřívějších výkladech v části I, stati 5, a), č. 4.
2. Vojenské rozdělení Československé republiky.
1. ČSR. byla do r. 1938 vojensky rozdělena na oblasti zemských vojenských velitelství.
Ve správním oboru nemá toto rozdělení zvláštního významu, poněvadž, jak bylo vylíčeno v části I, stati 6, c), č. 3, zemská vojenská velitelství — po reorganisaci branné moci, o níž jedná zák. č. 320/1936 Sb. — neměla již správní působnosti, nýbrž měla jen působnost velitelskou.
2. Jak po stránce velitelské, tak i po stránce správní, mělo význam rozdělení ČSR. na oblasti velitelství sborů. Velitelství sborů podléhala po stránce velitelské zemským vojenským velitelstvím, po stránce správní přímo MNO.
3. Rozčlenění branné moci.
a) Podle stupně válečné pohotovosti.
Branná moc se rozčleňuje podle stupně válečné pohotovosti na:
a) aktivní armádu,
b) I. zálohu,
c) II. zálohu.
K aktivní armádě patří vojenské osoby (důstojníci a rotmistři) z povolání, déle sloužící a jiné vojenské osoby v dobrovolné další činné službě, vojenské osoby v presenční službě a příslušníci náhradní zálohy ve vojenském výcviku.
I. zálohu tvoří příslušníci zálohy až do konce roku, v němž dosáhnou 40. roku věku; to. co platí o I. záloze, platí obdobně i o příslušnících náhradní zálohy ve stejných věkových mezích.
II. zálohu tvoří starší příslušníci zálohy až do konce roku, v němž dovrší 50. rok věku, po případě ještě déle, byly-li na učiněné prohlášení ponecháni dále v záloze; to, co platí o II. záloze, platí obdobně i o příslušnících náhradní zálohy ve stejných věkových mezích.
Vedle příslušníků I. a II. zálohy a náhradní zálohy lze použíti k doplnění na válečný stav i vojenských osob z povolání přeložených do výslužby, a to důstojníků ve výslužbě bez věkového, omezení, rotmistrů ve výslužbě pak až do konce roku, v němž dovrší 60. rok věku.
Krom toho lze k válečné činné službě přidržeti ještě osoby uvedené v § 28 branného zák.
b) Podle úkolu jednotlivých složek.
Podle úkolu jednotlivých složek se branná moc rozčleňuje na zbraně a služby.
4. Útvary branné moci (vojenské útvary).
Vojenský útvar je nejširší organisační pojem, nadřaděný všem ostatním organisačním pojmům a znamená každou organisačně ucelenou vojenskou jednotku. Zahrnuje tedy v sobě nejen vojsková tělesa, vojenské úřady a ústavy a všechny jejich organisačně ucelené části, nýbrž i vyšší velitelství, odloučené oddíly a části, odloučená velitelství nebo správní oddělení, jakož i asistenční a strážní oddíly. Takovým způsobem vymezuje tento pojem též výnos MNO. čj. 11251 hl. št./l. odděl. 1932 (Věst. věc. MNO. 1933, č. 14, čl. 107).
Některé vojenské útvary mají ještě zvláštní pojmenování, které připomíná významné dějinné události nebo význačné osoby, činy a místa, mající většinou vztah k dějinám vojenských útvarů nebo k celému národu a státu; o takovém pojmenování rozhoduje president republiky na návrh ministra národní obrany.
U justiční služby vojenskou trestní soudní pravomoc vykonávají ,,vojenské úřady justiční”, k nimž patří: vojenské soudy (nejvyšší vojenský soud a vojenské soudy I. stolice) a vojenské úřady prokurátorské (generální vojenský prokurátor, vojenští prokurátoři), vojenská justiční služba správní, k níž patří i vojenská správa vězeňská (vojenské trestnice a vojenské věznice).
U duchovní služby; katolické duchovní správy, evangelické duchovní správy a duchovní správa církve československé.
U doplňovací služby: doplňovací okresní velitelství (jež jsou podle § 6, odst. 1., branných předpisů č. 141/1927 Sb. vojenskými doplňovacími úřady I. stolice) a doplňovací služba u velitelství sborů (jež byla do r. 1938 podle § 6, odst. 1., týchž předpisů vojenským doplňovacím úřadem II. stolice).
Vedle útvarů služeb třeba se zmíniti ještě o vědeckých a vzdělávacích ústavech (zařízeních) vojenské správy. Sem patří: m. j. vojenské školy (o nich bude pojednáno podrobněji ještě v části věnované vojenskému školství) a Památník osvobození.
Dále třeba tu uvésti vojenské orgány branné výchovy, jejichž působnost se zakládá na zákoně o branné výchově č. 184/1937 Sb. a na prov. nař. č. 109/1938 Sb. Jsou to okrsková velitelství branné výchovy (působící v I. stolici) a příslušné složky vyšších velitelství (působící v II. stolici); vojenským ústředím branné výchovy je ministerstvo národní obrany.
Pojmenování služeb není jednotné. Ačkoliv jejich působnost je z největší části jen správní (a to zpravidla vojensko-administrativní, výjimečně politicko-administrativní), nebývá u nich—. až na několik málo výjimek — výrazu ,,úřad” používáno. Jejich charakter jako ,,úřadů” je však v některých případech v příslušných předpisech výslovně zdůrazněn (na př. o doplňovacích okresních velitelstvích uvádějí branné předpisy výslovně, že to jsou vojenské doplňovací úřady).
Za správní působnost ovšem nelze pokládati činnost vojenských soudů, pokud vykonávají vojenskou trestní soudní pravomoc, třebaže je vojenské předpisy subsumují pod pojem ,,vojenských justičních úřadů”. Postavení vojenských soudů je úplně stejné jako postavení soudů civilních. § 26 voj. tr. řádu zdůrazňuje neodvislost vojenských soudců a pokud jde o sesazení s úřadu, prozatímní zproštění služby a dání na odpočinek, platí pro důstojníky justiční služby jako soudce táž ustanovení, jako pro soudce civilní. O kázeňském a kárném právu vojenských soudců platí ustanovení § 35 zák. č. 154/1923 Sb., k němuž bylo vydáno vlád. nař. č. 152/1927 Sb.; překládání vojenských soudců do výslužby z moci úřední upravuje zák. č. 23/1932 Sb., novelisovaný zák. č. 185/1937 Sb. Pro důstojníky justiční služby, kteří působí jako vojenští soudci, platí tedy některá ustanovení, odchylující se od ustanovení platných pro ostatní vojenské gážisty.
5. Vojenské podniky.
1. Odděleně od vlastní státní správy vojenské se vedou vojenské podniky, spravované podle zásad obchodního hospodaření ve smyslu zák. č. 404/1922 Sb. Jsou jimi podle vlád. nař. č. 206/1924 Sb., novelisovaného vlád. nař. č. 76/1928 Sb.:
vojenské lesní podniky
tiskárna MNO.
Tyto podniky se spravují podle zásad vlád. nař. č. 206/1924 Sb., podobně jako jiné státní podniky, na něž se vztahuje zák. č. 402/1922 Sb., a mají samostatné rozpočty.
V čele vojenských podniků jsou správní orgány zřízené podle cit. vlád. nař. č. 206/1924 Sb. Zaměstnanci vojenských podniků jsou v poměru soukromoprávním (na kolektivní nebo individuální smlouvu); zaměstnanci vojenských lesních podniků jsou v mezích stavů vládou systemisováných přijímání na služební řád, schválený vládou 9. V. 1935 (intim. předs. min. rady z 11. V. 1935, čj. 0506/1935 m. r.).
2. Od vojenských podniků uvedených v předcházející poznámce třeba lišiti vojenské ústavy, továrny, dílny, sklady a pod.; jsou to zařízení, patřící k vlastní státní správě vojenské (viz předcházející stať o ,,útvarech služeb”). Na ně se nevztahuje ani zák. č. 404/1922 Sb., ani vlád. nař. č. 206/1924 Sb., nýbrž pro ně platí vše to, co platí pro ostatní zařízení vlastní vojenské správy.
3. Vojenskými podniky nejsou ovšem s druhé strany ani podniky, na nichž je stát převážnou měrou podílníkem. Jsou to útvary, zřízené podle příslušných zákonných ustanovení jako společnosti akciové a pod. a platí pro ně všeobecná právní ustanovení jako pro jiné útvary podobného druhu, není-li v zákoně výslovně stanoveno něco jiného [na př. § 2, odst. 2., III., písm. b), zák. č. 54/1927 Sb. ve znění zák. č. 118/1938 Sb.].
6. Zvláštní orgány.
1. K přípravě a organisaci obrany státu byla zřízena Nejvyšší rada obrany státu (NROS.). Jejím předsedou je předseda vlády; ostatní členy jmenuje z členů vlády a je odvolává president republiky na návrh předsedy vlády. Jednání NROS. se účastní jako odborníci z oboru vojenského s hlasem poradním vždy generální inspektor branné moci a náčelník hlavního štábu branné moci; za branné pohotovosti státu se účastní jednání NROS. jako odborník z oboru vojenského hlavní velitel. Je-li některý z těchto funkcionářů nepřítomen anebo zaneprázdněn, vyšle k jednání NROS. zástupce, kterého k tomu určí. Předseda NROS. může k jednání této rady povolati i odborné poradce z jiných oborů.
NROS. byla zřízena původně usnesením vlády z 6. X. 1933, s nímž projevil president republiky jako vrchní velitel branné moci svůj souhlas. Pevného zákonného podkladu se jí dostalo hlavou II. zákona o obrané státu č. 131/1936 Sb. (§§ 9 až 17).
Za předpokladů uvedených v § 13 cit. zák. stávají se usnesení NROS. závaznými pro všechny členy vlády. Jednací řád NROS. byl schválen vládou usnesením z 9. IV. 1937 (intim. předs. min. rady z 10. IV. 1937, čj. 3131/12/S/37 m. r.).
Jako pomocný orgán je NROS. přidělen meziministerský sbor obrany státu (MSOS.), který k tomuto účelu zpracovává jednak, je-li toho třeba, podrobněji, na čem se NROS. usnese, jednak co mu tato rada k zpracování přidělí. MSOS. je složen ze zástupců předsednictva ministerské rady, všech ministerstev a kanceláře presidenta republiky; jeho jednací, řád byl schválen vládou usnesením z, 9. IV. 1937 (intim. předs. min. rady z 10. IV. 1937, čj. 3132/1773/4/S/37 m. r.).
Ve věcech branné výchovy je pomocným orgánem NROS. meziministerský sbor branné výchovy (MSBV.), zřízený § 7 zák. č. 184/1937 Sb. Tento sbor převzal ve věcech uvedených v § 12, odst. 1., písm. g) zákona o obraně státu působnost MSOS. Jeho jednací řád byl schválen vládou usnesením z 13. V. 1938 (intim. předs. min. rady z 19.V. 1938, čj. 13133/1938 m. r.).
2. Od NROS, třeba lišiti t. zv. armádní poradní sbor (APS.), zřízený rozkazem presidenta republiky z 30. XI. 1932 (Věst. věc. MNO. 1932, č. 53, čl. 446).
APS. se skládá z předsedy, jímž je ministr národní obrany, z místopředsedy, jímž je generální inspektor branné moci, a z členů řádných. Vedle řádných členů má APS. ještě členy mimořádné.
7. Vztah branné moci k četnictvu, finanční stráži a stráži obrany státu.
1. Četnictvo (předpisy o SNB. nebyly dosud vydány) je podle § 1 zák. o četnictvu č. 299/1920 Sb. vojensky organisovaný sbor strážní, podléhající vojenským trestním zákonům a soudům a vojenskému služebnímu řádu. Zák. č. 218/1920 Sb. byly záležitosti četnictva přikázány do oboru působnosti ministerstva vnitra; sem však přešly fakticky již hned po převratu.
Četnictvo není součástí branné moci. Četnické osoby se však stávají vojenskými osobami v činné službě [§ 1, odst. 1., písm. b), a odst. 3. branných předpisů č. 141/1927 Sb.]:
a) vykonávají-li vojenská cvičení (§ 5 cit. zák. o četnictvu);
b) přejdou-li za válečného stavu pod přímé velení vojska (§ 6 cit. zák.);
c) jsou-li přidrženy k výjimečné činné službě podle § 27 branného zák.;
d) jsou-li přidrženy k válečné službě za branné pohotovosti státu podle § 28, odst. 1., písm. b), branného zák.
Pokud jde o vzájemný poměr mezi vojskem a četnictvem, jsou příslušníci četnictva na roveň postaveni vojenským osobám stejné hodnosti (§ 21 zák. o četnictvu). Viz též zák. č. 139/1946 a 194/1946 Sb. Podrobně je tento poměr upraven ve vojenských služebních předpisech.
O četnictvu je podrobně pojednáno v hesle ,,Četnictvo“, k němuž se poznamenává, že §§ 13, 24 a 25 zák. o četnictvu byly novelisovány zák. č. 28/1928 Sb. a že četnictva se užívá významnou měrou ke službám ve stráži obrany státu, zřízené vlád. nař. č. 270/1936 Sb.
2. Finanční stráž je podle § 12 celního zák. č. 114/1927 Sb. a § 1 vlád. nař. č. 202/1930 Sb. ozbrojený a stejnokrojem opatřený sbor, jehož kázeň je přizpůsobena kázni vojenské. Vedle vlastních svých úkolů je tato stráž povinna střežiti státní hranice a dozírati na pohraniční osobní styk a na oběh zboží podle pokynů představených úřadů, daných v dohodě s příslušným odvětvím státní správy; finanční stráž spolupůsobí též podle zvláštních předpisů při vojenské ostraze státních hranic (§ 12 cit. celního zákona a § 6, č. 2 a 4, vlád. nař. č. 202/1930 Sb.).
Ani finanční stráž není složkou branné moci. Její příslušnicí se však stávají vojenskými osobami v činné službě [§ 1, odst. 1., písm. c) a d) a odst. 3 branných předpisů č. 141/1927 Sb.], jsou-li přidrženi:
a) k výjimečné činné službě podle § 27 branného zák.;
b) nebo k válečné službě podle § 28, odst. 1., písm. b), branného zák.
O finanční stráži jedná heslo ,,Finanční stráž“, k němuž se poznamenává, že podrobné předpisy o organisaci finanční stráže a o úpravě jejich služebních a některých platových poměrů byly vydány vlád. nař. č. 202/1930 Sb. a že finanční stráž je — podobně jako četnictvo a vojenské posily — významnou složkou stráže obrany státu, zřízené vlád. nař. č. 270/1936 Sb.
3. Vlád. nař. z 23. X. 1936, č. 270 Sb. byla zřízena stráž obrany státu, jejímž úkolem je ochrana neporušitelnosti státních hranic a nedotknutelnosti státního území a spolupůsobení při ochraně veřejného pořádku, klidu a bezpečnosti.
Stráž obrany státu je složena:
a) z příslušníků četnictva, policejních strážních sborů, obecní stráže bezpečnosti a vojenských osob;
b) z příslušníků finanční stráže a osob, majících postavení jiné veřejné stráže a jiných zaměstnanců státu, ústavů, podniků a fondů státních nebo státem spravovaných a zaměstnanců veřejnoprávních korporací, ústavů, podniků a fondů, ať ve služebním poměru veřejnoprávním či soukromoprávním, pokud jsou podle svého služebního poměru určeni k výkonu strážní, policejní a podobné služby.
Tyto osoby určí za příslušníky stráže obrany státu okresní národní výbor, a to pokud jde o osoby uvedené za písm. b), se souhlasem orgánu, kterému to svěří příslušný státní ústřední úřad. Vojenské osoby určí za příslušníky stráže obrany státu okresní národní výbor v souhlase s orgánem, jemuž to svěří MNO. K určení osob, které nejsou ve státní, zemské nebo okresní službě, je třeba jejich souhlasu.
Stráž obrany státu je vojensky organisována a vycvičena. Tito příslušníci podléhají při výkonu služby vojenským trestním zákonům a soudům.
Úprava kázeňského práva a řízení pro příslušníky stráže obrany státu přísluší ministerstvu vnitra v dohodě s MNO. a ministerstvem financí (přiměřeně podle předpisů o vojenském kázeňském právu a řízení). Pro vojenské osoby, které jsou příslušníky stráže obrany státu, platí předpisy o vojenském kázeňském právu a řízení.
Jako odborné poradce, po případě pro výkon funkce odborných referentů nebo velitelů přidělí příslušný ústřední úřad v dohodě s ministerstvem vnitra podle potřeby tomuto ministerstvu a politickým (státním policejním) úřadům důstojníky vojska, po případě úředníky z oboru ministerstev financí, železnic a post.
Stráž obrany státu je podřízena, pokud jde o její službu, politickým (státním policejním) úřadům. Není složkou branné moci. V případech však, které určí MNO. v dohodě s ministerstvem vnitra (§ 13 vlád. nař. č. 270/1936 Sb.), může býti stráž obraný státu vyňata z podřízenosti politickým (státním policejním) úřadům a podřízena vojenskému velení.
Příslušníci stráže obrany státu, kteří v r. 1938 v souvislosti s bojem proti nepřátelské protistátní činnosti v pohraničí utrpěli újmu na životě, osobní svobodě nebo zdraví, posuzují se podle zák. č. 255/1946 Sb. stejně jako účastníci národního boje za osvobození.
8. Spolky pěstující vojenský výcvik.
1. Podle § 28, odst. 1., písm. b), branného zák. mohou býti mimořádným opatřením presidenta republiky po slyšení vlády přidrženi k válečné službě též členové spolků pěstujících vojenský výcvik ve věku od 17 do 60 let, pokud nejsou již jinak povoláni k vykonávání válečné služby podle svého branného poměru.
Tyto spolky jsou útvary zřízené na spolkovém základě a nejsou složkou branné moci; jejich členové se však stávají příslušníky branné moci (vojenskými osobami) jakmile bylo učiněno mimořádné opatření podle § 28, odst. 1., písm. b, branného zák. [§ 1, odst. 1., písm. e), a 3, a § 206, odst. 2., branných předpisů]. K těmto spolkům náležely spolky, sdružené ve Svazu národních gard RČS., v Čs. národním svazu střeleckém, v Čs. obci střelecké a v Akademické legii RČS. Všechny tyto spolky se na počátku r. 1939 sloučily v jednotnou organisaci ,,Národní střelecké gardy“ sdružené ve Svazu těchto gard.
Nyní je podle dekretu presidenta republiky č. 125/1945 Sb. jedinou celostátní organisaci určenou pro veškerý branný výcvik Svaz brannosti, ve kterém se sloučily Svaz československého důstojnictva. Svaz národních střeleckých gard. Svaz československých rotmistrů a Svaz československých záložníků.
Svaz brannosti cvičí vojensky organisované jednotky, aby se jich mohlo použiti podle § 28 branného zákona, podle § 206 branných předpisů a podle jiných ustanovení jako stráží, strážních oddílů, bojových svazů, pomocných služeb vojenských, protiletecké ochrany, výpomoci při ochraně hranic, při živelních pohromách a pod.
III. Potřeby branné moci po stránce osobní.
1. Všeobecné poznámky.
1. Osobní potřeby, nutné k plnění svých úkolů,ukojuje branná moc v době mírové:
a) vojenskými osobami v činné službě, k nimž patří:
aa) vojenské osoby (důstojníci a rotmistři) z povolání,
bb) déle sloužící a jiné osoby konající další činnou službu,
cc) vojenské osoby, přidržené k vykonávání povinné činné služby na základě branné povinnosti;
b) občanskými zaměstnanci vojenské správy, k nimž patří:
aa) občanští státní zaměstnanci, a to státní (pragmatikální) úředníci a zřízenci, státní zaměstnanci v pomocné kancelářské službě a pomocní zřízenci,
bb) smluvní zaměstnanci vojenské správy, a to smluvní zaměstnanci vyšších služeb, dělnictvo, myčky a uklizečky;
c) jinými občanskými osobami, povinnými k osobním službám a úkonům podle zvláštních zákonných ustanovení (viz následující stať 8).
2. Za branné pohotovosti státu (§ 57 zák. č. 131/1936 Sb.) používá branná moc vedle osob uvedených pod č. 1 k plnění svých úkolů ještě:
a) osob, které se přidrží k válečné službě podle ustanovení § 28 branného zák.;
b) vozků a průvodců dopravních prostředků podle § 22, odst. 1., § 31, odst. 2., a § 40, odst. 3., zák. č. 117/1924 Sb. ve znění opatření Stálého výboru č. 295/1938 Sb. (viz vyhl. č. 296/1938 Sb.);
c) osob, které se povolají k plnění osobních úkonů ve prospěch branné moci podle hlavy V, části, 2, oddílu 3 (§§ 66 až 78), zák. č. 131/1936 Sb., po případě se přiberou k jiné osobní účasti ve prospěch branné moci podle hlavy V, části 2, oddílu 4 (§§ 79 a 80), téhož zák.;
d) osob, které se povolají k plnění zvláštních úkonů podle § 3 branného zák. a §§ 307 až 331 branných předpisů č. 141/1927 Sb.;
e) státních a jiných veřejných zaměstnanců, které branné moci přidělí k plnění určitých úkolů jejich služební úřady podle ustanovení § 64 zák. č. 131/1936 Sb. a příslušných služebních pragmatik (řádů atd.).
3. Za mimořádných dob (§ 139 zák. č. 131/1936 Sb.) může branná moc použíti k plnění svých úkolů vedle osob uvedených pod č. 1.;
a) bylo-li nařízeno mimořádné (výjimečné) cvičení podle § 22, odst. 4., branného zák., též vozků a průvodců uvedených v předcházející poznámce pod č. 2, písm. b);
b) bylo-li nařízeno mimořádné opatření podle § 27 branného zák., též osob uvedených v § 27, odst. 3., právě uvedeného zákona, jakož i vozků a průvodců uvedených v předcházející poznámce pod č. 2, písm. b);
c) byla-li zavedena účinnost hlavy V, části 2, oddílu 3 a 4 [§ 139, odst; 1., písm. c), zák. č. 131/1936 Sb.], osob, které se podle těchto ustanovení povolají k plnění osobních úkonů anebo přiberou k jiné osobní účasti ve prospěch branné moci.
2. Branná povinnost.
1. O branné povinnosti bylo podrobně pojednáno v hesle ,,Branná povinnost”.
Se zřetelem k změnám, provedeným zákony později vydanými, třeba však připojit některé doplňující poznámky.
2. Trvání branné povinnosti vojenských osob z povolání bylo prodlouženo zák. č. 29/1934 Sb. tak, že důstojníci z povolání podléhají této povinnosti bez jakéhokoli časového omezení, a to i když nejsou přeloženi do výslužby. Rotmistři z povolání podléhají branné povinnosti po dobu své činné služby; po přeložení do výslužby přísluší jim branná povinnost až do konce roku, v němž dokončí 60. rok věku. 3. Osobám trvale se zdržujícím v mimoevropských zemích byly poskytnuty rozsáhlé úlevy ve vykonávání branné povinnosti, které v některých případech mohou dosáhnouti až úplného osvobození od vykonávání této povinnosti (vlád. nař. č. 52/1932 Sb.).
4. Roční kontingent branců, určený zák. č. 53/1927 Sb. ve výši 70000 branců může ministr národní obrany se souhlasem vlády zvýšiti, a to podle zák. č. 26/1937 Sb. bez jakéhokoli číselného omezení, poněvadž původní omezení, stanovené po té stránce zák. č. 66/1932 Sb., bylo zrušeno. Tato ustanovení bude však třeba přizpůsobiti změněným poměrům.
5. Délka vojenské služby presenční byla zák. č. 66/1932 Sb. stanovena pro brance, odvedené v r. 1933 nebo později, v trvání 14 měsíců. To se však v praxi nijak — až na nepatrné výjimky — neprojevilo, nýbrž zák. č. 267/1934 Sb. byla zavedena pro brance, odvedené v r. 1933 nebo později, presenění služba dvouletá. Přechodně byla délka presenční služby upravena dekretem presidenta republiky č. 84/1945 Sb.
Pokud pak jde o vojenský výcvik příslušníků náhradní zálohy, byl zák. č. 267/1934 Sb. prodloužen z 12 neděl na 5 měsíců.
3. Vojenské osoby.
a) Pojmová vymezení.
1. Vojenskými osobami jsou osoby, které
a) byly zařáděny do branné moci po svém odvedení, provedeném podle čsl. branného zákona, anebo
b) byly převedeny do branné moci ze svého dřívějšího branného poměru podle přechodných ustanovení § 59 branného zák. a vlád. nař. č. 470/1920 Sb., zák. č. 72/1946 Sb., dekretu presidenta republiky č. 83/1945 Sb. a zák. č. 14/1946 Sb. o vojenské službě žen.
Obě tyto skupiny osob jsou příslušníky vojska ve vlastním smyslu slova [§ 1, odst. 1., písm. a) branných předpisů č. 141/1927 Sb.].
Mimoto pokládají cit. branné předpisy za vojenské osoby i osoby, uvedené v § 1, odst. 1., písm. c), d) a e) těchto předpisů; pokud byly přidrženy k vykonávání služeb tam uvedených, třebaže nevyhovují podmínkám nahoře popsaným, t. j. nestaly se příslušníky vojska na základě odvodu anebo převodu podle příslušných ustanovení branného zákona.
Osoby, u nichž nejsou splněny podmínky uvedené v předcházejících odstavcích, nemohou se stát vojenskými osobami, mohou však za určitých podmínek být ,,příslušníky branné moci“. Tento pojem je tedy širší, poněvadž sem patří i osoby, uvedené v § 1, odst. 1., písm. f) a g) cit. branných předpisů a v § 73, odst. 2., zák. o obraně státu č. 131/1936 Sb.
2. Vojenské osoby mohou příslušeli k různým branným poměrům. Nejdůležitější z nich jsou tyto branné poměry:
a) branci v presenční službě,
b) déle sloužící anebo jiné osoby v další činné službě,
c) vojenské osoby z povolání,
d) příslušníci zálohy a náhradní zálohy,
e) vojenské osoby ve výslužbě.
Příslušníky branných, poměrů uvedených za písm. a) až c) mohou býti jen vojenské osoby v činné službě, kdežto příslušníky branných poměrů uvedených v písm. d) a e) jsou zásadně vojenské osoby mimo činnou službu; ty se však — povoláním k výkonu činné služby — stávají vojenskými osobami v činné službě.
3. Vojenskými osobami v činné službě jsou:
a) branci, vykonávající vojenskou presenční službu anebo vojenský výcvik příslušníků náhradní zálohy;
b) déle sloužící a jiné osoby v další činné službě;
c) vojenské osoby z povolání (činně sloužící, na dovolené s čekaným a bez platu);
d) příslušníci zálohy a náhradní zálohy, kteří vykonávají cvičení ve zbrani (služební), výjimečnou činnou službu podle § 27 branného zák. nebo činnou službu následkem nařízené mobilisace;
e) vojenské osoby ve výslužbě, které konají činnou službu v míru nebo následkem nařízené mobilisace;
f) osoby, které vykonávají činnou službu za branné pohotovosti státu po předčasném nebo opětném odvodu, počítajíc v to i dobrovolníky na dobu války;
g) příslušníci četnictva, kteří vykonávají vojenská cvičení, nebo přešli za válečného stavu pod přímé velení vojska anebo byli přidrženi podle § 27 (§ 28) branného zák. k výjimečné (válečné) službě;
h) příslušníci finanční stráže, kteří byli přidrženi podle § 27 (§ 28) branného zák. k výjimečné (válečné) službě; ch) členové Svazu brannosti, kteří byli přidrženi podle § 28 branného zák. k válečné službě,
4. K vojenským osobám mimo činnou službu patří:
a) vojenské osoby na trvalé dovolené (§ 289, odst. 2., branných předpisů);
b) příslušníci zálohy, kteří nevykonávají činnou službu uvedenou pod č. 3, písm. d);
c) příslušníci náhradní zálohy, kteří nevykonávají vojenský výcvik anebo činnou službu uvedenou pod č. 3, písm. d);
d) vojenské osoby z povolání přeložené do výslužby, které nevykonávají činnou službu uvedenou pod č. 3, písm. e);
e) osoby, které neodůvodněně nenastoupily do presenční služby (§ 289, odst. 4., branných předpisů).
5. Podle vojenských hodnost jsou vojenské osoby (bez rozdílu, ke kterým branným poměrům patří) seskupeny takto:
a) důstojníci (resp. podle terminologie platového zákona vojenští gážisté zařádění do služebních tříd), k nimž patří:
aa) generálové (armádní generál, divisní generál a brigádní generál [po případě u služeb generál]); toto označování generálských hodností bylo zavedeno namísto dřívějšího označení generálů V. až II. hodnostní třídy čl. I rozkazu presidenta republiky z 16. XII. 1927 (Věst. věc. MNO. 1927, č. 65, čl. 691);
bb) vyšší důstojníci (plukovník, podplukovník, major a štábní kapitán); hodnost štábního kapitána byla zavedena usnesením vlády z 25. XI. 1921 (Věst. věc, MNO. 1921, č. 59, čl. 574);
cc) nižší důstojníci (kapitán, nadporučík, poručík a podporučík);
b) rotmistři (resp. podle terminologie platového zákona vojenští gážisté mimo služební třídy), k nimž patří:
štábní praporčík (tato hodnost byla zavedena rozkazem presidenta republiky z 8. VI. 1938 [Věst. věc. MNO. 1938, č, 33, čl. 227]), praporčík, štábní rotmistr a rotmistr;
c) mužstvo (počítajíc v to i déle sloužící), k němuž patří:
aa) poddůstojníci (rotný, četař, desátník a svobodník);
bb) vojíni.
6. Vojensko-organisačně jsou důstojníci a rotmistři rozděleni do několika stavovských skupin, z nichž některé patří do stavovských skupin zbraní a některé do. stavovských skupin služeb.
Tyto stavovské skupiny mají v oboru vojenské služby význam pro určení služebního stáří mezi důstojníky a rotmistry stejné hodnosti.
b) Povinnosti vojenských osob.
aa) Povinnosti vojenských osob v činné službě.
1. Základní povinnosti čsl. vojáka jsou uvedeny ve voj. služebních předpisech. Jsou to jednak povinnosti, které má každý jiný občan, jednak zvláštní povinnosti, které má jen voják a jimž ostatní osoby nepodléhají (t. zv. vojenské povinnosti).
Tyto povinnosti má na mysli i přísaha, kterou příslušníci vojska podle zák. č. 169/1919 Sb. přísahají, že ,,budou poslušní presidenta a vlády ČSR, a všech svých velitelů presidentem a vládou ustanovených, že budou bez odmluvy plniti jejich nařízení vždy a všude, i v nebezpečí, bez váhání a odporu, že svých vojsk neopustí, ale i životy své ochotně dají na ochranu vlasti a za její svobodu, že budou druh druha milovati, při sobě věrně státi, v nebezpečí se neopouštěti, ale až do konce se brániti, tak jak to káže mužná čest a vědomí povinností občanských”.
Porušení povinností, kterých se vojenské osoby dopustí, trestají podle povahy věci soudy (vojenské trestní právo), kázeňští představení (vojenské kázeňské právo), anebo kárné výbory vojenských gážistů (vojenské kárné právo).
2. Vojenský trestní zákon obsahuje celé hmotné právo, tedy nejen ustanovení odlišná od trestních zákonů obecných, nýbrž i ustanovení s nimi shodná; je to tedy trestní zákon úplný. Připravovaná osnova nového vojenského trestního zákona však tento systém patrně opustí, a stanoví jen odchylky od obecného trestního zákona; k nim patří zejména ustanovení o vojenských trestných činech (vojenských zločinech a vojenských přečinech), jichž podstatu tvoří porušení vojenských povinností.
Vojenským trestným činům je věnován druhý díl dosud platného vojenského trestního zákona. § 143 tohoto zákona uvádí jako vojenské povinnosti resp. —- podle terminologie jím používané — jako ,,zvláštní povinnosti vojenské služby a vojenského stavu” poslušnost, věrnost, bdělost, statečnost, šetření kázně, pořádku a služebních předpisů vůbec, jakož i zachování vojenské cti. Tyto povinnosti se podle § 144 voj. trest. zák. přestupují porušením subordinace, vzpourou a odbojem, zprotivením nebo jiným neuctivým chováním k vojenské stráži (všechny tyto trestné činy jsou podle svého obsahu porušením povinné poslušnosti), zběhnutím a osnováním spiknutí k zběhnutí (porušení povinné věrnosti), opominutím ve službě strážní (porušení povinné bdělosti), zbabělostí (porušení povinné statečnosti), rušením kázně a pořádku (porušení povinnosti šetřiti kázně a pořádku), nešetřením služebních předpisů a sebezmrzačením (oba tyto trestné činy lze zařaditi pojmově pod porušení povinnosti šetřiti služebních předpisů) a pozbytím nároku na čest jiných a zejména druhů (porušení povinnosti zachovávati vojenskou čest); tato poslední skupina však již do oboru vojenského trestního práva nepatří; poklesky důstojníků a rotmistrů s hlediska poškození nebo ohrožení dobrého jména vojska náleží nyní do vojenského kárného práva a stíhají je kárné výbory vojenských gážistů.
Toto rozdělení není dokonalé, poněvadž jednak nevystihuje vždy pravou podstatu, jednak vytváří skupiny, do nichž zahrnuje trestné činy zcela různorodé, což platí zejména o trestných činech zařáděných do hlavy o rušení kázně a pořádku a do hlavy o nešetření služebních předpisů vůbec.
V nauce byly učiněny pokusy o jiné theoretické roztřídění vojenských povinností a trestných činů na ně se připínajících. Lze tu uvésti zejména Lelewerův ,,Grundriß des Militärstrafrechts“, v němž se vojenské povinnosti roztřidují na povinnost služební, povinnost bezvadně vykonávati jednotlivé služby, povinnost poslouchati a ctíti představené a stráže, povinnost podrobiti se služebnímu pořádku, povinnost pečovati o podřízené a zacházeti s nimi podle předpisů, povinnost statečnosti, povinnost znáti a zachovávati pravidla válečného umění, povinnost vyhnouti se ohrožení ozbrojené moci, povinnost zachovávati mezinárodní právo a válečné obyčeje a povinnost pečovati o válečný materiál.
Osnova připravovaného vojenského trestního zákona kombinuje při rozdělení vojenských trestných činů několik hledisek a dělí je na tyto skupiny:
a) vyhýbání se vojenské službě,
b) trestné činy proti služebním povinnostem,
c) trestné činy proti vojenské podřízenosti.
d) trestné činy proti vojenské kázni a pořádku,
e) zneužití vojenské nadřízenosti,
f) ohrožení bezpečností vojska,
g) trestné činy proti válečnému právu.
3. Zvláštní povinnosti vojenské služby a vojenského stavu, uvedené v předcházející poznámce, mají v naší armádě všechny vojenské osoby do branné moci zařaděné, jak bylo výslovně stanoveno rozkazem presidenta republiky z 18. IV. 1924, Věst. věc. MNO. 1924, č. 29, čl. 269.
Před převratem — až do vydání cís. nař. č. 157/1914 ř. z. resp. uh. nař. č. 5490/1914 M. E. — mohla se trestných činů podle druhého dílu vojenského trestního zákona dopustiti jen taková vojenská osoba, která slavně slíbila vojenskou služební přísahou, že bude zachovávati zvláštní povinnosti vojenského stavu (bud přísahou na válečné články [přísaha kombatantů], anebo přísahou na zvláštní stanovy [přísaha některých služeb, která se však od r. 1870 přestala vykonávati]). Na počátku světové války byla věc cit. normami, v. r. 1914 vydanými, upravena tak, že druhému dílu vojenského trestního zákona byly podřízeny i vojenské osoby nepřísahavší na válečné články, které trestné činy spáchaly v době, kdy náležely k mobilisující nebo mobilisované části branné moci. Zák. č. 9/1918 Sb. přenesl účinky vojenské služební přísahy na zařádění do branné moci a nařízení národního výboru č. 21/1918 Sb. (resp. později zák. č. 169/1919 Sb.) zavedlo jednotnou přísahu pro celou brannou moc, čímž byla zrušena dřívější přísaha na válečné články.
Spornou otázku, zda druhému dílu vojenského trestního zákona o vojenských trestných činech podléhají všechny vojenské osoby zařáděné do branné moci, či jen příslušníci skupin, pro které byla dříve předepsána přísaha na válečné články, rozhodla judikatura (č. 289 Sb. rozh. nejv. voj. soudu) ve smyslu alternativy první, přihlédnuvši zejména k cit. rozkazu presidenta republiky z 18. IV. 1924.
Nečiní se tedy, pokud jde o podřízení druhému dílu vojenského trestního zákona, rozdílu mezi kombatanty a nekombatanty (mezi příslušníky zbraní a služeb), nýbrž jen mezi osobami vojenskými a ostatními osobami podřízenými pravomoci vojenských soudů; první skupina osob uvedenému druhému dílu vojenského trestního zákona podléhá, kdežto druhá nikoliv. O příslušnosti vojenských soudů pro vojenské osoby v činné službě bude pojednáno ještě poněkud podrobněji ve stati 10a), č. 2.
4. Jednání a opominutí, jež tvoří skutkovou podstatu vojenských přečinů, nemusí býti projednávána vždy soudy, nýbrž lze je vyříditi kázeňsky, má-li vojenský představený, jemuž přísluší kázeňská pravomoc, kázeňské potrestání za dostatečné [§ 2, odst. 1., písm. c), zák. č. 154/1923 Sb.].
Kázeňská pravomoc se vztahuje dále ještě na:
a) vojenské kázeňské přestupky, t. j. jednání a opominutí, která se příčí vojenským služebním předpisům nebo jiným všeobecným či zvláštním nařízením, pokud jejich stíhání nenáleží podle zákonných předpisů soudům [§ 2, odst. 1., písm a), zák. č. 154/1923 Sb.];
b) správní kázeňské přestupky, t. j. jednání a opominutí, jichž stíhání jinak přísluší politickým (policejním) úřadům, není-li v zákoně výslovně stanoveno, že trestní pravomoci těchto úřadů podléhají i osoby podrobené vojenské kázeňské pravomoci; takového zákona dosud není [§ 2, odst. 1., písm. b), zák. č. 154/1923 Sb.].
O vojenském kázeňském právu bylo podrobněji pojednáno v hesle ,,Kázeňské a kárné právo vojenské".
5. Povinnosti, o nichž bylo až dosud jednáno, mají všechny vojenské osoby v činné službě, a to jak důstojníci a rotmistři, tak i příslušníci mužstva.
Důstojníci a rotmistři jsou však vedle toho ještě povinni, ve svém jednání a počínání vyvarovati se všeho, čím by bylo poškozeno nebo ohroženo dobré jméno vojska, t. j. čím by byl nebo mohl být o vojsku v očích veřejnosti vzbuzen úsudek nepříznivý; tyto povinnosti se nazývají povinnosti stavovské.
Porušení stavovských povinností se neprojednává ani v trestním řízení soudním (jak tomu bylo původně podle vojenského trestního zákona), ani v řízení kázeňském, nýbrž ve zvláštním řízení před kárnými výbory vojenských gážistů podle zák. č. 154/1923 Sb. ve znění zák. č. 55/1927 a 64/1935 Sb. (vyhl. č. 65/1935 Sb.) se změnou vl. nář. č. 49/1946 Sb.
O vojenském kárném právu bylo podrobněji pojednáno rovněž v hesle ,,Kázeňské a kárné právo vojenské". Třeba k tomu poznamenati, že novelou č. 64/1935 Sb. bylo kárným výborům odňato projednávání porušení povinností úředních a služebních, takže působnost těchto výborů zůstala omezena jen na vyšetřování a posuzování porušení povinností stavovských, t. j. poklesků důstojníků a rotmistrů, jimiž bylo poškozeno nebo ohroženo dobré jméno vojska. Tím ovšem zůstala nedotčena pravomoc kárných výborů podle § 17 zák. č. 147/1933 Sb., týkající se vyšetřování a posuzování protistátních činů uvedených v právě uvedeném zákoně; tyto činy stíhají kárné výbory vojenských gážistů, a to nejen pokud jde o důstojníky a rotmistry, nýbrž i pokud jde o příjemce vojenských zaopatřovacích platů, kteří hodnosti důstojníků a rotmistrů nemají (pozůstalí po důstojnících a rotmistrech, déle sloužící s výslužným podle zák. č. 83/1932 Sb. a jejich pozůstalí, legionáři s vojenskými zaopatřovacími platy a jejich pozůstalí, vojenští a váleční pensisté, příjemci platů povolených podle volné úvahy a příjemci darů z milosti). To platí i po dobu zvýšené ochrany státu (jejíž počátek byl stanoven vlád. nař. č. 188/1933 Sb. na den 9. X. 1933), nerozhodne-li MNO., že tu neb onu věc má projednat zemský kárný soud na ochranu republiky (§ 6 cit. zák.).
Pro dobu branné pohotovosti státu byla ustanovení platná pro kárné řízení v míru, zjednodušena vlád. nař. č. 211/1936 Sb.
6. Vojenské osoby v činné službě jsou povinny nahraditi škodu, kterou způsobily vojenské správě porušením služebních povinností. Předpisy, které o tom pro vojenské osoby v činné službě platí, jsou jiné než předpisy platné v jiných oborech státní správy. Jsou obsaženy v zák. č. 72/1887 ř. z. a zák. čl. XXXV/1887, jakož i v příslušných prováděcích předpisech (viz Dr. Wopršalek, ,,Řízení o náhradě škody u vojenských úřadů").
7. O tom, jaká další omezení přináší vojenským osobám v činné službě tato služba zejména v životě občanském, bude pojednáno v stati 10 této části.
bb) Povinnosti vojenských osob mimo činnou službu.
1. To, co bylo uvedeno v předcházející stati, platí v plném rozsahu i o vojenských osobách mimo činnou službu, jakmile jsou povolány do činné služby; tím okamžikem se stanou z nich vojenské osoby v činné službě se všemi právy a povinnostmi, jež takové osoby mají.
Jinak však uvedené povinnosti platí pro vojenské osoby mimo činnou službu jen tehdy, je-li v dotčeném právním ustanovení stanoveno, že se vztahují i na vojenské osoby mimo činnou službu, po případě není-li v něm omezení, že platí jen pro vojenské osoby v činné službě.
2. Pokud jde o povinnosti, jimž podléhají vojenské osoby mimo činnou službu, třeba především se zmínit o zvláštních povinnostech, které se zřetelem k svému vojenskému (brannému) poměru mají důstojníci a rotmistři mimo činnou službu (v záloze a ve výslužbě). Jsou povinni plniti závazky, jež jim příslušné vojenské služební předpisy ukládají. Ne- plní-li v době, kdy nekonají činnou službu vojenskou, opětovně svých povinností, anebo odmítnou-li je vůbec plniti, mohou být zbaveni správním opatřením ministra národní obrany své vojenské hodnosti (§ 33 zák. č. 154/1923 Sb.).
3. Důstojníci a rotmistři mimo činnou službu jsou dále povinni — stejně tak, jako důstojníci a rotmistři v činné službě — ve svém jednání a počínání vyvarovat se všeho, čím by bylo poškozeno nebo ohroženo dobré jméno vojska; dopustí-li se takových poklesků, zavede se s nimi řízení před příslušným kárným výborem.
4. Vojenské kázeňské pravomoci podléhají vojenské osoby mimo činnou službu:
a) pro vojenské kázeňské přestupky, jichž se dopustily ve vojenském stejnokroji;
b) pro nešetření předpisů o úschově, odevzdání a utajení vojenských důvěrných pomůcek, které služebně převzaly jako vojenské osoby anebo jich i jinak nabyly;
c) jsou-li důstojníky a rotmistry mimo činnou službu, mimo to ještě pro vojenské kázeňské přestupky, jichž se dopustily v písemném styku s vojenskými velitelstvími (úřady) a pro nezachování tajnosti o tom, o čem se dověděly během kárného řízení, jehož se zúčastnily jako obhájci anebo osoby jinak při řízení činné nebo účastné.
5. Nejdůležitější povinností, kterou vojenské osoby mimo činnou službu mají, je povinnost dostavit se k vykonávání činné služby (zejména cvičení, mimořádné činné služby podle § 27 branného zák. a činné služby za mobilisace) ihned, jakmile byly do ní povolány (individuálně svolávacím lístkem anebo všeobecně vyhláškou). Dlejí-li v době vyhlášení všeobecné mobilisace v cizině, jsou povinny dostaviti se neprodleně do činné služby bez zvláštního zavolání, jakmile je veřejně známo, že byla nařízena všeobecná mobilisace (§ 26, odst. 2., branného zák.). Neuposlechnutí povolávacího rozkazu resp. nedostavení se k vojenské službě bez zvláštního zavolání se přísně trestá vojenskými soudy podle ustanovení §§ 47 až 51 branného zák.
6. Pokud vojenské osoby mimo činnou službu — vzhledem k svému vojenskému (brannému) poměru — podléhají určitým omezením v životě občanském, o tom pojednává stát 10 této části.
4. Déle sloužící.
1. Déle sloužícími jsou vojenské osoby, konající dobrovolnou další činnou službu podle § 19 branného zák., do níž byly přijaty podle služebního předpisu o déle sloužících. Tento předpis stanoví podmínky, jimž musí uchazeči o přijetí do poměru déle sloužících vyhovovati.
Počet déle sloužících stanoví podle § 1, odst. 2., zák. č. 83/1932 Sb. vláda po návrhu ministra národní obrany.
2. Platové, zaopatřovací a některé další poměry déle sloužících byly upraveny zák. č. 83/1932 Sb. a vl. nařízením č. 111/1934 Sb. Po dobu činné služby mají déle sloužící nárok na vstupní prémii, měsíční prémie a jiné náležitosti. Vlád. nař. č. 111/1934 Sb. stanovilo některé další podrobnosti, zejména pokud jde o dovolenou po dobu předchozí přípravné praxe, předepsané pro propůjčení služebního místa déle sloužícím vyhrazeného. Mimoto stanovilo toto vládní nařízení výši odbytného, které se déle sloužícím přiznává, a to po 5 letech strávených v poměru déle sloužícího v částce 6000 Kčs a po 8 letech v částce 12000 Kčs; přijme-li déle sloužící takové odbytné, zanikne jeho nárok na propůjčení služebního místa podle zák. č. 54/1927 Sb. (ve znění zák. č. 118/1938 Sb.), jakož i nárok na event. zaopatření podle zák. č. 83/1932 Sb. a vl. nař. č. 111/1934 Sb.
I po této úpravě zůstali déle sloužící vojenskými osobami v další činné službě a nestali se snad vojenskými osobami z povolání resp. státními zaměstnanci; jejich poměr k vojenské správě je tedy poměrem osob vázaných služební povinností podle branného zákona a nikoliv zároveň též poměrem zaměstnaneckým.
Podle zák. č. 37/1946 Sb. byly déle sloužícím upraveny měsíční prémie, příspěvky na děti a byt, jakož i zvláštní přídavky. Tyto zvláštní přídavky nejsou součástí pensijní základny. Služební a platové poměry délesloužících poddůstoinic i sou upraveny v zák. č. 19/1947 Sb.
O déle sloužících, zvláště pak o jejich umisťování v civilních službách, bylo pojednáno v hesle ,,Déle sloužící poddůstojníci”. Třeba však poznamenati, že další právní vývoj přinesl četné změny, k nimž patří, pokud jde o umisťování déle sloužících v civilních službách, zejména novelisace zák. č. 54/1927 Sb., provedená zák. č. 111/1938 Sb. (viz vyhl. č. 119/1938 Sb.) a vl. nař. č. 238/1946 Sb.
Touto novelou byl především okruh míst déle sloužícím vyhrazených nově upraven tak, že se déle sloužícím nyní vyhrazují:
I. ve státní službě služební místa:
a) vojenských gážistů mimo služební třídy (plným počtem);
b) četnických gážistů mimo služební třídy (dvěma třetinami);
c) služební místa zřízenců (pomocných zřízenců) finanční a vězeňské stráže (dvěma třetinami);
d) služební místa zaměstnanců kancelářské služby v oboru vojenské správy (čtyřmi pětinami);
e) ostatní místa úředníků, pro jichž ustanovení je předepsáno nižší než úplné středoškolské vzdělání (vyjímajíc úředníky důchodkové kontrolní služby), gážistů mimo služební třídy, podúředníků, zřízenců, pomocných zřízenců a zaměstnanců v pomocné kancelářské službě u státních úřadů, soudů, státních nebo státem spravovaných podniků a fondů, počítajíc v to i podniky spravované podle zásad obchodního hospodaření (nejméně jednou polovinou resp., jde-li tu o místa v oboru vojenské správy, plným počtem);
II. ve službě všech veřejnoprávních korporací a ústavů (jmenovitě i všech nositelů veřejnoprávního sociálního pojištění), jejich nebo jimi spravovaných podniků, fondů a zařízení:
služební místa, jež co do povahy služby a předepsaného vzdělání odpovídají služebním místům uvedeným pod č. I, písm. e) (nejméně jednou polovinou);
III. služební místa (jež se určí dohodou mezi MNO. a příslušným ministerstvem), a to nejméně jednou polovinou, u těchto podniků:
a) u soukromých podniků sloužících veřejné dopravě železniční a paroplavební;
b) u podniků, u nichž jest stát převážnou měrou podílníkem;
c) u podniků státem trvale subvencovaných nebo zaručených, k jichž zřízení je třeba státního povolení, u těch pak, které jsou již povoleny, jsou-li podle svých stanov, koncesních listin nebo zákona povinny, aby při obsazování míst přihlížely k déle sloužícím a legionářům.
4. Podmínkou propůjčení vyhrazeného služebního místa je, pokud jde o dobu strávenou v poměru déle sloužícího, aby tato doba činila nejméně deset let, leč by se žadatel stal před uplynutím této doby následkem vojenské služby k řadové službě nezpůsobilým; služební místa vojenských a četnických gážistů, zřízenců finanční stráže, uniformovaného policejního strážního sboru a dozorčí stráže ve vězeňských ústavech mohou býti propůjčena déle sloužícím, kteří v poměru déle sloužícího setrvali nejméně šest let.
5. Novela č. 118/1938 Sb. klade důraz na přiměřené zhodnocení doby strávené v poměru déle sloužícího, a to částečně, ustanoveními, pojatými přímo do zákona, částečně odkazem na vládní nařízení, jež bude o věci vydáno, při čemž zákon dává pro toto nařízení určité směrnice (§ 7 ve znění cit. zák. č. 118/1938 Sb.). Až dosud bylo na zhodnocení uvedené doby pamatováno jen ustanovením o započtení této doby v mezích vlád. nař. č. 58/1934 Sb. Nové předpisy o hodnocení služby déle sloužících má vl. nařízení č. 238/1946 Sb., jímž bylo vl. nař. č. 58/1934 Sb. zrušeno. O délesloužících poddůstojnících býv. vládního vojska viz zák. č. 29/1947 Sb.
5. Jiné osoby v další činné službě.
1. Vedle déle sloužících mohou býti v další činné službě ještě některé jiné osoby, jichž výpočet je obsažen v § 136, odst. 2., písm. a), b), d), e), §§ 138 a 138a) branných předpisů č. 141/1927 Sb. (ve znění vlád. nař. č. 224/1934 Sb.).
2. Zvláštní zmínky zasluhují důstojníci (podporučíci a poručíci) v další činné službě, kterážto instituce byla zavedena vlád. nař. č. 224/1934 Sb. [§ 138 a) cit. branných předpisů].
Těmito důstojníky vypomáhá si vojenská správa při zdolávání závažných úkolů, které v dnešní době má a jichž nelze obstarati systemisovánými počty vojenských a občanských zaměstnanců, a to ve služebních oborech, jež stanoví předpisy vydané MNO.; tyto předpisy určují též podmínky, jimž musí uchazeči o přijetí do další činné služby vyhovovat. Důstojníci v další činné službě nejsou vojenskými osobami z povolaní. Po dobu činné služby přísluší jim platové náležitosti jako důstojníkům v záloze, konajícím činnou službu vojenskou (§ 119 platového zákona). O event. zaopatření v případě ztráty (zmenšení) způsobilosti k občanskému povolání, jakož i o zaopatření jejich pozůstalých platí všeobecná ustanovení o zaopatření důstojníků v záloze podle zák. č. 76/1922 Sb.
Až dosud nepřísluší důstojníkům v další činné službě vojenské zvláštní přednostní právo na přijetí do civilní státní nebo jiné veřejné služby. Mohou tedy participovati jen na všeobecném přednostním právu, které poskytlo vlád. nař. č. 129/1938 Sb. osobám, vykonavším vojenskou službu presenční.
6. Vojenské osoby z povolání.
1. K vojenským osobám z povolání náleží jednak důstojníci z povolání, jednak rotmistři z povolání; sem patří i osoby, které byly ustanoveny čekateli důstojnických míst systemisovaných pro důstojníky z povolání (§ 1, odst. 5., branných předpisů č. 141/1927 Sb.). Pro všechny tyto osoby se používá též hromadného výrazu ,,vojenští gážisté z povolání", zvláště pak tam, kde nejde o pojmenování vojensko-organisační (zejména v oboru práva platového, zaopatřovacího, kárného a pod.).
2. Důstojníky z povolání jsou podle § 97, odst. 1., cit. branných předpisů muži, kteří
a) jako příslušníci čsl. zahraničního vojska setrvali v činné službě vojenské jako důstojníci z povolání (zák. č. 255/46 Sb.);
b) byli podle § 1 zák. č. 194/1920 Sb. převzati do čsl. branné moci v hodnosti důstojníků z povolání z důstojníků býv. rak.-uh. (rak. neb uh.) branné moci po přejímacím řízení, provedeném podle právě uvedeného zák. a vlád. nař. č. 514/1920 Sb.;
c) byli po 28. X. 1918 po splnění předepsaných podmínek (absolvování příslušných vojenských škol atd.) jmenováni důstojníky z povolání;
d) byli jmenováni důstojníky z povolání z důstojníků v záloze, po případě z důstojníků v další činné službě (aktivováni).
Z těchto způsobů doplňování důstojnického sboru mělo doplňování podle písm. a) a b) význam jen přechodný.
Nyní bylo převzetí důstojníků a rotmistrů upraveno nově zákonem č. 72/1946 Sb.
3. Rotmistry z povolání jsou podle § 98, odst. 1., cit. branných předpisů muži, kteří
a) jako příslušníci čsl. zahraničního vojska setrvali v činné službě vojenské jako rotmistři z povolání;
b) byli do sboru rotmistrů z povolání převzati podle § 1 zák. č. 194/1920 Sb. z gážistů mimo hodnostní třídy býv. rak.- uh. (rak. neb uh.) branné moci po přejímacím řízení, provedeném podle právě uvedeného zák. a vlád. nař. č. 514/1920 Sb.;
c) byli do sboru rotmistrů z povolání převzati z déle sloužících poddůstojníků býv. rak.-uh. (rak. neb uh.) branné moci;
d) byli rotmistry z povolání jmenováni z ostatních příslušníků branné moci, vyhovujících předepsaným podmínkám.
I zde měly způsoby doplňování sboru rotmistrů uvedené za písm. a), b) a c) význam jen přechodný.
Nové podmínky převzetí jsou nyní v zák. č. 72/1946 Sb.
4. Platově jsou pro důstojníky zřízeny podle vlád. nař. č 104/1927 Sb., doplněného vlád. nař. č. 147/1930 Sb. a zák. č. 139/46 Sb., tyto služební kategorie:
a) ve služební třídě I: služební kategorie důstojníků generálního štábu, zbraní pro vyšší úkony, zdravotnictva, intendantstva, justiční služby, veterinářů, služeb pro vyšší úkony a vojenských duchovních, vojenských geometrů I. sl. tř. (zák. č. 194/1946 Sb.);
b) ve služební třídě II: služební kategorie důstojníků absolventů vojenské akademie, vojenských geometrů, hospodářsko- správní služby, vojenských lékárníků a technické služby (zák. č. 194/1946 Sb.);
c) ve služební třídě III: služební kategorie důstojníků výkonné technické služby, výkonné hospodářské a účetní služby, pomocného zdravotnictva, pomocných služeb, učitelů šermu, kapelníků a kancelářské služby.
S těmito služebními kategoriemi neshodují se přesně stavovské skupiny důstojnické, o nichž byla řeč ve stati 3 a), č. 6 této části. Příslušníci jedné a téže stavovské skupiny mohou býti podle svého předběžného vzdělání příslušníky několika služebních kategorií.
Služební a platové poměry gážistek z povolání jsou upraveny v zák. č. 19/1947 Sb.
5. Právní úprava jednotlivých stránek služebního poměru důstojníků a rotmistrů z povolání spočívá
a) jednak na zákonech a vládních nařízeních k nim vydaných (branný zákon, platový zákon, vojenský zaopatřovací zákon, vojenský kázeňský a kárný zákon, zákon o vojenských administrativních náhradních nálezech, vojenský trestní zákon a vojenský trestní řád);
b) jednak na rozkazech vydaných presidentem republiky jako vrchním velitelem branné moci (viz část I, stať 5, b), a 8, d);
c) jednak na výnosech MNO. všeobecné povahy, pojatých zpravidla do příslušných služebních knih (viz část I, stať 8, e).
6. Důstojníci a rotmistři z povolání jsou státními zaměstnanci; pro ně však platí některá ustanovení zvláštní, jež se odchylují od všeobecných právních ustanovení, platných pro ostatní státní zaměstnance.
Služba vojenských osob z povolání není jen výkonem určitého povolání (státně zaměstnaneckým poměrem v užším smyslu slova), nýbrž je zároveň i výkonem služební povinnosti podle branného zákona, tvořící součást veřejnoprávní povinnosti branné. Vojenské osoby z povolání jsou vojenskými osobami v činné službě a mají proto všechny povinnosti, které postihují tyto osoby (viz stať 3, b), aa) této části). Tyto povinnosti mají po celou, dobu své činné služby (dokud nebyly příslušným vojenským velitelstvím [úřadem] formálně z činné služby propuštěny).
Po svém přeložení do výslužby mají pak povinnosti vojenských osob mimo činnou službu [viz stať 3, b), bb), této části].
Plnění těchto povinností je zabezpečeno přísnými trestními sankcemi, a jejich přestoupení se projednává zpravidla v soudním trestním řízení (víz zejména ustanovení Vojenského trestního zákona o zběhnutí, svémocném vzdálení, sebepoškození atd.); to má pak ovšem pro potrestané osoby vzápětí závažné právní následky (ztrátu zachovalosti atd.).
U vojenských osob z povolání se netrestá porušení úředních a služebních povinností kárně (disciplinárně), jako je tomu u občanských státních zaměstnanců, nýbrž buď jako soudně trestné činy podle druhého dílu vojenského trestního zákona, anebo jako kázeňské přestupky podle části I zák. č. 154/1923 Sb. Kárné výbory vojenských gážistů se nezabývají otázkou porušení povinností úředních a služebních, nýbrž jen otázkou, zda jednáním neb opominutím vojenskému gážistovi za vinu kladeným bylo porušeno neb ohroženo dobré jméno vojska; tyto kárné výbory posuzují tedy jednání a opominutí vojenských gážistů jediné s hlediska stavovského [viz stať 3, b), aa), č. 5].
Poznamenati sluší ještě, že jako kázeňské tresty lze podle § 4 zák. č. 154/1923 Sb. ukládat důstojníkům a rotmistrům z povolání i tresty na svobodě (domácí vězení a zostřené domácí vězení do 21 dní), kteréžto tresty se v disciplinárním právu občanských státních zaměstnanců vůbec nevyskytují.
Vojenské osoby z povolání podléhají — vzhledem k svému vojenskému (brannému) poměru — ještě některým dalším omezením v životě občanském, kterým ostatní státní zaměstnanci podrobeni nejsou, anebo aspoň ne tou měrou, po případě jen zcela výjimečně; bude o nic podrobněji pojednáno ještě v stati 10 této části.
7. Již z předcházejících poznámek je zřejmo, že platové poměry vojenských osob z povolání jsou upraveny platovým zák. č. 103/1936 Sb., společným pro všechny ostatní státní zaměstnance. Jsou vybudovány — až na zcela malé odchylky — na zásadách úplně stejných, jaké platí pro ostatní státní zaměstnance. V praxi se však ukázalo, že se tato úprava věci na vojenské poměry ve svém přímočarém provedení vždy nehodí a že nevyhovuje potřebám a zvláštnostem vojenské organisace. To je též příčinou, že z vojenských kruhů je opětovně poukazováno na nutnost zavedení zvláštního platového systému pro vojenské osoby, který by dosavadní závady odklidil. Nová zatímní úprava je obsažena v zák. č. 139/1946 Sb.
7. Občanští zaměstnanci vojenské správy.
1. Občanští zaměstnanci, jichž používá vojenská správa k plnění svých úkolů Vedle vojenských zaměstnanců a jiných vojenských osob, po případě místo nich, nejsou v tomto svém poměru k vojenské správě vojenskými osobami a nejsou ani příslušníky branné moci (pokud ovšem nejsou vojenskými osobami mimo činnou službu následkem svého vojenského [branného] poměru). Příslušníky branné moci se však mohou státi, jsou-li jako občanští zaměstnanci přiděleni službou k armádě v poli [§ 1, odst. 1., písm. g), branných předpisů č. 141/1927 Sb.].
Jejich právní (služební, pracovní) poměr k státu jakožto zaměstnavateli je úplně stejný,jako právní poměr obdobných zaměstnaneckých kategorii v jiných odvětvích státní správy. 2. Platové a služební poměry občanských státních zaměstnanců vojenské správy se řídí příslušnými všeobecnými předpisy (služební pragmatikou č. 15/1914 ř. z. ve znění zákonů později vydaných, platovým zák. č. 103/1936 Sb. a vlád. nař. č. 113 a 114/1926 Sb.) podle toho, o kterou skupinu zaměstnanců tu běží, jakož i nynějšími úpravami poválečnými.
Podmínky pro ustanovení úřednickým čekatelem nebo úředníkem v jednotlivých služebních kategoriích občanských státních zaměstnanců vojenské správy jsou stanoveny vlád. nař. č. 132/1931 Sb.; jsou vcelku stejné jako u státních zaměstnanců jiných odvětví státní správy.
Jako zvláštnost však tu platí, že podmínkou pro ustanovení čekatelem nebo úředníkem v oboru vojenské správy je zásadně výkon celé vojenské služby presenční, a jde-li o služební místa, zařáděná do I. nebo II. služební třídy, krom toho úspěšný výkon zkoušky pro důstojníky v záloze po absolvování školy pro výchovu důstojníků v záloze (§ 1, odst. 6., cit. vlád. nař. č. 132/1931 Sb.).
Mimo to třeba ještě uvésti, že zákon o umisťování déle sloužících (ve znění zák. č. 118/1938 Sb. a nyní vl. nař. č. 238/1946 Sb.) vyhradil místa občanských zaměstnanců v oboru vojenské správy déle sloužícím, pokud jde o kancelářskou službu, čtyřmi pětinami a pokud jde o ostatní místa, pro něž je předepsáno nižší vzdělání než středoškolské, plným počtem.
V oboru vojenské správy jsou zřízeny tyto služební kategorie úřednické:
a) v služební třídě Ib): služební kategorie úředníků služby právní, technické, archivní a knihovní a osvětové;
b) v služební třídě II: služební kategorie úředníků služby účetní, vyšší pomocné technické a vyšší pomocné správní;
c) v služební třídě IV: služební kategorie úředníků služby kancelářské a nižší pomocné technické.
3. Služební (pracovní) poměr občanských zaměstnanců vojenské správy, kteří nejsou státními (pragmatikálními) zaměstnanci, ani zaměstnanci v pomocné kancelářské službě, po případě pomocnými zřízenci, je upraven na podkladě smluvním, a to buď individuální smlouvou (zejména u smluvních zaměstnanců vyšších služeb) anebo — zvláště u dělnictva — smlouvou hromadnou (kolektivní).
Dělníci, zaměstnaní ve službách vojenské správy nepřetržitě po deset lest (po případě, jde-li o legionáře, po pět let), mohou být ustanoveni stálými smluvními dělníky.
Pracovní poměr myček a uklizeček je upraven výnosem MNO. (Věst. věc. MNO, 1923, č. 42, čl. 396).
4. Pokud jde o vzájemný poměr mezi vojenskými a občanskými zaměstnanci, poznamenává se, že občanský zaměstnanec, který je přednostou některé služební složky, jíž jsou přiděleny též vojenské osoby, nemá v poměru k nim postavení ,,představeného“ ve smyslu vojenského služebního řádu a nepožívá též právní ochrany vojenských představených ve smyslu vojenského trestního práva. Proto se neuposlechnutí rozkazu takové nadřízené občanské osoby netrestá jako porušení subordinace, nýbrž — nejde-li o čin přísněji trestný — jako kázeňský přestupek a podle okolností případu jako soudně trestný čin urážlivého chování v úřadě a zprotivení se podle § 588 voj. trest. zák.
Vojenská osoba, která je služebním představeným občanského zaměstnance, může mu ukládat pořádkové tresty; disciplinární tresty ukládat však přísluší jen disciplinárním orgánům (komisím), zřízeným k tomu podle příslušných zákonných ustanovení a složeným z občanských zaměstnanců.
Občanští nadřízení vojenských osob nemohou ukládat podřízeným vojenským osobám kázeňské tresty, poněvadž nejsou jejich kázeňskými představenými ve smyslu zák. č. 154/1923 Sb. a vojenského služebního řádu.
Kvalifikování občanských zaměstnanců vojenské správy, pokud podléhají komisionálnímu kvalifikování, provádějí kvalifikační komise, složené podle příslušných zákonných ustanovení z občanských zaměstnanců, podobně tak jako kvalifikování vojenských gážistů provádějí výhradně kvalifikační orgány, složené z vojenských osob.
5. Se zřetelem k zák. č. 33/1936 Sb. sluší se zmíniti ještě o civilních hlídačích vojenské správy. Nejde tu o občanské státní zaměstnance, nýbrž o smluvní zaměstnance v poměru dělnickém, v kterémžto poměru zůstali i po zákonné úpravě provedené právě uvedeným zákonem. Se zřetelem k strážním úkolům, k jejichž plnění se jich používá, bylo však uvedeným zákonem upraveno jejich právní postavení, pokud jde o jejich ochranu jakožto veřejných bezpečnostních orgánů, právo použíti zbraně atd. 8. Osobní služby a úkony ve prospěch branné moci.
1. V míru je jen několik ojedinělých případů, kdy lze na jednotlivcích, kteří nejsou k tomu povinni z některého důvodu uvedeného v předcházejících statích, požadovati ve prospěch branné moci určité osobní služby nebo úkony.
Nepřihlíží-li se k součinnosti jednotlivců při provádění branné výchovy (o níž bude ještě učiněna zmínka v následující stati), ani k osobním službám a úkonům, jež lze požadovati pro účely civilní protiletecké ochrany (CPO.) podle zák. č. 82/1935 Sb., lze tu uvésti tyto případy:
a) ustanovení §§ 13 a 55 zákonů o ubytování vojska, o použití vůdců a poslů, o něž se má postarati obec;
b) ustanovení § 5, odst. 5., zák. č. 68/1932 Sb., podle něhož je držitel dopravního prostředku, požadovaného v míru pro účely vojenské s průvodcem (vozkou, řidičem a pod.), povinen, má-li k tomu potřebnou způsobilost, požadovaný dopravní prostředek sám řídit (není-li od této povinnosti z veřejných zájmů podle § 5, odst. 6., cit. zák. osvobozen), anebo se postarat o vhodného zástupce a není-li mu ani to možné, oznámit věc obci, která potřebného průvodce (vozku, řidiče a pod.) určí z osob v obci bydlících a k tomu potřebnou způsobilost majících;
c) ustanovení § 16, odst. 3. a § 36, odst. 3., zák. č. 117/1924 Sb. (vyhl. č. 296/1938 Sb.), podle nichž je držitel koně nebo motorového vozidla povinen, tohoto koně neb vozidlo bud sám předvést nebo dát předvésti ke klasifikační komisi a § 22, odst. 1., a § 31, odst. 2., téhož zákona, podle něhož je držitel koně a vozidla pro zvířecí potah povinen na nařízené povolání dopravních prostředků předvést anebo dát předvésti své evidenční koně a vozidla na stanovené přejímací místo a není-li mu to možné, oznámit to obci, která pak určí vhodnou osobu, jež tento úkon obstará; to platí obdobně podle § 40, odst. 3., téhož zákona i o předvedení evidenčních motorových vozidel, s tím rozdílem, že nemožnost předvésti vozidlo osobně nebo zástupcem se má ohlásiti okres. nár. výboru, který o tom zpraví příslušné vojenské velitelství (úřad) za účelem dalšího opatření. K dopravě převzatých motorových vozidel z přejímacího místa k vojenským útvarům může vojenská správa použíti osob, které tato vozidla předvedly nebo jiných vhodných osob určených okres. nár. výborem (§ 40, odst. 3., cit. zák. ve znění opatření Stálého výboru č. 295/1938 Sb.).
2. Za branné pohotovosti státu (§ 57 zák. č. 131/1936 Sb.), v době mimořádného povolání zálohy a náhradní zálohy podle § 27 branného zák. a v době mimořádného (výjimečného) cvičení podle § 22, odst. 4., branného zák. lze ve prospěch branné moci požadovati služby vozků a průvodců podle zák. č. 117/1924 Sb. (viz vyhl. č. 296/1938 Sb.), jakož i další osobní úkony podle §§ 66 až 78 zák. č. 131/1936 Sb., a třeba-li, i jinou osobní účast podle §§ 79 a 80 téhož zákona.
Mimo to lze za branné pohotovosti státu požadovat na osobách mužského pohlaví i zvláštní osobní úkony podle § 3 branného zák. (§§ 307 až 331 branných předpisů).
Podrobnosti o osobních úkonech za branné pohotovosti státu jsou v hesle ,,Úkony válečné — obrana státu“.
9. Osoby, jichž se používá při poskytování branné výchovy.
1. O branné výchově, zavedené zák. č. 184/1937 Sb., bylo v stručnosti pojednáno již v hesle ,,Úkony válečné—obrana státu“, část III, 4.
Bylo tam též uvedeno, že věci branné výchovy nejsou ve výlučné kompetenci vojenské správy, nýbrž že se o kompetenci dělí několik ministerstev.
Vojenské správě přísluší postarati se o brannou výchovu prováděnou ve střediscích této výchovy; mimo to vyvíjí vojenská správa i příslušný vliv na brannou výchovu prováděnou na školách a ve spolcích oprávněných k jejímu poskytování.
2. Při plnění těchto úkolů používá vojenská správa především vojenských orgánů branné výchovy. Vedle nich však potřebuje vojenská správa při plnění uvedených úkolů součinnosti i jiných osob, k nimž patří zejména:
a) velitelé středisk branné výchovy;
b) cvičitelé branné výchovy v střediscích této výchovy;
c) jiné osoby, jichž je třeba k spolupůsobení při provádění této výchovy.
O ustanovování velitelů středisk branné výchovy platí § 22, odst. 3., zák. č. 184/1937 Sb. a § 23 vlád. nař. č. 109/1938 Sb., o ustanovování cvičitelů branné výchovy a jiných osob spolupůsobících při poskytování této výchovy §§ 24 a 38 cit. zák. a § 24 cit., vlád. nař.
Osoby, které byly úřadem (orgánem) k tomu povolaným ustanoveny za cvičitele branné výchovy, po případě přibrány k jiné součinnosti při jejím provádění, jsou povinny úkol jim uložený převzíti, nemají-li omluvných důvodů (§ 24, odst. 6. až 10., cit. vlád. nař.); jde tu o novou veřejnoprávní povinnost. MNO. stanoví v dohodě s ministerstvem financí zásady, podle nichž lze přiznati velitelům středisk a cvičitelům branné výchovy, po případě i jiným osobám při poskytování této výchovy spolupůsobícím, náhradu hotových výdajů; zvláštní odměna (úplata) za plnění úkolů při provádění branné výchovy nepřísluší.
Nyní byl dekretem presidenta republiky č. 125/1945 Sb. zřízen celostátní Svaz brannosti, aby byly zajištěny co nejširší spolupráce a účast občanstva při obraně státu a úspěšné plnění úkolů stanovených zákonem č. 184/1937 Sb. o branné výchově. Tento Svaz přejímá veškerý branný výcvik pod přímým dozorem MNO. Branná průprava nauková a mravní se řídí směrnicemi vydanými MNO. a MŠO.
Ve Svazu brannosti se slučují Svaz čsl. důstojnictva. Svaz národních střeleckých gard. Svaz čsl. rotmistrů a Svaz čsl. záložníků. Majetek těchto Svazů přechází na Svaz brannosti.
10. Postavení vojenských osob v občanských věcech.
a) Všeobecné poznámky.
1. Podle platného právního řádu platí pro vojenské osoby v činné službě (a někdy i pro vojenské osoby mimo činnou službu) ustanovení, jež se odchylují od ustanovení platných pro ostatní obyvatelstvo. Nejde tu však o zvláštní privilegia vojenského stavu, nýbrž o ustanovení, jež si vyžádala povaha vojenské služby; mnohá z nich jsou daleko jdoucím omezením osobní svobody a občanských práv.
Tato zvláštní ustanovení nebývají obsažena vždy přímo v zákoně, nýbrž jsou velmi často jen ve ,,vojenských služebních ustanoveních" (§ 33 branného zák.); spočívají tu na rozkazech, vydaných v rámci vrchní velitelské pravomoci [viz část I, stať 5b), 6b).
2. V některých případech jde úprava věci tak daleko, že se vojenské osoby — po formálně-právní (procesní) stránce — vyjímají z normální příslušnosti orgánů, které jsou jinak (pro ostatní obyvatelstvo) v podobných věcech kompetentní a že pro ně i po stránce materiálně-právní — platí odchylné právo hmotné.
Taková úplná exempce je na př. v oboru trestního práva, ježto pro vojenské osoby v činné službě platí nejen zvláštní vojenské trestní právo hmotné [a to — jak bylo již řečeno ve stati 3b) aa) této části — i v těch případech, kdy nejde o vojenské zločiny a přečiny, nýbrž o obecné trestné činy], nýbrž trestní pravomoc nad nimi vykonávají zvláštní vojenské soudy v trestním řízení, jež je upraveno zvláštním trestním právem formálním.
Příslušnost vojenských soudů je pro vojenské osoby v činné službě výlučná pro veškeré trestné činy soudům k odsouzení přikázané. Výjimky platí jen:
a) pro činy, náležející do působnosti zemských soudů jako soudů státních (úklady o republiku, ohrožení bezpečnosti republiky, prorada, zrada státního tajemství, útok na život ústavních činitelů, tělesné poškození ústavních činitelů a osobování si jejich moci, po případě též příprava úkladů, vojenská zrada a násilí proti ústavním činitelům), přísluší sice trestní stíhání osob podléhajících vojenské soudní pravomoci vojenským soudům; je-li však pro týž trestný čin stíhána také osoba podřízená pravomoci obecných soudů trestních, může vojenský prokurátor podat obžalovací spis i na vojenskou osobu zemskému soudu jako soudu státnímu, když se tím zjednoduší řízení, sníží útraty nebo jsou pro to jiné důležité důvody; hlavní přelíčení se pak koná u zemského soudu jako soudu státního (zák. č. 68/1935 Sb., který nastoupil na místo původního zákona o státním soudu č. 51/1923 Sb. a změnil ustanovení § 36 zák. č. 50/1923 Sb.);
b) pro přečiny a přestupky proti právu autorskému (§ 49, odst. 1., zák. č. 218/1926 Sb.).;
c) pro přečiny a přestupky nekalé soutěže (§ 34 zák. č. 111/1927 Sb.);
d) pro zločin křivého obvinění podle § 514 voj. trest. zák. a pro přečin podle §§ 1 až 4 zák. o ochraně cti č. 108/1933 Sb. (urážka, pomluva, utrhání na cti a výčitka trestního stíhání nebo trestu), jestliže vojenské osoby spáchaly tyto trestné činy tiskem a jsou stíhány spolu s osobami podléhajícími občanské soudní pravomoci (§ 26 zák. č. 124/1924 Sb. ve znění vyhlášky č. 145/1933 Sb.); nejsou-li při činu účastny občanské osoby nebo sejde-li s jejich stíhání před vynesením rozsudku v I. stolici, přísluší řízení vojenským soudům;
e) pro důchodkové přestupky, k nimž patří podle § 138 zák. č. 114/1927 Sb. i celní přestupky (§ 11 voj. trest. řádu).
3. V občanských věcech podléhají vojenské osoby v činné službě občanským zákonům a úřadům (§ 33, odst.3., branného zák.), což platí nejen o všeobecných věcech správních, nýbrž i o věcech, patřících do soudního řízení sporného, nesporného a exekučního; ve všech těchto věcech jsou občanské soudy (úřady) příslušné i pro vojenské osoby.
Tato zásada je však částečně modifikována v těchto případech:
a) Dopustí-li se vojenské osoby v činné službě jednání neb opominutí, jichž stíhání přísluší politickým (policejním) úřadům (správních přestupků), nepodléhají pravomoci právě uvedených úřadů, nýbrž podle § 2, odst. 1., písm. b), zák. č. 154/1923 Sb. vojenským kázeňským představeným, kteří věc vyřídí ve vojenském kázeňském řízení, není-li v zákoně výslovně stanoveno, že trestní pravomoci uvedených správních trestních orgánů podléhají i osoby podrobené vojenské kázeňské pravomoci; takový zákon nebyl dosud vydán.
b) Vojenské osoby v činné službě podléhají (viz o tom část V, stať 8) duchovní pravomoci vojenských duchovních, což má význam zejména při uzavírání církevních sňatků vojenských osob v činné službě a při výkonu jiných duchovních funkčních úkonů (křtu, pohřbu a pod.); tito vojenští duchovní vedou i matriky o vykonaných úkonech a vydávají z nich příslušné výpisy (matriční listy).
c) Cestovní pasy do ciziny jsou podle § 268, odst. 1., branných předpisů sice povolány vydávat i vojenským osobám pasové úřady (politické [státní policejní] úřady a u diplomatických pasů ministerstvo zahraničních věcí resp. v cizině příslušné zastupitelské úřady), avšak tyto úřady musí přitom přihlížet k podmínkám o omezeních, obsaženým v §§ 263 až 269 cit. branných předpisů. Cestovní pasy lze vojenským osobám zpravidla vydat jen se souhlasem. příslušného vojenského úřadu, po případě na jeho potvrzení, že proti vydání tohoto pasu není námitek.
d) Ustanovení předpisů o zbraních a střelivu neplatí o držení a nošení zbraní a střeliva vojenskými osobami v činné službě, jde-li o zbraně a střelivo, jež náležejí k výzbroji nebo výstroji branné moci; jde-li zároveň o zbraně, jež patří k vojenskému stejnokroji, neplatí ani ustanovení o nabývání těchto zbraní uvedenými osobami a o jejich zasílání jimi nebo pro ně. V ostatních případech potřebují sice i vojenské osoby povolení k držení, nošení. nabývání a zasílání zbraní a střeliva, avšak toto povolení uděluje vojenským osobám z povolání v činné službě příslušné vojenské velitelství (úřad, orgán) podle předpisů vydaných o tom ministerstvem národní obrany. Vojenské osoby mimo činnou službu, které jsou oprávněny nebo povinny nositi při jistých příležitostech vojenský stejnokroj, nepotřebují povolení držet pobočnou zbraň, jež patří k jejich stejnokroji, ani povolení nosit ji, pokud vystupují v stejnokroji.
b) Účast ve veřejném životě.
1. Podle dekretu presidenta republiky č. j. 2290/1945 ze 7. září 1945 o politických právech vojáků, jehož obsah byl vtělen do nového služebního předpisu, mohou všecky osoby v činné službě býti členy politických stran a v době volna se mohou zúčastniti veškeré stranické činnosti mimo armádu. V armádě však nesmějí rozvíjet stranickou činnost. Nesmějí vystupovat jménem politických stran jako řečníci na veřejných projevech, pokud taková činnost není spojena s kandidováním. Volební kampaně se jinak mohou neomezeně účastnit v době volna mimo armádu.
V armádě však nejsou připuštěny organisace politických stran a není jim dovoleno v armádě rozvíjet politickou činnost jakéhokoli druhu.
2 Podle zák. č. 56/1927 Sb. a vlád. nař. č. 67/1927 Sb. nemohly vojenské osoby v presenční službě a ve vojenském výcviku, déle sloužící a ostatní osoby v další činné službě, důstojníci a rotmistři z povolání, (činně sloužící, na dovolené s čekaným i bez platu), jakož i důstojníci a rotmistři ve výslužbě povolaní přechodně do činné služby v míru ani volit ani být voleni do Národního shromáždění, ani do zastupitelských sborů, do nichž se volí podle stálých voličských seznamů; žádná z těchto osob se do těchto seznamů nezapisovala.
Dnes mají podle cit. dekretu presidenta republiky volební právo aktivní i pasivní (§ 4 zák. č. 28/1946 Sb. o úpravě stálých voličských seznámil, § 9 zák. č. 67/1946 Sb.). Zaručuje se jim nerušený a svobodný výkon tohoto práva a činnosti spojené s kandidaturou. Volební právo se ovšem netýká jen Národního shromáždění, nýbrž i Slovenské národní rady, zemských a jiných národních výborů.
Jsou-li do Národního shromáždění kandidovány vojenské osoby povolané na cvičení, přeloží se jim cvičení na příští rok; jestliže v této době cvičení již vykonávají, přeloží se do poměru mimo činnou službu, aniž jsou povinny cvičení takto zmeškané nahrazovat. Příslušníci zálohy a náhradní zálohy, kteří byli zvoleni za členy Národního shromáždění, nepovolávají se po dobu výkonu (trvání) mandátu na cvičení; cvičení takto zmeškaná se rovněž nenahrazují (§ 160, odst. 3., branných předpisů).
Je-li kandidována do Národního shromáždění vojenská osoba, vykonávající výjimečnou činnou službu podle § 27 branného zák. anebo činnou službu následkem nařízené mobilisace, udělí jí útvar, u něhož koná činnou službu, ode dne, kdy byla předložena kandidátní listina, dovolenou, která končí prvním dnem po volbách anebo po odvolání kandidatury; v této době může se taková osoba účastnit voličských schůzí a je pořádat, nikoliv však ve vojenském stejnokroji. Byla-li zvolena za člena Národního shromáždění, učiní o tom její útvar ihned hlášení MNO. a udělí jí dovolenou.
Totéž platí o kandidatuře a členství ve Slovenské národní radě a zemském národním výboru. Pro členy jiných národních výborů platí úlevy uvedené ve služebním předpise.
3. Vojenským osobám v činné službě je dovoleno se souhlasem MNO. zřizovati mezi sebou spolky, mají-li za účel pěstovat vědu, umění, sport anebo pořádat ušlechtilé zábavy. O zakládání takových spolků a jejich odboček platí všeobecné předpisy spolkového práva.
Do spolků takto zřízených, jakož i do národních, zájmových, kulturních, tělovýchovných a jiných podobných organisací a spolků mohou vojenské osoby v činné službě vstupovat bez jakéhokoli omezení, a bez povinnosti činit o tom hlášení.
Chce-li vojenská osoba v činné službě vstoupit do jiného spolku, je povinna hlásit svůj úmysl a žádati o svolení předepsaným postupem.
Vojenským osobám v činné službě není dovoleno, aby byly členy spolků (organisací atd.) mezinárodních, které pro styk s jednotlivci používají různých dorozumívacích prostředků a kódů, srozumitelných jen určitým osobám a mají své sídlo v zahraničí. Vojenské osoby mimo činnou službu, které vykonávají cvičení, nemusí z takových spolků (organisací), jejichž jsou Členy, vystupovat, avšak musí se vzdát po dobu své činné služby jakékoli činnosti v těchto spolcích (organisacích).
Kdyby spolek, jehož členy jsou též vojenské osoby v činné službě, projevoval činnost, jež by — ať s hlediska všeobecných služebních vojenských povinností, anebo s hlediska dobrého jména vojska — nepřipouštěla další setrvání vojenských osob v něm, nebo kdyby spolek změnil své stanovy tak, že by se jeho původní účel podstatně změnil, jsou dotčené vojenské osoby povinný v prvém případě ihned ze spolku vystoupit a v druhém případě hlásit to svému veliteli a vyžádat si rozhodnutí, mohou-li ve spolku dále zůstat.
Vojenským osobám je zakázáno být členy tajných spolků.
Trestní sankce, zabezpečující zachování předpisů, týkajících se účasti vojenských osob ve spolkovém životě, obsahuje jednak § 555 voj. trest. zák., jednak — pokud jde o sdružování státu nepřátelská — § 17 zák. na ochranu republiky.
4. Pokud jde a účast vojenských osob ve veřejném tisku, stanovil § 2 tiskového zák. č. 6/1863 ř. z., že ustanovení tohoto zákona se vztahují i na, vojenské osoby, avšak bez újmy zvláštních předpisů vydaných pro ně z důvodů kázně. K provedení tohoto zákonného ustanovení byla původně vydána cirk. nařízení ministerstva války č. 80 a 81/1864 ř. z. Nyní platí po té stránce ustanovení, obsažená ve služ. předpisech.
Podle těchto ustanovení nesmí vojenská osoba v činné službě být ani vydavatelem ani odpovědným redaktorem politického listu. Smí však být členem redakce, po případě přispěvatelem. Přitom musí vždy dbát zájmů branné moci a hledět zamezit v oboru své působnosti vše, co by jí mohlo být na škodu. Nesmí přetřásat ve veřejném tisku branné věci způsobem, který se příčí kázni a zájmům branné moci a jímž se vydané rozkazy, nařízení a výnosy potírají, zlehčují nebo uvádějí v posměch; rovněž nesmí napadat tiskem čest svých představených a druhů.
Všechny veřejné písemné i ústní projevy vojenských osob v činné službě potřebují předchozího schválení vojenských úřadů, jsou-li rázu vojenského nebo dotýkají-li se, třebas jen nepřímo, vojenských věci. Tyto práce je třeba předložit MNO., jež rozhodne, mohou-li být uveřejněny nebo předneseny.
Dále je třeba tomuto ministerstvu předkládat k schválení veškeré k publikaci určené fotografické a kinematografické snímky, diapositivy, jakož i výkresy a plány, na nichž jsou zachyceny bojové prostředky, objekty důležité pro obranu státu, zařízení neb opatření na ochranu republiky a letecké snímky.
MNO. určuje, v kterých listech vojenských, redigovaných, osobami výslovně jmenovanými, mohou vojenské osoby otiskovat časové příspěvky rázu vojenského, aniž potřebují žádat jednotlivě o souhlas k uveřejnění.
Připojovat vojenskou hodnost k podpisům na literárních pracích a příspěvcích je vojenským osobám v činné službě i mimo činnou službu dovoleno jen se souhlasem MNO.
V armádě je dovolen volně všechen tisk vycházející v ČSR. a ve spřátelené cizině. Ve vojenských objektech je zakázáno půjčovat, vyvěšovat nebo jinak rozšiřovat tiskoviny s tendencí protistátní, tiskoviny hrubě urážející mravnost, city náboženské a víru kteréhokoli vyznání, city národnostní nebo tiskoviny, směřující proti kázni a dobrému duchu vojska nebo ohrožující obranu státu.
c) Jiná omezení.
1. Podle § 4 živnostenského řádu (vyhl. č. 199/1907 ř. z.) a § 4 živnostenského zák. č. 259/1924 Sb. stanoví příslušné předpisy, pokud jsou vojenské osoby vyloučeny z provozování živností. K těmto předpisům patří i ustanovení, obsažená ve voj. služebních předpisech.
a) Vojenské osoby z povolání činně sloužící mohou mít soukromé vedlejší zaměstnání mimo službu, netrpí-li tím služba (služební výkonnost) a srovnává- li se toto zaměstnání s důstojností stavu, nemá-li rázu živnosti, obchodu a pod., a není-li stálým postavením. Není dovoleno, aby vojenská osoba z povolání konala vedlejší zaměstnání v místnostech přístupných obecenstvu.
Vojenské osoby, které jsou přiděleny vojenským místům, rozhodujícím o vojenských dodávkách, nemohou vykonávat vedlejší zaměstnání v podnicích a závodech, které se o vojenské dodávky ucházejí nebo je již mají zadány.
Důstojníkům zdravotnictva a důstojníkům veterinářům v činné službě je dovoleno vykonávat, soukromou lékařskou (zvěrolékařskou) praxi; nesmí to však být na újmu služby a vážnosti důstojnického stavů. Tato praxe smí být vykonávána jen v občanském obleku.
Vojenské osoby z povolání v činné službě se nesmějí účastnit správy akciových a jiných výdělečných společností v představenstvu, správní nebo dozorčí radě. Výjimečně může MNO. povolit bezplatnou účast ve vedení takových podniků, je-li to v přímém státním zájmu. Členy představenstva a dozorčí rady svépomocných družstev vojenských zaměstnanců vojenské osoby z povolání být mohou; k členství v představenstvu nebo dozorčí radě svépomocných družstev složených z jiných osob, jakož i jiných nevýdělečných společností je třeba vždy zvláštního povolení MNO.
Tato omezení se nevztahují na činnost vojenských osob z povolání, spojenou s pouhou správou rodinného (pozemkového, domovního a pod.) majetku.
b) Vojenským osobám v presenční službě je zakázáno po dobu této služby vykonávat občanské zaměstnání. Měly-li již před nastoupením do presenční služby živnostenské oprávnění, mohou živnost vykonávat jen prostřednictvím náměstka.
c) Vojenské osoby mimo činnou službu těmto omezením nepodléhají; nesmějí však na obchodních oznámeních, dopisech, v reklamě a pod. připojovat k svému jménu vojenskou hodnost, nebo ji jinak zdůrazňovat. Vojenské osoby ve výslužbě nesmějí však být výdělečně činné, po případě provozovat podniky anebo se účastnit na podnicích nebo činnostech, po případě být v podnicích zaměstnány, bylo-li by to proti zájmům státu nebo na újmu vážnosti stavu, zejména mohly-li by při takové činnosti využitkovat svého dřívějšího úředního postavení.
2. Vojenské osoby v činné službě i mimo činnou službu podléhají rozsáhlým omezením při cestování do ciziny. Tato omezení jsou obsažena v §§ 263 až 269 branných předpisů, vydaných k provedení § 37 branného zák.
Rovněž jsou tyto osoby omezeny v možnosti vystěhovat se do ciziny za účelem nabytí cizího státního občanství (§ 31 branného zák. a §§ 240 až 248 branných předpisů).
3. Vojenské osoby mimo činnou službu jsou povinny hlásit svůj pobyt podle §§ 251 až 254 branných předpisů.
Zdůrazniti sluší, že vlád. nař. č. 154/1938 Sb. zavedlo povinnost k hlášení i pro příslušníky II. zálohy a náhradní zálohy téhož věku.
d) Vojenské soukromé právo.
1. V oboru soukromého práva platí pro vojenské osoby rovněž některá zvláštní ustanovení . Souhrn jich bývá nazýván zpravidla „vojenským soukromým právem“.
2. Sem patří především ustanovení čl. VII vyhlašovacího patentu z 1. VI. 1811, č. 846 Sb. z. s. k obč. zák. V tomto článku bylo stanoveno, že předpisy obč. zák. jsou sice všeobecně závazné, avšak pro vojenský stav a pro osoby k vojsku náležející jsou zvláštní předpisy, vztahující se na soukromé právo, kterých třeba dbát při právních jednáních od těchto osob nebo s nimi činěných, byť na ně obč. zák. výslovně neodkazoval.
Toto ustanovení má dnes vlastně již jen význam historický. Občanský zákoník měl tu na mysli zejména ustanovení patentu z 2. VII. 1753, Sb. z. s., III, 14, b neplatnosti zápůjček daných osobám mužstva (prostým vojínům a poddůstojníkům) a dvor. dekretu z 25. VI. 1795, č. 237 Sb. z. s., o zákazu vydávat osobám mužstva bez povolení nadřízeného velitelství jmění, které je pod úřední správou (toto ustanovení přešlo v určité podobě i do § 218 patentu o řízení nesporném č. 208/1854 ř. z.).
Třebaže nelze bezpečně zjistiti, že by ustanovení cit. norem z r. 1753 a 1795 byla výslovně zrušena a třebaže byl v předpřevratové nauce zastáván názor, že příslušníci mužstva v činné službě nemohou bez schválení nadřízených vojenských úřadů přejímati pravoplatný závazek (viz Schmid, ,,Heerwesen“ ve Staatsworterbuch sv. 2., str. 758, vydání z r. 1906), lze souhlasiti s názorem Roučkovým (Komentář k čsl. obecnému zákoníku občanskému, k odst. VII. vyhl. patentu), že obě uvedené staré normy v Československé republice neplatí, zvláště když se přihlédne též k ustanovení § 33, posl. odst., branného zák., podle něhož vojenské osoby podléhají v občanských věcech občanským zákonům a úřadům.
3. Do oboru vojenského soukromého práva patří některá zvláštní ustanovení o vojenských osobách, obsažená v obč. zák. samém.
a) Podle § 54 tohoto zákona stanoví vojenské zákony, s kterými vojenskými osobami anebo s kterými osobami, patřícími k vojsku, nelze bez písemného svolení jejich pluku, sboru anebo vůbec jejich představených sjednati platnou manželskou smlouvu (viz též § 26 zák. čl. XXXI/1894).
,,Vojenskými zákony“, na něž cit. paragraf odkazuje, je § 36 branného zák. a k němu vydaná prováděcí ustanovení §§ 256 až 262 branných předpisů č. 141/1927 Sb., jakož i rozkaz presidenta republiky ze 17. XI. 1924 (Věst. věc. MNO. 1924, č. 68, čl. 716).
Podle těchto ustanovení je třeba úředního povolení k sňatkům:
aa) osob mužského pohlaví, nepodléhajících dosud odvodní povinnosti a osob odvodem povinných (§ 256 branných předpisů);
bb) odvedených osob, které dosud nenastoupily do presenční služby nebo k vojenskému výcviku, a vojenských osob na trvalé dovolené (§ 257 branných předpisů;
cc) vojenských osob v presenční službě a ve vojenském výcviku (§ 258 branných předpisů);
dd) déle sloužících a jiných osob konajících další činnou službu (§ 260 branných předpisů);
ee) vojenských osob z povolání (§ 261 branných předpisů).
Povolení k sňatku nelze důstojníku uděliti, je-li vážné nebezpečí, že zamýšleným sňatkem budou ohroženy vyšší vojenské zájmy nebo poškozeno anebo ohroženo dobré jméno vojska, po případě, že se důstojník uvede sňatkem v nouzi, dále — nejde-li o případy zcela výjimečné — důstojníku, který má nižší služné než stupně d) 8. platové stupnice (vyjímajíc důstojníky vyšlé z řad rotmistrů, starší než 35 let) a důstojníku mladšímu než 28 let; tuto věkovou mez může MNO. zvýšiti až do 35 let v těch služebních oborech, kde to je odůvodněno zvláštní povahou služby.
Podle čsl. předpisů se však u důstojníků nevyžaduje k uzavření manželství t. zv. vojenské svatební kauce.
Manželství uzavřené bez úředního povolení podle § 36 branného zák. není sice neplatné (jak by tomu nasvědčovalo ustanovení § 95 obč. zák.), je však trestné podle § 41 branného zák. a § 780 voj. trest. zák. Mimo to má uzavření manželství bez úředního povolení vzápětí, že rodině dotčené osoby, vykonává-li presenční službu nebo vojenský výcvik, nepřísluší nárok na státní vyživovací příspěvek (§ 3 zák. čl. 120/1921 Sb.).
b) Podle § 195 obč. zák. nemohou být vojenské soudy v činné službě proti své vůli nuceny, aby přijaly poručenství, což platí podle § 281 téhož zákona i o přijetí opatrovnictví.
d) § 600 obč. zák. stanoví, že úlevy vojenských závětí jsou obsaženy ve vojenských zákonech (viz též zák. čl. XVI/1876). Takovým „vojenským zákonem” je předpřevratový služební řád pro vojsko z 9.VIII. 1873 (který sám o sobě prohlašoval, že má v oboru vojenském platnost ,,jako zákon”). Podle nebo postačí k platnosti písemné poslední vůle, kterou vojenská osoba sama nepsala, její podpis a podpis dvou svědků současně přítomných, z nichž jeden může být pisatelem poslední vůle; při ústním posledním pořízení stačí přítomnost dvou svědků současně přítomných a zůstavitele osobně znajících. Za mimořádných okolností, zvláště pak za polního tažení, nevyžaduje se ani při písemných ani při ústních posledních pořízeních současné přítomnosti svědků. Mimo to byly stanoveny ještě určité úlevy, pokud jde o podmínky, jimž mají vyhovovat svědci posledního pořízení. Platnost takového vojenského testamentu je časově omezená; zaniká šest měsíců po vystoupení z činné služby vojenské.
Do čsl. vojenského služebního řádu (a to ani do jeho prvního vydání z r. 1922, ani do jeho dalších vydání z r. 1926 a 1938) nebyla tato ustanovení převzata. Se zřetelem k tomu oznámilo ministerstvo spravedlnosti (v dohodě s MNO.) pod čj. 48167/1922 ve Věst. min. spravedlnosti 1922, čl. 128, že — dokud nebude věc nově upravena v připravovaném občanském zákoníku — nelze se ustanovení § 600 obč. zák. dovolávat, takže od 1. X. 1922 (jímž nabyl účinnosti čsl. služební řád v prvém svém vydání) vojenské osoby nemají při zřizování testamentu žádných jiných výhod, než které poskytuje občanské právo. Naproti tomu Mayr, ,,Das allgemeine bürgerliche Gesetzbuch”, 1931, str. 289, zastává stanovisko, že nahoře uvedené ustanovení služ. řádu z r. 1873 o vojenských testamentech zůstalo v platnosti i v ČSR.
e) Podle § 1496 obč. zák. nepřítomnost ve válečných službách staví nejen počátek, nýbrž — pokud tato překážka trvá — i další průběh vydržení nebo promlčení.
4. Voj. trest. zák. [§ 45, písm. d), §§ 46 a 47] stanoví, že — odsoudí-li vojenský trestní soud příslušníka společného vojska k trestu smrti nebo těžkého žaláře — má to vzápětí nezpůsobilost odsouzeného činiti právní jednání mezi živými a zříditi poslední vůli. Toto omezení způsobilosti k právním jednáním neplatilo však pro příslušníky (rak. nebo uh.) zeměbrany. Lepšík-Beneš ve ,,Vojenských trestních zákonech Československé republiky” uvádějí, že u rak. zeměbrany neplatila žádná trestní ustanovení, omezující občanskou způsobilost k právům nebo k právním jednáním (§ 1, odst. 2., zák. č. 93/1885 ř. z.), a pokud jde o uh. zeměbranu, nebylo ustanovení § 45, písm. d), voj. trest. zák. recipováno. Poněvadž v Československé republice po sloučení vojenských soudů společného vojska a zeměbrany (zák. č. 9/1918 Sb.) vojenské soudy užívají právních norem platných pro býv. (rak. a uh.) zeměbranu (viz zák. č. 168/1922, 223/1922, 154/1923 Sb. a jiné, jež vesměs citují jen vojenské trestní řády platné pro býv. zeměbranu), nemají ustanovení § 45, písm. d), a §§ 46 a 47 voj. trest. zák., pokud se dovolávají § 45, písm. d) téhož zákona, v Československé republice vůbec platnosti.
5. Zák. č. 620/1919 Sb. bylo zrušeno ustanovení omezující směnečnou způsobilost vojenských osob (cís. nař. č. 138/1852 ř. z., kteréžto ustanovení — vzhledem k zák. čl. XXVII/1876 — neplatí na Slovensku.
6. Každý vynález, který učinila vojenská osoba v činné službě v oboru vynálezů důležitých pro obranu státu (§ 1 vlád. nař. č. 156/1936 Sb.), je povinna utajit před nepovolanými osobami a hlásit MNO.; zároveň může vynález přihlásit k patentové ochraně. Vojenská osoba mimo činnou službu může takový vynález bud sama přihlásiti k patentové ochraně, nebo jej nabídnouti přímo vojenské správě.
MNO. může bud vynález využít samo anebo rozhodnout, že vynález má býti utajen, i když ho nebude využito, anebo jej vrátit vynálezci k volnému použití. V prvním i v druhém případě se zachová vynálezci čestná zásluha o vynález.
Vynálezy z takového oboru, v němž vojenská osoba služebně pracuje nebo k němuž jí vojenská správa poskytla odborné vzdělání, jsou vynálezy služebními a vlastnictvím vojenské správy.
Za neslužební vynálezy, ať už jich vojenská správa využila nebo ne, dostane vynálezce náhradu, bylo-li mu nařízeno je utajit. Za služební vynález dostane vynálezce odměnu. Náhradu neb odměnu za vynález přísluší stanovit zvláštní komisi ministerstva národní obrany.
7. Vojenská osoba, která řídí letadlo ve výkonu své vojenské služby, není povinna náhradou škody, k níž jsou jinak letci podle § 29, odst. 1., zák. č. 172/1935 Sb. povinni. Byla-li poškozena vojenská osoba ve výkonu své služby provozem letadla používaného ve službě vojenské správy, posuzují se nároky poškozené osoby í jejích příslušníků proti státu na náhradu výhradně podle předpisů o zaopatření vojenských osob (§ 32, odst. 3., cit. zák.).
8. To, co bylo řečeno v předcházející poznámce o vojenských letcích, platí obdobně i o vojenských řidičích motorových vozidel používaných ve službě vojenské správy. Tito řidiči jsou podle § 45, odst. 3., zák. č. 81/1935 Sb. zproštěni odpovědnosti, která jinak podle tohoto zákona řidiče motorových vozidel postihuje; jejich odpovědnost se posuzuje podle občanského práva (§ 48, odst. 3., cit. zák.). O jejich poškození provozem motorového vozidla použitého ve službě vojenské správy platí ustanovení § 49, odst. 3., cit. zák.
e) Péče o sociálně politickou ochranu osob vykonávajících vojenskou službu.
aa) Zachování pracovních (služebních) poměrů.
1. Pokud jde o státní zaměstnance, stanoví § 5 zák. č. 279/1934 Sb., že předpisy, podle nichž služební poměr civilních státních zaměstnanců končí nastoupením vojenské služby presenční (vojenského výcviku příslušníků náhradní zálohy), se zrušují; těmto zaměstnancům zůstává po dobu vojenské služby presenční zachováno jejich služební místo, nastoupili-li opět civilní službu do 15 dní po skončení vojenské služby.
Pokud jde o jinou vojenskou službu než presenční (cvičení ve zbrani [služební], výjimečnou činnou službu podle § 27 branného zák. anebo činnou službu následkem nařízené mobilisace), zůstává služební místo civilním státním zaměstnancům, do takové služby nastupujícím, zachováno již podle ustanovení § 5, odst. 1., zák. č. 59/1878 ř. z.
2. O zaměstnancích, na něž se nevztahují normy uvedené v předcházející poznámce, platí zák. č. 61/1925 Sb., podle něhož nesmí zaměstnavatel pracovní (služební) poměr zaměstnance na cvičení povolaného vypověděti v době, která počíná u zaměstnanců, obstarávajících pracovní výkony vyššího druhu, měsíc, u ostatních zaměstnanců deset dní před nastoupením cvičení a končí sedmým dnem po jeho skončení (t. zv. ochranná doba); výpověd, která by byla přesto dána, je právně neúčinná. Podmínkou je, že pracovní (služební) poměr trvá u zaměstnanců, obstarávajících pracovní výkony vyššího druhu, nepřetržitě aspoň 3 měsíce, u ostatních aspoň 8 týdnů, a že po skončení cvičení zaměstnanec do 7 dní zase nastoupil do práce.
Účinnost ustanovení zák. č. 61/1925 Sb. o zachování pracovního poměru byla rozšířena §§ 135 a 74 zák. č. 131/1936 Sb. i na osoby vykonávající za branné pohotovosti státu činnou službu vojenskou (následkem nařízení mobilisace) nebo zvláštní úkony podle § 3 branného zák., po případě osobní úkony podle zákona o obraně státu; § 143 téhož zákona pak účinnost uvedených ustanovení rozšířil i na osoby povolané do výjimečné činné služby podle § 27 branného zák. Zákonem č. 18/1946 Sb. byly předpisy zákona č. 61/1925 Sb. rozšířeny i na službu presenční.
bb) Zhodnocení (započtení) vojenské služby ve veřejných službách.
1. O zhodnocení (započítání) vojenské služby presenční a vojenského výcviku náhradní zálohy státním zaměstnancům byl vydán zák. č. 279/1934 Sb. pozměněný zákonem č. 131/1946 Sb.
Podle tohoto zákona se započítává vojenská služba presenční (vojenský výcvik náhradní zálohy) v čsl. branné moci vykonaná:
a) plně pro zvýšení platu; toto započtení se provede v nejnižší platové stupnici, která je příslušné služební kategorie stanovena;
b) plně do doby rozhodné pro určení služebního pořadí v příslušné nejnižší platové stupnici, bez rozdílu, kdy byla tato služba vykonána;
c) plně pro odpočivné (zaopatřovací) platy, a to jak pro nárok, tak i pro jejich výměr.
§ 14 cit. zák. byla vláda zmocněna, aby nařízením zavedla započtení pro zvýšení platu i pro zaměstnance, kteří byli již v den účinnosti zákona ve službě a konali celou presenční službu (vojenský výcvik) před tímto dnem. Takové vládní nařízení nebylo však vydáno, stejně tak jako nebylo vydáno vládní nařízení k provedení § 12 cit. zák.
Započtení vojenské služby v zahraniční armádě, v útvarech odboje a složkách jim na roveň postavených upravily zvláštní předpisy, obsažené v zákoně č. 255/1946 Sb.
2. O započtení ostatních služeb vojenských (cvičení, výjimečné činné služby podle § 27 branného zákona a činné služby následkem nařízené mobilisace) platí ustanovení zák. č. 59/1878 ř. z. a §§ 30 a 167 služební pragmatiky státně zaměstnanecké zák. č. 15/1914 ř. z., § 34 služební pragmatiky učitelstva státních středních a nižších učilišť zák. č. 319/1917 ř. z., § 31 služební pragmatiky učitelstva národních škol vlád. nař. č. 162/1928 Sb. a příslušná ustanovení jiných podobných zaměstnaneckých norem. Tyto služby se započítávají plně jak pro zvýšení platu, tak i do doby rozhodné pro pořadí, předpokládajíc, že zaměstnanec je konal za svého civilního služebního poměru.
3. O vojenských službách, konaných před nastoupením civilního služebního poměru (zvláště pak o službě válečné předtím vykonané), není (vyjímajíc ustanovení o presenční službě v rozsahu zák. č. 279/1934 Sb.) všeobecných ustanovení a pokud jde o započítání válečné služby za světové války, byla věc upravena četnými speciálními normami, které ji řeší různě podle toho, kdy byl civilní služební poměr nastoupen. Nyní viz též zákon č. 255/1946 Sb.
3. Pokud jde o započítání vojenské služby do civilní pense (vyjímajíc službu presenční, o níž má speciální ustanovení § 6 zák. č. 279/1934 Sb.), platilo ustanovení dekretu dvorské komory z 2. XI. 1832, č. 47.388 Sb. z. pol., sv. 60, č. 142, str. 274, Possanner, sv. 1., str. 268, podle něhož se vojenským osobám, které vstoupily do civilní služby státní přímo z činné služby vojenské, započítává při pozdějším pensionování vojenská služba k době podle civilních pensijních předpisů.
Za přímý přestup z činné vojenské služby do civilní státní služby se pokládal — ve smyslu výnosu ministerstva financí z 26. II. 1878, č. 1683, Věst. min. fin. č. 3, Possanner, díl I., str. 420 — přestup, který byl uskutečněn před 31. XII. roku, v němž končí branná povinnost dotčené osoby, tedy zpravidla před koncem roku, v němž tato osoba dosáhla 50. roku věku, nebyla-li ovšem již před vstupem do státní služby propuštěna z branné moci.
Vojenská služba se započítala v rozsahu, v jakém byla započitatelná podle vojenských zaopatřovacích předpisů, což platilo i o době započitatelné podle § 26 voj. zaop. zák. č. 76/1922 Sb., jakož i o válečných letech podle § 27 téhož zák., jakož i o započtení letecké činné služby podle § 84 téhož zák. Nyní však patrně i zde nastala změna vzhledem k čl. 2 zák. č. 131/1946 Sb., podle něhož se slova ,,presenční služba“ nahrazuje slovy ,,vojenská služba“.
cc) Zhodnocení (započtení) vojenské služby v soukromých službách.
A. V oboru veřejnoprávního pojištění.
1. Vojenská presenční služba (vojenský výcvik náhradní zálohy) je příspěvkovou dobou započitatelnou pro všechny osoby, které již před nastoupením do této služby byly pojištěny anebo do 12 měsíců po propuštění z ní do pojištění vstoupily, a to;
a) podle § 13 zák. o pensijním pojištění č. 26/1929 Sb., pokud jde o vojenskou službu konanou po 3. XII. 1928;
b) podle §§ 108 a) a 253 zák. o invalidním pojištění ve znění zák. č. 184/1928 Sb. a vlád. nař. č. 112/1934 Sb. (vyhl. č. 189/1934 Sb.), pokud jde o vojenskou službu konanou po 30. VI. 1926 (k tomu viz změny plynoucí ze zák. č. 156—158/1945 Sb.);
c) podle § 24a) zák. o pojištění u báňských bratrských pokladen ve znění zák. č. 200/1936 Sb. (vyhl. č. 2/1937 Sb.), pokud jde o vojenskou službu konanou po 30. VI. 1936.
Pojistné za příspěvkovou dobu takto započtenou (u soukromých zaměstnanců ve vyšších službách v 1. třídě služného a — byli-li před nastoupením vojenské služby presenční pojištění ve vyšší třídě — v 2. třídě služného, u ostatních zaměstnanců v pojistné třídě Aa podle zákona o invalidním pojištění), po případě úhrnkový peníz k tomu účelu určený platí stát.
2. Za cvičení ve zbrani (služební) zůstává sice pracovní poměr podle zák. č. 61/1925 Sb. zachován, avšak tato skutečnost nezpůsobuje — nebylo-li jinak stanoveno jinými právními ustanoveními (na př. § 7 zák. č. 189/1936 Sb.) anebo smlouvou— podle § 8, odst. 1., cit. zák. další trvání pojistné povinnosti, vyplývající ze všech druhů sociálního pojištění; povinnost ta však nastává opětně návratem zaměstnance do pracovního poměru.
V pojištění nemocenském zůstávají však po dobu cvičení až do opětného nastoupení práce nedotčeny nároky příslušníků rodiny. Rovněž se toto období včítá do doby členství, pokud je výše dávek poskytovaných nemocenskou pojišťovnou odstupňována též podle doby členství.
3. Za dobu válečné služby za světové války se podle § 176 zák. o pensijním pojištění (ve znění zák. č. 117/1934 Sb.) zvyšovaly důchody o státní příspěvek za podmínek tam uvedených; za dobu vojenské služby za války se pokládala též doba strávená v osobních úkonech podle § 4 zák. o válečných úkonech z r. 1912. Za příspěvkové měsíce se však uvedené doby nepočítaly.
Zák. č. 270/1918 ř. z. byla zachována práva členů bratrských pokladen po dobu jejich vojenské služby ve válce. Tyto předpisy zůstaly podle čl. IV, § 2, odst. 1., zák. č. 200/1936 Sb. v platnosti pro stanovení příspěvkové doby podle tohoto zákona a jejich působnost byla rozšířena i na Slovensko.
B. V jiných oborech.
4. Vojenská služba se započítává podle § 6 zák. č. 67/1925 Sb. do doby rozhodné pro nárok a výměru placené dovolené podle tohoto zákona.
5. Vojenská služba presenční se započítává kandidátům advokacie, kteří konali šestiletou právní praxi podle čl. I, č. 1, zák. č. 144/1936 Sb., do předepsané právní praxe polovinou (vlád. nař. č. 224/1936 Sb.). Nyní platí o započtení vojenské služby kandidátům advokacie nové předpisy vl. nař. č. 25/1947 Sb.
6. Podle § 14b), odst. 1., živnostenského řádu a § 17, odst. 1., živnostenského zákona má se u vojenských osob v činné službě, které — ukončivše řádně učební dobu řemeslné živnosti — byly za vojenské služby presenční pravidelně zaměstnávány živnostenskými pracemi, jež jsou předmětem dotčené řemeslné živnosti, pokládati doba tohoto zaměstnání za rovnou zaměstnání pomocnickému v této živnosti (viz min. nař. č. 261/1907 ř. z.).
dd) Nárok veřejných zaměstnanců na občanské služební platy po dobu vojenské služby.
1. O tom, zda přísluší po dobu vojenské služby v míru osobám tuto službu konajícím plat i z jejich civilního povolání (zaměstnání), v němž byly před nastoupením služby vojenské, platí pro státní zaměstnance ustanovení §§ 30 a 167 zák. č. 15/1914 ř. z., § 34 zák. č. 319/1917 ř. z., § 31 vlád. nař. č. 162/1928 Sb., § 38, odst. 1., vlád. nař. č. 113/1926 Sb., § 22, odst. 1., vlád. nař. č. 114/1926 Sb., jakož i příslušná ustanovení jiných podobných zaměstnaneckých norem, podle nichž zůstává povolaný zaměstnanec za vojenské služby presenční (vojenského výcviku v náhradní záloze) až do doby 10 týdnů, jakož i za periodických cvičení ve zbrani (služebních) v požitku svých civilních platů. Při povolání zálohy a náhradní zálohy podle § 27 branného zákona může ústřední úřad povolit stejné nakládání i na dobu delší. Zaměstnancům, kteří byli povoláni k výkonu zákonité presenční služby, se plat zastaví.
2. Pokud jde o platové nakládání se státními zaměstnanci povolanými do činné služby vojenské za branné pohotovosti státu, byla věc upravena vlád. nař. č. 191 a 192/1938 Sb. Pro brannou pohotovost vyhlášenou v r. 1938 vládní vyhláškou č. 183/1938 Sb. byly však stanoveny částečné odchylky vlád. nař. č. 256/1938 Sb.
ee) Nárok ostatních zaměstnanců na občanské služební platy po dobu vojenské služby.
1. Pokud jde o zaměstnance, na něž se ustanovení uvedená v předcházející stati nevztahují, zvláště pak o zaměstnance ve službách soukromých, lze poukázati především na ustanovení § 24 zák. č. 154/1934 Sb., podle něhož podrží zaměstnanec vyšších služeb, který nemohl konati práce pro plnění branné povinnosti — vyjímajíc presenční službu a jinou činnou službu trvající přes šest měsíců — peněžité požitky ze své civilní služby po dobu jednoho měsíce, trval-li pracovní poměr podle tohoto zákona v témž podniku nepřetržitě aspoň jeden rok.
2. Podle § 7 zák. č. 189/1936 Sb. o pracovním poměru redaktorů podrží redaktor, který nemohl konati práci proto, že byl povolán na cvičení ve zbrani (služební), právo na plat po dobu tohoto cvičení.
3. O statkových úřednících stanoví § 11 zák. č. 9/1914 ř. z., že mají nárok na plat, konají-li cvičení ve zbrani (služební), po dobu 14 dní; po další dobu se jim sráží s platu částka, která se poskytla jejich zástupci.
4. Pokud jde o ostatní zaměstnance, stanoví § 1154b) obč. zák. (ve znění zák. č. 155/1921 Sb.) a § 6 zák. č. 244/1922 Sb., že zaměstnanci přísluší po 14denním zaměstnání nárok na mzdu něj výše týdenní tenkrát, když z důležité příčiny týkající se jeho osoby nemohl vykonávati práci nebo službu, pokud si toho nepřivodil úmyslně nebo hrubou nedbalostí. Až do vydání zák. č. 61/1925 Sb. bylo nejvyšším soudem konstantně judikováno, že zaměstnancům nastupujícím na vojenské cvičení, náleží plat ve výši jejich týdenních požitků (Vážný, č. 2698 a 4603). Po vydání zák. č. 61/1925 Sb. však nejvyšší soud tuto praxi změnil a nárok na týdenní plat zaměstnancům povolaným na cvičení nepřiznával (Vážný, č. 5729 a 8136), nebyla-li tato věc hromadnými nebo individuálními smlouvami upravena ve smyslu zaměstnancům příznivém.
Pokud jde o zaměstnance povolané do presenční služby, soudí Sedláček (Právní prakse, roč. II., č. 3), že nárok na týdenní plat zaměstnanci nepřísluší; naproti tomu zaměstnanci povolanému do činné služby za mobilisace—ve shodě s plenárním rozhodnutím nejvyššího soudu (Vážný 1861)—nárok na týdenní plat přiznává. Nyní byla tato otázka upravena § 3 zák. č. 18/1946 Sb. přiznáním nároku na jednotýdenní mzdu (plat).
ff) Přednost osob vykonavších vojenskou službu při přijímání do civilních služeb.
1. Přednost uchazečům, kteří vykonali vojenskou službu presenční (vojenský výcvik náhradní zálohy), při ucházení se o přijetí do státních a jiných veřejných služeb, přiznalo vlád. nař. č. 129/1938 Sb., vydané na základě § 13 zák. č. 279/1934 Sb. Tato přednost nepřísluší však uchazečům, od jejichž vojenské služby uplynula doba 5 let, aniž se v této době dovolávali přijetí do služby podle uvedeného nařízení, ani uchazečům, kteří po svém přijetí podle tohoto nařízení byli ze služby z vlastní viny propuštěni nebo se jí vzdali.
2. Vlád. nař. č. 129/1938 Sb. zůstala nedotčena přednostní práva příslušející legionářům (zák. č. 462/1919 Sb., pozměněný zák. č. 196/1946 Sb.) a déle sloužícím (zák. č. 54/1927 Sb, ve znění zák. č. 118/1938 Sb. a vl. nař. č. 238/1946 Sb.).
3. Bez újmy přednostních práv, uvedených v předcházejících poznámkách, bylo vládním usnesením z 11. VI. 1937 (intim. předs. min. rady čj. 15318/1937 m. r. z 23. VI. 1937) stanoveno, že se má při přijímání" na místa ve službách uvedených v §§ 4 a 5 zák. č. 462/1919 Sb., která nepodléhají předpisům o zprostředkování práce podle vlád. nař. č. 217/1936 Sb., za stejných jinak okolností dávati přednost československým dobrovolníkům (v pojmovém vymezení podle Věst. věc. MNO, 1938, č. 37, čl. 253) před ostatními žadateli, pokud zde není jiných uchazečů, jimž přísluší přednostní právo na obsazované místo již ze zákona neb na podkladě jiných všeobecně platných předpisů a pokud vyhověli všem platným podmínkám předepsaným pro přijetí na toto místo (cit. vládní usnesení bylo otištěno též ve Věst. MŠANO. 1937, č. 7. čl. 71).
Nyní nastala změna zákonem č. 196/1946 Sb., jímž byla Rudá armáda postavena na roven spojeneckým armádám uvedeným v § 2 zák. č. 462/1919 Sb.
Zvláštní úprava platí podle zák. č. 255/1946 Sb. pro účastníky národního boje za osvobození jimž se zajišťují místa ve veřejné správě, v národních podnicích a jiná přednostní oprávnění.
f) Jiná ustanovení o vojenských osobách.
Podle § 14 domovského zák. č. 105/1863 ř. z., platného v zemích České a Moravskoslezské, ,,posuzuje se domovské právo vojenských osob, které měly, vstupujíce do služby vojenské a vystupujíce z ní, podle tohoto zákona”. Výklad tohoto ustanovení je sporný.
Starší (hlavně předpřevratová) praxe většinou nepřipouštěla po dobu vojenské činné služby změnu domovského práva vůbec, ať šlo o dobrovolné udělení tohoto práva, anebo o jeho udělení na základě vydržení desetiletým pobytem; rovněž nebylo připouštěno u vojenských osob z povolání nabytí t. zv. úřední domovské příslušnosti, jak je tomu podle § 10 domovského zákona ve znění novely č. 222/1896 ř. z. u veřejných úředníků a některých jiných veřejných funkcionářů.
Uvedené stanovisko lze uznati, pokud jde o nabytí t. zv. úřední domovské příslušnosti; naproti tomu jsou o jeho správnosti oprávněné pochybnosti, pokud jde o ostatní způsoby nabývání domovského práva.
Z judikatury rak. správního soudu (Budw. 7411/1893, A 4887/1907 a 9462/1913) a čsl. nejvyššího správního soudu (Boh. A 122/1919 a 10385/1933) se dá vyvoditi, že tyto soudy zastávaly stanovisko, že vojenské osoby nemohou během činné služby nabýti domovského práva vydržením; v nálezu Boh. A 122/1919 bylo však zároveň vysloveno, že se doba pobytu v určité obci za činné služby vojenské počítá do 10leté lhůty vydržecí, takže nárok na udělení domovského práva může vojenská osoba uplatniti, jakmile z činné služby vystoupí, i se započtením doby svého pobytu v obci za činné služby vojenské. Otázka dobrovolného udělení domovského práva nebyla dosud předmětem judikatury. Se zřetelem k nejednotné popřevratové praxi vydalo ministerstvo vnitra — po interpelaci, která byla podána pod č. tisku 422/VIII posl. sněm. dne 21. IV. 1936 — výnos čj. 59950 z 27. VIII. 1936, uveřejněný ve Věst. min. vnitra 1936, č. 9, čl. 112 a ve Věst. věc. MNO. 1936, č. 48, čl. 319. V tomto výnose bylo řečeno, že zákon nenutí vykládati § 14 domovského zák. č. 105/1863 ř. z. tak, že by změna domovského práva vojenských osob po dobu činné služby byla vyloučena; podle tohoto výnosu není důvodu, aby — pokud jde o domovské právo — byly vojenské osoby posuzovány jinak než ostatní státní občané. Proto byl dán pokyn, aby žádosti za udělení domovského práva vojenských osob z povolání i déle sloužících, ať již jde o dobrovolné udělení anebo o nucené přijetí, byly vyřizovány stejně jako žádosti ostatních státních občanů.
11. Zaopatření vojenských osob a pozůstalých po nich.
a) Zaopatření vojenských gážistů z povolání a pozůstalých po nich.
1. O zaopatření vojenských gážistů z povolání a pozůstalých po nich platí v zásadě podobná ustanovení, jaká platí o zaopatření ostatních státních zaměstnanců a pozůstalých po nich, pokud zvláštní povaha vojenské služby nevyžadovala úpravy odchylné.
Podrobné předpisy o tom jsou obsaženy ve vojenském zaopatřovacím zák. č. 76/1922 Sb. a ve vlád. nař. č. 186/1923 Sb. (ve znění vlád. nař. č. 199/1926 Sb.).
2. Vojenskému gážistovi z povolání příslušejí za podmínek v zák. č. 76/1922 Sb. uvedených vojenské zaopatřovací platy (výslužné nebo odbytné); výrazu ,,odpočivné“ platy vojenský zaopatřovací zákon nepoužívá. Vojenské zaopatřovací platy se poskytují zpravidla po zjištění neschopnosti k vojenskému povolání [§ 2, písm. b), a §§ 3 a 4 cit. zák.], výjimečně bez takového zjištění [§ 2, písm. a), § 5, odst. 2., voj. zaop. zák., § 23, odst. 1., písm. d) až f), voj. kárného zák. č. 154/1923 Sb. ve znění zák. č. 64/1935 Sb. (viz. vyhl. č. 65/1935 Sb.), §§ 9 až 15 restrikčního zák. č. 286/1924 Sb. a § 23 vlád. nař. č. 379/1938 Sb.].
Vojenští gážisté, kteří mají zaopatřovací platy nepřevyšující, pensijní základnu nejvyššího platového stupně 4. platové stupnice, pozbyli nejméně 85% schopnosti k výdělku, potřebují zvláštní péče a jsou nemajetní, mají nárok na zaopatření invalidní, a to bud na místní zaopatření ve vojenské invalidovně, anebo na invalidovní zaopatření s volným bydlištěm; takovým osobám přísluší místo výslužného invalidní služné ve výměře 90% pensijní základny, po případě ve výši výslužného, bylo-li toto výslužné vyšší.
Mimoto přísluší za předpokladů v zák. č. 76/1922 Sb. stanovených vojenskému gážistovi nárok na přídavek za zranění a na válečný přídavek.
3. Choromyslní vojenští gážisté jsou umístěni podle § 92 zák. č. 76/1922 Sb. ve (vojenském nebo civilním) léčebném ústavu pro choromyslné, když to uzná vojenský nebo civilní úřední lékař za nutné a rodinní příslušníci se o nemocného nestarají. Vydání za umístění a ošetřování choř o myslného gážisty v ústavě se hradí nejen z jeho (aktivních nebo zaopatřovacích) platů, nýbrž i z jeho ostatních příjmů, tedy i z úroků, soukromého jmění atd.; tato vydání mají přednost před jinými pohledávkami. Nedostačují-li tyto prostředky, hradí zbytek vojenská správa. Nezbývá-li po úhradě ošetřovného z platu dotčeného gážisty nic anebo zbývá-li jen částka menší, než by činily zaopatřovací platy podle příslušných zákonných ustanovení při jeho úmrtí, dostane rodina (manželka a nezaopatřené děti) sustentaci ve výměře zaopatřovacích platů, jež by jí náležely, kdyby dotyčný gážista zemřel.
4. Po zemřelých (padlých, nezvěstných) vojenských osobách z povolání příslušejí za předpokladů uvedených v zák. č. 76/1922 Sb. tyto zaopatřovací nároky:
a) nárok na vdovský důchod (§§ 36, 38 až 49 cit. zák.);
b) nárok na příspěvek na výchovu dětí, po případě nárok na sirotčí důchod, šlo-li o děti úplně osiřelé (§§ 50 až 62 cit. zák.);
c) nárok na důchod předků (§§ 63 až 65 cit. zák.), není-li tu zaopatřovacích nároků podle písm. a) ani b).
5. Po vojenských osobách z povolání zemřelých v činné službě přísluší pohřebné ve výši tříměsíčního služného a po vojenských osobách, které požívaly vojenských zaopatřovacích platů, úmrtné ve výši tříměsíčního výslužného, po případě invalidního služného (§ 91 zák. č. 76/1922 Sb.).
6. Péče o zaopatření vojenských gážistů z povolání a pozůstalých po nich náležela MNO.
b) Zaopatření vojenských gážistů v záloze a pozůstalých po nich. 1. Vojenským gážistům v záloze, kteří utrpěli v činné službě poruchu (poškození) zdraví bez vlastní úmyslné viny za okolností uvedených v § 3 zák. č. 76/1922 Sb. a pozbyli nejméně 20% způsobilosti k přiměřenému občanskému povolání, přísluší za podmínek v tomto zákoně uvedených nárok na výslužné ve výši 50 až 100% výslužného podle § 6 cit. zák., po případě minimálního výslužného podle § 8 téhož zák., podle toho, jaké výše dosahovala újma na způsobilosti k občanskému povolání. O invalidním zaopatření, přídavku za zranění a válečném přídavku vojenských gážistů v záloze platí stejná ustanovení jako u vojenských gážistů z povolání.
2. Pozůstalým po vojenských gážistech v záloze příslušejí obdobné nároky na zaopatření jako pozůstalým po vojenských gážistech z povolání, za podmínek uvedených v §§ 37 až 65 zák. č. 76/1922 Sb.
3. Nárok na zaopatření podle ustanovení platných pro vojenské gážisty v záloze mají dále osoby, které pozbyly nejméně 20% způsobilosti k přiměřenému občanskému povolání následkem úrazu (nemoci), který utrpěly (získaly):
a) jako cvičitelé branné výchovy nebo jiné osoby při poskytování této výchovy spolupůsobící, byly-li vojenskými gážisty v záloze (§ 47 zák. č. 184/1937 Sb.)
b) jako osoby vykonávající osobní úkony podle zák. o obraně státu, příslušel-li jim za tyto úkony nárok ve výši náležitostí vojenských gážistů (§ 76 zák. č. 131/1935 Sb.);
c) jako osoby, vykonávající zvláštní úkony podle § 3 branného zák., dostávaly-li za tyto úkony plat ve výši náležitostí vojenských gážistů (§ 327 branných předpisů, § 90 zák. č. 76/1922 Sb. a § 133 zák. č. 131/1936 Sb.).
To platí i o zaopatření pozůstalých po osobách uvedených pod písm. a) až c), které na úraz nebo onemocnění tam uvedené zemřely.
Podle dekretu presidenta republiky z 15. května 1944 č. 5 Úřed. věst. čsl. (Vyhláška min. vnitra č. 136/1945 Sb.) o postavení žen ve vojenských jednotkách čsl. příslušejí jim a jejich rodinným příslušníkům neb pozůstalým zaopatřovací platy jako po vojenských osobách v záloze, povolaných za války do činné služby. K tomu viz též zák. č. 14/1946 Sb.
5. Péče o zaopatření osob v této stati uvedených náleží MNO., což platí i o péči o vojenské gážisty v záloze býv. rak. uh. armády, kterým příslušel nárok na zaopatřovací platy jen v důsledku jejich služby v této armádě (§ 97, odst. 2., zák. č. 76/1922 Sb.).
c) Zaopatření déle sloužících a pozůstalých po nich.
1. O zaopatření déle sloužících, kteří se stali nezpůsobilými k vojenské službě, platí ustanovení § 8 zák. č. 83/1932 Sb. Toto zaopatření se řídí, pokud nebylo tímto zákonem jinak upraveno, předpisy, které by pro déle sloužící platily, kdyby byli rotmistry z povolání.
Déle sloužící, kteří setrvali v poměru déle sloužících — třeba s přerušením — aspoň 20 let a dosáhli 40. roku věku; mají nárok na výslužné bez průkazu nezpůsobilosti k vojenské službě.
2. Zaopatření pozůstalých po zemřelých (padlých, nezvěstných) déle sloužících upravuje § 9 cit. zák. I toto zaopatření se řídí, pokud nebylo tímto zákonem upraveno, předpisy, které by pro pozůstalé platily, kdyby déle sloužící byli rotmistry z povolání, což platí i o pohřebném a úmrtném, při čemž pro výměru je tu rozhodná výměra poslední měsíční prémie (§ 14 zák. č. 83/1932 Sb.).
3. Péče o zaopatření osob v této stati uvedených náleží MNO.
To platilo i o poddůstojnících z povolání býv. rak.-uh. armády, kteří nebyli přijati do činné služby v čsl. vojsku jako rotmistři a jejichž výdělečná schopnost byla následkem vojenské služby za světové války snížena, nejméně o 20% (§ 101, odst. 3., zák. č. 76/1922 Sb.) a o poddůstojnících z povolání, jichž nárok na invalidní pensi vznikl před světovou válkou nebo za světové války podle ustanovení §§ 72, 74 a 111, voj. zaop. zák. č. 158/1875 ř. z. resp. zák. čl. LI/1875 (§ 102 a § 103, odst. 2., zák. č. 76/1922 Sb.), jakož i o nárocích na zaopatřovací platy pozůstalých po poddůstojnících z povolání, kteří nebyli přijati do činné služby v čsl. vojsku jako rotmistři anebo padli nebo zemřeli za světové války (§ 106, odst. 2., cit. zák.). Novou úpravu platů všech těchto osob provedly §§ 13 a 18 zák. č. 288/1924 Sb.
d) Zaopatření předválečných invalidů ze stavu mužstva.
1. Vojenské správě náleží dále péče o zaopatření předválečných invalidů ze stavu mužstva, jejichž nárok na vojenské zaopatřovací, platy povstal před světovou válkou, t. zv. patentálních invalidů (§ 102 zák. č. 76/1922 Sb.), jakož i o pozůstalých po takových osobách.
To platí i o osobách ze stavu mužstva, jejichž nárok na invalidní pensi vzešel za světové války podle ustanovení § 72 zák. č. 158/1875 ř. z., resp. zák. čl. LI/1875, aniž jim patřil důchod podle zák. č. 142/1920 Sb. (§ 103, odst. 2., zák. č. 76/1922 Sb.) a o pozůstalých po nich.
2. Nová úprava platů osob uvedených v předcházející poznámce byla provedena § 15 zák. č. 288/1924 Sb. Byl jim přiznán — nešlo-li o invalidy v místním zaopatření vojenské invalidovny anebo o patentální invalidy — invalidní důchod ve výměře obdobné jako při ztrátě výdělečné schopnosti aspoň o 55% podle zák. č. 142/1920 Sb. a zákonů, které tento zákon doplňují nebo pozměňují, při čemž bylo stanoveno, že pro tyto osoby platí též obdobně ustanovení §§ 2 a 4 právě uvedeného zákona. Pozůstalým po předválečných invalidech byly zaopatřovací platy nově upraveny § 20 zák. č. 288/1924 Sb.
e) Zaopatření podle ustanovení platných pro válečné poškozence ze světové války.
1. Péče o osoby mužstva, které se staly invalidními (pozbyly výdělečné schopnosti nejméně o 20%) následkem vojenské služby za světové války konané, jakož i o pozůstalé po takových osobách a po příslušnících mužstva, kteří za světové války na úraz. nebo onemocnění ve službě získané zemřeli, padli nebo byli nezvěstní, patří do kompetence ministerstva sociální péče a vztahují se na ně ustanovení zák. č. 199/1919 Sb., zák. č. 142/1920 Sb. a zákonů, kterými byly tyto zákony doplněny nebo pozměněny (§ 103 zák. č. 76/1922 Sb.).
2. To platilo i o osobách, které se staly invalidními (pozbyly výdělečné schopnosti nejméně o 20%) následkem úrazu (onemocnění), který utrpěly (získaly) ve výkonu osobních válečných úkonů podle zákonů o válečných úkonech č. 236/1912 ř. z. a zák. čl. LXVIII/1912, jakož i o pozůstalých po zemřelých (nezvěstných) osobách povolaných k osobním válečným úkonům.
3. Nárok na zaopatření podle ustanovení platných pro válečné poškozence ze světové války mají dále osoby, jejichž výdělečná schopnost byla snížena aspoň o 20% následkem úrazu (onemocnění), který utrpěly (získaly):
a) při vykonávání osobních úkonů podle zák. o obraně státu, příslušela-li jim za tyto úkony náhrada ve výši náležitostí příslušníků mužstva (§ 76 zák. č. 131/1936 Sb.);
b) při vykonávání zvláštních úkonů podle § 3 branného zákona, dostávaly-li za tyto úkony plat ve výši náležitostí příslušníků mužstva (§ 327 branných předpisů, § 90 zák. č. 76/1922 Sb. a § 133 zák. č. 131/1936 Sb.).
f) Zaopatření podle ustanovení platných pro poválečné invalidy.
1. Péče o vojíny ze stavu mužstva, kteří se stali po světové válce (po 28. 11. 1921) invalidními (pozbyli výdělečné schopnosti aspoň o 20%) následkem vojenské služby a byli z vojenské služby propuštěni, jakož i o příslušníky těchto vojínů a o pozůstalé po vojínech, kteří zemřeli (padli nebo se stali nezvěstnými) následkem vojenské služby, příslušela podle zák. č. 41/1922 Sb. ministerstvu sociální a zdravotní správy.
Na tyto osoby se vztahovala obdobně ustanovení zák. č. 199/1919 Sb. a §§ 1 až 39, 42 až 44 zák. č. 142/1920 Sb. a zákonů, kterými byly právě uvedené zákony doplněny nebo pozměněny.
2. Nárok na zaopatření podle ustanovení platných pro poválečné invalidy měly dále osoby, které pozbyly výdělečné schopnosti aspoň o 20% následkem úrazu (onemocnění):
a) za účasti při branné výchově, předpokládajíc, že si úraz (onemocnění) nezpůsobily úmyslně nebo hrubou nedbalostí (§ 46 zák. č. 184/1937 Sb.);
b) při vykonávání služby průvodce (vozky, řidiče a pod.) dopravního prostředku požadovaného pro účely vojenské (§ 20, odst. 4., zák. č. 68/1932 Sb.);
c) při vykonávání úkonů v pracovních útvarech zřízených podle vlád. nař. č. 223/1938 Sb. (§ 12).
Zákon z 18. července 1946 č. 164 Sb. o péči o válečné poškozence a oběti války a fašistické persekuce zrušil zejména zák. č. 199/1919 Sb. a upravil jednotně péči jak o válečné invalidy z první světové války [viz e)], tak pro poválečné invalidy [viz f)], jakož i pro válečné invalidy z II. světové války, partyzány, osoby činné v odboji a jiné podle § 2 cit. zákona.
12. Státní vyživovací příspěvek.
1. O státním vyživovacím příspěvku platí jednak zák. č. 120/1921 Sb. (jehož platnost byla prodloužena zák. č. 476/1921 Sb.), jednak zák. č. 530/1919 Sb., a to ve znění opatření Stálého výboru č. 227/1938 Sb. Ustanovení zák. č. 530/1919 Sb. se vztahují na vojenskou službu (nebo jiné úkony nárok na vyživovací příspěvek zakládající) za branné pohotovosti státu, kdežto ustanovení zák. č. 120/1921 Sb. se vztahují na vojenskou službu (po případě jiné úkony nárok zakládající), která nebyla se stavem branné pohotovosti v žádné souvislosti. To bylo též příčinou, že podmínky, za jakých se státní vyživovací příspěvek poskytoval podle zák. č. 530/1919 Sb., jsou poněkud liberálnější než podmínky, za jakých se přiznává nárok na vyživovací příspěvek podle zák. č. 120/1921 Sb.
2. Podle zák. č. 530/1919 Sb. se poskytoval státní vyživovací příspěvek osobám, které mají podle občanského zákona (práva) proti osobě povolané do vojenské služby (jiného úkonu) nárok na výživné a jichž výživa je podstatně závislá na této osobě a jejím povoláním do vojenské služby (úkonu) byla ohrožena; výjimečně mohl býti vyživovací příspěvek přiznán i těm, kdož nároku na výživné nemají, je-li jejich výživa podstatně závislá na osobě povolané do vojenské služby (úkonu) a jejím povoláním do této služby (úkonu) byla ohrožena (čl. II opatření Stálého výboru č. 227/1938 Sb.).
Nárok na vyživovací příspěvek podle zák. č. 530/1919 Sb. zakládala:
a) vojenská služba za mobilisace podle § 1, č. 1, cit. zák.;
b) zaměstnávání osoby vázané pracovní povinností mimo místo jejího pravidelného pobytu nebo zaměstnání (§ 61, odst. 2., a § 62, odst. 3., zák. č. 131/1936 Sb.);
c) povolání k osobním úkonům podle zákona o obraně státu (§ 77 tohoto zák.);.
d) povolání k zvláštním úkonům podle § 3 branného zák. (§ 134 zák. č. 131/1936 Sb.);
e) služba ve stráži obrany státu za branné pohotovosti státu (čl. IV opatření Stálého výboru č. 227/1938 Sb.).
3. Podle zák. č. 120/1921 Sb. se poskytuje vyživovací příspěvek členům rodiny osoby povolané k vojenské službě (po případě k jiným úkonům), byla-li jejich výživa podstatně závislá na povolané osobě povoláním tím byla ohrožena a nemůže býti skutečně uhájena z výnosu vlastního jmění, výdělku nebo z pramenů jiných. Za stejných jinak podmínek a prokázali-li potvrzením obecního úřadu, že neberou jiné podpory z veřejných prostředků, mají nárok na tento příspěvek i členové rodiny povolané osoby, která v době svého povolání je bez své viny bez zaměstnání (čl. III opatření Stálého výboru č. 227/1938 Sb.); předtím tuto věc upravovalo vlád. nař. č. 279/1936 Sb.
Nárok na vyživovací příspěvek podle zák. č. 120/1921 Sb. zakládá:
a) vojenská služba presenční (vojenský výcvik náhradní zálohy);
b) cvičení ve zbrani (služební);
c) výjimečná činná služba podle § 27 branného zák.;
d) služba ve stráži obrany státu mimo dobu branné pohotovosti státu (čl. IV opatření Stálého výboru č. 227/1938 Sb.);
e) zařadění do pracovních útvarů (§ 10 vlád. nař. č. 223/1938 Sb.).
K písm. a) sluší poznamenati, že nárok na vyživovací příspěvek nemá manželka a děti osoby vykonávající presenční službu, bylo-li manželství uzavřeno bez úředního povolení potřebného podle § 36 branného zák., anebo vzdala-li se manželka se souhlasem manželovým nároku na vyživovací příspěvek před uzavřením manželství prohlášením úředně ověřeným (§ 259 branných předpisů).
4. Státní vyživovací příspěvek byl co do výše upraven zákonem č. 15/1946 Sb. pro osobu a den:
a) v Praze, v Brně, v Bratislavě a Ostravě 34 Kčs;
b) v místech majících podle posledního sčítání lidu více než 25.000 obyvatelů 30 Kčs;
c) ve všech ostatních místech . . 26 Kčs.
Tyto částky jsou určeny pro osobu zastupující v domácnosti povolaného k vojenské službě. Pro ostatní oprávněné jsou určeny částky 19, 16 a 13 Kčs.
Úhrnné částky tohoto příspěvku nesmějí přesahovati — podle míst o něž jde — denně 100, 85, po případě 70 Kčs.
5. K rozhodování o nároku na vyživovací příspěvek byly povolány okresní a zemské vyživovací komise, o jejichž složení platí ustanovení § 7 zák. č. 530/1919 Sb.
6. Na státní vyživovací příspěvek nelze vésti exekuci, ani ho nelze postihnouti zajišťovacím opatřením (§ 5, odst. 1., zák. č. 530/1919 Sb.). Je to ryze osobní důchod, který nemůže oprávněná osoba zciziti třetí osobě postupem, příkazem, zabavením nebo jiným právním jednáním; právní jednání tomu odporující jsou neplatná.
7. Státní vyživovací příspěvek neoprávněně pobíraný je třeba vrátiti; v případech hodných zvláštního zření může po návrhu vyživovací komise ministerstvo vnitra v dohodě s ministerstvem financí toto vrácení prominouti (§ 5, odst. 2., zák. č. 530/1919 Sb.).
8. Věci státního vyživovacího příspěvku přešly do oboru působnosti ministerstva vnitra fakticky hned po převratu; právně byl tento kompetenční přechod upraven zák. č. 218/1920 Sb.

IV. Potřeby branné moci po stránce věcné.
1. Všeobecné poznámky o opatřování věcných potřeb branné moci.
1. Věcné své potřeby uspokojuje branná moc věcnými prostředky, jimiž sluší rozumět ve smyslu § 194, odst. 2., zák. č. 131/1936 Sb. vše, čeho branná moc potřebovala k svému zásobování, vystrojení, vyzbrojení, ubytování a přepravě; patří sem tedy zejména proviant, výstroj a zbrojní materiál, ubytovací objekty, dopravní prostředky atd.
2. Tyto věcné prostředky opatřuje si branná moc především soukromoprávními smluvními jednáními (koupí [trhovou smlouvou], nájmem a pachtem [smlouvou nájemní a pachtovní], zadáním díla [smlouvou o dílo] a pod., podle povahy věci).
Některé případy takových smluv byly v oboru vojenské správy co do podmínek blíže upraveny (reglementovány a normalisovány), na př. smlouva arendační (propachtování dodávek vojenského proviantu), nákup koní remontními komisemi (remontování) atd., pokud ovšem tomu nejsou v cestě ustanovení právního řádu povahy donucující (juris cogentis). Jednání z oborů takto blíže upravených zůstávala i po této úpravě právními jednáními soukromoprávními a event. spory, které z nich vzešly, vyřizují se pořadem práva a nikoliv v řízení správním.
3. Poněvadž včasné opatření věcných potřeb soukromoprávními jednáními nevedlo by vždy k cíli, po případě by naráželo na značné potíže, anebo by bylo podnětem ke kladení podmínek pro brannou moc tíživých, ukládá čsl. právní řád — podobně jako je tomu i v jiných státech — určité veřejnoprávní závazky, na základě nichž lze věcné prostředky opatřit pro brannou moc na podkladě nuceném.
Tyto závazky se nazývají zpravidla vojenská břemena a bylo o nich podrobněji pojednáno v hesle ,,Břemena vojenská", a pokud jde o opatřování dopravních prostředků a ubytovacích objektů, v heslech ,,Přípřež“ a ,,Ubytování vojska".
Tento způsob opatřování věcných prostředků pro brannou moc je v době mírové výjimkou, jsa omezen jen na opatřování několika druhů těchto prostředků, kdežto v dobách mimořádných, zvláště pak za branné pohotovosti státu (§ 57 zák. č. 131/1936 Sb.), je pravidlem a používá se ho bez jakéhokoli omezení (viz heslo ,,Úkony válečné — obrana státu").
2. Vojenské dodávky a práce.
1. O dodávkách a pracích pro brannou moc platí zásadně všeobecné předpisy platné pro státní dodávky a práce vůbec.
Tato všeobecná zásada platí však s určitými modifikacemi.
Především podléhají vojenské dodávkové smlouvy dosud ustanovením cís. nař. č. 158/1915 ř. z., jež ukládá dodavatelům— v zájmu správného a přesného plnění dodávek, jak toho zájmy branné moci vyžadují — některé zvláštní povinnosti. Platnost tohoto nařízení, za světové války vydaného, nebyla omezena jen na dobu válečnou, takže třeba je míti i nyní za platnou normu.
3. Pokud jde o zadávání dodávek a prací pro brannou moc, jsou ze všeobecného zadávacího řádu č. 667/1920 Sb. vyňaty dodávky a práce, jež podle rozhodnutí ministerstva národní obrany nepřipouštějí veřejnou soutěž, nebo se provádějí v režii vojenské správy pro vlastní potřebu, anebo jsou vyhrazeny drobným živnostníkům, po případě se týkají výrobků polního a lesního hospodářství.
Jinak jsou ustanovení uvedeného zadávacího řádu převzata do ,,Všeobecných podmínek platných pro dodávky potřeb pro československý stát — vojenskou správu", vydaných podle § 38 tohoto řádu (čj. 11.000-V./3. odděl. MNO. z r. 1934). Těmito podmínkami se musí uchazeči o dodávky potřeb vojenské správy říditi.
4. Z toho, co bylo řečeno, plyne, že i dodávky a práce pro brannou moc — s výhradami nahoře uvedenými — jsou zadávány především veřejnou soutěží.
Omezenou soutěží mohou být zadány dodávky a práce pro brannou moc, jichž veřejné rozepsání by bylo v rozporu s vojenskými zájmy nebo by způsobilo průtah na újmu veřejné bezpečnosti, dále ty dodávky a práce, jež v době zadání mohou být provedeny vhodným způsobem jen některými dodavateli (podnikateli) anebo k jejichž provedení je zapotřebí zvláštní odborné znalosti, hodnověrnosti a osvědčení výkonnosti, jakož i ty dodávky a práce, jejichž úhrnná hodnota nepřesahuje 80000 Kčs; v tom případě mají však být k podání nabídky vyzváni zpravidla nejméně tři uchazeči.
Z volné ruky, t. j. s vyloučením soutěže i omezené, mohou být zadány:
a) naléhavé dodávky a práce, jež z vojenských důvodů nebo jiných důležitých veřejných zájmů naprosto nestrpí odkladu;
b) dodatečné objednávky a práce původnímu dodavateli nebo podnikateli za podmínek § 5, písm. a), zadávacího řádu;
c) dodávky a práce, které mohou být provedeny jen určitým podnikem v žádané jakosti, nebo které požívají patentové nebo vzorkové ochrany;
d) dodávky, jichž úhrnná hodnota nepřesahuje 20000 Kčs, a práce, jichž úhrnná hodnota nepřesahuje 50000 Kčs;
e) dodávky a práce, pro něž při soutěži nebylo ani druhým rozepsáním dosaženo vhodných výsledků;
f) dodávky a práce dodavatelů nebo podniků, kteří nedostáli smlouvě v nějakém podstatném kuse, zejména nedodrželi stanovené lhůty.
5. Na výrobky polního a lesního hospodářství se ustanovení zadávacího řádu, jak bylo řečeno pod č. 3, nevztahují. Přesto však je v příslušných vojenských předpisech věc upravena tak, aby byla zájemcům umožněna co největší měrou účast i na dodávkách takových předmětů, jak je zjevno ze ,,sešitu podmínek” pro arendaci, pro nákup proviantu veřejnou soutěží, pro dodávky masa, pro mletí obilí, pro výrobu chleba a pro smluvní stravovatelství; tyto sešity podmínek vydalo ministerstvo národní obrany.
6. Na dodávky a práce pro brannou moc, sjednané před 17. XI. 1938, vztahují se ustanovení vlád. nař. č. 281/1938 Sb., umožňující, aby vojenská správa mohla smlouvy o těchto věcech změniti, částečně nebo úplně zrušiti, prohlásí-li, že na jich splnění nemá vzhledem k změněným poměrům zájmu.
3. Zásobování (proviant).
1. Vojenská správa dává mužstvu chléb a hotovou stravu. Vojenští gážisté se starají o své stravování v míru sami ze svých služebních platů.
V míru se provádí u útvarů samostatné stravní hospodaření nebo peněžní stravování podle příslušných předpisů o stravování mužstva. Na nákup a přípravu stravy je určeno stravné.
2. Naturálie, potřebné k stravování osob a ke krmení zvířat (ať původu rostlinného, živočišného nebo nerostného), s připočtením paliva, topiva, svítivá, lůžkové a stelivové slámy, jsou proviantem.
3. Proviant si opatřuje branná moc v míru skoro vesměs způsobem soukromoprávním.
Dodávky proviantu se dělí na přímé, na arendační a na vlastní zásobování jednotlivých útvarů.
4. Arendačními smlouvami se rozumějí smlouvy, jimiž se arendátor zavazuje, že bude po dobu trvání smlouvy opatřovat a dodávat za arendační ceny vojenským útvarům požadovaný proviant, že za tím účelem obstará zavčas potřebné zásoby v předepsané jakosti a že bude na svůj náklad a ve vlastních skladištích udržovat potřebné zásoby proviantu; kromě zásob pro běžnou potřebu je arendátor povinen udržovati též zvláštní zásoby záložní, které jsou pod spoluuzávěrou vojenských orgánů, zůstávajíce až do smluvního vydání majetkem arendátorovým. Podle svého obsahu je arendační smlouva v podstatě propachtováním dodávek vojenského proviantu.
Předmětem arendační smlouvy jsou dodávky vojenského chleba (žitné mouky), ovsa, sena, slámy (na stlaní, lůžkové, krmné a řezanky), palivového dříví, uhlí a koksu. Arendace se zadávají soutěží, která se rozpisuje v příslušném úředním listě. Podrobnosti o zadárání arendaci a o závazcích arendátorů jsou obsaženy v ,,Sešitu podmínek pro arendaci”.
5. Veřejnou soutěží si vojenská správa opatřuje proviant — mimo případy arendaci — zejména tehdy, jde-li o plnění závazků na delší dobu, anebo žádá-li se zvláštní záruka za přesné vyřízení dodávky. Uchazeč, který nabízí dodávky z vlastní sklizně a podrobuje se všem předepsaným podmínkám, má přednost před ostatními, zaváže-li se, že bude udržovat přiměřenou zásobu pro případ mobilisace. Bližší ustanovení o nákupu proviantu veřejnou soutěží jsou v ,,Sešitu podmínek pro nákup proviantu veřejnou soutěží”.
6. Dodávka masa se zadává veřejnou soutěží na místní živnostníky a na živnostníky z nejbližšího okolí. Vyhláška o rozepsání soutěže se vyvěsí na úřední tabuli posádkového velitelství a obecního úřadu; mimo to se zašle též známým řezníkům. Podrobnosti jsou v ,,Sešitu podmínek pro dodávku masa pro vojsko“.
7. Výjimečně lze v míru opatřiti při přechodném ubytování vojska t. zv. naturální (průchodní) stravování podle § 51 zák. o ubytování vojska uložením příslušného veřejnoprávního závazku; o tom byla učiněna zmínka v hesle ,,Ubytování vojska“.
8. V některých předpisech, jednajících o jednotlivých případech opatřování vojenského proviantu, bývá zmínka i o t. zv. subministraci. Rozumí se tím opatřování naturálií pro brannou moc obcemi za ceny v místě obvyklé.
Pod tento pojem lze zařaditi i případ, uvedený v § 48, posl. odst., zák. o ubytování vojska ve znění zák. č. 248/1920 Sb., podle něhož může vojenská správa, třeba-li, požadovati při přechodném ubytování, aby obec dodala potřebné palivo, topivo a svítivo za ceny v místě obvyklé.
4. Výstroj a zbrojní materiál.
1. K výstroji patří:
a) oděv (součásti stejnokroje, obuv, prádlo atd.),
b) strůj (torby, brašny, tlumoky, šálky, polní láhve atd.) a
c) správkový materiál (knoflíky, nitě atd.).
2. K zbrojnímu materiálu patří:
a) munice,
b) zbroj,
c) dělostřelecký materiál,
d) zvláštní bojové prostředky a
e) příslušný technický materiál.
3. Zák. č. 131/1936 Sb. se zmiňuje v § 42 o vojenské výzbroji a o speciálním vojenském výstroji, aniž blíže uváděl, co tím rozumí. Pro praxi je věc usnadněna tím, že §§ 1 a 3 vlád. nař. č. 157/1936 Sb. vypočítávají předměty, které patří pod dosah § 42 zák. o obraně státu, takže přesné pojmové vymezení výrazů v tomto paragrafu použitých nejeví se nutným.
4. Předměty výstroje a zbrojní materiál opatřuje si vojenská správa v míru způsobem soukromoprávním, a to buď zadáním ve veřejné soutěži, omezenou soutěží anebo zadáním z volné ruky; z velké části tu jde o věci, které veřejnou soutěž nepřipouštějí.
Některé z těchto předmětů vyrábí nebi upravuje vojenská správa ve vlastní režii ve svých ústavech a dílnách anebo ve vojenských podnicích. Pokud takové předměty vyrábí pro brannou moc podnik, v němž je stát převážnou měrou podílníkem, je poměr mezi vojenskou správou a takovým podnikem soukromoprávním poměrem stejné povahy jako u jiných soukromých podniků (viz část II, stať 5, č. 3).
5. Jednotlivé součástky výstroje a zbrojního materiálu nepřecházejí zpravidla — až na některé výjimky — do volné disposice anebo do vlastnictví vojenských osob, jimž jsou svěřeny nebo jež jich užívají, nýbrž zůstávají v majetku vojenské správy. Takové věci nemohou býti předmětem soukromoprávních jednání, zvláště pak nemohou být ani prodány, ani v zástavu dány. Součástky však, jichž nelze již pro vojenskou potřebu použiti, mohou být rozprodány veřejnou dražbou, byly-li tak roztrhány, rozřezány neb rozdělány, že nemohou být uvedeny do původní podoby (dekr. dv. kanc. z 5. XII. 1800, Sb. z. pol., sv. 15, č. 57, str. 201, dekr. dv. kanc. z 29. VIII. 1839, Sb. z. pol., sv. 67, č. 98 str. 169). Držba některých součástek zbrojního materiálu je trestná (i když nejde o věci, jež jsou ve vlastnictví vojenské správy), a to bud jako nedovolené ozbroj ování podle § 13 zák. na ochranu republiky anebo jako trestný čin podle § 13 zák. o zbraních a střelivu č. 81/1938 Sb. (zatím neplatného).
6. To, co bylo řečeno v předcházející poznámce, neplatí o vojenském výstroj ním a výzbrojním materiálu, který ministr národní obrany odprodal v dohodě s ministrem financí podle vlád. nař. č. 18/1939 Sb. I o odprodeji postradatelného vojenského materiálu.
5. Koně a jiné dopravní prostředky.
a) Koně.
1. Koně si opatřuje vojenská správa:
a) nákupem remont (mladých, většinou ještě nevycvičených a neopotřebených koní) prostřednictvím zvláštní remontní komise a výjimečně též přímo vojenským útvarem;
b) přídělem koní z vojenských ústavů;
c) požadováním jich podle zákonů o požadovaní dopravních prostředků.
Způsob opatřování koní uvedených pod písm. a) je soukromoprávní, způsob uvedený za písm. c) je veřejnoprávní; ten se uskutečňuje v míru podle zák. č. 68/1932 Sb., za branné pohotovosti státu, za mimořádného povolání zálohy a náhradní zálohy podle § 27 branného zákona a za mimořádného (výjimečného) cvičení podle § 22, odst. 4., branného zák. podle zák. č. 117/1934 Sb. nyní ve znění vyhl. 296/1938 Sb. (viz o tom heslo ,,Přípřež“ a ,,Úkony válečné— obrana státu“).
2. Nákup remont pro brannou moc a hříbat pro vojenské hříbárny a třeba-li, i chovný materiál pro vojenské hřebčíny obstarává remontní komise:
a) buď volnou soutěží (jež je co možná pravidlem),
b) nebo prostřednictvím dodavatelů (obchodníků), anebo
c) přímým nákupem v soukromých hřebci nech.
Podle potřeby se konají zvláštní remontní trhy a svody, jejichž program stanoví MNO. v dohodě s ministerstvem zemědělství, zemědělskými radami a třeba-li, i jinými zemědělskými a chovatelskými institucemi.
Nemohla-li by remontní komise z jakéhokoli důvodu potřebný nákup remont uskutečniti sama, anebo jde-li o zvlášť výhodnou a naléhavou koupi jednotlivých koní, mohou vojenské útvary provésti přímý nákup remont.
3. Vojenská správa vydává koně do soukromého užívání:
a) buď jako záložní koně, kteří po určité, předem stanovené době přejdou do neomezeného vlastnictví uživatelova; sem patří i vydávání plemenných (chovných) soumarských klisen do soukromého užívání;
b) anebo jako reversní koně, kteří se vydávají do přechodného (krátkodobého) soukromého užívání na revers, bez nároku na to, aby připadli do soukromého vlastnictví uživatelova; sem patří i vydávání březích klisen na revers.
b) Ostatní dopravní prostředky.
1. Ostatní dopravní prostředky (motorová vozidla, letadla, lodě, vozy pro zvířecí potah atd.) si obstarává vojenská správa:
a) soukromoprávním jednáním (nákupem, nájmem a pod.);
b) výrobou ve vojenských dílnách anebo ve vojenských podnicích;
c) požadováním jich podle zákona o požadování dopravních prostředků a podle § 89 zák. o obraně státu.
Opatřování dopravních prostředků, uvedené pod písm. c), je povahy veřejnoprávní a bylo o něm pojednáno v heslech ,,Přípřež“ a ,,Úkony válečné — obrana státu“. O ostatních způsobech, opatřování dopravních prostředků platí ustanovení všeobecná.
2. Pokud jde o dráhy (železnice), má podrobná ustanovení v zájmu obrany státu nový zákon o drahách č. 86/1937 Sb. v §§ 117 až 121; tato ustanovení poskytují právní podklad k tomu, aby tohoto, pro obranu státu tak významného prostředku mohlo býti k účelům této obrany v případě potřeby plně využito.
6. Ubytování vojska. O tom, jakým způsobem ukájí branná moc své potřeby ubytovací v míru i za branné pohotovosti státu, bylo podrobně pojednáno v hesle ,,Ubytování vojska“.
7. Věcné potřeby za branné pohotovosti státu. Za branné pohotovosti státu opatřuje branná moc své potřeby z největší části ukládáním veřejnoprávních závazků k věcným plněním podle zákona o obraně státu, jak o tom bylo podrobně pojednáno v hesle ,,Úkony válečné — obrana státu“.
V. O některých zvláštních oborech vojenské správy.
1. Vojenské školství.
a) Vojenské školy a kursy.
1. Vojenské školství není v ČSR. upraveno zákonem. Nebylo tomu ani v býv. rak.-uh. monarchii, kde byla tato věc upravena předpisy vydanými se schválením panovníka jako nejvyšší ho velitele branné moci.
U nás bylo vojenské školství původně budováno na předpisech vydaných ministerstvem národní obrany. V r. 1934 bylo však přikročeno k definitivní úpravě této věci rozkazem presidenta republiky jako vrchního velitele branné moci ze 30. VI. 1934 (Vest. věc. MNO., 1934, č. 31, č. 34).
2. Na vojenské školství se nevztahují ustanovení zák. č. 292/1920 Sb., podle něhož správu školství vykonává ministerstvo školství a národní osvěty a pokud jde o školy zemědělské, ministerstvo zemědělství.
Vojenské školství jako zařízení vojenská, určené k vojenskému vzdělání příslušníků branné moci, je ve výlučné příslušnosti MNO. a orgánů jemu podřízených; do kompetence civilní školské správy nepatří.
3. O vojenské vzdělání příslušníků branné moci pečuje vojenská správa:
a) vojenskými školami;
b) vojenskými kursy.
4. Podle požadovaného předchozího vzdělání, podle rozsahu a stupně učebné látky a podle doby trvání dělí se vojenské školy na:
a) vojenské školy vysoké;
b) vojenské školy vyšší, k nimž patří vojenská akademie;
c) vojenské školy střední;
d) vojenské školy nižší;
aa) vojenská hudební škola, kde se vyučuje hudbě na nástroje smyčcové, dechové, bicí a na harfu.
5. Pokud jde o vojenské školy vysoké, byl přiznán tento charakter příslušným školám, ježto se v nich poskytuje nejvyšší vojenské vzdělání; podobné vysoké školy mají i jiné státy. K tomu se ještě poznamenává, že i platový zákon (§ 97) uznal vzdělání důstojníků, absolventů těchto škol, za vysokoškolské tím, že zařadil tyto důstojníky do I. služební třídy. Ježto tu jde o zařízení vojenská, určená pro vzdělání příslušníků branné moci, nedošlo ke zřízení těchto škol zákonem, jak by toho bylo třeba u vysokých škol ve vlastním smyslu slova se zřetelem k zák. č. 28/1922 Sb., podle něhož zřizovati vysoké státní školy nebo nové fakulty a oddělení na vysokých školách státních, rozdělovati jejich fakulty nebo oddělení, anebo je rušiti, určovati nebo měniti sídlo vysokých škol státních nebo jejich oddělení, propůjčovati právo, jež přísluší státním vysokým školám, také nestátním vysokým školám, je možné jen na základě zvláštního zákona a v jeho mezích.
6. Na charakteru učiliště jako kursu nemění nic skutečnost, že snad se v některých případech ten neb onen kurs nazývá ,,školou“.
7. Rozhodnutí o zřízení vysokých a vyšších škol se vyhrazuje presidentu republiky jako vrchnímu veliteli branné moci; o zřízení ostatních vojenských škol, jakož i vojenských kursů rozhoduje ministr národní obrany.
Předpisy vydané ministerstvem národní obrany stanoví předběžné vzdělání, jež je podmínkou přijetí do některé vojenské školy nebo vojenského kursu, jakož i dobu školní, učebnou osnovu a další podrobnosti.
b) Státní vojenské střední školy.
1. Vedle vojenských škol a kursů měla vojenská správa též státní vojenské reformní reálné gymnasium. Je to výběrová střední škola, organisovaná jako jiné civilní střední školy příslušného typu. Účelem jejím je poskytnout žákům předběžné všeobecné vzdělání, jež by jim umožnilo studium na vysoké škole. Jejím absolventům se neposkytují žádné, výhody, pokud jde o přijímání do vojenské akademie; chtějí-li se tito absolventi stát důstojníky z povolání, musí splnit všechny všeobecné i zvláštní podmínky, stanovené příslušnými předpisy pro přijetí za důstojníka z povolání.
Po stránce pedagogické, personální a administrativní je tato střední škola podřízena prostřednictvím zemské školní rady pravomoci ministerstva školství a osvěty jako každá jiná státní střední škola; ředitele a profesory ustanovuje ministerstvo školství a osvěty v dohodě s MNO. (bez újmy práva, které přísluší presidentu republiky a vládě podle §§ 64 a 81 úst. list., pokud jde o jmenování ředitelů a profesorů středních škol).
O umístění školy, udržování školní budovy a o úhradu věcných nákladů, jakož i o první vybavení školy vnitřním zařízením a učebnými pomůckami pečuje vojenská správa.
2. K uvedené škole je připojen internát, jehož účelem je postarat se o mimoškolní výchovu chovanců a ve věcech branné výchovy spolupracovat se školou a doplňovat tuto výchovu podle zvláštních směrnic MNO. Tento internát podléhá výhradně pravomoci vojenské správy.
3. Do státního vojenského reformního reálného gymnasia a do internátu s ním spojeného mohou být přijati jen čsl. státní občané, a to především
a) synové vojenských gážistů v činné službě a ve výslužbě;
b) synové civilních zaměstnanců vojenské správy v činné službě a ve výslužbě;
c) synové osob zaměstnaných ve škole a v internátu (ti však bydlí a stravují se u rodičů);
d) synové četnických gážistů v činné službě a ve výslužbě;
e) synové příslušníků finanční stráže a sboru uniformované stráže bezpečnosti v činné službě a ve výslužbě;
f) synové legionářů, válečných invalidů a sirotci po, osobách padlých za války nebo zemřelých po zranění nebo po válečných útrapách;
g) synové obyvatelů místa, v němž je ústav umístěn a synové obyvatelů míst v jeho okolí, avšak jen tehdy, není-li v onom místě jiné střední školy s vyučovacím jazykem českým neb slovenským (tito žáci bydlí a stravují se u rodičů);
h) v nedostatku uchazečů uvedených pod písm. a) až g) mohou být přijati i jiní uchazeči, především synové vojenských gážistů v záloze a synové ostatních zaměstnanců v činné službě a ve výslužbě.
Přednost v každé skupině mají synové těch rodičů (jejich zákonných zástupců), kteří jsou v místech, kde není střední školy s vyučovacím jazykem českým neb slovenským.
4. Vojenské státní reformní reálné gymnasium bylo zřízeno na základě usnesení vlády z 25. VI. 1935 (intim. předs. min. rady čj. 12190/35 m. r. z 26. VI. 1935).
2. Intendanční služba.
Úkolem intendanční služby je opatřovat a dodávat intendanční materiál (proviant, výstroj, lůžkové součástky) a peníze, hospodařit s nimi, vyúčtovat je, kontrolovat hospodaření. Do oboru působnosti této služby patří též rozhodování o služebních platech a náležitostech vojenských osob v činné službě, o zaopatřovacích náležitostech vojenských osob a jejich příslušníků, jakož i řízení o náhradách škod, o odpisech škod a náhrad anebo prominutí náhrad;
Řídícím orgánům jsou podřízeny orgány výkonné, k nimž patří mimo jiné vojenská pensijní likvidatura (VPL.), jež vyplácí vojenské zaopatřovací platy a invalidní požitky.
Orgány intendanční služby jsou správní orgány, jež ve výkonu své služby činí správní rozhodnutí a opatření, a to nejen v poměru k jednotlivým příslušníkům branné moci, nýbrž i v poměru k osobám mimo svazek moci jsoucím. O těchto rozhodnutích a opatřeních platí to, co bylo řečeno v části I., stati 7 b).
3. Vojenské zdravotnictví. Úkolem vojenské zdravotnické služby je pečovat o zdravotní stav vojska, opatřovat, rozdělovat a ukládat zdravotnický a veterinářský materiál a provádět potřebný výcvik osob zdravotnické služby.
Řídícím orgánům jsou podřízeny příslušné orgány výkonné, k nimž patří zejména: vojenský zdravotnický poradní sbor, vojenské zdravotnické sklady a vojenské léčebné ústavy.
Podrobnější předpisy jsou v příslušných knihách této službě věnovaných. Léčebnou péči vojenské správy (bezplatnou i subsidiární) upravuje příslušný předpis.
O povinném očkování osob nastupujících do vojenské služby proti neštovicím a o povinném očkování osob vykonávajících vojenskou činnou službu proti břišnímu tyfu a paratyfům a třeba-li, i proti jiným nakažlivým nemocem, proti nimž jsou známy vyzkoušené methody ochranného očkování, upravuje zák. č. 116/1934 Sb.
V míru se používá k vykonávání vojenské zdravotnické služby vlastního personálu (vojenských [a po případě i smluvních] lékařů a pomocného zdravotnictva).
Za branné pohotovosti státu lze tento personál rozmnožiti povoláním osob k tomu způsobilých, které nejsou vojenskými osobami, k zvláštním úkonům podle § 3 branného zákona, po případě k osobním úkonům podle §§ 66 a násl. zákona o obraně státu.
Mimo to lze použíti součinnosti společnosti Československého Červeného Kříže a jejích ústavů (§ 1, č. 1, zák. č. 479/1921 Sb.); i k doplnění personálu ústavů této společnosti lze použíti ustanovení § 3 branného zák. (viz § 312, odst. 1., branných předpisů č. 141/1927 Sb.) a §§ 66 a násl. zák. č. 131/1936 Sb.
Postavení zdravotnického personálu za války upravuje ženevská úmluva pro „zlepšení osudu raněných a nemocných v polních armádách z 27. VII. 1929, č. 23/1938 Sb.
Tento personál — je-li určen výhradně k sbírání, dopravě a k ošetřování raněných a nemocných, jakož i ke správě zdravotnických útvarů a zařízení — má být šetřen a chráněn a upadne-li v ruce nepřítele, nemá s ním být nakládáno jako s válečnými zajatci, nýbrž má být poslán — není-li opačné dohody — zpět válčícímu, k němuž náleží, jakmile bude pro jeho návrat nějaká cesta otevřena a jakmile to dovolí vojenské požadavky. Až do svého odeslání má dále plnit své úkoly pod vedením protivníka; bude přidělen především péči o raněné a nemocné válčícího, k němuž přísluší. Při svém odeslání může vzíti s sebou předměty, nástroje, zbraně a dopravní prostředky, jež mu náleží.
To platí i o personálu dobrovolných pomocných společností řádně uznaných a zmocněných jejich vládou, který bude zaměstnán ve stejných funkcích jako vlastní vojenský zdravotnický personál, s podmínkou, že personál těchto společností bude podroben vojenským zákonům a předpisům. Každá ze smluvních stran má oznámit — a to již v míru nebo při zahájení nebo průběhem nepřátelství, avšak v každém případě před skutečným jich použitím — jména společností, které zmocnila, aby za její odpovědnosti podporovaly oficiální zdravotnickou službu její armády.
Za války může válčícímu poskytnout pomoc svým zdravotnickým personálem nebo svými zdravotnickými útvary i uznaná společnost neutrálního státu, avšak jen po předchozím souhlase své vlády a po zmocnění válčícím samým; válčící, který tuto pomoc přijme, je povinnen, dříve než jí použije, zpravit o tom nepřítele.
I s personálem takových společností se nakládá stejným způsobem jako se zdravotnickým personálem uvedeným v předcházející poznámce.
4. Vojenské stavebnictví.
Řídícím orgánem vojenské stavební služby je ministerstvo národní obrany.
Vládním usnesením z 24. VI. 1920 (intim. předs. min. rady ze 26. VI. 1920, čj. 18681) bylo stanoveno, že do oboru působnosti ministerstva veřejných prací, dnes techniky (v dohodě se zúčastněnými ministerstvy) patří stavba, zařízení a technická správa budov státních a státem spravovaných. Z této působnosti byly však výslovně vyňaty vojenské stavby opevňovací a polní; o nich bylo stanoveno, že přísluší do výhradní kompetence ministerstva národní obrany. O opevňovacích stavbách — o nichž platilo ustanovení § 56 zák. o obraně státu — bude pojednáno v následující stati.
Pokud je u těchto staveb vojenská správa sama stavebníkem, může je provádět bud ve vlastní režii (viz Vorel, Provádění staveb v režii vojenské správy. Veřejná správa 1933, str. 129 až 135), anebo je může zadat podnikatelům, a to bud se stavebními hmotami anebo bez nich.
U některých vojenských staveb (zejména u staveb kasáren) může být stavebníkem jiný subjekt než stát, zvláště pak obec podle vlád. nař. č. 164/1922 Sb.
Pokud je u vojenských staveb vojenská správa sama stavebníkem, není k nim v zemích České a Moravskoslezské třeba povolení stavebních úřadů, nýbrž — poněvadž tu jde o stavby státem podnikané — postačí tu rozhodnutí příslušného politického úřadu o event. námitkách sousedů a o tom, že plán lze s hlediska předpisů stavebního řádu a veřejných zájmů schváliti a k provedení připustiti. Provésti řízení o takových stavbách a učiniti příslušné rozhodnutí v I. stolici je povolán zemský národní výbor (v Praze, Plzni, Českých Budějovicích a v obcích slezských), nebo okresní národní výbor (v ostatních obcích českých), po případě úřad, který stavbu provádí (v obcích moravských, takže zde by to mohl být po případě i příslušný orgán vojenské správy).
Stavební statuty platné na Slovensku nemají zvláštních ustanovení o stavbách státem podnikaných, takže tam je k nim třeba stavebního povolení příslušného stavebního úřadu.
Opevnění.
1. O opevněních bylo pojednáno v hesle ,,Pevnosti“. Pozdější vývoj věcí však způsobil značné změny, na něž třeba poněkud podrobněji poukázati.
2. Původní právní podklad, obsažený v direktivách pro obvod opevněných míst,, vydaných výnosem ministerstva vnitra, ministerstva spravedlnosti a vrchního armádního velitelství z 21. XII. 1859, č. 10/1860 ř. z., byl nahrazen novými právními ustanoveními, pojatými do zákona o obraně státu č. 131/1936 Sb.; jsou to ustanovení §§ 35, 56 a 94 tohoto zák. a vlád. nař. č. 155/1936 Sb. Závazky, převzaté demoličními reversy podle ustanovení předtím platných, zůstaly v platnosti (§ 94, odst. 7., posl. věta, zák. o obraně státu).
3. O tom, kde se mají opevňovací práce provésti resp. která místa se mají stát opevněnými, rozhoduje vojenská správa. Ta uvědomí v potřebném rozsahu místně příslušné soudy, úřady a obce, jichž se to týká, o tom, že je to neb ono místo místem opevněným (§§ 10 a 13 vlád. nař. č. 155/1936 Sb.).
4. Opevňovací a jiné obranné stavby vojenské jsou podle § 56 zák. o obraně státu — se zřetelem k své naprosto reservátní povaze — vyňaty z působnosti všech úřadů, jež by jinak byly ve věci příslušné,, a jsou dány úplně do kompetence vojenské správy; nevztahují se na ně — ani po materiálně-právní stránce — ustanovení stavebních a živnostenských předpisů. Bližší ustanovení o provádění opevňovacích staveb, o jejich udržování atd. vydá MNO. Vojenské správě přísluší na tyto stavby též dozor, který jinak vykonávají živnostenští inspektoři a jiné úřady (orgány). Na vojenskou správu přechází dále působnost k provedení vodoprávního a jiného řízení, jehož je k uskutečnění těchto staveb a v souvislosti s nimi zapotřebí. To platí nejen v tom případě, když tyto stavby provádí vojenská správa, nýbrž i tehdy, když při tom používá soukromých podnikatelů. Nemovitosti, kterých je k opevňovacím a jiným obranným stavbám zapotřebí, lze opatřiti vyvlastněním podle zák. č. 63/1935 Sb. Takovému vyvlastnění nemůže býti na překážku žádný jiný zájem, a to ani žádný jiný zájem veřejný (§ 6, odst. 3., cit. zák.).
5. Nejen opevněné místo samo, nýbrž i okolní území do určité vzdálenosti vyžaduje zvýšené ochrany; je to ,,obvod opevněného místa“, nazývaný též ,,opevněným pásmem“. Toto pásmo tvoří podle § 11 vlád. nař. č. 155/1936 Sb. území do vzdálenosti 10 km do vnějšího obvodu opevněného místa, jakož i území uvnitř opevněného místa samého.
6. Pro opevněné pásmo stanovil, zákon o obraně státu zvláštní ustanovení, odchylující se od ustanovení jinak platných.
a) Jsou to především omezení stavební. Podle povahy věci se opevněné pásmo dělí na tři části, a to na část vnitřní, střední a vnější. Ve vnitřní části opevněného pásma (určené vojenskou správou podle povahy věci) nelze vzhledem k obraně státu provádět žádných staveb. V střední části lze stavby provádět jen tehdy, jestliže se stavebník zaváže, že stavbu provede přesně podle schváleného plánu, že ji na vyzvání vojenské správy na vlastní náklad a bez jakéhokoliv nároku na náhradu škody odklidí a pozemek do původního stavu uvede a jestliže převezme tyto závazky zvláštním reversem (t. zv. demoličním reversem), který se zapisuje do veřejných knih. Ve vnější části opevněného pásma lze pak prováděti stavby se souhlasem vojenské správy, aniž bylo třeba reversů právě uvedených.
V obcích ležících v opevněném pásmu může býti plán polohy (upravovací plán) příslušným úřadem potvrzen a rozdělení pozemků na stavební místa povoleno teprve poté, když vojenská správa prohlásí, že proti plánu (rozdělení) nečiní s hlediska obrany státu námitek; tento souhlas vojenské správy neobsahuje však v sobě ještě souhlas s jednotlivými stavbami, jež se v mezích potvrzeného plánu polohy (upravovacího plánu) nebo povoleného rozdělení pozemků budou prováděti, pokud je takového souhlasu zapotřebí.
Uzná-li vojenská správa za nutné, aby v opevněném pásmu byla u staveb již zřízených provedena s hlediska obrany státu nějaká stavební opatření, je držitel stavby z příkazu místně příslušného okresního úřadu (a byl-li povolovacím úřadem jiný státní úřad, z příkazu tohoto úřadu) povinen přikázané opatření provésti anebo trpěti, aby je na svůj náklad provedl stát; škoda, kterou držitel takovým opatřením utrpí, bude mu nahrazena (§ 162 zák. o obraně státu).
Tyto předpisy nastoupily namísto ustanovení stavebních řádů této věci věnovaných (§ 43 zák. č. 5/1889 z. z. č., § 47 zák. č. 64/1894 z. z. mor. a § 44 zák. č. 63/1894 z. z. mor.).
b) V opevněném pásmu je třeba předchozího souhlasu vojenské správy též k provádění horních děl a k udílení horních oprávnění (§ 5 ob. horního zák.). Těmito předpisy byla nahrazena ustanovení § 17, odst. 2., ob. zák. horního, pokud je v něm upraveno kutání a § 83 téhož zák., pokud jedná o oprávnění k provozování povrchových (denních) měr v obvodu opevněných míst.
Uzná-li vojenská správa za nutné, aby v opevněném pásmu bylo u horních děl již zřízených provedeno s hlediska obrany státu nějaké opatření, je držitel horního díla povinen, z příkazu místně příslušného báňského hejtmanství přikázané opatření provésti anebo trpěti, aby je na svůj náklad provedl stát; škoda, kterou držitel horního díla tím utrpí, bude mu nahrazena (§ 162 zák. o obraně státu).
c) Závažným omezením podléhá i lesní hospodářství v opevněném pásmu. Úřady, pověřené podle platných lesních zákonů a nařízení dozorem na lesy, jsou povinny, pokud jde o těžební zásady a způsob hospodaření v uvedeném pásmu, postupovati v dohodě s vojenskou správou, a to bez rozdílu, ať jde o lesy, v nichž se hospodaří podle lesních hospodářských plánů nebo programu anebo bez nich; to platí zvláště o těžbách, ke kterým je třeba zvláštního úředního povolení, jakož i o přeměně lesní půdy na půdu jinou.
Souhlasu vojenské správy je v opevněném pásmu zapotřebí i k přeměně jiné půdy v půdu lesní. O přípustnosti takové přeměny s hlediska obrany státu rozhoduje vojenská správa přímo; je-li tato přeměna podle platných zákonů lesních vázána schválením jiného úřadu, vyžádá si tento úřad souhlas vojenské správy.
d) Uzná-li vojenská správa za nutné, aby v opevněném pásmu byla provedena jiná úprava povrchu půdy, než o níž byla právě řeč, je držitel půdy povinen z příkazu místně příslušného okresního úřadu tuto úpravu provésti anebo trpěti, aby ji na svůj náklad provedl stát; škoda, kterou držitel půdy tím utrpí, bude mu nahrazena (§ 162 zák. č. 131/1936 Sb.). K této úpravě povrchu půdy patří zejména i způsob osázení a osetí pozemků (§ 35, odst. 3., cit. zák.).
e) Ministerstvo techniky může v dohodě s ministerstvem národní obrany v zájmu obrany státu naříditi, aby silnoproudá elektrická vedení v opevněném pásmu, byla přerušena a příslušná technická zařízení v potřebném rozsahu odklizena; takové přerušení a odklizení může státní správa provésti též sama na vrub držitele uvedených vedení. O obnovení vedení takto přerušeného a o znovuzahájení provozu na něm rozhoduje ministerstvo techniky v dohodě s ministerstvem národní obrany.
f) Ke komisionálním jednáním, nařízeným ve věcech uvedených v předcházejících poznámkách, jsou příslušné úřady povinny zváti vojenskou správu jako úřad a při svém rozhodování se říditi stanoviskem vojenské správy, pokud je jejího souhlasu zapotřebí, i když by se komisionálního jednání nezúčastnila (§ 9 vlád. nař. č. 155/1936 Sb.).
g) Je-li toho v zájmu obrany státu naléhavě třeba, mohou býti v opevněném pásmu nemovitosti pro stát vyvlastněny podle zák. č. 63/1935 Sb.
7. Na nemovitosti v opevněném pásmu se vztahují dále §§ 49 až 54 zák. o obraně státu a vlád. nař. č. 198/1936 Sb., obsahující zvláštní ustanovení o nabývání práv k nemovitostem cizinci a právnickými osobami. Cizinci a právnické osoby i jiná sdružení osob nebo majetku (pokud nejsou podle § 49, odst. 3., cit. zák. anebo podle §§ 1 a 2 cit. vlád. nař. osvobozeny), kteří nabyli k nemovitostem v opevněném pásmu držby vlastnického nebo jiného věcného práva (vyjímajíc právo zástavní), anebo práva pachtovního nebo nájemního (vyjímajíc nájmy stanovené § 1 vlád. nař. č. 198/1936 Sb.), jsou povinni oznámit to do šesti neděl zemskému národnímu výboru; to platí i o právech horních, vodních, honebních a rybářských, týkajících se nemovitostí a vod v opevněném pásmu.
Oznámení zemský národní výbor projedná podle ustanovení § 50 cit. zákona a třeba-li, přikročí se k úřední likvidaci práv podle § 51 téhož zákona (§§ 5 až 16 vlád. nař. č. 198/1936 Sb.).
8. Omezení, o nichž byla řeč pod č. 6 a 7, jsou zákonným omezením vlastnického práva, jež lze pojmově zařaditi do skupiny t. zv. vojenských břemen.
Z event. snížení hodnoty, kterou nemovitost utrpěla nebo utrpí tím, že se dostala do opevněného pásma, nemůže její držitel — vzhledem k ustanovení § 162 zák. o obraně státu — uplatňovati nárok na náhradu, poněvadž § 35 cit. zák. takového nároku nepřiznává.
Jiné stavby důležité pro obranu státu.
1. Vedle upevňovacích staveb jsou ještě jiné stavby, které pro svůj mimořádný význam pro obranu státu vyžadují stejného nakládání jako upevňovací stavby; sem patří zejména stavby provozoven vyrábějících některé, pro obranu státu zvláště významné bojové prostředky.
Jestliže Nejvyšší rada obrany státu o takových stavbách určí podle § 56, odst. 4., zák. č. 131/1936 Sb., že je třeba je klásti na roveň stavbám upevňovacím, platí o nich stejná ustanovení jako o upevňovacích stavbách. Tyto stavby se uvedeným rozhodnutím NROS. vyjímají z kompetence všech úřadů, které by jinak byly příslušné, přecházejí ex lege do kompetence vojenské správy a nevztahují se na ně — ani po materiální stránce — ustanovení stavebních a živnostenských předpisů (viz poznámky v předcházející stati).
2. Dále třeba se zmíniti o stavbách, jimž sice není třeba přiznávati popsané exklusivní postavení, pro něž je však přesto třeba dáti některá ustanovení zvláštní, zabezpečující, aby byla zachována naprostá tajnost o jejich zařízení, uspořádání atd.
Toho se dosáhne tím, že ministr národní obrany prohlásí o nich podle § 55 zák. č. 131/1936 Sb. v dohodě s ministrem vnitra a věcně příslušným ministrem, že je v zájmu obrany státu, aby byla zachována naprostá tajnost o jejich zařízení, uspořádání atd. Toto prohlášení má pak vzápětí, že
a) působnost stavebního úřadu (úřadu povolaného k rozhodování o stavbě) přechází, není-li podle platných předpisů vyhrazena zem. nár. výboru nebo ústřednímu úřadu, po případě vojenské správě, na úřad, který je přímo podřízen věcně příslušnému ústřednímu úřadu; na tento úřad přechází i příslušnost k provedení vodoprávního a jiného řízení, jehož je k uskutečnění stavby a v souvislosti s ní zapotřebí; b) úřad příslušný podle písm. a) zařídí v dohodě s vojenskou správou vše, čeho třeba k tomu, aby zařízení, uspořádání atd. stavby, jakož i její povolení a schválení zůstalo utajeno. Zúčastněné osoby (zájemci) i obce mohou bytí vyloučeny z práva nahlédnouti v příslušné plány a popisy. Zúčastněným osobám (zájemcům) se dají potřebná vysvětlení, pokud se zamýšlená stavba dotýká jejich majetkových a jiných práv, avšak jenom v tom rozsahu, pokud to povaha a účel stavby připouští. Obcím se dodá — nevylučuje-li to potřeba zachování tajemství — pro účely plánu polohy geometrický (polohopisný) plán v měřítku plánu polohy nebo aspoň v měřítku katastrální mapy v takové úpravě, jakou uzná příslušný úřad v dohodě s vojenskou správou za vhodnou;
c) dozor na takovou stavbu, počítajíc v to i dozor orgánů živnostenské inspekce, upraví se v dohodě s vojenskou správou a příslušným ústředním úřadem se potřebně soustředí tak, aby to, co má býti v zájmu obrany státu utajeno, zůstalo utajeno;
d) ve stavebním a jiném řízení, týkajícím se budování těchto staveb, lze se, třeba-li, i jinak odchýliti od právních ustanovení, jinak pro budování takových staveb platných, jestliže toho vyžaduje povaha a účel stavby; to platí i o vodoprávním a jiném řízení, jež se k uskutečnění stavby a v souvislosti s ní, provádí.
3. Pokud jde o stavby podniků důležitých pro obranu státu, na něž se nevztahují předcházející poznámky, může příslušný úřad při povolování stavby (novostavby, přístavby, přestavby) takového podniku z podnětu vojenské správy předepsat zvláštní podmínky, týkající se umístění, úpravy a vybavení podniku a třeba-li, může pro takovou stavbu povolit odchylky od platných předpisů, maje přitom co možná zřetel na bezpečnost osob a majetku nebo na ochranu sousedství, je-li to platnými předpisy předepsáno.
5. Podniky důležité pro obranu státu. (Služba válečného průmyslu).
1. O podnicích důležitých pro obranu státu byla již učiněna zmínka v hesle ,,Úkony válečné — obrana státu“, část B, 3, c) (srov. V, str. 50 až 52). Byl tam vymezen jejich pojem, popsány povinnosti, které jim zák. č. 131/1936 Sb. — se zřetelem k jejich poslání — v zájmu obrany státu ukládá.
K tomu třeba připojiti — vzhledem k tomu, že tu jde o první materii úplně novou, která se významnou měrou dotýká osob ke svazku branné moci nepatřících — ještě některé poznámky. 2. Při povolování a schvalování podniků důležitých pro obranu státu může úřad k tomuto povolení nebo schválení příslušný z podnětu vojenské správy podle § 25 zák. č. 131/1936 Sb.
a) povolení nebo schválení uděliti s podmínkami nebo omezeními, týkajícími se umístění, úpravy a vybavení podniku (zejména co do zajištění provozu), jakož i plnění povinností uvedených v § 24 cit. zák., nebo
b) je uděliti s výhradou, že tyto podmínky nebo omezení budou předepsány později, anebo
c) je vůbec odepříti.
To platí zejména o povolování staveb takových podniků a o povolování a schvalování jejich provozoven. Podle potřeby mohou býti povoleny odchylky od platných předpisů, při čemž třeba míti co možná zřetel na bezpečnost osob a majetku nebo na ochranu sousedství, je-li to platnými předpisy předepsáno.
3. V podnicích důležitých pro obranu státu, u nichž je zřízen vojenský dozorčí orgán, mohou býti podle § 25, odst. 5., zák. č. 131/1936 Sb. soudní a jiné úřední úkony vykonány teprve po předchozím oznámení tomuto orgánu a jen v jeho přítomnosti; vykonání takových úkonů je nepřípustné, jestliže uvedený dozorčí orgán odepře k nim svolení. Proti odepření svolení dozorčího orgánu lze podati dozorčí stížnost k MNO.
Mají-li býti soudní nebo jiné úřední úkony vykonány v podnicích, u nichž není vojenský dozorčí orgán zřízen, a je-li prokázáno listinou vydanou vojenskou správou, že tyto podniky jsou povinny zachovávati O určitých předmětech tajemství, třeba při výkonu soudního nebo úředního úkonu šetřiti všech opatrností, aby věci důležité pro obranu státu zůstaly uchovány v tajnosti. Je-li v uvedené listině stanoveno, že se vykonání soudních nebo jiných úředních úkonů váže předchozím svolením vojenské správy, lze takový úkon vykonati teprve po předchozím oznámení vojenské správě a jen v přítomnosti vojenské osoby, kterou k tomu vojenská správa určí; vykonání úkonu je nepřípustné, jestliže vojenská správa odepře dát k tomu svolení. Nebylo-li rozhodnutí o tom vydáno přímo MNO., lze proti němu podati dozorčí stížnost k MNO. Bližší prováděcí předpisy jsou obsaženy v §§ 5 až 7 vlád. nař. č. 197/1936 Sb. Toto nařízení obsahuje i další podrobné předpisy k provedení hlavy III. zák. č. 131/1936 Sb., věnované podnikům důležitým pro obranu státu.
4. Některé z podniků důležitých pro obranu státu požívají zvýšené ochrany, kterou právní řád věnuje jak místu, na ůěmž dotčený podnik stojí, tak i do určité vzdálenosti jeho okolí (obvodu). Jsou to podniky, které zákon “řadí k ,,místům důležitým pro obranu státu“. Takovými místy jsou podle § 35 zák. č. 131/1936 Sb. — vedle vojenských veřejných letišť a vojenských objektů určených k uložení cenného nebo důležitého vojenského materiálu — továrny na výrobu vojenských zbraní, střeliva (munice), výbušin a jiných předmětů vojenské výzbroje a speciálního vojenského výstroje, jakož i jejich zkušební (závodní) střelnice, skladiště vojenských zbraní, střeliva (munice) a výbušin nebo hořlavých látek.
Územní rozsah chráněného obvodu míst důležitých pro obranu státu byl stanoven § 15 vlád. nař. č. 155/1936 Sb. O tomto obvodu platí obdobně to, co bylo řečeno v předcházející stati o opevněném pásmu; i o něm tedy platí některá ustanovení zvláštní.
Ustanoveními § 35 zák. č. 131/1936 Sb. a § 15 vlád. nař. č. 155/1936 Sb. byly nahrazeny, pokud jde o obvody pracháren, dosavadní předpisy této věci věnované; sem patří zejména dekr. dv. kanc. 1242/1848 Sb. z. pol. (viz též nař. č. 99/1876 ř. z.)
5. Zcela výjimečné postavení mezi podniky důležitými pro obranu státu zaujímají podniky, o nichž
a) Nejvyšší rada obrany státu podle § 56, odst. 4., zák. č. 131/1936 Sb. určí, že je třeba je pro jejich mimořádný význam pro obranu státu klásti na roven opevňovacím stavbám, anebo
b) ministr národní obrany v dohodě s ministrem vnitra a věcně příslušným ministrem podle § 25, odst. 4. a § 55 zák. č. 131/1936 Sb. prohlásí, že je třeba zachovávat naprostou tajnost o jejich zařízení, uspořádání atd.
Jaký význam má takové určení (prohlášení) pro stavbu těchto podniků, bylo uvedeno již v předcházející stati 4c).
Pokud pak jde o vlastní provoz (výrobu) v takových podnicích, má toto určení (prohlášení) vzápětí, že podniky uvedené pod písm. a) se vyjímají úplně z normální kompetence úřadů jinak příslušných a přecházejí ex lege do výlučné kompetence vojenské správy a nevztahují se na ně živnostenské předpisy.
U podniků uvedených za písm. b) přechází působnost k povolení a schvalování provozoven (není-li podle platných předpisů vyhrazena zemskému nebo ústřednímu úřadu) na úřad, který je přímo podřízen věcně příslušnému ústřednímu úřadu. Ten pak zařídí v dohodě s vojenskou správou vše, čeho třeba k tomu, aby zařízení, uspořádání atd. provozovny, jakož i její povolení a schválení zůstalo utajeno. Dozor na provozovnu (na provoz [výrobu], v ní, počítajíc v to i dozor orgánů živnostenské inspekce), upraví se v dohodě s vojenskou správou a příslušným ústředním úřadem se potřebně soustředí tak, aby to, co má býti v zájmu obrany státu utajeno, zůstalo utajeno.
6. Vojenské správě vznikla z právních ustanovení o podnicích důležitých pro obranu státu rozsáhlá agenda správní, kterou obstarává částečně přímo MNO., částečně vyšší velitelství k tomu určená v rámci pravomoci, svěřené vyhláškami č. 261/1936 a 31/1938 Sb. velitelstvím sborů.
6. Zájmy obrany státu na pohraničním pásmu.
1. Stejně jak je tomu v jiných státech, věnuje i náš právní řád zvláštní pozornost pohraničnímu pásmu se zřetelem k důležitým zájmům, které stát s hlediska své obrany na tomto pásmu má.
Rozsah pohraničního pásma neurčuje přímo zákon, nýbrž § 34, odst. 1., zák. č. 131/1936 Sb. svěřil toto určení vládnímu nařízení. To bylo provedeno vlád. nař. č. 155/1936 Sb. taxativním výpočtem politických okresů, které toto pásmo tvoří.
2. Pro pohraniční pásmo platí — obdobně jako pro opevněné pásmo a pro obvody jiných míst důležitých pro obranu státu — některá zvláštní ustanovení.
a) Jsou to především stejná omezení, jak byla uvedena ve statí 4 pod č. 6 a 7.
b) Mimo to platí v pohraničním pásmu i některá omezení v oboru práva živnostenského. Jen se souhlasem vojenské správy mohou tu být uděleny živnostenské koncese, uvedené v § 8 vlád. nař. č. 155/1936 Sb.
c) Povolení k pobytu podle zák. č. 52/1935 Sb. může být uděleno cizincům v pohraničním pásmu jen se souhlasem vojenské správy (§ 34, odst. 9., zák. č. 131/1936 Sb.). d) Ministerstvo pošt může podle § 92, odst. 6., zák. č. 131/1936 Sb. v dohodě s MNO. v zájmu obrany státu nařídit, aby telegrafní vedení v pohraničním pásmu, zejména pak ta, jež jdou přes hranice státu, byla přerušena a příslušná technická zařízení v potřebném rozsahu odklizena; toto přerušení a odklizení provedou ihned orgány státní správy. S přerušením soukromého telegrafního vedení se zastavuje provoz i na zbývající části vedení. Žádá-li to MNO., zruší ministerstvo pošt vůbec koncesi na soukromé telegrafní zařízení, jehož vedení je v pohraničním pásmu, zejména jde-li přes hranice státu, a dá příslušná technická zařízení svými orgány ihned odkliditi.
7. Zájmy obrany státu na věcech dopravy.
1. Pokud jde o opatřování dopravních prostředků potřebných pro účely vojenské, bylo o věci pojednáno v části IV., stati 5.
2. Vojenská správa vykonává však závažný vliv i na věci dopravy železniční, silniční, vodní i letecké.
Pokud jde o železniční dopravu, je vojenské správě zaručen vliv podrobnými ustanoveními §§ 117 až 121 nového železničního zák. č. 86/1937 Sb.
O vzájemném vztahu těchto ustanovení k zákonu o obraně státu viz poznámky v hesle ,,Úkony válečné — obrana státu“ a Dr. Chmelař, Komentář k železničnímu zákonu §§ 117 až 121.
3. O silnicích a cestách je v § 90 zák. č. 131/1936 Sb. stanoveno:
a) Uzná-li to vojenská správa za potřebné, může silniční úřad — a to již před vstupem státu do branné pohotovosti — uložit správám silnic a cest, aby na vlastní náklad při zřizování nebo přestavbě silnic a cest, jakož i na silnicích a cestách již postavených provedly v zájmu obrany státu zvláštní zařízení sloužící k znemožnění dopravy.
Vlád. nař. č. 203/1936 Sb. stanovilo, že k těmto zvláštním nařízením patří přehrazení silnic a cest závorami (a to, třeba-li, i s výhybným zařízením), trvalé uzavření jich stálými překážkami, stálá zařízení k zřizování překážek v době potřeby, stálá zařízení k ničení silnic a cest a skladiště na trhaviny a jiný materiál potřebný k znemožňování dopravy.
K těmto zařízením patří i jejich pevné a pohyblivé příslušenství, počítajíc v to i eventuální věcná opatření k obsluze a střežení těchto zařízení.
V praxi byla věc interními směrnicemi upravena tak, že držitelům soukromých silnic a cest, jakož i cest obecních se náklad na tato zařízení uhradí ze státních prostředků, požádají-li o to.
b) Vedle opatření, sloužících k znemožnění dopravy po silnicích a cestách, může podle § 90, odst. 8., zák. č. 131/1936 Sb. silniční úřad na žádost ministerstva národní obrany a po dohodě s ním — a to rovněž již před vstupem státu do branné pohotovosti učinit na silnicích a cestách i jiná opatření.
c) Za branné pohotovosti státu lze podle § 90, odst. 1., zák. č. 131/1936 Sb. použít k účelům obrany státu všech silnic a cest a všelikých k jejich účelům provedených zařízení a děl, kterých je třeba k úplnosti, ochraně a zabezpečení tělesa silnic a cest, k ochraně, usnadnění a zajištění dopravy na nich, a dále všech zařízení, jichž je třeba k odvrácení neb odstranění škodlivých účinků, vznikajících ze zřízení nebo trvání silničního tělesa (mostů, propustků, přívozů, příkopů, svahů, tunelů, zábradlí a p.); to platí i o příslušenství silnic a cest, ležícím mimo pozemky těchto silnic a cest, je-li určeno k jejich stavbě, správě a udržování, zejména pak o lomech (s veškerým stavebním a strojním zařízením).
d) Doprava na silnicích, cestách nebo přívozech může být za branné pohotovosti státu omezena anebo zastavena (§ 90, odst. 4., cit. zák.); za zastavení dopravy nelze požadovati náhrady.
4. Pokud jde o dopravu motorovými vozidly (zák. č. 77/1935 Sb.), stanovil § 101 cit. zák., že-k účelům obrany státu může MNO. v dohodě s příslušnými ministerstvy předepsati vhodnou technickou úpravu motorových vozidel, a to jak všeobecně, tak i jednotlivě. Mimo to je vojenské správě zaručen vliv i na provádění zák. č. 81/1935 Sb. o jízdě motorovými vozidly (viz na př. § 8, odst. 2., § 36, odst. 2., vlád. nař. č. 203/1935 Sb. a j.). Viz též dosud platná vl. nař. č. 241, 242 a 243/1939 Sb.
5. To, co platí o silnicích a cestách, platí podle § 91 zák. č. 131/1936 Sb. obdobně i o vodách a vodních stavbách.
Jako zvláštní zařízení, jež lze na vodách učiniti k znemožnění dopravy, bylo vlád. nař. č. 188/1938 Sb. určeno trvalé uzavření jich stálými překážkami, stálá zařízení k zřizování překážek v době potřeby, stálá zařízení k ničení vodních staveb jakéhokoli druhu a jejich příslušenství, skladiště na trhaviny a na jiný materiál, potřebný k znemožnění dopravy na vodách.
K těmto zařízením patří i jejich pevné a pohyblivé příslušenství, počítajíc v to i eventuální věcná opatření k obsluze a střežení těchto zařízení.
6. Vojenské správě je zaručen dále vliv na leteckou dopravu, a to jednak zák. o letectví č. 172/1925 Sb. (viz § 7, odst. 1., § 8, odst. 1., § 9, odst. 1. a 2., § 11, odst. 3., § 17, odst. 3., §§ 21 až 25, § 41, odst. 1. a 3., § 42, § 43, odst. 1., § 45, § 46, odst. 1. a 3., § 47, § 51, odst. 2., zák. č. 172/1925 Sb.; §§ 2, 7, 13 až 15, § 16, odst. 1. a 2., § 20 vlád. nař. č. 148/1934 Sb.; §§ 3 a 4 vlád. nař. č. 107/1938 Sb. O zakázaných pásmech), jednak zák. č. 117/1934 Sb. (vyhl. č. 296/1938 Sb.).
Podle § 47 cit. zák. č. 117/1934 Sb. může býti vládním nařízením používání letadel omezeno, po případě vůbec zakázáno, je-li toho z vojenských důvodů zapotřebí. Po vydání takového zákazu nesmí držitel letadla používati ani letadla, ani leteckého a provozního materiálu, ani s ním jinak nakládati bez povolení MNO.
Po povolání letadel podle zák. č. 117/1924 Sb. nejsou lety soukromých dopravních podniků a jiných soukromníků povoleny; pokud jsou výjimečně možné se svolením MNO., stanoví vládní nařízení. Za zastavení letecké dopravy nelze požadovati náhrady.
Podle § 46, odst. 2., cit. zák. je po vyhlášení mobilisace vývoz letadel, motorů a jejich součástek do ciziny bez svolení MNO. zakázán.
7. Pokud jde o dopravu poštovní a telegrafní, jakož i používání poštovních holubů, bylo o vlivu vojenské správy na tyto věci pojednáno v hesle ,,Úkony válečné — obrana státu”, V. sv., str. 48 a 49.
8. Vojenská duchovní správa.
a) Organisace vojenské duchovní správy.
1. Této věci bylo věnováno již heslo ,,Duchovní správa vojenská”.
Se zřetelem k změnám později nastalým třeba však k vývodům tam obsaženým připojiti některé poznámky.
2. President republiky zrušil rozkazem z 6. IX. 1938 (Věst. věc. MNO. 1938, č. 53, čl. 339) předpřevratové předpisy A-16c, A-16f, A-lh a J-1, jednající o vojenské duchovní službě, vojenských duchovních a vojenských matrikách, dnem, kterým MNO. vydá v této věci nové předpisy. Tyto předpisy vydalo MNO. se souhlasem ministerstva vnitra a ministerstva školství a osvěty.
3. Samostatné vojenské duchovní správy jsou v míru zřízeny jen pro příslušníky tří nejpočetnějších vyznání, a to
a) církve katolické (ritu římsko-, i řeckokatolického);
b) církví evangelických (evangelické církve augsburského vyznání [na Slovensku], českobratrské církve evangelické [v zemích České a Moravskoslezské], reformované [kalvínské] církve [na Slovensku], německé církve evangelické [v zemích České a Moravskoslezské], augsburské církve evangelické ve východním Slezsku a Československu [v zemích České a Moravskoslezské] a Jednoty bratrské [v zemích České a Moravskoslezské]);
c) církve československé.
Duchovní službu pro vojenské osoby ostatních vyznání státem uznaných nebo recipovaných (náboženské společnosti židovské [israelitské], církve pravoslavné, církve starokatolické [v zemích České a Moravskoslezské], sdružení uznaných baptistů [na Slovensku] a církve unitářské [na Slovensku]) vykonávají od případu k případu civilní duchovní příslušné církve obdobně jako v životě občanském.
4. Vojenskou duchovní službu obstarává vojenská správa bud důstojníky duchovní služby z povolání anebo výpomocnou duchovní správou; tuto správu vykonává občanský duchovní příslušného vyznání (pokud možno důstojník duchovní služby v záloze), honorovaný podle smluvního ujednání, ve funkci posádkového výpomocného duchovního správce.
Důstojníci duchovní služby jsou podřízeni ve věcech odborných (církevních a církevně jurisdikčních) přímo svým vojenským duchovním představeným, ve všech ostatních věcech svému veliteli.
5. Za branné pohotovosti Státu pečuje vojenská správa i o příslušníky vyznání, pro které není v míru zřízena samostatná duchovní správa; obstarávají ji důstojníci duchovní služby v záloze příslušného vyznání na základě jurisdikce (oprávnění), kterou jim udělí příslušné civilní církevní (náboženské) představenstvo atd.
6. Vojenské duchovní pravomoci podle příslušnosti vyznání podléhají
a) vojenské osoby v činné službě (§ 1, odst. 3. až 5., vlád. nař. č. 141/1927 Sb.); b) žáci a frekventanti vojenských škol, kteří nejsou vojenskými osobami v činné službě (na př. státního vojenského reformního reálného gymnasia a vojenské hudební školy), jakož i občanští zaměstnanci, bydlící ve vojenských budovách těchto škol;
c) hudební elévové a elévové vojenských ústavů;
d) manželky a nezletilé děti vojenských osob, z povolání v činné službě a déle sloužících, pokud žijí ve společné domácnosti s mužem nebo otcem;
e) občanští zaměstnanci vojenské správy, bydlící ve vojenských budovách;
f) občanští nemocní ve vojenských léčebných ústavech, jakož i ošetřovatelský a služební personál, bydlící v těchto ústavech;
g) invalidé, bydlící ve vojenských invalidovnách;
h) všechny osoby, které jsou v prozatímní nebo vyšetřovací, vazbě pro trestní řízení zavedené proti nim u vojska nebo které odpykávají trest ve vojenském trestním ústavě;
ch) osoby, konající za branné pohotovosti státu zvláštní úkony podle § 3 branného zák. nebo osobní úkony podle § 66 zák. o obraně státu, pokud jsou přiděleny armádě v poli;
i) polní četníci za branné pohotovosti státu;
j) váleční zajatci a rukojmí pod vojenským dozorem.
7. Vrchním církevním představeným vojenské duchovní služby katolické s pravoplatnou jurisdikcí pro celou armádu je ustanoven papežskou stolicí — po předchozí dohodě s vládou RČS. — armádní ordinář katolíků branné moci, který je k tomu účelu vybaven zvláštním církevním oprávněním (viz čl. IV modu vivendi). Od r. 1922 je armádním ordinářem katolíků branné moci pražský arcibiskup.
Není-li armádním ordinářem přednosta katolické skupiny duchovního oddělení MNO., jmenuje armádní ordinář v dohodě s MNO. tohoto přednostu svým církevním zástupcem jakožto generálního vikáře katolíků branné moci. Ježto úmrtím armádního ordináře zanikají práva generálního vikáře, zařídí MNO. neprodleně po úmrtí armádního ordináře, aby byl papežskou stolicí jmenován zástupce armádního ordináře s řádnou jurisdikcí. Nejvyšší církevní úřad vojenské duchovní služby katolické se jmenuje ,,ordinariát branné moci“.
Katoličtí duchovní správci mají pravomoc, konati celou duchovní správu a všechna práva farářská (Can 462 Cod. juris canonii) nad osobami, jež podléhají jejich pravomoci.
8. Vrchním církevním představeným vojenské duchovní služby evangelické s pravoplatnou jurisdikcí (aprobací) pro celou armádu je přednosta evangelické skupiny duchovního oddělení MNO.; v této své církevní funkci se nazývá ,,evangelický superintendant branné moci“. Nejvyšší církevní úřad vojenské duchovní služby evangelické je ,,evangelická superintendantura branné moci".
Svou církevní pravomoc vykonává uvedený superintendant podle aprobací, přijatých od nejvyšších úřadů evangelických církví v RČS. samostatně, a to na základě církevních zákonů předepsaným způsobem schválených. Každý evangelický vojenský duchovní správce vykonává své funkce podle zásad platných pro výkon duchovní služby evangelické samostatně.
Evangelická vojenská duchovní služba je zřízena jen u některých velitelství.
9. Vrchním církevním představeným vojenské duchovní služby církve československé s pravoplatnou jurisdikcí pro celou armádu je přednosta československé skupiny duchovního oddělení MNO.; v této své církevní funkci se nazývá ,,generální vikář církve československé pro brannou moc“. Nejvyšší církevní úřad vojenské duchovní služby církve československé se jmenuje ,,ústřední duchovní správa církve československé pro brannou moc“.
Důstojníci duchovní služby církve československé z povolání jsou mocí svého úřadu členy sněmu církve československé (ústava této církve, část III., čl. 56, odst. 3/III.) a mohou se stát volenými nebo kooptovanými členy rady starších té náboženské obce, v jejímž obvodu bydlí.
b) Vojenské matriky.
1. Vojenské matriky narozených a pokřtěných, oddaných a zemřelých spravují a vedou důstojníci duchovní služby z povolání a posádkoví výpomocní duchovní správcové pro osoby , svého vyznání v obvodu své jurisdikční působnosti; vedou je v jazyce státním.
Do těchto matrik se zapisují pod pořadovým číslem vlastní vykonané funkce (církevní úkony).
2. Vojenští duchovní správci pořizují též matriční listy z vojenských matrik. Jsou to veřejné listiny, které se vydávají na předepsaných tiskopisech v jazyce státním. Na Slovensku je dovoleno z vojenských matrik vydávat matriční listy pro veřejnou potřebu jen z doby před 1. X. 1895.
Matriční listy je oprávněn vydávat správce oné vojenské matriky, v níž je případ zapsán s číslem pořadovým; z matriky oddaných může se vydávat oddací list i ze zápisu faráře, který k sňatku vydal delegaci.
Matriční listy určené pro cizinu musí být legalisovány. Legalisaci podpisu vojenského matrikáře a použitého razítka obstará vrchní církevní představený dotčené vojenské duchovní služby.
3. V posádkách, kde není zvláštních vojenských duchovních správců příslušného vyznání, zapisuje matriční případy vojenských osob onen civilní duchovní, který církevní úkon vykonal, podle matričních předpisů všeobecně platných.
4. O vedení matrik za branné pohotovosti státu platí některé předpisy zvláštní.
5. Na Slovensku jsou pro příslušníky všech vyznání, i pro osoby bez vyznání, matriky státní, které vedou státní matrikáři; to platí i pro osoby podléhající vojenské duchovní pravomoci.
9. Vojenské nadačnictví.
a) Vojenské nadace.
V oboru subsidiární charitativní péče o příslušníky branné moci a zaměstnance vojenské správy jest významnou složkou vojenské nadačnictví.
MNO. převzalo v těchto věcech kompetenci, která příslušela v býv. monarchii jednak ministerstvu války, jednak ministerstvu zemské obrany. Ministerstvo války bylo nejvyšším vojenským nadačním úřadem pro vojenské nadace určené pro příslušníky společného vojska, kdežto ministerstvo zemské obrany bylo příslušné pro vojenské nadace určené pro příslušníky zeměbrany a domobrany, převzavší na základě nejvyššího rozhodnutí z 25. VII. 1869 agendu vojenských nadací a fondů a nadačních míst ve vojenských vzdělávacích ústavech, která předtím příslušela ministerstvu vnitra.
Podle oběžníku dv. vál. rady z 3. X. 1842 nepotřebovaly vojenské nadace schválení panovníkova, jak tomu bylo předtím, nýbrž o jejich schválení rozhodovalo ministerstvo války po případě později — v oboru své působnosti — též ministerstvo zemské obrany samostatně.
2. V oboru vojenské správy jest MNO. jediným nadačním úřadem. Rozhoduje o tom, má-li býti nějaká nadace jako vojenská nadace přijata, schvaluje nadační listiny a rozhoduje o permutacích nadací; vede též evidenci vojenských nadací z bývalé monarchie převzatých a v RČS. nově zřízených. Vojenské nadace v býv. monarchii byly vedeny ve zvláštní ,,Knize vojenských nadací” (oběžník min. války z 16. XII. 1877, odděl. 9., č. 8185, Věst. min. války 238).
3. Čl. 266, odst. 6., mírové smlouvy Saint Germainské (č. 507/1901 Sb.) bylo stanoveno, že odkazy, dary, stipendia a'nadání všech druhů, založená nebo zřízená v býv. mocnářství rak.-uh. a určená příslušníkům býv. rak. císařství, budou Rakouskem, pokud jsou na jeho území, dány k disposici té mocnosti spojené nebo sdružené, jejímiž příslušníky nyní jsou, pro něž jsou tato nadání určena, a to v takovém stavu, v jakém byla dne 28. VII. 1914, přihlížejíc k platům, jež byly k účelům nadání řádně vykonány; čl. 273 téže smlouvy pak stanovil, že rozvrh majetku náležejícího kolektivním útvarům nebo veřejným osobám právnickým působícím v územích rozdělených touto smlouvou, bude upraven zvláštní smlouvou.
Se zřetelem k těmto ustanovením byla uzavřena s Rakouskem bilaterální dohoda ze 7. XII. 1925 (č. 4/1929 Sb.), jež má v druhém oddílu podrobná ustanovení o tom, podle jakých zásad se mají vydat našemu státu vojenské nadace spravované u býv. vojenských ústředních úřadů.
Podle čl. X. této dohody měly nám být vydány především tyto vojenské nadace:
a) nadace nepochybně a výhradně určené pro osoby, které jsou našimi státními příslušníky, jakož i ony nadace, které jsou výhradně nebo převážně určeny pro osoby na území RČS. narozené nebo bydlící;
b) nadace, při nichž uskutečnění nadačního účelu je vázáno na výslovně označené místo (objekt), jež leží na území našeho státu.
V čl. XI. téže dohody bylo dále stanoveno, že za účelem úplného smírného uspokojení jinakých nároků, uplatňovaných naším státem na základě čl. 266 a 273 mírové smlouvy Saint Germainské, pokud jde o nadace a fondy spravované jedním z bývalých vojenských ústředních úřadů vídeňských, vydá Rakousko ještě ony vojenské nadace, na nichž má náš stát podle účelu věnování převážný zájem, jakož i jistý počet ostatních ústředně spravovaných vojenských nadací. Nadační majetek takto našemu státu vydaný, spolu i s nadačním majetkem uvedeným v čl. X. cit. ujednání, obsahoval rakouské neb uherské předválečné renty v úhrnné minimální hodnotě 22 milionů Kč. Jestliže nadace našemu státu odevzdávané měly vedle rent i jiné cenné papíry nebo jiné movité cenné objekty, měly se i ony vydati našemu státu, a to podle stavu z 1. XI. 1924.
Vojenské fondy a nadace, které nebyly spravovány z vojenských ústředních úřadů vídeňských, měly být považovány za rozděleny v ten způsob, že každý z obou smluvních států má podržet k volnému použití ony hodnoty, které se nacházejí na jeho území.
Pokud jde o vojenské nadace, k jichž jmění náleží nemovitý majetek ležící na území jednoho z obou smluvních států, bylo vzájemně uznáno, že tento nemovitý majetek zůstane tomu státu, na jehož území leží.
4. Na základě tohoto ujednání získala RČS. jednak značnou nominální hodnotu vojenského nadačního jmění, jednak byl získán — bez náhrady — celý nemovitostní majetek nadace Strozzino (invalidovna v Praze-Karlíně s přilehlými pozemky a panství v Hořicích), jakož i nadační lázeňský dům v Mariánských Lázních; za malou náhradu byly pak získány dva lázeňské domy ve Františkových Lázních a v Karlových Varech.
5. Vzhledem k tomu, že nadační listiny o vojenských nadacích před 28. X. 1918 zřízených většinou již nevyhovují změněným poměrům, provádí MNO. jejich účelnou permutaci, přihlížejíc přitom k tomu, aby vůle zůstavitelova byla co možná nejvíce respektována.
b) Vojenské fondy.
Vedle vojenských nadací jsou v oboru vojenské správy ještě vojenské fondy; dělí se na:
a) fondy dobročinné, jejichž účelem je podporovat příslušníky branné moci a jejich rodiny, jsou-li nemajetní a octnou-li se nezaviněně v bídě, při úmrtí nebo narození osob, o něž musí pečovat a při podobných příležitostech;
b) fondy střadatelské, jejichž účelem je dát vojenským osobám z povolání příležitost, aby v nich ukládaly své úspory, určené k předem stanovenému účelu, na př. k nákupu koně, výstroje, výzbroje a pod.; tvoření střadatelských fondů na podkladě výdělečném je zakázáno;
c) fondy společenské, jejichž účelem je umožňovat a podporovat společenské. kulturní a vzdělávací cíle a tělesný vývoj příslušníků branné moci.
Zřizovat jiné vojenské fondy, než které byly právě uvedeny, není dovoleno.
10. Pracovní útvary (tábory).
a) Pracovní útvary.
1. Vlád. nař. z 11. X. 1938, č. 223 Sb. byly zřízeny pracovní útvary, jichž účelem bylo dočasné hospodářské zajištění nezaměstnaných osob a využití jejich pracovních schopností pro všeobecně prospěšné úkoly.
Útvary vykonávaly všeobecně prospěšné práce, zejména pak ty, které by se jinak neprováděly, při čemž bylo podle možnosti dbáti toho, aby tyto práce nevylučovaly normální podnikání; výjimečně bylo lze pracovních útvarů použiti v mimořádných dobách i k pracím jiným, jichž včasné provedení bylo s hlediska národohospodářského zvláště naléhavé.
2. Pracovní útvary byly organisovány podle zásad branné moci. Zřizovalo je podlé potřeby MNO. v dohodě s ministerstvem sociální a zdravotní správy, ministerstvem vnitra, ministerstvem financí a ostatními zúčastněnými ministerstvy.
Řízení pracovních útvarů bylo svěřeno vojenským osobám.
3. K zařadění do pracovních útvarů mohly býti určeny nezaměstnané osoby, které dovršily 18. rok věku, na základě určení okresního úřadu, provedeného bud na dobrovolnou přihlášku uvedených osob anebo imperativně, na základě evidence nezaměstnaných.
Poměr příslušníků pracovních útvarů k státu nebyl soukromoprávním poměrem pracovním (služebním). Tyto osoby nebyly též vojenskými osobami, nýbrž pracovníky vázanými pracovní povinností (§ 8 cit. vlád. nař.); po všech stránkách služby byli podřízeni velitelství útvaru, do něhož byli zařáděni, podléhali vojenské kázeňské pravomoci a dopustili-li se soudně trestných činů, vojenské soudní pravomoci.
Jejich náležitosti upravoval § 9 cit. vlád. nař. Osoby do pracovních útvarů zařáděné neměly nároku na podporu v nezaměstnanosti ze státních prostředků. Rovněž neměly nároku na tuto podporu ti, kdož se nepřihlásili do evidence nezaměstnaných za účelem zařádění do pracovních útvarů. Příslušníkům osob zařáděných do pracovních útvarů příslušel nárok na vyživovací příspěvek podle zásad platných pro rodiny příslušníků osob povolaných na cvičení. Nároky osob zařáděných do pracovních útvarů v oboru pojištění zaměstnanců pro případ invalidity a stáří upravilo vlád. nař. č. 246/1938 Sb. a v oboru nemocenského a pensijního pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách a pojištění u báňských bratrských pokladen vlád. nař. č. 314/1938 Sb.
Při zprostředkováni práce byly veřejné zprostředkovatelny práce povinny přihlížeti především k příslušníkům pracovních útvarů. Zaměstnavatelé byli povinni uprázdněná místa propůjčovati především vyhovujícím příslušníkům pracovních útvarů.
4. Náklady, které vojenské správě s vydržováním pracovních útvarů vznikaly, hradilo ministerstvo sociální a zdravotní správy, pokud jich nenahradil ten, pro něhož se pracovních útvarů použilo.
b) Kárné pracovní tábory.
1. Ježto do pracovních útvarů se dostaly vedle osob hledajících skutečně práci a obživu i živly neukázněné, které pracovati nechtěly a byly překážkou řádného vedení a využití pracovního útvaru, a ježto s druhé strany nebyly zachyceny osoby práce se štítící (povaleči, tuláci, cikáni a pod.), jichž způsob života vyžaduje, aby byly přidrženy k řádné práci pod přísnějším dozorem, bylo přikročeno ke zřízení zvláštních kárných pracovních táborů podle vlád. nař. č. 72/1939 Sb. I.
2. Organisace kárných pracovních táborů byla vcelku podobná jako organisace normálních pracovních útvarů.
Jako řídících a správních orgánů bylo lze použíti nejen vojenských osob v činné službě, nýbrž i četnických osob, orgánů státní policie, vězeňských dozorců a podle potřeby i občanských zaměstnanců státní správy. Všechny tyto osoby podléhaly vojenské kázeňské a soudní pravomoci, i když nebyly vojenskými nebo četnickými osobami.
Náklady na vydržování kárných pracovních táborů šly na vrub ministerstva vnitra, pro jehož obvod byl kárný pracovní tábor zřízen.
3. Do kárných pracovních táborů mohly býti zařaděny:
a) osoby práce se štítící, které dovršily 18. rok věku a nemohly prokázati, že mají řádným způsobem zajištěnu obživu;
b) příslušníci pracovních útvarů, kteří byli hrubě neukázněni nebo úkoly jim uložené vykonávali úmyslně nedbale.
Jaroslav Vorel.
VI. Finanční správa vojenská.
Vojenské hospodářství — jakožto hospodářství nákladové —nemá vlastních úhrad pro své potřeby; úhrady se opatřují v mezích celkových státních příjmů. Vyskytují se sice i v oboru vojenské správy příjmy, avšak poněvadž vyplývají z hospodářské činnosti vojenské správy (na př. z prodeje vyřaděného materiálu, z pronájmu majetku vojenské správy a p.), nejsou skutečnými státními úhradami, nýbrž příjmy plynoucími z výdajového hospodářství. Výjimkou jsou dávky za úřední úkony ve věcech správních podle vl. nař. č. 7/1947 Sb., kteréžto dávky vojenská správa vybírá za své úkony a poskytnutá oprávnění a výhody. Tyto dávky zúčtovává vojenská správa ve prospěch státní správy finanční, v jejímž rozpočtu jsou dávky za úřední úkony všech resortů státní správy preliminovány. Další výjimkou jsou státní podniky vojenské správy (na př. tiskárna MNO.), které, hospodaříce podle zásad obchodních podle zák. č. 404/1922 Sb. a prováděcího nař. č. 206/1924 Sb., jsou výdělečně činné, a mají tudíž být soběstačné, t. j. mají veškeré výdaje hradit příjmy získanými vlastní činností.
Běžné potřeby vojenské správy jsou preliminovány v kapitole 5 společného státního rozpočtu republiky Československé.
Mimo úvěry preliminované v kapitole 5 státního rozpočtu byly v letech 1927 až 1938 poskytovány vojenské správě z různých mimořádných příjmových zdrojů státní správy zvláštní prostředky určené na první opatření vojenského materiálu a na vybudování vojenských staveb a opevnění (na př. ,,Fond pro věcné potřeby národní obrany” — zák. č. 240/1926 Sb.). Vyúčtování těchto zvláštních finančních prostředků bylo pojato do státního závěrečného účtu.
Rozpočet vojenské správy sdělává ministerstvo národní obrany, řídíc se zásadami pro sestavení státního rozpočtu, které vydává ministerstvo financí na každý rozpočtový rok zvláštním výnosem.
Vedle úvěrů preliminovaných v rozpočtu ministerstva národní obrany hospodaří vojenská správa také s úvěry zařaděnými v některých jiných kapitolách státního rozpočtu (jsou to na př. odpočivné a zaopatřovací platy vojenských osob.
Cizí peníze (deposita, vadia, kauce) jsou sice předmětem účtování, ale nejsou pojaty ani do státního rozpočtu, ani do závěrečného účtu. Správu jmění vojenských fondů, které se dělí na fondy dobročinné, střadatelské a společenské, obstarávají výbory fondů.
Peníze dostává vojenská správa od státní správy finanční. Vojenská správa je povinna je řádně správo váti a činiti výdaje jen v mezích úvěrů povolených státním rozpočtem, šetřit zásad největší hospodárnosti a řídit se normami, jimiž je hospodaření s rozpočtovými prostředky upraveno. Veškeré výdaje je vojenská správa povinna řádně zúčtovat.
Příjmy vojenské správy se účtují ve prospěch rozpočtových položek státních příjmů rozpočtu ministerstva národní obrany. Výjimkou jsou příjmy z prodeje materiálu a vojenských zásob sloužících k vlastní potřebě, nebo příjmy z prodeje předmětů inventárních, pokud je třeba za prodané věci opatřit náhradu. Takové příjmy jdou, je-li náklad na opatření náhrady účtován v stejném období, ve prospěch rozpočtového úvěru, z něhož byl prodaný materiál svého času opatřen (kompensabilní příjmy).
Vojenská správa nemá v míru svých vlastních zvláštních vojenských pokladen (plateben). Podle zák. č. 65/1919 Sb. obstarává ústřední státní pokladna úkol platebny také pro vojenskou správu.
Pro všechny orgány vojenské správy, které hospodaří s penězi, je zavedeno poštovní šekové řízení, čímž je značně omezeno provádění plateb v hotovosti. MNO. (pro svou účtárnu) má podřadný šekový účet k šekovému účtu ústřední státní pokladny u Poštovní spořitelny v Praze. K tomuto podřadnému šekovému účtu ministerstva národní obrany jsou zřízeny šekové podúčty pro vojenskou pensijní likvidaturu a pro některé podřízené složky. MNO. (účtárna) kromě poštovního šekového řízení používá také žírového řízení Národní banky Československé (prostřednictvím ústřední státní pokladny).
Poukazujícími orgány jsou MNO. a vojenská vyšší velitelství se správní působností a — v přenesené působnosti — i velitelé vojenských útvarů. Peněžní potřeba je jim zajišťována na jejich šekových podúčtech přidělováním měsíčních peněžních úvěrů z příslušných rozpočtových úvěrů.
Hospodářské správy mají k úschově menších částek peněz na výplaty v hotovosti manipulační pokladny.
Hospodářské správy účtují peněžní účiny chronologicky v denících státních peněz a roztřiďují tyto účiny podle kapitol, titulů a položek státního rozpočtu v t. zv. rozborech peněžního hospodaření. Deníky státních peněz a rozbory peněžního hospodaření jsou součástí měsíčních účtů, které hospodářské správy zasílají měsíčně k přezkoušení voj. účetnímu a censurnímu ústavu.
Ve zvláštních denících jsou účtovány paušály, určené k opatřování rozmanitých potřeb (na př. kancelářských potřeb). Deníky paušálů nejsou součástí měsíčních účtů a nejsou předkládány k přezkoušení, nýbrž jsou přezkoušovány při intendančních prohlídkách. Paušálů smí být použito jen k účelům, ke kterým jsou určeny, a využití jich však není vázáno na rozpočtové období.
Z paušálů a z peněz stravního hospodářství jsou placeny jen menší částky v hotovosti; větší platby se konají skrze Poštovní spořitelnu.
Účtárna MNO;. a vojenská pensijní likvidatura provádějí účtování peněžních účinů podle t. zv. ,,účetní, instrukce B“ a ,,instrukce bez pokladny" a předkládají rovněž měsíční výkazy o hospodaření s penězi ministerstvu národní obrany.
Tyto měsíční výkazy o hospodaření s penězi jsou podkladem účetnímu a kontrolnímu oddělení MNO. k sestavení roční účetní závěrky MNO.; ta se pak předkládá nejvyššímu účetnímu kontrolnímu úřadu k sestavení celostátního závěrečného účtu.
Na hospodaření se statky sloužícími k opatření potřeb branné moci a na vykonávání vojenské správy vůbec, pokud jsou jím dotčeny hmotné zájmy státu, dozírá kontrolní a úsporný komisař vojenské správy, pro nějž platí zvláštní instrukce. Mimo to konají intendance vyšších velitelství občasné nenadálé intendanční prohlídky.
Hospodaření vojenské správy kontroluje konečně také nejvyšší účetní kontrolní úřad podle zák. č. 175/1919 Sb. a konečně parlamentní kontrolní a úsporná komise.
Refundační řízení se provádí buď v hotovosti (zpravidla při svěřených účinech pro ostatní resorty státní správy) nebo knihovně (při svěřených účinech pro cizí státy a při některých účinech pro ostatní resorty státní správy). Refundační řízení v hotovosti provádějí útvary přímo, řízení refundace knihovní Je soustředěno u účetního oddělení MNO.
V obor vojenské správy finanční náleží také uplatňování nároků vojenské správy na náhradu škod způsobených vojenskými osobami porušením jejich služebních povinností (zák. z 6. VI. 1887, č. 72 ř. z. a zák. čl. XXXV/1887). K zajištění těchto nároků je předepsáno zvláštní řízení.
Konečně je také třeba uvésti, že platí zvláštní předpisy pro řízení spojené s vyšetřováním válečných škod a škod způsobených vojskem při polních cvičeních a ostrou střelbou (v mírových dobách podle § 56 zákona o ubytování vojska), pokud ovšem vojenská správa za ně vůbec odpovídá.
Pro případ branné pohotovosti a války je připravena řada finančně hospodářských opatření.
Václav Suchý.
VII. Vládní vojsko t. zv. Protektorátu.
1. Čl. 7, odst. 3, výnosu ze 16. III. 1939 o zřízení Protektorátu Čechy a Morava stanovil, že pro udržení vnitřní bezpečnosti a pořádku může Protektorát zříditi vlastní sbory, jichž organisaci, početní sílu a výzbroj určí říšská vláda.
2. Na základě tohoto ustanovení bylo vlád. nař. z 25. VII. 1939, č. 216 Sb., zřízeno s účinností od 1. VII. 1939 vládní vojsko Protektorátu Cechy a Morava (Eegierungstruppe des Protektorates Bohmen und Máhren), jehož úkolem bylo spolupůsobiti při udržování vnitřní bezpečnosti a pořádku, počítajíc v to i použití k pomocným službám, zejména při pohromách ohrožujících život a majetek.
Velitelem vládního vojska byl státní president; správní záležitosti tohoto vojska náležely do oboru působnosti předsedy vlády. Kde byla v předpisech, upravujících působnost ve věcech správních, vyhrazena pravomoc ministru (ministerstvu) národní obrany, byl k rozhodnutí příslušný předseda vlády, který mohl toto oprávnění přenést zcela nebo zčásti na generálního inspektora (generální inspektorát) vládního vojska; v tom případě pak rozhodoval generální inspektor (generální inspektorát) vládního vojska s konečnou platností (§ 6 vlád. nař. č. 68/1940 Sb.).
Do vládního vojska byl převeden potřebný počet vojenských gážistů z povolání, déle sloužících a občanských zaměstnanců vojenské správy podle vlád. nař. č. 139/1939 Sb.; další doplňování tohoto vojska se dálo přijímáním uchazečů dobrovolně se hlásících.
Po ukončení 25leté služby měl míti příslušník mužstva vládního vojska nárok, aby byl umístěn na úřednickém nebo jiném zaměstnaneckém služebním místě; doba, kterou mužstvo vládního vojska skutečně strávilo v čsl. branné moci, v býv. rak.-uh. armádě nebo v zahraničním vojsku, se počítala do služby ve vládním vojsku.
3. Až do jiné úpravy věci platily pro příslušníky vládního vojska obdobně předpisy, platné pro čsl. armádu, pokud neodporovaly účelu vládního vojska a poměrům vzniklým zřízením t. zv. Protektorátu Čechy a Morava. Vlád. nař. č. 68/1940 Sb. upravilo zatímně náležitosti příslušníků mužstva vládního vojska (včetně do hodnosti rotného); vlád. nař. č. 88/1940 Sb. přiznalo pak těmto příslušníkům (v činné službě i ve výslužbě), jakož i jejich pozůstalým nárok na výchovné ve výměře a za podmínek, stanovených pro gážisty mimo služební třídy vládního vojska.
Rovněž o opatřování věcných potřeb vládního vojska platilo obdobně ustanovení, jež platila pro čsl. brannou moc.
Vojenskému soudnictví příslušníci vládního vojska nepodléhali (vlád. nař. č. 255/1939 Sb.); rovněž se na ně nevztahovalo vojenské trestní právo materiální. Výjimku stanovil § 8, odst. 2, cit. vlád. nař. č. 255/1939 Sb., podle něhož až do úpravy trestní odpovědnosti příslušníků četnictva a vládního vojska za porušení služebních povinností, nejdéle však na dobu 6 měsíců ode dne účinnosti nařízení (vládní nařízení nabylo účinnosti osmý den po vyhlášení, k němuž došlo dne 3. XI. 1939), zachovávala se pro uvedené osoby v platnosti ustanovení §§ 145, 147, 149, 150, 154, 156, 158, 230—242 voj. trest. zák. č. 19/1855 ř. z., při čemž místo trestu smrti zastřelením a trestu žaláře od 5 do 10 let nastupuje trest žaláře od 3 do 5 let.
Po jazykové stránce platily pro vládní vojsko všeobecné jazykové předpisy (vládní usnesení z 25. VII. 1939, intim. předs. min. rady z 19. VIII. 1939, čj. 18377/1939 m. r.).
4. Pokud šlo o organisaci vládního vojska, lze k tomu, co bylo uvedeno, ještě dodati, že v čele vládního vojska byl generální inspektor se dvěma zástupci. Generální inspektorát vládního vojska řídil a dohlížel na velitelskou a správní činnost velitelství a útvarů vládního vojska a byl ve správních věcech vládního vojska bezprostředně podřízen předsedovi vlády.
Vedle generálního inspektorátu se skládalo vládní vojsko ze 3 inspektorátů, 12 praporů, 3 proviantních skladů, 2 ozdravoven a 1 invalidovny. Prapory byla samostatná vojsková tělesa, jež se skládala z velitelství praporů (s pomocnou rotou) a 4 rot (pěší, cyklistické, jezdecké a technické).
Vládní vojsko bylo likvidováno VV čl. 1/1945. Zákon o likvidaci a umístění příslušníků vládního vojska byl vydán pod č. 29/1947 Sb.
VIII. Literatura.
A. Z doby předpřevratové.
Dangelmaier: „Militärrechtliche Abhandlungen“ (1893); týž: „Armeebefebl”, Österr. Staatsworterbuch, II. vyd., 1. sv., str. 319; týž: „Militärisches Privatrecht“ (1881); Glückmann: „Das Heerwesen der österreichisch-ungarischen Monarchie", 5. vyd. (1901); Keldorfer: „Vorspann", Osterr. Staatsworterbuch, II. vyd., 4. sv., str. 852; Koropatnicki: „Die Kriegsschäden und deren Vergütung nach dem osterreichischen und deutschen Recht“ (1916); Krasny: „Militärtransport auf Eisenbahnen, Ost. Staatsworterbuch, II. vyd., 1. sv., str. 823; Marschall v. Bieberstein: „Verantwortlichkeit und Gegenzeichnung bei Anordnungen des ober sten Kriegsherrn" (1911); Mayrhofer: „Historische Skizze uber die Entwickelung des Heeres“, Handbuch der politischen Verwaltung, 5. vyd. (1901); Mischler: „Landesverteidigungsministerium", Ost. Staatsworterbuch, II. vyd., 3. sv,, str. 646; Schmid; „Das Heeresrecht der osterreichisch-ungarischen Monarchie" (1903); týž: „Festungen und Festungsrayon", Ost. Staatsworterbuch, II. vyd., 2. sv., str. 13; týž: „Heerwesen", Ost. Staatsworterbuch, II, vyd., 2. sv., str. 736; týž: „Militärassistenz", Ost. Staatsworterbuch, II. vyd., 3. sv., str. 563; týž: „Militärisches Submissionswesen", Ost. Staatsworterbuch, II. vyd., 3. sv., str. 565; týž: „Militärgerichtsbarkeit und Militärstrafrecht", Ost. Staatsworterbuch, II. vyd., 3. sv., str. 569; týž: ,,Reichskriegsministerium", Ost. Staatsworterbuch, II. vyd., 3. sv., str. 619; týž: „Oberbefehl (Allerhochster)", Ost. Staatsworterbuch, II. vyd., 3. sv., str. 730; týž: „Rekrutenkontingent", Ost. Staatsworterbuch, II. vyd., 4. sv., str. 88; týž: „Remontierung", Ost. Staatsworterbuch, II. vyd., 4. sv., str. 136; týž: „Zertifikatisten", Ost. Staatsworterbuch, II. vyd., 4. sv., str. 999; Stoger: „Bürgerkorps", Ost. Staatsworterbuch, II. vyd., 1. sv., str. 661; týž: „Kriegs- und Militärschäden", Ost. Staatsworterbuch, II. vyd., 3. sv., str. 275; týž: „Militärtaxe", Ost. Staatsworterbuch, II. vyd., 3. sv., str. 597; týž: „Quartierlast", Ost. Staatsworterbuch, II. vyd., 3. sv., str. 1013; Wilfling: „Waffengebrauch, administratives, der offentlichen Vollzugsorgane und des Militärs", Ost. Staatsworterbuch, II. vyd., 4. sv., str. 856; Literatura z oboru voj. trestního práva, uvedená v § 149 Schmidova „Das Heeresrecht der österreichisch-ungarischen Monarchie" (1903) a v Lepšíkově „Vojenská podřízenost a její trestní ochrana" (1934).
B. V Československé republice.
Pojednání, uveřejněná v tomto slovníku pod hesly uvedenými v části I., stati 1, a literatura v nich citovaná; Hexner: „Vrchné veliteľstvó celej brannej moci" (1927); Hoetzel: „Vojenské úřady", Československé správní právo, II. vyd. (1937), str. 166; Hrabánek: „Rozkazy presidenta republiky jako vrchního velitele branné moci", časopis pro právní a státní vědu X/1927; Lepšík: „O vojenských trestních zákonech" (1927); týž: „Vojenská podřízenost a její trestní ochrana" (1934); Lepšík-Beneš: „Vojenské trestní zákony československé republiky" (1931); Vorel: „Vrchní velitelství branné moci", československý president republiky, státoprávní instituce a její život (1934), str. 196; týž: „Vyvlastnění k účelům obrany státu". Právo československé (1936); týž: „Zákon o obraně státu" (komentář), 1936; týž: „Branná výchova" (komentář), 1938; týž: „Součinnost obcí ve věcech vojenských". Naše samospráva, 1924, č. 3 až 9; týž: „Naše armáda. Co může zajímat náš venkov a samosprávu" (1934); Wopršalek: „Řízení o náhradě škody u vojenských úřadů" (1924); „Československá armáda" v publikaci „Deset let československé republiky", sv. I. (1928); „Dvacet let československé armády v osvobozeném státě" (1938).
+ Jaroslav Vorel.
(Upravil Jaroslav Pošvář.)