NPD documents search: Váž. civ., 2 (1920)

Čís. 5038.

Mimo případ čís. 1 §u 19 žel. dopr. řádu ze dne 16. listopadu 1851, čís. 1 ř. zák. na rok 1852 ručí dráha za vlastní zavinění a zavinění svých zřízenců pouze dle předpisů občanského zákona o náhradě škody.
(Rozh. ze dne 13. května 1925, Rv I 555/25.)
Jda do práce, sklouzl dělník Josef Č. na lávce přes trať státní dráhy a poranil se. Žalující úrazová pojišťovna, uznavši zranění Josefa Č-a za úraz podnikový, vyplatila mu úrazový důchod a domáhala se náhrady na dráze tvrdíc, že úraz byl zaviněn tím, že zřízenec dráhy Zdeněk V. neposypal zledovatělých schodů lávky. Procesní soud prvé stolice neuznal žalobní nárok důvodem po právu. Důvody: Závazek ručební nelze vyvozovati z ustanovení §u 19 cís. nař. ze dne 16. listopadu 1851, čís. 1 ř. zák. na rok 1852, poněvadž bod 1 tohoto předpisu na tento případ se vůbec nevztahuje, kdyžtě poškozený v čase úrazu nebyl v smluvním poměru ke dráze. Dlužno tudíž podle bodu 2 téhož předpisu ručební závazek dráhy posuzovati podle ustanovení občanského zákona o náhradě škody. Podle §u 1315 obč. zák. ručí zaměstnavatel a to jak osoba právnická tak i osoba fysická za zavinění svého zřízence pouze tehdy, jde-li o zřízence nezpůsobilého ku práci, ke které byl zjednán, a lze-li zaměstnavateli dokázati vinu ve výběru dotyčné osoby nebo při konání dozoru nad ním. Okolností takových žalující strana ani netvrdí, opírajíc nárok svůj výlučně o ustanovení §u 19 cit. cís. nař. a nelze neschopnost železničního zřízence úraz Josefa Č-a zavinivšího, dokládati jedinou okolností, že zřízenec ten byl pravoplatným trestním rozsudkem odsouzen pro přestupek §u 335 tr. zák., spáchaný nedopatřením, kteréž řečený úraz zavinilo. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Odvolatelka vytýká rozsudku soudu prvé stolice nesprávné právní posouzení věci, poněvadž prvý soud posuzoval věc jen podle §u 1315 obč. zák., nedbav ostatních ustanovení o náhradě škody. Tvrdí, že dráha jako právnická osoba ručí bezpodmínečně za zavinění svých orgánů, vyvozuje to z ustanovení §u 19 nařízení ze dne 16. listopadu 1851, čís. 1 ř. zák. na rok 1852. Názor ten jest mylným. Dle §u 19 cit. nař. ručí dráha za zavinění svých úředníků a zřízenců jen podle předpisů občanského zákona o náhradě škody, pokud tu není závazku, který dráha převzala, nebo zvláštních předpisů, které dráze takové ručení ukládají. Takového závazku a zvláštních předpisů tu není. Dráha jako neosobní podmět práv a závazků nemůže sama o sobě jednati, nýbrž za ni jednají osoby, které dle stanov neb organisace její jsou povolány, by za ni vystupovaly v životě právním. Jednání těchto representantů, pokud vystupují za ni, platí ovšem za činy její. Ale takovými representanty nejsou pouzí její zřízenci, nýbrž tito jsou pouhými pomocnými silami, jakých užívají i fysické osoby, které jsou vlastníky větších podniků. Dle toho dlužno tedy činiti rozdíl mezi representanty a mezi pouhými pomocnými silami. Není pak v zákoně stanoveno a neplyne ani z povahy věci, by v této otázce posuzovány byly právnické osoby přísněji nežli osoby fysické. Proto ručí právnická osoba dle §u 26 obč. zák. bezvýminečně za své representanty, za své zřízence jako pomocné síly jen v mezích §u 1315 obč. zák. Za takovou pomocnou sílu dlužno považovati i Zdeňka V-a. Žalobkyně pak ani netvrdí, že V. je nezpůsobilou osobou ku vykonávání prací jemu drahou svěřených. Nezpůsobilostí, nezdatností rozuměti dlužno trvalou vlastnost zjednané osoby, proto pouhé opomenutí v ojedinělém případě jako v tomto případě není ještě důkazem, že V. je nezpůsobilým, nezdatným, byť pro toto opomenutí byl i potrestán.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle §u 503 čís. 4 c. ř. s., jejž dovolatelka jedině uplatňuje, není oprávněným. Výklady jejž dává §u 19 žel. dopr. ř. z roku 1851, že totiž dráha ručí za vlastní zavinění i zavinění svých úředníků a zřízenců, mohl by obstáti jenom tehdy, kdyby nebylo jeho obmezujících a ručení to blíže upravujících dodatků čís. 1 a 2. Toto celkové znění nedopouští však jiného výkladu, než že mimo případ čís. 1, o nějž zde nejde, ručí dráha za vlastní zavinění a zavinění svých úředníků a zřízenců dle předpisů občanského zákona o náhradě škody, tedy 30. hlavy vůbec a ne jenom §§ 1323 až 1327 obč. zák. Dráha ručí tu za své pomocníky, právě tak a nic více, než jiná osoba přirozená (srv. rozh. sb. n. s. čís. 2822).

Citace:

č. 5038. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 921-922.