NPD documents search: Sociální revue, 5 (1924)

Gustav Habrman.

(1864 — 24/1 — 1924.)
Šedesátin Gustava Habrmana, řádného člena Sociálního ústavu, poslance a ministra sociální péče, vzpomněl Sociální ústav. Čsl. republiky slavnostní schůzí, jež se konala 23. ledna 1924 o 11. hodině dopolední v Grégrově síni Obecního domu. Ač oslava měla ráz intimní — mimo členy Sociálního ústavu zvány byly pouze korporace a úřady, s nimiž, je ústav v pravidelném styku — byla dvorana Grégrova přeplněna. Mimo členy Sociálního ústavu Čsl. republiky, úředníky ministerstva sociální péče a ministerstva školství a národní osvěty a mimo zástupce státních úřadů, kteří vesměs se dostavili ve velmi hojném počtu, zastoupeny byty na slavnostní schůzi četné vědecké a kulturní, hospodářské a samosprávné korporace, t. zjm.: Česká akademie věd a umění. Královská společnost nauk, rektorát české university Karlovy a rektorát českého vysokého učení technického» Čsl. pedagogický ústav, spolek výtvarných umělců »Mánes«, Jednota výtvarných umělců, Umělecká beseda, Umělecko-průmyslové museum, syndikát českých spisovatelů, syndikát denního tisku. Ústřední spolek českých profesorů. Zemský ústřední spolek jednot učitelských v Čechách, Ústřední spolek jednot učitelských na Moravě, Česká obec učitelská. Ústřední Matice školská, Národní jednota pošumavská, Dělnická akademie, Svaz dělnických tělocvičných jednot, Ywca, Ymca, Čsl. Červený kříž, Česká zemská komise pro mládež, Odborové sdružení československé, Česká obec dělnická, Jednota čsl. soukromých úředníků, Čsl. obchodnická beseda, Ústřední svaz čsl. družstev, Ústřední svaz čsl. průmyslníků, Ústředna obchodních komor, Jednota ku povzbuzení průmyslu, Všeob. pensijní ústav, Ústřední svaz českých nem. pokladen, čsl. ústředí nem. pokladen, inženýrská komora, notářská komora, Úrazová pojišťovna, zemský správní výbor v Praze, město Plzeň, rada hlav. města Prahy, místní rada vnitřní Prahy, místní rady Prahy VIII., XVI., Karlína, Smíchova, Žižkova a Vinohrad; z politických kruhů byly zastoupeny klub poslanců čsl. národně-demokratické strany Janem Kamelským, z čsl. strany socialistické dostavili se senátoři Klečák a Klofáč, z republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu posl. J. Dubický, R. Malík a Sen. V. Donát, z Čsl. živnostensko-obchodnické strany středostavovské sen. E. Trčka, ze strany socialistického sjednocení R. Klein, z čsl. strany lidové posl, A. Čuřík, z německé sociálně demokratické strany dělnické posl. Th. Hackenberg a S. Taub a z československé soc. dem. strany dělnické poslanci a senátoři J. Babka, Fr. Biňovec, K. Cífka, F. Časný, A. Hampl, J. Havlena, A. Hnátek, J. Cholek, R. Jaroš, В. Jakubka, K. Šáda, E, Kasík, E. Lehotský, I. Markovič, A. Meissner, F. Modráček, A. Němec, F. Soukup, A. Srba, A. Svěcený, A. Sychravová, V. Švec, R. Tayerle, L. Winter
1 a V. Zavadil. Omluvili se primátor dr. K. Ваха, J. Bílý, místotajemník Č. O. B., univ. prof. dr. Frant. Drtina, posl. Viktor Dyk, univ. prof. dr. E. Formánek, děkan lékařské fakulty, dr. Ferd. Pantůček, prvý president nejv. správ. soudu, ministr J. Stříbrný a pres. šéf dr. J. Synáček.
Slavnostní schůzi Sociálního ústavu Čsl. republiky zahájil předseda, univ. prof. dr. Josef Gruber, který pravil:
Sociální ustav československé republiky pořádá tuto slavnostní schůzi na počest ministra sociální péče Gustava Habrmana k jeho šedesátým narozeninám ne snad jen proto, že až do loňské změny stanov Sociálního ústavu byl dočasný ministr sociální péče vždy zároveň předsedou Sociálního ústavu a že jím byl tudíž ještě před rokem také ministr Habrman, nýbrž proto, že v ministru Habrmanovi jde jak o jednoho z nejstarších a nejpřednějších průkopníků českého politického i sociálního hnutí dělnického, tak i zvláště též o jednoho z nejdůslednějších představitelů a vůdců naší domácí politiky revoluční za války a jednoho z nejzasloužilejších i nejúspěšnějších budovatelů Československé republiky v prvých nesnadných jejích počátcích, jde v něm též o vynikajícího českého novináře a spisovatele, a posléze o muže pozoruhodného nevšedními běhy životními. Před desíti lety, k svým padesátinám, vydal Habrman, k naléhání svých přátel, některé obrázky, črty a vzpomínky ze svého pestrého života. Skvělý vypravovatel, jakým jsem jej sám poznal na večeru u ministra dra Beneše a jakým jej znají všichni, kdož měli potěšení s ním blíže se stýkati, napsal nám v své knize jedno z nejzajímavějších děl naší memoárové literatury.
Rodák českotřebovský, z chudé rodiny malořemeslnické, v níž tehdy třikrát denně byly brambory s česnečkou a s maloučkými očky od sporého omastku, a chléb pamlskem na klíč uzavíraným, je otcem vychováván k pobožnosti a dětskou četbou veden k zálibě v českých dějinách. Dychtivě naslouchá líčení husitství, je nadšen Žižkou a cítí vůbec dlouho vlastenecky a národně. Vyučí se po obecné škole zběžně, za pět čtvrtí roku, u strýce Vilíma, všeumělce, písmáka a filosofa, soustružnictví a řezbářství, a po patnáctém roce vydává se, slabý a vyzáblý hoch, s ranečkem na zádech, s buchtou z vejražku v něm a zlatkou v kapse, jemu od otce na cestu do světa darovanou, na vandr. Se sedmi krejcary jmění přichází do Vídně, kde počíná pracovati jako soustružník k hubené stravě a posteli za mzdu 1 zl. 20 kr. týdně. Tehdy nebylo žádného průkazu způsobilosti ani řádného učení a tovaryšství, nebylo zákonné dělnické ochrany ani pojišťování, pracovalo se i v neděli, alespoň dopoledne, a všední den od 7 hodin ráno do 7 večer, a v pátek celou noc, aby se v sobotu práce odvedla zákazníkovi nebo do skladu a mistr dostal peníze pro sebe i na výplatu dělníků. Vídeň prodělávala ještě následky veliké krise z r. 1873, hospodářskou i finanční tíseň a nedůvěru, byla nouze o zaměstnání, výdělky klesly na úroveň almužny, a byty nejen hubené, i nestálé. Z takového prostředí počalo se ve Vídni od let 1880. vyvíjeti hnutí dělnické a socialistické i hnutí antisemitské a křesťansko-sociální. Protože není naděje, že by smírnou cestou bylo lze dosíci zlepšení poměrů dělnictva a sociálního pokroku, má dělnické hnutí tehdejší, jako v jiných zemích, převážně ráz sociálně revoluční a pevně věří v brzké příští sociálního převratu, Habrman již jako učeň ve večerních čte-
2 nářských besedách u strýce Vilíma, naučen vážnému názoru na svět a lidi, ve Vídni záhy, již jako 17letý hoch, účastní se hnutí dělnického. Vstupuje do tajných organisací, je čilým kolportérem zakázaných časopisů, letáků, a proklamací, vydávaných v tuzemsku, v Budapešti, v Londýně i v Americe, má v své dílně celé skladiště socialistické a revoluční literatury, účastní se zařízení tajné tiskárny. Všechen výdělek spotřebuje pro hnutí a doplácení rozšiřovaných tiskopisů; pití, kouření a jiné zábavy mužské mládeže nenávidí jako zabíjení času, nedůstojné socialisty. Řízením osudu, právě, když po odevzdání tajné tiskárny německým soudruhům ustal na čas vyhledávati účast při nebezpečných akcích, byl po vyhlášení výminečného stavu ve Vídni r. 1884 zbabělostí dvou soudruhů, kteří prozrazením ostatních doufali zmírniti svůj osud vlastní, v září 1884 zatčen, a koncem listopadu odsouzeno výminečným senátem 18 obžalovaných pro velezradu, spáchanou tiskem, vydáváním časopisů a letáků v tajné tiskárně, k žaláři od dvou, tří až do dvanácti let, dohromady ke 105 rokům těžkého žaláře s měsíčními posty. Habrman odpykal si svoje 4 leta žaláře jako politický vězeň v samovazbě v trestnici v Steinu u Kremže na Dunaji.
V policejní věznici, po prvním výslechu, víc než vlastní osud mučila ho zrada a zbabělost spoluzatčených soudruhů. Krásný sen o nových lidech, pevných a statečných, hrdinách revoluce, a o revoluci samé, ležel v troskách. Po celé dni pak ponechán úplně sám sobě, spatřil před sebou celý svůj předcházející život dvacetiletého hocha, i budoucí beznadějnost. Ale brzy se vzchopil. Ozvalo se v něm: zachovat se, všecko přežít, všechno snést, aby zůstal silen a opět spatřil svobodu.
Dne 7. srpna 1887 byl propuštěn. Byl vykázán do své obce domovské, České Třebové. S uznáním uvádí v svých vzpomínkách, jak přátelsky jej, nezcela 24letého trestaného velezrádce, přijal českotřebovský purkmistr, Staročech, obchodník Rössler. Tři roky samovazby zpracovaly však Habrmana tak, že naň známí pohlíželi jako na jistého kandidáta smrti. Založil sice v Třebové jako středisko pokrokových směrů »Řemeslnickou Besedu« — její předáci postarali se po 25 letech úředně, aby mu bylo uděleno domovské právo v Plzni, kde tehdy (r. 1912) již přes deset let bydlel — ale jak tělesně sesílil, toužil do ciziny, aby delším pobytem seznal její hnutí socialistické, jeho představitele i literaturu. Lákala jej nejprve Paříž. Pobyl v ní od léta 1888 do konce října 1889, v době mezinárodního sjezdu socialistického a boulangistické parevoluce, poznal přečetné předáky hnutí socialistického i anarchistického, zvláště také Rusy a Poláky. Ale zdraví jeho se zhoršovalo, lékaři radili změnu podnebí a mořský vzduch. Srdce a myšlenky jeho tíhly však k domovu, za moře nic ho nelákalo. Přes to poslechl lékařů a rozhodl se do Ameriky. Bez prostředků, sláb a nemocen opouštěl Paříž a Evropu.
Pobyl v Americe po prvé tři leta jako soustružník za 15 dolarů týdenního platu. S Amerikou se však nespřátelil, nenáviděl všechen tamější život, sobeckost a shon po dolaru a požitku, také tělesně dlouho se nevzchopil. Na jaře 1892 znovu stále churavěl, lékaři znovu doporučovali odpočinek a venkov, ale odpočinek na americkém venkově jej děsil.
Odjel do Evropy. Neschopen k těžší práci, chtěl se přiučiti
3 fotografii a založiti dílnu. Učil se v pohorském městečku Rokytnici u Žamberka. Všechno se dařilo; člověk tak zkušený a zcestovalý, který dovedl tolik a tak zajímavě vypravovat, stával se záhy středem místní společnosti. Ale najednou počali sousedé se vzdalovati, zato se stal předmětem pozornosti úřadů. Došlať zatím z českých kruhů novoyorských na vídeňskou policii denunciace, že známý anarchista Habrman odjel do Evropy s posláním provésti atentát na rakouského císaře. Pozornost, kterou mu proto věnovaly úřady, zmařila jeho plány a vypudila jej na podzim 1892 znovu do Ameriky.
Stal se tam vydavatelem a redaktorem socialistického deníku »Právo Lidu«. Byla to pro něho »hrozná životní kapitola«, kapitola bídy, starosti, bojů a strádání, draho zaplatil čest býti zařaděn mezi české novináře v prvních dobách Českého novinářství v Americe. Po zániku listu pracoval od r. 1895 ve fotozinkografickém závodě Greyově za poměrně nízkou mzdu — bylť to proň nový obor a musil se teprve nejprostším úkonům přiučovati. Ze skrovného platu kupoval si pomůcky ke studiu anglického práva a po denní práci navštěvoval večerní právnické kursy Forest University. Z práce a studií vyrušily ho nahodilé a osobní příčiny. Chmurné představy vnucovaly mu myšlenku učiniti všemu konec. Jako věcně nejužitečnější prostředek sebevraždy zvolil vstoupiti jako dobrovolník v řady povstalců kubánských proti Španělům. V létě 1896 odebral se s přítelem na jih Unie, kde ve státech Kentucky, Tennessee a Mississippi žili snad déle dvou měsíců v primitivně urobených stanech, aby přivykli svízelnému životu, který je očekával na Kubě. Líčení tohoto přírodního života Habrmanova, jak nalézá útočiště v chatrčích černošských, skáče na jedoucí vlaky a jezdí po střechách vagonů, patří k nejkrásnějším kapitolám životních vzpomínek Habrmanových. Oba trampové byli však zachváceni malarickou zimnicí, v bezvědomí nalezeni osadníky a dopraveni na vlak a do Chicaga. Po týdnech beznadějného stavu v okresní nemocnici nastal konečně u Habrmana obrat k lepšímu. Pracoval potom r. 1897 v N. Yorku jako redaktor a znovu jako soustružník.
Nabídka místa v redakci brněnské »Rovnosti« přiměla jej r. 1897 k návratu do vlasti. Je tomu teď víc než čtvrtstoletí, co působí jako novinář, politik, a posléze po dvakrát ministr doma ve vlasti, v Brně, Vídni, Plzni a Praze. Toto působení jeho jako politika na říšské radě i za války a jako ministra školství a národní osvěty hned po převratu a nyní opět jako ministra sociální péče bude vylíčeno ústy povolanějšími a výmluvnějšími.
Věru bohatý a pestrý to život! Nepřešel arci beze stop na jeho smýšlení i vnější vystupování. Zkušenosti těžce nasbírané na dvou polovicích zeměkoule, dlouholeté probíjení se v nejrůznějších postaveních životních, vzestup od řemeslnického učně k redaktoru a politikovi, od velezrádce v starém zmírajícím státě k ministrovi a členu první vlády ve státě nově osvobozeném, znalost tří světových jazyků, vyrovnanost, jemnost a ušlechtilost společenských forem činí Habrmana vzácným příkladem demokracie, domohší se skutečného zaslouženého uznání a panství. Z jeho statí, novinářských článků i vzpomínek bylo by lze uvésti o tom mnoho pěkných dokladů. Snad smím k závěru uvésti ale-
4 spoň, co krásně praví sám: »Každý by měl projíti v životě cestou bídy a hladu, utrpení a ponížení... Bylo by ve světě více lásky a přátelství, více pochopení pro bolesti a nedostatky jiných.«
Po úvodních slovech předsedových promluvil o Gustavu Habrmanovi, zejména o jeho činnosti politické, president posl. sněmovny Národního shromáždění Frt. Tomášek, jenž v podstatě uvedl:
Gustavem Habrmanem, dělnickým politikem, socialistickým žurnalistou a posléze ministrem Československé republiky, stojíme před postavou v českém dělnickém a socialistickém hnutí tak svéráznou a osobitou a současně tak vynikající, ba v jistém smyslu slova před vůdcem dělnickým, — slova toho věru netřeba se báti, vždyť byl skutečným vůdcem, dělnictvo v těžkých dobách opravdu vedl — že šedesátin jeho na zítřek připadajících i Sociální ústav v dnešní svojí slavnosti vzpomíná plným právem a po zásluze. Postavu tuto zformoval tvrdý, ale zážitky a zkušenostmi přebohatý život, život sice podivný a mimořádný, ale život opravdu krásný. Život bohatý událostmi a zkušenostmi, ale bohatý také prací a jejími úspěchy. Jím vysvětlíme si význam Habrmanův v našem dělnickém hnutí, jím vysvětlíme si také jeho životní dílo. Proto, ač o životních bězích Habrmanových se již zmínil pan předseda, chci ještě několika slovy doplniti obraz pohnutého jeho života.
Dětství své do 15 let ztrávil v rodišti svém České Třebové, kde spatřil dne 24. ledna 1864 světlo světa jako synek malého živnostníka, pekařského mistříčka, jenž nuzně v dobách tehdejších sháněl svoje živobytí. Prožil dětství chudého dítěte a jde pak do učení k strýci Vilímovi na řezbářství a soustružnictví. Tu se za pět čtvrtí roku naučí řemeslu, ale což je důležitějšího pro duševní jeho vývoj, tady, u písmáka Vilíma, na besedách, kde se mudrovalo a politisovalo, na nichž vzpomínáno Havlíčka a Klácela, se po prvé otevírala Habrmanova duše prvým politickým poznatkům.
Ale sotva je »vyučen«, hajdy do světa. Tím byla jako v dobách oněch pro tisíce a desetitisíce českých učňů a dělníků vůbec: Vídeň. V Babelu nad Dunajem prožívá nejprve trudné začátky českého mladého vyučence a tovaryše. Netrvá však dlouho, dostává do rukou socialistické noviny, začíná se stýkat se socialistickými dělníky, a než se nadál, ocitá se v mohutném proudu socialistického tehdy radikálního a revolučního hnutí dělnického. Živý jeho cit utiskovaného dělníka a hluboký smysl pro spravedlnost vede jej k živé účasti do tehdejších zápasů, do srážek s vládní mocí, která persekucí, terorem, na konec výjimečným stavem, odpovídala na volání dělnické. Habrman sám, který měl podíl na používání tajné tiskárny, krátce na to ve 20 letech dostává se před soud pro velezradu a je vržen na 4 leta do žaláře. Kriminál, jejíž odpykává samovazbou, čímž si trest sice na necelá 3 leta zkrátil, ale v podstatě značně přiostřil, stává se mu další stanicí na životní dráze a současně novou životní školou. Se zlomeným zdravím, ale s charakterem utvrdlým, vrací se jako vyhoštěný z Vídně do své rodné obce, ale jen na krátko. Cítí, že je tu proň malý a úzký svět, cítí potřebu znovu do světa. Tentokráte ubírá se do Paříže; ježto mu cestou došly na Rýně peníze, zastavuje se ve Štrasburku, aby si na další cestu vydělal, a konečně postává se do klassické metropole revolucí nad Sekvanou, již si rázem zamiloval. Z Pa-
5 říže po nedlouhém pobytu přeplavuje se v mezipalubí do Ameriky, kdež ztrávil pak s malou přestávkou 8 let. Pracuje nejprve v dílnách jako soustružnický dělník, od roku 1892 stává se pak vydavatelem a redaktorem socialistického deníku »Práva Lidu« v Chicagu. R. 1897 vrací se do Evropy. Vstupuje do redakce »Rovnosti« v Brně, kdež pracuje asi 3 leta. Pak přichází znovu do svého prvního působiště, do Vídně, kdež pracuje v dělnických listech vedle Steinera a Krapky pod cizím jménem, ježto měl Vídeň zakázánu. Po roce dostává se jako redaktor k »Nové Době« do Plzně, kdež od té doby, od listopadu 1901 až do konce války působí v čele dělnického hnutí jako redaktor, jako organisátor, a od roku 1907 také jako poslanec, zvolený do vídeňského parlamentu. Za války stojí v čele plzeňského dělnictva, které vede v duchu zápasu za státní samostatnost. V těžké a nebezpečné době té koná cestu za hranice v roce 1915, kdež ve Švýcařích vyhledává Masaryka. Později jde na sjezd do Štokholmu a krátce před skončením války do Ženevy, z níž vrací se po převratu, aby v samostatné republice stal se ministrem školství a posléze ministrem sociální péče.
Už zevními událostmi je život Habrmanův přebohatý a rozmanitý, jak to nacházíme jen u nevelkého počtu jedinců. A což teprve obrátíme-li pozornost svou k vnitřnímu obsahu života jeho, k ideovému vývoji Habrmanovu а k jeho důsledkům, životnímu dílu. Byl-li Habrman, jak už řečeno, v přední řadě bojovníkem a pracovníkem dělnického socialistického hnutí od časného svého mládí, pak jeho život a jeho ideový vývoj obrazí v sobě vývoj celého našeho hnutí dělnického od počátku osmdesátých let až na naše dny. Hnutí dělnické v prvé fási svého vývoje, stejně ve Vídni jako v Čechách až bezmála do konce let osmdesátých, mělo charakter vysloveně radikální, vědomě revoluční a protiparlamentní. Revoluční povaha s radikálními methodami taktiky, byly z části odezvou na násilný postup vládnoucích kruhů v Rakousku, jímž hleděly zabrániti rozvoj hnutí socialistického. Na teror shora odpovídalo dělnictvo terorem zdola. Než to jistě charakter hnutí vysvětluje jen z části. Jistě radikálně revoluční tehdejší methody socialistické plynuly také z romantických představ o možnostech provedení sociální revoluce a rychlého uskutečnění přeměny společenských řádů soukromokapitalistických v socialistické. Vždyť i u budovatele vědecké soustavy socialistické, Karla Marxe, lze nesporně konstatovati změny názorové v tomto směru, srovnáme-li díla jeho mládí, v prvé řadě Komunistický manifest, s literárními díly duševně vyzrálého Marxe let sedmdesátých a osmdesátých.
Habrman s celým ohněm svých 18 až 20 let vrhl se do tehdejšího kypícího proudu radikálního hnutí dělnického. Vedlo jej k tomu jistě i jeho hluboké citové založení. Myslím, že nejsem daleko pravdy, řeknu-li, že u něho prochází vše nejprve srdcem a pak teprve hlavou. Jeho hluboký cit pro spravedlnost a právo revoltoval proti nespravedlivému zařízení společenskému, umožňujícímu nadvládů kapitálu nad prací a zotročujícímu službám svým i instituce společenské. Tím citovým východiskem při pojímání socialismu, tou citovou svojí reakcí na společenský útisk, jeví se nám Habrman již od svých nejmladších let jako člověk čistě český a slovanský. A proto odpovídalo tehdejší radikální a revoluční hnutí
6 i jeho osobnímu založení. Než činnost ta netrvala dlouho, je postaven před soud, a dostává se na 4 leta do žaláře. Pobyt v žaláři ho ovšem duševně nezlomí, pobyt ten poskytuje možnost jen k novému hlubšímu promyšlení socialistických nauk а k utvrzení jeho v socialistickém přesvědčení.
Opustiv žalář jde světem, Paříží, Amerikou. Jde světem s očima otevřenýma, duší vnímavou. V Paříži styk s revolucionáři ruskými i polskými, v Americe styk s radikálními exulanty, mezi nimi i anarchisty, jako Peukertem i Mostem, rozšiřuje obzory jeho způsobem i měřítkem v pravém slova smyslu mezinárodním. Není pochyby, že i Habrman v době té duševně kvasí, se přerozuje a s vývojem soudobého socialismu zraje. Obzor jeho se šíří, nabývá světového rozhledu, a Amerika v duši jeho zanechává stopy v amerikanismu, který odtud nese s sebou do svého dalšího životního působení.
Pro nás však je zvláště důležito, že v těchto mezinárodních stycích sebe sama neztratil, nýbrž že navazoval bezděky, ale později také vědomě, na dobré tradice českého dělnického hnutí. Ve Vídni už a potom také v Americe poznává činnost jistě nedoceněného dosud u nás Josefa Boleslava Pecky, jednoho z nejsamostatnějších a nejvyspělejších dělnických bojovníků prvého období českého hnutí dělnického, a po návratu svém z Ameriky, po tříletém působení v Brně, přichází do školy k největšímu a nejsilnějšímu našemu sociálně demokratickému pracovníku a ke skutečnému ideovému vůdci českého dělnictva v letech devadesátých, k Josefu Steinerovi. Z vlastních zkušeností vím, vždyť bydlili jsme u Steinera s Habrmanem spolu, jakým vlivem působila mohutná osobnost Steinerova na Habrmana a stejně ovšem i na mne.
A bylo v tom snad řízení osudu, že Habrman přišel pak na Plzeňsko, aby právě tam zase v bývalém působišti Steinerově v duchu jeho působil a pracoval dále. UŽ Steiner vzpomínával s láskou na svoji práci a její výsledky na Plzeňsku a vypravovával o jeho pevném, spolehlivém, změnám nepodléhajícím charakteru. Takové Plzeňsko bylo ovšem úrodným polem pro neúnavnou, příslovečně čilou pracovní horlivost jeho následovníka Habrmana.
V Habrmanovi ztělesněny jsou tedy dobré, ba nejlepší tradice českého sociálně demokratického hnutí. Setba jejich na Plzeňsku vydala opravdu nádherné ovoce. Viděli jsme to jasně na nejkrásnějších volebních výsledcích, když po demokratisaci volebních řádů do parlamentu rakouského — Plzeňsko za vedení Habrmanova se ovšem měrou vynikající zúčastnilo zápasu za vydobytí všeobecného rovného práva volebního — socialistické jihozápadní Čechy vysílaly do vídeňského parlamentu, poměrně nejčetnější sociálně demokratické zástupce. Ale ještě patrněji projevila se vnitřní síla hnutí na Plzeňsku tím, jak se odrazila o ni veliká krise, kterou prožívalo české sociálně demokratické hnutí dělnické nedlouho před válkou, když šlo totiž o organisační samostatnost Českých odborových organisací. Tak zvané autonomní organisace odborové na Plzeňsku prorazily na celé čáře; centralistický nápor dotkl se jednoty hnutí socialistického v jihozápadních Čechách měrou jen nepatrnou, Plzeňsko, zpracované Habrmanem, při čemž našel dobré spolupracovníky a pomahače v Pikovi a Remešovi, už
7 tehdy projevilo se jako pevná a spolehlivá bašta českoslovanské sociální demokracie.
Bylo před válkou a přišla světová válka a s ní zápas za státní samostatnost národa československého. Přišla prostě osudová hodina pro náš národ. V takových velkých dobách se ukáže, kdo je velký člověk a kdo pochopuje volání osudu, kdo na druhé straně je malým, kdo v osudové hodině selže, zlomí se a zhroutí, Habrman ihned poznal, kde jest jeho místo. Byl-li třídně vědomým sociálním demokratem a vedlo-li ho živé cítění sociální k organisovanému boji proti sociálnímu útisku, týž cit pro právo vedl jej k boji za samostatnost státní, národa a za rozbití Rakouska, když se rozpoutala vichřice světové války. Cítil živě s utlačenou třídou, ale cítil neméně živě s utlačeným národem. A řeknu víc: Právě socialistické argumenty vedly ho do boje za samostatnost státní. Věděli velmi dobře, že jen osvobozený národ v rámci samostatného státu může tvořit přirozenou základnu k zdravému a správnému rozvoji а k uplatnění socialistického hnutí dělnického v národě, nechce-li jen živořit a trmáceti se mezi nebem a zemí. Činnost a vystupování Habrmanovo právě v této době bylo nadmíru důležité, protože do značné míry určovalo postavení celé důležité složky dělnické v zápase národa. A zrovna v Plzni, v městě Škodovky, ve středisku obrovské massy dělnické, padalo to na váhu. Bylo to tím důležitější, ježto nescházelo snah rázu právě opačného, rozehřívajících se tehdy pro Neumanovu centrální Evropu a rozhořčujících se proti t. zv. nárazníkovým státům. Habrman zůstal pevným a s nim i dělnictvo na Plzeňsku přes to, že právě v Plzni bylo nebezpečným pro osobní svobodu, ba přímo pro život, vésti dělnictvo duchem protirakouským. Ač byl každým dnem jednou nohou v žaláři, nedbal.
Vedle hlubokého citu národního vedl ho směrem tím jistě i jeho opravdu revoluční sklon povahový. Byla tu nová revoluce, tentokráte za osvobození národa, za státní samostatnost а k tomu účelu za rozbití Rakouska, starého žaláře národů. Reminiscence na jeho prvé snahy revoluční proti rakouskému násilí, jež ho tehdy zavedly do žaláře, jistě se v něm ozvaly. Rozhodnutí bylo potom jasné, neváhal. Zakrátko navázal styk s revolučním hnutím za hranicemi, navštíviv na jaře roku 1915 ve Švýcařích prof. Masaryka. K stejným účelům použil ostatně v druhé polovici války mezinárodní konference ve Štokholmě. Samozřejmě ozývaly se v něm touhy, neměl-li by Rakousko trvale opustit a vrhnout se do boje proti němu za hranicemi. Sám, pamatuji se z jednoho rozhovoru, jejž jsme vedli, procházejíce se po vídeňském okrese Margareten, jak se radil a jak uvažoval. Rozhodl se, že lépe bude zůstat u dělnictva plzeňského, jež potřebovalo jeho pevné ruky. Nepochybuji, že rozhodl dobře. Plzeňské dělnictvo, jím vedené, splnilo dokonale svoje poslání v boji o samostatnost, a činnost Habrmamova padla současně na váhu, když stanovisko pro dohodu a pro revoluci vybojováno bylo nakonec i ve straně proti odlišnému postupu některých organisací a listů strany. Význam, jakého si Habrman činností touto dobyl, došel nejjasnějšího výrazu ještě za války, když v dubnu r. 1918 při národní přísaze ve Smetanově síni, proslovené Aloisem Jiráskem, Habrman zvláštním projevem dovolává se tu samostatnosti také pro slovenskou větev
8 našeho národa a pro sjednocení obou větví v národ jeden. Stejně přirozeným výrazem postavení, jaké zaujímalo dělnické Plzeňsko a jeho vůdce, byla úloha, kterou vykonával v přípravných pracech Národního výboru a poslání, jímž pověřen byl krátce před převratem, když byl delegován ještě s několika druhými do Ženevy k jednání s vedením zahraniční revoluce, jmenovitě drem Benešem, aby byl zajištěn naprosto paralelní postup ke konečnému osvobození národa.
K vlastnímu převratu, dovršujícímu dílo osvobozovací, došlo, jak známo, 28. října, právě když meškala delegace i s Habrmanem ještě za hranicemi. Nezapomenutelným mi zůstal, když o několik dní později vítali jsme právě zde, v této síni, kde zasedal před převratem a 14 dnů po převratu Národní výbor, vrátivší se delegaci, prozářený pohled Habrmanův, když vstoupil mezi nás. Byl to jistě jeden z nejšťastnějších okamžiků jeho života.
Národ tedy konečně osvobozen a sjednocen, samostatnost státní dobyta. Tím však bylo hotovo jen práce půl. Zbývalo mladý stát vnitřně vybudovat, Habrman zase nesložil ruce v klín. Vstupuje do první vlády jako ministr školství a národní osvěty. Byl v tom jistě hluboký symbol, že vzhledem k významu dělnictva pro zahraniční revoluci, ale současně vzhledem k významu vzdělanostní úrovně příslušníků našeho národa pro konečné vítězství v tomto zápase, byl postaven v čelo školního resortu prostý dělník, socialistický novinář a politik. Není ovšem mým úkolem zhodnotiti v resortu tom jeho dílo; učiní tak zvláště řečník další. A odpovídalo zase jeho významu, že dělný lid, když zanedlouho na to připravovalo se stěžejní dílo sociálně politické, veliký zákon sociálního pojištění, kladl váhu na to, aby při jeho projednání stál jako ministr sociální péče Gustav Habrman. Také tuto činnost jeho stejně jako celou sociálně politickou práci jeho v ministerstvu sociální péče ocení povolaný řečník. Dodávám jen, že obojí práce byla současně prací pro dělnictvo, ale i prací pro národ. Dělný lid nejvíce potřebuje dobrého školství, národ v kultuře vysoké má nejsilnější základnu pro zdravý vývoj. A stejně dílo sociálního pojištění je prací nejen pro dělnictvo, nýbrž prací pro celý národ. Habrman obojím prostě vyvrcholuje celé svoje životní dílo. Mohl bych teď skončit. Myslím však, že nemohu tak učinit, nezmíním-li se ještě o důležitém úkolu, jaký připadl mu i dělnickému Plzeňsku jím vedenému ve veliké krisi, jež zachvátila české hnutí dělnické již v samostatném státě vlnou komunistickou po vítězství bolševické revoluce a zřízení Sovětového Ruska. Nepřihlížíme-li k revoluci bolševické v Rusku samé o sobě, jež má svoji silnější politickou a svoji slabší hospodářskou stránku, z níž každou dlužno posuzovat odděleně — a jež jistě jak nejen vítězství, nýbrž i trvání soustavy sovětové potvrzuje, kořeny svoje nesporně měla ve speciálních poměrech ruských — způsobilo přenášení komunistických method, vzešlých právě z ruských poměrů a přizpůsobených jen jim, na poměry zcela odlišné v ostatních státech evropských, krisi dělnického hnutí celé skoro Evropy. V některých státech podlehlo vlně této více, jinde méně.
S hlediska vývoje evropského socialismu a zejména sociální demokracie znamenala vlna ta a krise jí způsobená recidivu revolučního romantismu, usilujícího o převrat sociální zmocněním se
9 diktatury proletariátem. Recidivu obdobných hnutí revolučního radikalismu, jak je prožívalo dělnické hnutí ve svých začátcích a jak je překonalo již před desítiletím. Revoluční tato romantika, překonaná v letech sedmdesátých a osmdesátých, jež tehdy měla svoje částečné odůvodnění, byla anachronismem v letech dvacátých našeho století. Ale byla ovšem svůdná, líbivá, nalézala ohlasu v rozvrácených poměrech poválečných, zejména když se šířila pod nepravým jménem radikální levice sociálně demokratické. Jak zachoval se Habrman? Byla tu třetí vlna revoluční. Nebylo by se dalo při revolučním rysu povahy Habrmanovy čekat, že půjde i s tímto třetím radikálním a revolučním hnutím? A přece nešel. Věděl, že by tím ohrozil konsolidační a vnitřně budovací proces mladé republiky, že by ohrozil dílo, jež sám spolubudoval a že by mladý stát dal na pospas experimentování a připravil mu tak případně osud Uher, Rakous a Bavor. Ihned vystihl zase, kde jest jeho místo, a za ním bylo to zase jím vedené Plzeňsko, jež jsouc dobře socialisticky propracováno a vyškoleno, odrazilo nápor staronového učení co nejdůrazněji. Ne nadarmo prošel Habrman v mládí svém podobným hnutím radikálně revolučním, stejně ostatně jako na př. i poslanec Modráček, a proto zkušenostmi svými byl obzvláště povolán mu čelit. Plzeňsko, podobně jako Ostravsko, odmítlo komunism, sociálně demokratické methody zůstaly v obvodech těch vítězem, a opírajíc se o ně, mohla rozvrácená strana sociálně demokratická přikročiti znovu ke své konsolidaci. A tak tedy jako při zápasu proti centralismu odborovému před válkou, tak v zápase proti komunismu po válce, jihozápadní Čechy osvědčily se znovu jako spolehlivá bašta sociální demokracie.
A také tu šlo zase o otázku, jež hrála významnou úlohu v životě mladé republiky, o otázku významu přímo státního, poněvadž od výsledku toho zápasu závisel případný zdar nebo nezdar vnitřního budování a upevnění mladé republiky.
Dospívám k závěru svých vývodů. Myslím, že z toho, co jsem o činnosti Habrmanově uvedl, s dostatek vysvitl veliký význam, jaký mu připadá v dosavadním zápase dělnictva, současně však i neméně značný význam v zápase za dobytí státní samostatnosti i při vnitřním vybudování Československé republiky. Soudím, že proň samého nemůže být, přehlíží-li ve svých vzpomínkách svůj život a svoje životní dílo, větší a krásnější odměny, nežli vědomí plně vykonané povinnosti, uspokojení nad úspěchy, kterými práce jeho byla provázena. Potřebuje vzpomenouti jen, jak bylo před 40 lety, když dělnictvo zápasilo o holou existenci a o právo na život jako třída a srovnati s tím, kam dělný lid došel za těch 40 let, jak ze stavu helotského pokročil na rovnocenného činitele ve státě i ve společností, účastně se zákonodárnou prací na spolurozhodování o vlastních osudech a že jemu samému, jenž na počátku svých pokusů o osvobození dělného lidu vržen byl do žaláře, dopřáno jest osudem spolupůsobiti při stěžejních vymoženostech, jimiž zákonným způsobem zabezpečuje se dělník i jeho rodina v případu staroby a invalidity. Již dnes můžeme říci, že životní dílo zabezpečilo Habrmanovi jedno z předních míst v dějinách našeho dělnického a socialistického hnutí a že mu zabezpečilo čestné a významné místo v dějinách národa a státu. Již dnes nejen pro svoje uvedené zásluhy, ale i pro svou křišťálově ryzí povahu, pro
10 zlaté svoje srdce, krátce pro kouzlo celé svojí osobnosti těší se největší úctě stejně v řadách dělnictva jako v řadách celého národa. To vědomí a ta láska nechť ho sílí i v práci další — šedesátka ho zastihuje vlastně v pilné činnosti, kterou už před lety výstižně charakterisoval básník těmito verši:
Z tmy vedeš duše bědných k světlu,
chomouty snímáš ujařmeným,
dům stavíš národního bytí
a lidství budoucího chrám.
Nuže, pod obrovským tím posláním a dílem dosud neumdléval a neklesal. Nechť v stejné síle, nechť v neztenčeném zdraví vstoupí teď do sedmé desítky svého života, aby ku prospěchu dělnictva i ku prospěchu národa, ku prospěchu celé naší republiky s novým zdarem mohl pracovati dále!
Nato sekční šéf dr. Antonín Tůma promluvil o působení oslavencově v ministerstvu sociální péče:
K vzácným projevům, kterými byl zde právě tak výstižně podán obraz životní práce ministra Habrmana, vykonané pro sociální, kulturní a politický rozvoj našeho národa vůbec, chtěl bych jménem úředníku i zřízenců ministerstva sociální péče připojiti několik slov o jeho záslužném působení jako šéfa tohoto resortu.
Má-li se usilovná a obětavá práce, kterou konal v tomto oboru, náležitě pochopiti a oceniti, třeba si především uvědomiti nejen důležitost a rozsáhlost úkolů ministerstva sociální péče, ale také nesnadnost poměrů, za jakých bylo třeba postupovati při jich sledování a plnění.
Když dosáhli jsme revolučním převratem roku 1918 opět plné samostatnosti politické, musilo býti tehdy první naší povinností, abychom účelnou a dokonalou administrativou nového státu zabezpečili a upevnili jeho další rozvoj a trvání a dokázali tak svoji politickou schopnost a vyspělost.
Z různých oborů správy veřejné bylo to právě ministerstvo sociální péče, které očekávaly v tom směru úkoly nejvýše důležité a dalekosáhlé.
Ministerstvo to povoláno jest, jak známo, všeobecně k tomu, aby represivně i preventivně odstraňovalo nesrovnalosti a sociální zla, vyplývající z nynějších řádů společenských a aby pečovalo o to, aby jedincům hospodářsky slabým a odvislým dostalo se vhodné ochrany a pomoci, když sobě nedostačují v opatřování svých nejnutnějších potřeb životních. Je to tedy úkol, odpovídající sociálnímu cítění a myšlení přítomné doby, jehož plnění vyžadovalo by největší bedlivosti i za dob normálních, poněvadž způsob, jakým jest obstaráván, je nejlepší známkou pravého pokroku každého národa.
Tím více platí to o mimořádné době nynější, která význam a rozsah úkolu sociální péče daleko ještě zvýšila a rozšířila, a to hlavně vlivem dlouholeté války.
Válka přiostřila dřívější již nesrovnalosti a protivy hospodářské hlavně tím, že umožnila nezasloužené a rychlé obohacení četných zištných jedinců na úkor velkého počtu těch, kdo byli jí ochuzeni a uvedeni v bídu a utrpení; zbavila tisíce rodin a dětí jich
11 živitelů, oslabila nebo zničila výdělečnou schopnost ohromného množství dříve zdatných jedinců a zasáhla rušivě a škodlivě do dřívějšího pravidelného chodu života hospodářského a tím přivodila různá sociální zla, jako nezaměstnanost, nedostatek bytů, drahotu životních potřeb a jiné škodlivé zjevy sociální.
Hraditi všechna tato smutná passiva války, léčiti a odstraňovati všechna sociální zla a rány jí způsobené, stalo se těžkou povinností ministerstva sociální péče. Je to úkol sice ušlechtilý a vznešený, ale nejvýš obtížný, uváží-li se, že k jeho úspěšnému plnění je zapotřebí v prvé řadě prostředků hmotných, které byly poměry válečnými rovněž značně vyčerpány a ztenčeny. Obtížnost ta zvýšena je mimo to ještě také tím, že ministerstvo sociální péče jest institucí novou, která nemá tradic a zkušeností z dob minulých, jako ministerstva jiná.
Je proto pochopitelno, že k řízení tak významného resortu třeba jest nejen širokého rozhledu politického a rozsáhlých vědomostí a zkušeností životních i odborných, ale zejména také opravdového sociálního cítění a myšlení, opravdového porozumění pro ochranu slabých a trpících v duchu sociální spravedlnosti. A všechny tyto vzácné vlastnosti přinesl ministr Habrman do nového svého působení jako ministr sociální péče. Nastoupiv úřad ten koncem roku 1921 po svých vynikajících předchůdcích ministru dru Wintrovi a prof. dru Gruberovi, pokračoval úspěšně v díle jimi šťastně započatém a věnoval s opravdovostí a láskou jen jemu vlastní všechny své síly a schopnosti dalšímu účelnému budování a rozvoji tohoto úřadu.
Vedlo by příliš daleko, kdybych tu měl uváděti zevrubně, co vše bylo vykonáno v době té k dalšímu upevnění, prohloubení a rozšíření sociální činnosti tohoto ministerstva po stránce administrativní i zákonodárné.
Pokusím se proto poukázati jen letmo na některé význačnější práce, které byly provedeny za vedení ministra Habrmana.
Tak byla v oboru péče o mládež vedle různých jiných opatření rázu organisačního a administrativního vypracována a k ústavnímu projednání již také připravena osnova zákona o výchově ochranné, která má zabezpečiti za přispění státu řádnou výchovu mládeže, která by byla jinak ohrožena ve svém zdárném vývoji. Navrženým zákonem má se zlepšiti plnění tohoto úkolu, který byl v zemích historických ponechán dosud jen nedostatečné péči orgánů samosprávných nebo péči dobrovolné.
Nelze tu také pominouti mlčením důležitou akci ošacovací, která byla zásluhou páně ministrovou provedena ve prospěch dětí osob nezaměstnaných a dětí strádajících vůbec v roce minulém a stane se skutkem také v roce letošním.
V sociální péči o válečné poškozence uznáno bylo mimo jiné za vhodné a spravedlivé, aby byly jednak zlepšeny vzhledem k trvajícím poměrům drahotním důchody válečných poškozenců a prodloužena lhůta k jich uplatnění, jednak také, aby byl zjednodušen dosavadní způsob zjišťování jejich invalidity. To stalo se příslušnými zákony z roku 1922 a 1923.
Za úřadování ministra Habrmana byl také v život uveden zákon o vystěhovalectví, při jehož provádění vystupuje — jako i jinde — altruistická snaha jeho chrániti slabé a utlačované.
12 Tento základní rys jeho cítění a jednaní projevil se v poslední době také při pomocné akci pro zdejší příslušníky v Rakousku a Němeсku, pro které vymohl vydatnou podporu státní, aby zmírnil jejich neutěšené postavení, způsobené znehodnocením tamní měny.
Také snahy po zlepšení trudných poměrů bytových, jak se vyvinuly po válce, nalezly v ministru Habrmanovi nejen plné porozumění, ale také energickou podporu.
Při úpravě obtížných otázek ochrany nájemníků podařilo se jeho prozíravému taktu docíliti vždy uspokojivého řešení kompromisního.
Usilovně staral se též o to, aby byly překonány různé potíže při provádění zákona o stavebním ruchu, a aby bylo příslušné řízení co nejvíce zjednodušeno.
Významnou je činnost ministra Habrmana zejména v oboru péče o nezaměstnané. Jako opravdový zástupce pracujícího lidu snažil se v ní uplatniti spravedlivé požadavky dělnictva s náležitým ovšem zřetelem k finančním schopnostem státu.
Jeho nastoupení v úřad ministra sociální péče spadá právě v dobu těžké krise průmyslové a z ní vyplývajících častých sporů mezi zaměstnavateli a dělníky. Svou všestrannou vážností a zkušeností dovedl přispěti vydatně k uklizení těchto sporů а k úpravě svorného spolužití dělníka a zaměstnavatele.
Snahou jeho bylo také, aby náklad na podpory nezaměstnaných, který činil v posledních dvou letech úhrnem asi 620 milionů korun, stal se nákladem pokud možno produktivním. Proto byla podporována celá řada nouzových prací po celé republice.
Rovněž snažil se předejíti nezaměstnanosti zvýšením výroby a v důsledku této snahy možno již dnes konstatovati, že nezaměstnanosti znatelně ubývá a že v dohledné době možno bude přikročiti k zavedení t. zv. systému gentského, kde by stát poskytoval nezaměstnaným příspěvek jen v té výši, jako odborová organisace.
Když nastupoval úřad ministra sociální péče, prohlásil ministr Habrman výslovně, že považuje za svůj hlavní úkol postarati se o to, aby uzákoněno bylo sociální pojištění.
Pro uskutečnění myšlenky té horlil slovem i písmem, v časopisech, na schůzích i ve sborech zákonodárných. Zahájil také hned potřebné jednání, aby urychlil vypracování osnovy příslušného zákona.
A úsilí jeho nezůstalo bez úspěchu. Za pomoci a součinnosti na slovo vzatých odborníků podařilo se mu uskutečniti toto složité a pracné dílo, které zůstane trvalou památkou jeho ušlechtilé snahy a práce.
A jako je veškerá veřejná činnost ministra Habrmana prodchnuta a vedena pravým porozuměním pro sociální spravedlnost, tak snažil se i v poměru k úředníkům a zřízencům ministerstva uplatniti svou vrozenou ušlechtilost i spravedlivost a dobrotu srdce, jež jsou jim pevnou oporou a povzbuzením k svědomité a neúnavné práci, směřující k dosažení téhož společného cíle.
Slavíme dnes šedesáté narozeniny ministra Habrmana, který může s radostí a uspokojením hleděti zpět na veliké své životní dílo, které vykonal na povznesení pracujícího lidu i celého národa.
Vyslovujeme mu za to svůj srdečný dík s vroucím přáním, aby
13 inu bylo dopřáno působiti ještě dlouhá léta v plné svěžesti tělesné i duševní k radosti své vlastní i nás všech.
Na závěr schůze přednesl blahopřejný projev za úřednictvo ministerstva školství a národní osvěty, jehož byl Habrman prvým ministrem bezprostředně po převratu, sekční šéf Alois Pižl, jenž pravil:
Račiž, slavné shromáždění, dovoliti, aby i zástupce ministerstva školství a národní osvěty přispěl několika slovy k dnešní oslavě.
Patří-li pan jubilant dnes resortu jinému, honosíme se my ze školství tím, že býval náš právě v těch obtížných, ale důležitých a krásných dobách, kdy kladli stavitelé republiky její základy.
Patřil k tomu jistě notný kus odvahy převzíti kterýkoliv resort v době po převratu. Nebylo úřednictva zapracovaného v agendách centrálních úřadů, nebylo místností, ba nebylo ani stolů, k nimž by se bylo možno posaditi. Úřady centrální byly u nás v pravém slova smyslu vydupávány ze země. K těmto obtížím, společným všem resortům, přistupovaly však ve školství obtíže další. Ve zněmčeném území seděly desetitisíce českých dětí v německých obecných školách, pro tamní českou mládež nebylo škol měšťanských, středních ani odborných. Byly nesplněné tužby v oboru škol vysokých, které národ český po desítiletí již hlásal hluchým vídeňským uším, a konečně byly školské otázky slovenské a karpatoruské, ze všeho nejdůležitější, nejnaléhávější a nejobtížnější, neboť Slovensko a Podkarpatská Rus, vydané dlouholeté maďarisaci stejně systematické jako brutální, neměly pro nemaďarské obyvatelstvo ani jediné měšťanské, střední neb odborné školy, o vysokém školství ani nemluvě, a to, co zbylo ze školství obecného, bylo zubožené a namnoze již změněné v ochotný instrument maďarisační.
Co tu bylo práce, co tu bylo úkolů, jejichž řešení bylo neodkladně naléhavé, neboť každý školní rok znamenal další ztrátu desetitisíců českých, slovenských a ruských duší dětských, které propadaly v cizích školách tu germanisaci a tam maďarisaci. A při tom nutno míti na zřeteli i to, že ze všech oborů veřejné správy je školství českému srdci nejbližší. Zde bolela každá křivda nejvíce, zde bylo volání po okamžité nápravě nejhlasitější, neboť není jen frází, že jsme národem Komenského. А k tomu byl po celé století vrozený náš zájem o vzdělání udržován, ba zvyšován úporným bojem, jímž jsme se bránili germanisaci, neboť v tomto boji byla škola na obou stranách zbraní nejpádnější. Jaký div, že česká veřejnost chtěla důsledky osvobození znamenati nejdříve na poli školském.
Ale tu naše školská loď našla, bohudík, kapitána, který se chopil pevnou rukou jejího kormidla. Teprve po letech, z klidné retrospektivy, bude lze posouditi obrovskou práci, kterou zmohl školský resort za úřadování svého prvního ministra. Byly zřízeny dvě university, vysoká škola zemědělská, lesnická, zvěrolékařská i obchodní. Byl zjednán zákonný podklad pro zřízení potřebného počtu menšinových škol obecných a měšťanských. Ve zněmčeném území byly o překot zřizovány obecné a měšťanské školy, byly zřízeny školy střední a zjednávána base pro zřízení škol odborných, zejména učňovských. Ještě intensivnější činnost vyvinulo mi-
14 nisterstvo školství na Slovensku a na Podkarpatské Rusi. České školy v historických zemích daly kdekterého učitele a profesora mohly jen trochu postrádati, jen aby umožnily rychlé vybudování tamního školství. Při té obrovské spoustě úkolů mohly býti jak přirozeno — k mnohým věcem kladeny jen základy, ale tyto základy z doby ministra Habrmana jsou solidní přes všechen chvat, s nímž se tehdy musilo pracovati, a právě promyšleným počátkům děkuje čekoslovenské školství v dalším vývoji za své nesporně veliké úspěchy, jichž docílilo v rychlém budování sítě škol ve zněmčeném území, na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Zakládáním škol, ač tvořilo největší a nejvážnější starost ministra Habrmana, nebyla však činnost školského resortu vyčerpána. Rychle byly provedeny alespoň nejnutnější reformy, aby se československé školství přizpůsobilo novým poměrům. Byly zahájeny postátňovací akce v dívčím školství, středním, rodinném i ve školství obchodním, aby byl těmto školám zjednán spolehlivý hmotný základ, který je hlavní podmínkou dalšího vývoje.
Za správy ministra Habrmana provedl školský resort také obrovský kus práce na poli osvětovém. Především je to knihovnictví, jehož organisace byla upravena zákonodárnou cestou již v prvých dobách po převratu. Pro činnost lidovýchovnou byla zřízena hustá síť osvětových sborů okresních, která se ujímá výchovy a převýchovy dospělých. Ministr Habrman jevil však také živý zájem o umění výtvarné a pilně pečoval o hmotnou podporu umělců a jejich snah. Nechci slavné shromáždění unavovati výpočtem jednotlivostí. Kdo je ve veřejnosti činným, kdo všímá si školství a lidové výchovy, kdo objektivně porovnává to, co je, s tím, co bývalo, nemůže odepříti vší té obrovské práci úcty a uznání.
My, úředníci ministerstva školství a národní osvěty, pak rádi vzpomínáme na ministra Habrmana, na jeho milý a vpravdě demokratický způsob jednání, na jeho živý zájem o vše, s čímž jsme k němu přicházeli, a přejeme mu ze srdce k jeho šedesátce: Mnogaja ljeta!
Před slavnostmi schůzí Sociálního ústavu uspořádána byla o 9. hod. dopol. oslava šedesátých narozenin Gustava Habrmana v ministerstvu sociální péče. Shromáždili se tu v pracovně páně ministrově zástupci zaměstnanců ministerstva sociální péče a úřadů jemu podřízených a to zástupci všech kategorií úřednictva i zřízenců. Za tuto početnou deputaci promluvil k panu ministrovi sekční šéf dr. Antonín Tůma: »Jsou chvíle v životě lidském, kdy bezděky vzpomínáme toho, co bylo a přemýšlíme zároveň o skryté budoucnosti. — A takovým okamžikem jest také dnešní radostný den, kdy oslavujeme, pane ministře, Vaše šedesáté narozeniny. Je to den radosti již proto, že dožil jste se chvíle té v plné svěžesti a síle tělesné i duševní, jež zdají se přímo popírati pravdivost této skutečnosti. Je to však den velké radosti hlavně z té příčiny, že můžete dnes s plným uspokojením a s největší radostí hleděti zpět na svou minulost, na velké své dílo životní, jež vykonal jste ve službách lidství a pokroku, na dílo, jež vykonal jste nejen pro povznesení a zlepšení životní úrovně pracujícího lidu, ale také pro osvětové a sociální povznesení celého národa.· Není na mne, pane ministře, abych na tomto místě vypočítával, co vše jste učinil pro dobro slabých a trpících, jichž ochraně jste zasvětil celý svůj
15 život; nemohu zde uváděti všechny Vaše snahy a práce, které jste obětavě podnikl v zájmu osvěty a i v zájmu lidskosti k odstranění sociálních křivd a nesrovnalostí. O tom všem bude promluveno na místech vhodnějších. Přicházíme jen, abychom jménem všech úředníků a zřízenců ministerstva sociální péče tlumočili Vám, pane ministře, upřímnou a srdečnou radost, kterou pociťujeme v tento slavnostní den spolu s tisíci těch, kteří právě tak jako my vzpomínají dnes vděčně Vaší záslužné a obětavé práce. Za Vašeho úřadování jako ministra sociální péče měli jsme příležitost poznati známou Vaši ušlechtilost, Vaše opravdové sociální cítění a myšlení a váš vrozený smysl pro sociální spravedlnost. Vzácné tyto vlastnosti usnadnily Vám, pane ministře, říditi úspěšně složitou a obtížnou činnost tohoto ministerstva a nalézti i za nynějších těžkých poměrů vždy vhodný způsob praktického řešení různých složitých problémů sociálních. A jako byla veškerá Vaše činnost vedena a prodchnuta opravdovým porozuměním pro sociální spravedlnost, tak snažil jste se v poměru k úřednictvu uplatniti svoji šlechetnost a spravedlivost, jež jsou mu trvalou posilou a povzbuzením k svědomité a neúmorné práci k dosažení téhož společného cíle. Děkujeme vám proto, pane ministře, co nejsrdečněji za vše, co dobrého jste vykonal ku povznesení svého národa a co dobrého vykonal jste i pro nás. Vyslovujeme zároveň vroucí přání, aby dopřáno Vám bylo působiti stejným způsobem jako dosud ještě dlouhá léta v plné svěžesti tělesné i duševní k radosti nás všech i k radosti své vlasti.«
Potom jménem veškerého personálu ministerstva sociální péče odevzdal panu ministrovi presidiální šéf, min. rada Jan Synáček na důkaz úcty a oddanosti všeho zaměstnanectva blahopřejnou adresu, zhotovenou podle návrhu akad. malíře, prof. H. V. Brunnera.
Nato ujal se slova ředitel Zemského úřadu pro péči o válečné poškozence O. Kypr: »Slovutný pane ministře, prosím o laskavé dovolení, aby směl Vás, slovutný pane ministře, pozdraviti jménem úřednictva zemských úřadů pro péči o válečné poškozence v den Vašich šedesátých narozenin. Projev naší upřímné i srdečné radosti nad tím, že prožíváte svou šedesátku v plné síle a svěžesti, umožňuje mně, abych použil této vzácné příležitosti k ujištění, že všechno úřednictvo zemských úřadů i okresních úřadoven považuje za svou hrdost i čest býti Vaším spolupracovníkem na velikém díle sociální výstavby našeho státu. Vaše šedesátka, slovutný pane ministře, překvapila nás i Vás a je významná zvláště tím radostným faktem, že právě v tyto dny položil jste základy pro uskutečnění velikého sociálního díla, sociálního pojištění, kterým bude uskutečněno nejen dlouholeté programové usilování strany, jejímž jste byl od samých začátků učitelem a vůdcem, ale které naplní požehnáním sociální výstavbu našeho státu, jehož jste spolutvůrcem a spolubojovníkem. Idea Vašeho životního usilování jest úzce spjata nejen s mravním, sociálním a politickým programem dělnické třídy, ona má své hluboké kořeny v základech politického i kulturního života celého národa. Vaše dílo, pane ministře, jest proto právem považováno za majetek celého národa a Vy v den svých šedesátin můžete s radostí přesvědčiti se o tom, že celý národ československý Vás dnes vzpomíná a Vaši práci vděčně oce-
16 ňuje. Mám osobně plno vzpomínek na Vaši životní práci. Slyšel a viděl jsem Vás jako nadšeného apoštola veliké idee sociální spravedlnosti a demokracie před celým čtvrtstoletím. Tehdy jste vedl ohromný zápas textilního dělnictva v Brně za dosažení desetihodinové doby pracovní. Mladý a energický a vždy pohotový stal jste se rázem miláčkem malého člověka, bědného, ušlapaného a poníženého. Chtěl jste jej pozvednouti a upraviti jeho život, učil jste jej lidské vzájemnosti a připravoval nejen vyrovnání sociálních protiv ve společnosti, ale i příchod sociálního míru. Co vše změnilo se za těch 25 let! Jak mnoho bylo právě Vámi vykonáno ve prospěch nejširších vrstev našeho národa. A když za Vaší vynikající účasti byla navrácena národu československému vláda jeho věcí — přebíráte Vy, pane ministře, nejvyšší úřad lidové výchovy a národní osvěty, abyste svými zásadami posvětil prvé kroky samostatného národa a razil nový program jeho kultury. Je v tom něco podivuhodně krásného, že československá revoluce svěřila vedení osvobozeného národa do rukou filosofa-kováře a dala výchovu a lidovou osvětu do rukou vůdce lidu, který celý svůj život zasvětit tvůrčí, plodné práci a vyvrcholil tuto v kulturní a sociální čin dějinného významu. Vaše cílevědomé usilování o kulturní rozvoj všech vrstev národa přineslo nám již své ovoce a historik naší revoluce a prvých let státní samostatnosti zvěční toto Vaše krásné dílo, kterému náleží vděk a uznání celého národa a které bude dojista vděčně vzpomínáno i příštími generacemi. Mám však za to, že Vaše působnost jako ministra sociální péče teprve nám všem v novém osvětlení ukázala podstatu Vaší osobnosti. Zde právě dospívá Vaše životní dílo svého vrcholu, zde Vaší osobou stává se koncentračním bodem všeho úsilí o lepší soc. život celého národa; zde idea demokracie a sociální spravedlnosti nalézá za Vašeho vedení svého nejkrásnějšího zživotnění. Vedle myšlenky, pevné vůle a promyšleného programu dal jste své práci také i kouzlo celé své osobnosti. Vaše krásná, ušlechtilá a na všechny strany poctivě vyhraněná osobnost, Vaše dobré srdce, Vaše přátelská ochota ke všem úředním spolupracovníkům, to vše, co jste nám z těchto skvělých zásob své osobnosti poskytl — to vše umožnilo a vytvořilo onu vzácnou pracovní harmonii všech složek Vámi uvedeného resortu, ovládaného, dík Vašemu úsilí, jedinou snahou učiniti, aby republika Československá byla státem demokracie a sociální spravedlnosti a aby nebylo mezi námi lidí trpících, nešťastných a ponížených. Za Vašeho vedení byla pro nás všechny práce radostnou povinností, úřednictvo našich úřadů znovu a znovu v život uvádělo zásadu, že rádo a poctivě slouží zájmům všeho občanstva, slouží republice. Úřednictvo zemských úřadů pro péči o válečné poškozence a okresních úřadoven právě pro tyto Vaše vzácné osobní vlastnosti, slovutný pane ministře, radostně pozdravuje dnes Vaši šedesátku a přeje Vám dnes i do dalších let plného zdraví.«
Po řeči ředitele Kypra odevzdána panu ministru adresa zaměstnanectva Zemského úřadu pro péči o válečné poškozence.
Pan min. G. Habrman dojat předcházejícími projevy, odpověděl: »Vážení pánové a dámy! Připravili jste mi okamžik radosti, ale také rozpaků. Pravíte, pane sekční šéfe, pane řediteli a pane presidiální šéfe, že vítáte tento okamžik — mé šedesátiny — s ra-
17 dostí. Buďte však ubezpečeni o tom, že já sám tento okamžik s radosti jsem nepřivítal. Právě naopak, mohu říci vám, kteří jste mladší šedesáti let, že jest to poněkud neznámý, prapodivný pocit a zejména pro mne, který se nikterak necítím býti stár. Divím se tomu, když se mluví o starém Habrmanovi. Často se ohlížím, kde ten starý člověk je, poněvadž já toho starého člověka v sobě necítím. Však tento okamžik, ve kterém se mi to říká — a nasvědčuje tomu i kalendář a letopočet, že šedesátka jest zde — připomíná mně jaksi osudovost mé vlastní osoby, že již dosahuji nebo jsem dosáhl vrcholu své životní dráhy. S tohoto vrcholu pak nutno stoupati jen dolů, což, přiznávám, není pro mne radostným okamžikem. Kdyby přání, které chci vysloviti Vám všem, bylo uskutečnitelné, řekl bych: Já vám nepřeji býti tak starými, nepřeji Vám, abyste se dožili šedesátého roku a vůbec vysokého věku, ale přál bych Vám raději, aby Vám bylo 20 nebo 30. Myslím, že kdybychom si zvykli oslavovati dvacáté, po případě třicáté výročí svého věku, byla by to zajisté nejkrásnější a nejlepší oslava. Ale konečně Vám něco řeknu. V Plzni je malý hřbitůvek za Roudnou; byl jsem tam jednou a přečetl jsem si nadpis na bráně, který na mne učinil dojem, že si často naň vzpomínám. Prostě starou českou plzeňštinou je tam napsáno: »Co jsme byli my, to jste nyní Vy, co jste nyní Vy, to jsme byli my.« Tím Vám chci říci, že Vy mladší, kteří právě tak jako já jsem to činíval, s radostným srdcem jste na ty starší pohlíželi, každou hodinou a každým dnem, jako tomu bylo u mne, i Vy půjdete stále výše a výše do let. Nikdo z Vás tomu neujde, ovšem jestliže se toho dožijete. To znamená, že to, co překvapilo mne, totiž padesát a šedesát let, také čeká Vás. Jestli je to tedy radostí býti padesát a šedesát let stár, té radosti se snad dožijete také. Chci Vám jen připomenouti, abyste učinili všechno, abyste, pokud možno, ten pohár radosti a zadostiučinění života okusil dříve nežli přijde šedesátka. Konečně chci Vám ještě říci: V tom, co jsem Vám právě naznačil, totiž stárnouti a blížiti se k zakončení svého života, čehož se každý z Vás, nezemře-li v mladších letech, dočká, spočívá veliká osudová spravedlnost. To jest ta jediná, bych řekl, veliká demokracie lidského života. Tomu nikdo neujde. Proto já v tomto okamžiku docela s lehkým srdcem svoji šedesátku nesu na svém hřbetě. Mám o životě svůj vlastní názor. Bohužel, stáří zde jisté jest, ale myslím, že jest povinností nás všech, abychom ten život nesli a pracovali tak, jak velí zákon života. Pane sekční šéfe, pane řediteli a pane presidiální šéfe, pokud jste se zmínili o mé účasti ve Vašem úřadě, chci podotknouti, že jsem si dobře vědom skromnosti svých sil a schopností, jež jsem zde mohl uplatniti. Jsem si rovněž vědom toho, jak veliký, těžký a obtížný úkol našemu úřadu jest svěřen. Zejména v tomto uplynulém období dvouletém, jak Vám všem je známo, připadl nám velice bolestný a nevděčný úkol odbourávání. Nebylo možno působiti ve smyslu poslání našeho úřadu, ve smyslu vybudování neb dobudování velikých sociálně politických úkolů takovým způsobem, jak jistě by nám všem bylo milým a jak by pro obyvatelstvo, zjm. pro pracující lid a vrstvy hospodářsky slabší bylo žádoucno. Toto období odbourávání jsem zde velice těžce nesl a také jste toto období velmi těžce nesl Vy, pokud je mně známo. Musíme si toho býti vědomi nejen na omluvu, nýbrž k vlastnímu ujasnění, že pakli jsme nevy-
18 konali více ku prospěchu těch vrstev, pro něž byl úřad zřízen, nespočívá to ve vině naší, nýbrž v podstatě poměrů, které prožíváme. Co jsme mohli, jsme vykonali a myslím, že jsme tuto svoji práci vykonávali poctivě a svědomitě. Prosil bych Vás, pánové, abyste jako až dosud, práci tu vykonávali stejně poctivě i nadále. O to žádám Vás, abyste pracovali nejen s vědomím úřední povinnosti, věrnosti a obětavosti, ale ještě více pro to, že nám byl svěřen úkol nejdůležitější, úplně nový, v tomto demokratickém státě, úkol sociální péče. To znamená vytvořiti jiné poměry na ochranu slabých, utiskovaných a všech těch, kteří pomoci potřebují. Byl nám svěřen úkol nový, pro jehož splnění jest třeba poctivých a svědomitých pracovníků, kteří jsou si velikého svého úkolu vědomi. Proto v tomto okamžiku, který — ať to vezmeme jakkoliv —není všedním, bych prosil, aby práce Vaše pokud možno byla prodchnuta tímto velikým sociálním a krásným úkolem. A právě zde jest třeba, aby všechny složky velkých sociálně politických úkolů byly pracovány poctivě a svědomitě. Jest nutno si uvědomiti, že na mnohém suchém aktu, který máte na stole, ať v kterémkoliv odboru, spočívá často štěstí a neštěstí, život, po případě smrt, osud rodiny, dítek, ženy, muže, po případě možnost zmírniti bídu, upraviti poměry a pod. Z toho důvodu myslím, že ve státní správě jest třeba uvědomiti si tuto okolnost nejen u Vašeho stolku, nýbrž i v souvislosti s tímto velikým sociálním úkolem. Úkoly na náš úřad vznesené jsou velice obtížné a složité. Nechci se zmiňovati o tom, jak různorodou jest práce našeho ministerstva. Znáte to všichni. Chci upozorniti pouze na to, že práce tyto jsou velice obsáhlé a důležité, že jsou to práce nové, v moderním demokratickém státě. Jest na nás, abychom přesvědčili veřejnost a národ, že tyto práce jsou nutné a užitečné. Myslím, jestli náš svobodný československý stát, který spočívá na demokracii, má se těšiti — a jistě bude se těšiti — z klidu a štěstí pro dalekou budoucnost, tedy právě tyto základy spokojenosti, klidu, soudružnosti, věrnosti a pýchy našeho státu, může vychovávati a vytvořiti nejlépe práce, která byla svěřena ministerstvu sociální péče. Pánové, chci Vás ještě na něco upozorniti. Nechci agitovat. Jsem, jak víte, sociální demokrat. Vidím svět v následujícím světle: Lidstvo nepůjde, nemůže jíti a nebude chtíti jít zpět k primitivismu. To znamená, že nikdo, ani dělník, ani živnostník, ani rolník nebude se chtít vrátiti do původních poměrů života prostého, plného odříkání, naopak požadavky obyvatelstva a všech vrstev budou spíše stoupati. Jest to úplně správné. Pánové, jsou kapitalistické státy, jako Amerika, kde mnohý dělník žije tak, jako u nás sekční šéf. Má krásný čtyřpokojový byt, třikrát denně masité pokrmy, krásné ošacení, zbývá mu i na vzdělání a zábavy. Rovněž my musíme jíti tímto směrem. Potřeby a požadavky lidu budou spíše stoupati a v důsledku toho musí také stoupati výkonnost lidské práce. Čím více bude růsti potřeba výroby pro obyvatelstvo a kterýkoliv národ, tím více budou rozmnožovány vrstvy pracujícího lidu. Nejen množstvím stále rostoucím, nýbrž i svým významem stane se pracující lid nejdůležitější a nejmocnější složkou svého národa a každého státu. Tuto svoji důležitost a významnost v demokracii uplatní také ve všech orgánech a organismech moderní společnosti a moderního státu. Chci tím naznačiti, že práce, kterou vykonáváme, bude stále obsažnější
19 a významnější. Proto nám bylo svěřeno rádlo práce na tomto luhu. Jest je třeba správně vésti, aby brázda byla vyorána tak, aby símě sociálních myšlenek vzešlo, aby zkvétalo. Jelikož republika a náš stát své příští těžiště bude míti v širokých vrstvách výrobních veškerého pracujícího lidu, jest třeba, aby lid viděl, že stát se o něj stará, že zná jeho potřeby, pečuje o něj a tím koná svoji povinnost. Potom pracující lid uzná, že jest jeho povinností, aby stál za tímto státem, demokracií a svobodou. Tolik jsem vám chtěl říci při této příležitosti o našem úřadě. A nyní, pánové a dámy, několik slov intimních o nás samých. Vylíčím Vám svůj první dojem při nastupování svého úřadu ve zdejším ministerstvu. Bylo to ve studené knihovně. Kdyby se v knihovně té zatopilo jak chtělo, vždycky jest tam chladno. A ten chlad jaksi mne opanoval a bylo mně v tom okamžiku velice smutno. Odpusťte, že Vám to říkám, zdáli jste se mně tak cizími. Musili jste se mně ostatně zdáti cizími, neboť jsem Vás před tím nikdy neviděl, kdežto ve školství jsem byl jako doma. Řekl jsem si ihned, tady to asi nepůjde. Dnes, po dvouletém působení mezi Vámi, mohu říci — ačkoliv všechny jsem Vás také ještě ani zblízka neviděl, ani Vám ruky nepodal, ale většinu z Vás jsem již přece poznal — že jako člověk jsem si Vás velmi zamiloval. Cítím s Vámi nejen jako ministr se svým úřednictvem a zřízenectvem, nýbrž jako člověk s lidmi, jako Habrman s těmi ostatními. Tím dvouletým životem a trampotami při spolupráci poznal jsem Vás a přiblížil jsem se k Vám, vlastně chci říci, že Vy jste se přiblížili ke mně. Jestli já Vám, to ovšem nevím. Do Vašich srdcí nevidím. Jest to mnohdy velmi těžké. Pánové, zde v tomto saloně se odehrávalo tolik výstupů, tolik trampot! Jest zde překonati tolik obtíží pro moji osobu. Přiznávám: Já nejsem zlý člověk. Jestliže jsem kdy někomu z Vás co vytkl, musilo to býti. Když jste odešli, bylo mně to trapnější nežli po případě Vám. Chci Vám dnes, pánové a dámy, poděkovati za veškerou vaší spolupráci. Rovněž děkuji Vám srdečně za okamžiky dnešního dne, jimiž jste mne překvapili. Tento váš projev mne velice těší. Jest to tak, řekl bych, kapka balsámu na tu šedesátku. Té se již nezbavím. Když vidím, že jaksi spolunesete tíhu té mojí šedesátky a že vyslovujete mně srdečné a upřímné přání, abych se ještě příliš neshýbal pod ní, tedy Vám za tento projev účasti co nejupřímněji děkuji a prosím, abyste i nadále stejně jako dosud poctivě a obětavě pro náš úřad pracovali. Kdybyste mně chtěli podat ruku — je Vás sice hezká řada — těšilo by mne to však. Alespoň bych Vás některé na okamžik poznal.« Nato se pan ministr osobně s každým rozloučil.

Citace:

Gustav Habrman.. Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče. Praha: Ministerstvo sociální péče, 1924, svazek/ročník 5, s. 17-36.