Číslo 4. Rok 1907.
Zprávy Právnické Jednoty Moravské V BRNĚ.

O vlastním zavinění nepříčetných osob při úrazech železničních.

Zákony o ručení železných drah, ať již parou neb jinou elementární silou hnaných (z 5. března 1869, č. 27 a z 12. července 1902, č. 147 ř. z.), ačkoliv svou dikcí snaží se vyhověti dosavadní zásadě viny ve formě domněnky zavinění, stanoví ve svém výsledku ručení za škodu nezaviněnou. Ručení tohoto může se dráha sprostiti jen tehdy, dokáže-li, že událost nastala buď neodvratnou náhodou (viz major), buď neodvratným činem osoby třetí, za níž neručí, neb (vlastní) vinou poškozeného. Nechtěje zabývati se otázkou, zdali místo tří exkulpačních důvodu, stačily dva, jako jest tomu v něm. zákoně o ručení drah ze 7. června 1871, neb dokonce jen jeden, totiž neodvratitelná náhoda vůbec, chci v tomto pojednání zmíniti se de lege lata o posledním důvodu exkulpačním a to jen potud, pokud poškozením svým vinna jest osoba nepříčetná, hlavně ovšem dítě, poněvadž při osobách příčetných bude okolnost, zdali jest tu vlastní vina poškozeného, pouze quaestio facti.
Otázka naše jest v literatuře spornou a jest též v praksi s různého hlediska řešena. Sporným jest totiž, stačí-li k exkulpaci dráhy již důkaz vlastní viny in objecto, aneb zdali vyžaduje se subjektivní vina poškozeného.
Zastancem posléze uvedeného zmínění jest, pokud mi kromě citátů v jiných spisech uvedených bylo přístupno, dr. Emanuel Tilsch ve svém článku »Über Verschulden des Beschädigten bei Unzurechnungsfähigkeit desselben« v Jur. Bl. 1900, č. 28 a 29. Tento odůvodňuje v podstatě své mínění jednak slovným výkladem, ježto se v zákoně praví »durch Verschulden verursacht« a nikoliv »durch Verursachen verursacht«, čímž prý vysloven jest subjektivní moment zavinění, dále tím, že zákon, ukládající dráze zostřené ručení, očekává od každého, kdo přijde do styku s dráhou, aby, jsa si vědom nebezpečnosti podniku, sám užíval největší opatrnosti, kteréhožto postulátu prý nelze činiti vůči osobám nepříčet- — 158 —
ným a konečně tím, že nikoliv pouhé spolupůsobení těla poškozeného, nýbrž duševní element jeho spolučinnosti při úraze tvořiti může mocnější příčinu úrazu, než která jest obsažena v nebezpečnosti podniku samého.1 Tilsch dochází k úsudku, že námitka vlastního zavinění, to jest úmyslné chování se, neb nedostatek patřičné pozornosti poškozeného jest při osobách nepříčetných vyloučena a že dráha jest obmezena na protidůkaz neodvratitelnosti, jako při vis major; výminku připouští pouze pro ten případ, jestliže někdo vlastní vinou uvedl se v přechodný stav pomatení smyslů, poněvadž mu přece lze přičítati viny.
Mínění Tilschovo sdílí dr. Rudolf Latka v článku: »Die Haftung der Eisenbahnen bei Tödtung und korperlicher Verletzung von Unzurechnungsfähigen«,2 tvrdě, že slovem »Verschulden des Beschädigten« rozuměti sluší vinu v přísném smyslu § 1294. obč. z. Než přes to dochází na základě motivů k zákonu o ručení drah k závěru, že dráha zpravidla neručí za následky takového úrazu. Latka rozeznává totiž dva případy: buď osoby, které mají dozor nad nepříčetnými, tuto svou povinnost zanedbaly, aneb tu tohoto zanedbání není; v onom případě jest prý tu neodvratitelné jednání, zavinění, osoby třetí, v tomto případě jest prý tu neodvratitelná náhoda (viz major) vůbec, příčina, která leží mimo provozování jízdy. Nelze prý tudíž dráhu činiti odpovědnou, jestliže úraz přes veškerou možnou a rozumně požadovatelnou opatrnost nemohl býti odvrácen, jako na př., když nedospělé dítě vběhne do vlaku plnou rychlostí se blížícího.
Náležitost subjektivní viny vlastní má na mysli — rozumím-li dobře — též Krasnopolski v článku: »Haftpflicht der Eisenbahnen str. 834 a 835 Mischler-Ulbrichova: österr. Staatswörterbuch, II. vyd., tvrdě, že občanský zákon tam, kde mluví o vlastním zavinění, rozumí tím zum mindesten bewusstes, gewolltes Verhalten (§ 307), ein Versehen, eine Nachlässigkeit, kurz ein vom Interessenstandpunkte des Verletzten missbilligtes Verhalten, also ein — freilich eigentümliches, d. h. nicht der Definition des § 1294 entsprechendes — Verschulden im subjektiven Sinne.«
Naproti tomu jest Unger (Handeln auf eigene Gefahr str. 94) mínění, že slovo »Verschulden« nelze pojímati — 159 —
pouze ve smyslu subjektivním, nýbrž též v objektivním, jako »způsobení« (»Verursachung«), poněvadž nepříčetný poškozený úraz přece jen vlastní vinou (v objektivním směru) přivodil a poškození sám si způsobil a poněvadž prý tu tedy není viny provozování dráhy (Schuld des Eisenbahnbetriebes).
Téhož mínění jest Krainz—Pfaff—Ehrenzweig (System des österr. allg. Privatrechtes III. vyd. str. 315 pozn. 24. II. díl) a Frankl v Grünhutově časopise XXII. str. 540, jenž tvrdí, že nezáleží-li při neodvratitelném činu osoby třetí, jenž tvoří pro dráhu též důvod exkulpační na tom, zda-li tento třetí jest příčetným, neb dítětem neb šílencem, tím více to platiti musí o poškozeném samém.
Obzvláště vřele hájí stanovisko to Croissant ve svém spisku Eigenes Verschulden und Handlungsunfähigkeit«, o němž Frankl 1. c. referuje: Důvody jeho pro vlastní vinu ve smyslu objektivním jsou asi tyto: Zákon mluví v § 1. na jedné straně o podnikateli, na druhé straně pak o člověku bez rozdílu, tedy také o dítěti; vina ve smyslu civilního práva znamená bezprávné chování se, kterým porušuje se cizí právo; dítě nemůže dopustiti se viny, která zakládá závazek, není však u něho vyloučena vina, která nevede k závazku, neporušujíc práva cizího, není to vina v právnickém smyslu slova; namítá-li dráha vlastní vinu dítěte, netvrdí tím, že dítě zasáhlo do cizích práv, že dítě dopustilo se nedovoleného činu a že jest povinno škodu nahraditi, dráha ho nežaluje, ničeho po něm nechce, leč pokoj: otium rogat, naopak dítě žaluje dráhu ze škody, kterou si vlastním činem způsobilo; může-li dítě, když bylo rozšlapáno kopyty drožkářského koně, dopustiti se vlastní viny, proč nemohlo by se dopustiti vlastní viny, je-li. rozšlapáno koňmi koňské dráhy; důvod zákona spočívá v tom, že podnikatel ručí za všechny úrazy, jichž příčinu nelze dokázati, podaří-li se mu však důkaz, že úraz nestal se provozováním podniku, nýbrž že má svoji příčinu mimo podnik, není tu důvodu, proč by podnikatel měl býti činěn odpovědným; odepříti dítěti způsobilost, aby si vlastní vinou škodu učinilo, znamená bojovati proti přírodě.3 —160 —
Zvláštní stanovisko zaujímá v naší otázce Rudolf Merkel ve svém spise: »Die Kollision rechtmässiger Interessen u. die Schadensersatzpflicht«. Jednak (str. 189) tvrdí, že ten, kdo sebevraha v posledním okamžiku strhne z kolejí a sám při tom vlakem jest poškozen, nemůže žádati po dráze náhrady, poněvadž jest zakázáno v takovém kritickém okamžiku vstupovati na koleje a poněvadž prý nemůže býti postulátem spravedlnosti, aby dráhy nesly útraty spojené s plněním mravních povinností, jednak tvrdí zase, že, běží-li o záchranu dítěte, může povstati otázka, zdali nebezpečí dítěte nejde na účet dráhy a zdali dráha neměla by nahraditi útraty odvrácení tohoto nebezpečí, totiž poškození ochránce. Merkel totiž nesdílí v otázce vlastní viny mínění Ungrovo a ostatních přívrženců jeho, že vlastní vinu sluší rozuměti ve smyslu objektivním (str. 192) a připouští výminku jen potud, pokud jednání nepříčetných zcela singulárním způsobem dostane se ve spojení s provozováním podniku, jako na př. když šílenec vrhne se proti jedoucí tramwaji. Naproti tomú nastává prý ale povinnost k náhradě, jestliže děti při pouliční dráze přijdou k úrazu, ježto nemohly se dosti rychle vyhnouti, poněvadž prý to lze při založení dráhy předvídati (str. 213 a 214).
Jako se theorie dosud v naší otázce neustálila, tak kolísá i judikatura.
Z nejnovější doby jest mi známo rozhodnutí nejv. soudu z 3. května 1906, č. 5643, 4 při němž běželo o případ, že šestiletý hoch přišel k úrazu tím, že vběhl do jedoucího vlaku za beránkem, s kterým si právě hrál a který vběhl na koleje. Dráha byla odsouzena k náhradě. Odvolací soud vyvrátil námitku vlastní viny poškozeného takto: »Zavinění nějaké osoby závislým jest vždy na subjektivní přičítatelnosti. Čin, který pachateli subjektivně nemůže býti připočten, nikdy nemůže tvořiti zavinění. Odpadne-li moment přičítatelnosti, padá tím vina a zbývá pouhý casus. Že ale § 2. zákona o ručení drah nerozumí zaviněním každý, třeba jen objektivně bezprávný čin neb objektivně bezprávné opomenutí, nýbrž přímo čin a opomenutí, jež pachateli přičítati lze, patrno z toho, že zákon tam, kde mluví o škodě způsobené třetí osobou, mluví o neodvratném činu této třetí osoby, kdežto při poškozeném mluví o jeho zavinění. Kdyby zákonodárce býval měl u poškozeného na mysli též činění neb opomenutí nepřičítatelné, nebýval by mluvil o zavinění. U poškozeného hocha jest ale přičítatelnost činu dle §§ 1297., 1294. a — 161 —
§ 865. vyloučena, poněvadž v době úrazu sedmého roku věku nedosáhl.«
Nejvyšší soud toto odůvodnění schválil jako úplně správné.
Opačně rozhodl nejvyšší soud ve svém rozhodnutí v roce 1903 pod čís. 711. úřední sb. v tom případě, když půl druhého roku stará dceruška hlídače železničního v nestřeženém okamžiku vběhla na koleje, jedoucím vlakem nákladním byla zasažena a na noze zraněna. Nejvyšší soud shledal vinu na obou stranách a dle toho odsoudil dráhu jen k polovici náhrady. V příčině naší otázky praví nejyyšší soud v podstatě toto: »Dráha jest obmezena pouze na tři exkulpační důvody a tento obmezený protidůkaz nemůže býtrdalší úzkostlivou interpretací obmezován. Vůči dráze jest lhostejno, zdali poškozený dle svých osobních vlastností jest schopen, za své jednání, jež bylo příčinou úrazu, též trestně neb civilně odpovídati; pro dráhu jest omluvou chování poškozeného samo o sobě, in objecto, dokáže-li, že toto chování bylo jedinou příčinou poškozené. Kdo odpovídá za nedostatek osobních schopností poškozeného, netřeba vyšetřovati, dráhy tato povinnost nestíhá.«
Zkoumáme-li tato různá mínění, zde v hlavních rysech naznačená, myslím, že dlužno dáti přednost zastancům vlastní viny ve smyslu pouze objektivním. Důvody, jež uvádí Croissant lze snadno applikovati na právo rakouské. Druhé oddělení druhého dílu obč. zák. jedná o právech obligačních a 30. hlava druhého dílu má za předmět právo z náhrady škody. Dle nadpisu § 1294. jest »pramenem škody« bezprávný čin neb opomenutí druhého, neb náhoda a důvodem prvních dvou »pramenů škody« jest vina, která může spočívati buď ve zlém úmyslu, buď v nedopatření, t. j. v zaviněné nevědomosti neb v nedostatku patřičné pozornosti neb patřičné bedlivosti. Dle § 1295. může každý po škůdci žádati náhradu škody, kterou mu tento svou vinou způsobil. Mluví-li tedy obč. zák. v kapitole o náhradě škody o vině, má na mysli vinu, jako důvod právního závazku, který opět předpokládá dvě rozličné osoby, z nichž poškozený stává se oprávněným, vinník pak zavázaným. Nastává tu kollise zájmů dvou osob a škoda jest právě výsledek uskutečňování určitých zájmů toho, jenž ji způsobil; jest tu kollise zájmu škodícího se zájmem poškozeným. (Mauczka: Kechtsgrund des Schadenersatzes str. 36; Mauczka nepřikládá žádného bezprostředního významu pro otázku ručení oné škodě, kterou si poškozený sám způsobil — str. 35). Jeví-li tedy vina účinek svůj pouze v osobě neb ve jmění toho, jenž viny se dopustil, není tu škody ve smyslu právnickém — 162 —
s právem na její náhradu, nýbrž jen škoda ekonomická a vina jeví se nám tu pouhou skutečností bez právního následku. Tyto dva různé pojmy viny nejsou občanskému zákonu neznámy; tak již v samé kapitole o náhradě škody nalézáme ustanovení § 1304., dle něhož v tom případě, nastala-li při poškození zároveň vina na straně poškozeného, nese tento se škůdcem škodu poměrně a nelze lí poměr určiti, stejným dílem. Dále ustanovuje § 1299. v příčině znalců, že toho, kdo o nezkušenosti znalce věděl neb při obyčejné opatrnosti věděti mohl, též stihá nedopatření; v § 876. praví se pak, že smlouva trvá, jestliže slibující strana sama a jedině svůj omyl zavinila; podobná ustanovení nalézáme v §§ 1026., 1362. a 1397. Zná tedy občanský zákonník též vinu bez právního účinku pro osobu druhou.
Poněvadž ale tato posléze uvedená ustanovení obč. z., mající na mysli případy ze smlouvy, předpokládají též na straně toho, kdo si škodu sám zavinil, způsobilost k právnímu jednání, vzniká otázka, zdali této způsobilosti jest zapotřebí u dětí a osob nepříčetných při vlastním zavinění mimo případy smlouvy. Jest na snadě, že nikoliv, poněvadž tu nejde o závazek vůči osobě druhé, nýbrž o pouhý čin neb pouhé opomenutí, jehož následky jeví se v osobě neb jmění dotýčné osoby samotné. Děti a osoby nepříčetné jsou pouze nezpůsobilé vcházeti ve smlouvu (§ 865.), že by ale zákon u nich neuznával pražádné schopnosti způsobiti škodu, nikterak nelze dle rak. práva tvrditi. Neboť ačkoliv osoby takové z pravidla nejsou právy z činů nedovolených, tedy přece může soudce dle § 1310. za okolností tam uvedených, jestliže pachatele přes to, že jinak obyčejně svého rozumu není mocen, nějaká vina stíhá, přisoudili poškozenému náhradu. Může-li tedy nepříčetný způsobiti jinému škodu s právním účinkem náhrady, tím více může způsobiti škodu sám sobě bez tohoto účinku. Mluví-li tedy zákon o ručení drah a zavinění poškozeného, nemá tu na mysli vinu ve smyslu § 1294. obč. z., jako »pramen škody«, nýbrž pouze vinu jako skutečnost bez právního účinku, jako pouhé jednání poškozeného, ať již jest osobou příčetnou, čili nic. Zdá se mi býti příliš umělým výkladem, klade-li se důraz na to, že v § 2. cit. z. mluví se na jedné straně o neodvratném činu osoby třeti a na druhé straně o vině poškozeného, a dedukuje-li se z toho, že slova »vina« jest tu míněno ve smyslu § 1294.
Výklad ten vedl by k absurdnímu konci: neboť kdyby nepříčetná osoba manipulovala nějakým způsobem na kolejích a způsobila by tím úmyslně vyšinutí vlaku, kterým by cestující byli zraněni, tu mohla by dráha, cestují- — 163 —
čími na náhradu škody jsouc žalována, namítati, že neštěstí způsobeno bylo činem osoby třetí a námitka ta byla by i dle argumentace zde potírané správnou, poněvadž zákon při druhém exkulpačním důvodu mluví o činu osoby třetí bez rozdílu její příčetnosti a takový čin tu jest; kdyby ale ona nepříčetná osoba sama byla při tom poškozena, tu by dráha nemusila sice platiti náhradu poškozeným cestujícím, ovšem ale poškozenému původci škody, kdyby ji žaloval, poněvadž třetí exkulpační důvod předpokládá vinu a nepříčetný prý se viny dopustiti nemůže.
Myslím naopak, že by vlastní vinou poškozený v takovém případě nejen nemohl žádati náhrady, nýbrž že by naopak, kdyby zde bylo podmínek § 1310. obč. z., na př. kdyby škodu způsobil šílený milionář, mohli jej poškození cestující, ba i dráha žalovati na náhradu.
Kdybychom připustili ochranu jednání osob nepříčetných, jímž si samy uškodí, chránili bychom tím zájmy, jež ochrany právní nejsou hodny, poněvadž mají původ svůj v nerozumu neb v bláznovství a poněvadž by pak musily býti chráněny i zájmy dle nynějších názorů zavržitelné, jako na př. zájem sebevraha sejiti se světa. (Srvj. Mouczka 1. c. str. 77). Zájem dítěte, chytiti svého beránka vběhnuvšího na koleje, tedy zachovati svoji hračku jest tak nepatrný vůči zájmu na bezpečném a nerušeném provozování jízdy na dráze, že mu musí naprosto ustoupiti. Dále nelze přehlédnouti, že zákony o ručení drah jsou vůči našemu právu ovládanému zásadou viny, zákony výminečnými a že tudíž tato výminečná ustanovení nelze vykládati intesivně, t. j., že ručení dráhy nelze rozšiřovati dále, než zákonem samým jest stanoveno.
Zbývá ještě zmíniti se o tom, jaký vliv má při posuzování naší otázky zavinění osob, jež mají dozor nad osobami nepříčetnými. Dle mého mínění žádný.
Dle § 1309. obč. z. ručí sice osoby takové za škodu, která vznikla ze zanedbání dozoru jim svěřeného, avšak ručení toto týká se jen toho případu, když osoba nepříčetná osobě třetí škodu způsobí a má svůj základ jednak v zavinění takových dozorců, jednak v činu osoby nepříčetné, jakožto výsledku onoho zavinění. Ten, komu dozor nad nepříčetným náleží, nedoplňuje tu vůli osoby nepříčetné, jako jest to při právních jednáních takové osoby, kde vůle její jest supplována vůlí zákonného zástupce, nýbrž práv jest z vlastního svého zavinění jevícího se v zanedbání dozoru. Jinak jest tomu při jednání nepříčetného, kterým si tento sám škodu způsobí. Zde není třetí poškozené osoby, nýbrž poškození vlastní, mající —
po případě kořen svůj v zanedbání dozoru a tu ovšem může osoba nepříčetná svým zákonným zástupcem domáhati se náhrady škody na svém dozorci z titulu zanedbání převzaté povinnosti dohlédací; pro dráhu jest však tento poměr mezi poškozeným a jeho dozorcem lhostejným, ježto ji exkulpuje již zavinění poškozeného a ježto ona nemusí pátrati, kdo jest odpovědným za to, že osoba nepříčetná svou škodu si způsobila. Konstantin Löffler.

1) „Es ist psychologisch begründet, dali der gewaltige Grundton des Eisenbahnbetriebes (welcher prima facie als Ursache par excellence erscheint) nur von dem init „höherer Gewalt“ einsetzenden Tone der Unabwendbarkeit, oder von dem schrillen Ton des eigenen subjektiven Verschuldens übertönt wird.“
2) Zeitung des Vereins deutscher Eisenbahnverwaltungen 1902, str. 611 a následující.
3) Croissant shrnuje své výsledky v tyto věty: „Sobald ein Kind aus seiner eigenen Handlung auf Schadenersatz klagt, darf es aus seiner Schwäche keine Waffe schmieden; das gleiche gilt fiir Diejenigen, welche aus dem Rechte des Kindes klagend auftreten. Wenn man ein Kind ist, so ist man dies auf eigene Rechnung, gerade so, wie wenn man an Blindheit oder Taubheit, oder an irgend einem andern geistigen oder korperlichen Gebrechen oder Unvollkommenkeit leidet.“ Podobně již vyslovil se Strohal „Drei Gutachten“ str. 149.
4) Zprávy z r. 1906 str. 179; podobně rozh. č. 210 v úřední sbírce (nová řada).

Citace:

Z Úřadovny A Všeobecného pensijního ústavu v Praze. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, číslo/sešit 5, s. 55-55.