NPD documents search: Váž. civ., 14 (1932), sv. 1

Čís. 2163.

Ochrana republiky (zákon ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.).
Prostředkem k hanobení státu mohou býti i útoky proti jeho orgánům. Jde tu o přečin §u 300 tr. zák., nese-li se při tom posluchačům poznatelný úmysl pachatelův výhradně k tomu, by útočeno bylo pouze na orgán státu, proti němuž projev míří; o přečin §u 14 čís. 5 zákona, když úmysl pachatelův čelí k tomu, by hanobením úkonu (projevu) ústavního činitele nebo úředního orgánu byla hanobena sama republika.
Málo blahovolná kritika poměrů není ještě »hanobením« (§ 14 čís. 5 zákona), jímž jest úmyslné snižování vážnosti.
Spadá sem, vytýká-li pachatel způsobem pravý stav zkreslujícím a zkrucujícím republice, že nekoná povinnosti k strádajícím občanům.
Nespadá sem výrok, že se tu soudí dle starých zákonů z doby Marie Terezie, pronesený bez vědomí o jeho způsobilosti hanobiti republiku.
S hlediska §u 18 čís. 1 zákona stačí již vážné znepokojení i jen části obyvatelstva kraje nebo místa; ji tvoří i nezaměstnaní.
Pojem »zástupu« (§ 39 čís. 2 zákona).
Bylo-li proneseno více výroku v těsné souvislosti, nemusely býti proneseny se stejným zlým úmyslem.
(Rozh. ze dne 4. listopadu 1925, Zm II 280/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného a státního zastupitelství do rozsudku zemského trestního soudu v Brně ze dne 14. dubna 1925, pokud jím byl obžalovaný uznán vinným přečinem podle §u 14 čís. 5 zákona na ochranu republiky a přestupkem podle §u 18 čís. 1 téhož zákona a pokud jím byl v jiném směru podle §u 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro přečin podle §u 14 čís. 5 zákona na ochranu republiky, mimo jiné z těchto
důvodů:
Po stránce hmotněprávní vytýká stížnost obžalovaného rozsudku nesprávné právní posouzení zjištěného skutkového stavu s hlediska §u 14 čís. 5 zákona na ochranu republiky, ježto prý rozsudek nerozlišuje mezi republikou a jednotlivými jejími orgány, béře útoky proti jednotlivým orgánům státu, spadající pod předpis §u 300 tr. zák., za trestné útoky na stát sám a jako takové neprávem je podřaďuje předpisu §u 14 čís. 5 zákona. Než, třebaže útoky proti jednotlivým orgánům státu jako takové v první řadě podléhají (za ostatních zákonných předpokladů) předpisu §u 300 tr. zák., nutno přece úplně přisvědčiti stanovisku rozsudku, že i útoky proti orgánům státu mohou býti prostředkem, by jimi byl hanoben stát sám, za nějž orgány ty na venek vystupují. Rozhodným bude tu, jak případně zdůrazňuje i rozhodnutí Nejvyššího soudu, v rozsudku citované, posluchačům poznatelný úmysl pachatelův; nesl-li se výhradně k tomu, by útočeno bylo pouze na ústavního činitele, úřad nebo veřejný orgán, proti němuž projev jeho útočí, přijde v úvahu přečin podle §u 300 tr. zák.; čelil-li však úmysl pachatelův k tomu, by prostředkem hanobení některého úkonu nebo projevu ústavního činitele nebo úředního orgánu hanobena byla republika sama, přechází projev do oboru §u 14 čís. 5 zákona na ochranu republiky. To jest však také právním stanoviskem rozsudku, jenž z doslovu stěžovatelova projevu a okolností, za nichž byl učiněn, dovozuje, že obžalovanému nešlo o útok na jednotlivého ústavního činitele, nebo na jednotlivý úřad nebo veřejný orgán, nýbrž že úmysl jeho nesl se k hanobení republiky samé, což i posluchačům nemohlo ujíti. Nelze proto z uvedeného důvodu shledati napadený rozsudek právně pochybeným. Stížnost poukazuje též na domnělou nesprávnost zjištění způsobilosti, snížiti vážnost republiky a ohroziti v ní obecný mír, poněvadž projev souhlasu posluchačů a posuňky nelibosti, na něž rozsudek poukazuje, nejsou prý ještě dokladem oné způsobilosti. Tu přehlíží stížnost, že rozsudek dovozuje onu způsobilost v první řadě z obsahu projevu stěžovatele, jenž způsobem pravý stav věci zkreslujícím a zkrucujícím vytýkal republice, že nekoná povinností k strádajícím svým občanům a tak jedná nehumánně, nesociálně, tedy zavržitelně. Souhlas a posuňky posluchačů samy o sobě nebyly by ovšem za všech okolností nutně dokladem způsobilosti projevu, snížiti vážnost republiky a ohroziti v ní obecný mír. Dána-li však tato způsobilost, jak rozsudek zjišťuje, již obsahem projevu samého, nelze v tom spatřovati nesprávné právní pojímání dotyčné složky skutkové podstaty, spatřuje-li soud další doklad této způsobilosti v účinku, že posluchači souhlasem a posuňky nelibosti dali na jevo známky popuzení. Dojem policisty, na nějž v důvodech rozsudku rovněž poukázáno, není ovšem v onom směru rozhodujícím, ale jistě též ne zcela bezvýznamným, pročež nelze z poukazu naň dovozovali nesprávné právní pojímání použitého trestního předpisu.
V otázce »veřejnosti« zrušovací soud v projednávaném případě svůj s rozsudkem souhlasící názor dal již na jevo tím, že nechal beze změny prvý rozsudek v téže věci vynesený, jímž stěžovatel za další projev, při stejné příležitosti pronesený, uznán byl vinným zločinem podle §u 15 čís. 3 zákona na ochranu republiky, veřejnost projevu rovněž vyžadujícím. Proto stačí vůči výtce stížnosti, že 15 posluchačů netvoří ještě »zástup« ve smyslu §u 39 čís. 2 zákona na ochranu republiky, poukázati na odůvodnění rozsudku, jakož i na to, že kromě 15 přímých posluchačů bylo na dvoře, kde se stal závadný projev, na 200 lidí. Tento místní poměr četných přítomných nese s sebou, že i u každého z nich byla tu alespoň abstraktní možnost, by, přípoje se k hloučku, okolo obžalovaného seskupeného, počet přímých posluchačů rozmnožil, takže vším právem uznati bylo projev stěžovatelův veřejným ve smyslu §u 39 čís. 2 zákona na ochranu republiky. Zmateční stížnost napadá též výrok, odsuzující stěžovatele i pro přestupek §u 18 čís. 1 zákona na ochranu republiky zmatečním důvodem §u 281 čís. 9 a) tr. ř., protože prý ve výroku, sloužícím odsouzení za podklad, nelze shledati šíření zpráv, o kterých stěžovatel věděl, že vážně znepokojí obyvatelstvo nějakého kraje. Byli-li snad znepokojeni nezaměstnaní, nemůže býti tomu tak u »řádných« občanů republiky ve smyslu napadeného rozsudku, již naopak musí býti uspokojeni zprávou, že na zabezpečení státu a výcvik vojska obětuje se všecko. Nehledě k tomu, že napadený rozsudek vyvrací i posléze uvedené tvrzení stížnosti případným poukazem na to, že by ani vzorní státní občané nemohli spokojiti se tím, kdyby pravda bylo, že stát na výcvik vojska vynakládá část, která by nebyla v žádném poměru k jeho finanční zdatnosti, jak ji označil stěžovatel ve své řeči, přehlíží stížnost, že s hlediska §u 18 čís. 1 zákona stačí již i vážné znepokojení části obyvatelstva nějakého kraje nebo místa, kterou tvoří i nezaměstnaní, a že stěžovatel podle rozsudkového výroku výslovně též jen pro znepokojení částí obyvatelstva byl odsouzen. Zmateční stížnost obžalovaného jest proto ve všech směrech bezdůvodná.
Než ani zmateční stížnosti veřejného obžalobce nelze přiznati důvodnosti. Ta napadá částečné sproštění obžalovaného z přečinu podle §u 14 čís. 5 zákona na ochranu republiky, jehož se prý dopustil výrokem: »Zde soudí dle zákonů z doby Marie Terezie, 60 roků starých,« vytýkajíc dotyčnému výroku, že nechává řadu skutečností rozsudkem zjištěných ve svém odůvodnění nepovšimnutou, neúplnost (§ 281 čís. 5 tr. ř. ), a že ustanovení §u 14 čís. 5 zákona nesprávně vykládá (§ 281 čís. 9 a tr. ř.). Než vývody stížnosti, jimiž má býti prokázána nesprávnost právního posouzení výroku s hlediska §u 14 čís. 5 zákona na ochranu republiky, jsou ve skutečnosti jen pokusem polemiky proti správnosti zjištění rozsudku, že obžalovanému, byť i málo blahovolně kritisoval stav zákonodárství v republice, chybělo vědomí způsobilosti jeho výroku, hanobiti republiku, při čemž nelze přehlédnouti, že málo blahovolná kritika poměrů, jak rozsudek zjišťuje, byť i jen pro nahodilé poměry skutečně stávajících, není ještě »hanobením«, t. j. úmyslným snižováním vážnosti a že zjištění zlého úmyslu ve příčině jiného výroku, byť i snad ve více nebo méně těsné souvislosti s výrokem závadným proneseného, nemá ještě nutně v zápětí, že by i onen další výrok musil býti pronesen se stejným zlým úmyslem. Pokud jde o domnělou »neúplnost« (§ 281 čís. 5 tr. ř.), nelze z vývodů stížnosti jasně seznati, které závažné výsledky přelíčení byly v důvodech osvobozujícího výroku pominuty. Má-li stížnost, jež ostatně sama uvádí, že jde o skutečnosti rozsudkem samým zjištěné, na mysli nižší vzdělání a zřejmé roztrpčení posluchačstva, jakož i zamlčení okolnosti, že za doby trvání republiky uzákoněna byla celá řada norem stavících soudnictví na moderní podklad, nejsou to ještě skutečnosti, jež by činily málo blahovolný výrok hanobení surovým a štvavým, jak je předpokládá § 14 čís. 5 zákona na ochranu republiky, tím méně jsou okolnosti ty rozhodujícího významu pro případné zjištění zlého úmyslu obžalovaného, nalézacím soudem vyloučeného. Obě zmateční stížnosti bylo proto zavrhnouti.

Citace:

č. 6863. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 9/2, s. 434-435.