NPD documents search: Boh. adm., 17 (1935), sv. 2

Č. 12168.

Církevní věci I. Při posuzování postačitelnosti důchodu, pokud se týče substance jmění církevního ve smyslu § 40 odst. 2 zák. č. 50/1874 ř. z., lze přihlížeti toliko k onomu stavu tohoto jmění, který jest dán v době pro rozhodnutí směrodatné. — II. Povinnost faráře a lokálního kaplana, hraditi ze svého náklady svémocně a bez předchozího ohlášení a svolení zemského úřadu provedených větších oprav a staveb, nelze analogicky rozšiřovati na patrona (bod 8 cirkuláře čes. zem. gubernia z 23. května 1806 o stavbách farních). — III. Paragraf 57 zák. č. 50/1874 ř. z. neposkytuje ještě podklad pro výrok, že konkurenční činitel, který bez požádání, resp. povolení a bez ústního řízení sám provedl opravu obročních budov, musí ze svého hraditi náklady těchto oprav.
(Nález ze dne 27. listopadu 1935 č. 19805/35.)
Věc: Lobkowiczký patronátní úřad v B. (adv. Dr. Theodor Herrmann z Bíliny) proti zemskému úřadu v Praze o patronátní břemena.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud jím byl patron uznán povinným nésti i tangentu přifařeneckou, připadající na obec Ch. a obec tato byla od této povinnosti osvobozena, zrušuje se pro nezákonnost; jinak se stížnost zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Po provedení konkurenčního řízení, dodatečně nařízeného na 24. listopad 1927, stran úprav na hospodářských budovách t. zv. děkanského dvora v R., náležejícího arciděkanskému obročí v B., při němž zástupce arciděkanského obročí v B. prohlásil, že, nebudou-li náklady uhrazeny konkurencí, uhradí se odprodejem z obročních pozemků č. kat. 704 až 709, vysloveno bylo výměrem osp-é v Duchcově ze dne 19. ledna 1928 toto: »V roce 1923 byly na budovách arciděkanského obročí ve dvoře v R. provedeny různé stavební opravy a jelikož zsp v Praze zamítla návrh Lobkowiczkého patron, úřadu v B., aby náklad na uvedené stavební opravy byl hrazen z t. zv. fondu Legeho, a nařídila výnosem z 12. června 1926, aby bylo v této věci provedeno konkurenční řízení ve smyslu § 57 zák. č. 50/1874 ř. z., bylo toto stanoveno na den 24. listopadu 1927, a k němu pozváni jak patron a beneficiát, tak i přifařené obce a osady. O výsledku tohoto konkurenčního řízení byl sepsán protokol s tímto nálezem: K děkanskému chrámu v B. jsou přifařeny město B., obce B. a Ch. a osada K. a na místě samém bylo zjištěno, že v roce 1923 byly na velké a malé sýpce dvora provedeny tyto stavební opravy a práce: (následuje výpis úprav). Státní technik konstatoval, že všechny tyto práce byly nutné a že byly provedeny. Celkový náklad za tyto práce činí 14388,92 Kč, z této částky připadá na hmotu a řemeslnické práce 12363,35 Kč, na nádenické práce a povozy 2025,57 Kč. Patron musí tedy hraditi částku 12363,35 Kč, přifaření částku 2025,57 Kč. V základě §§ 55 a 57 zák. ze dne 7. května 1874 č. 50 ř. z., pokud se týče ustanovení dekr. dvor. kanc. z 18. dubna 1806 č. 22616, rozhoduji, že částku 12363,35 Kč je povinen hraditi patron a částku 2025,57 Kč přifařené obce a osady a rozvrhuji posledně uvedenou částku podle poměrů přímých daní, předepsaných v těchto obcích a osadách, tak, že platiti mají město B. 1359,48 Kč, obce Ch. 380,43 Kč, B. 276,33 Kč a osada K. 9,33 Kč. Tyto částky buďtež zaplaceny u patronátního úřadu v B. V dalším vyvracel okr. úřad námitky stran, uplatněné při konkurenčním řízení.
Nař. výměrem z 20. června 1932 vyhověl zemský úřad v Praze stížnosti obce Ch. a v odpor vzatý výměr býv. osp-é v Duchcově, pokud se týče stanovení povinnosti jmenované obce zaplatiti část přifařenecké tangenty per 380,43 Kč, zrušili a rozhodl, že peníze připadající na tangentu přifařeneckou je povinen zaplatiti činitel, který bez předchozího povolení úřadu církevního a státního dal stavební opravy dvora R. provésti, t. j. patronátní úřad v B. Stížnosti patronátního úřadu v B. a obce B. zamítl jako bezdůvodné a v odpor vzatý výměr s výjimkou shora uvedenou potvrdil z těchto důvodů: »Podle § 57 odst. 3 zák. č. 50 ai 1874 ř. z. jest v těch případech, je-li tu více těch, kteří jsou povinni přispívati, naříditi ústní řízení konkurenční, při čemž se má zjistiti, zda je nákladů těch skutečně zapotřebí, a po té se má hleděti k tomu, aby všichni účastníci se shodli ve způsobu úhrady. Podle dekr. dvor. kanceláře z 18. dubna 1806 č. 22616 nemá ani farář ani kaplan (a zajisté ne též patronátní úřad) svémocně a bez předchozího ohlášení a svolení zem. úřadu větší opravy a stavby předsevzíti, aniž k tomu používati jmění kostelního. Byla-li by takováto oprava nebo použití peněz předsevzato bez předchozího schválení, má její následky nésti ze svého ten, kdo ji bez povolení a tudíž na vlastní nebezpečí a účet předsevzal. Tato povinnost k náhradě nákladu oprav svémocně provedených neodpadá ani tehdy, bylo-li zjištěno, že byly nutný a řádně provedeny (Budw. č. 513 ai 1879).« Pokud L.-ý patron, úřad v B. ve svém podání ze dne 8. září 1930 odkazuje na výnos býv. zsp-é v Praze ze dne 5. května 1924, na jehož základě prý patronátním úřadem stavební opravy hospodářských budov dvora R. byly zadány, dlužno poukázati, že cit. výnos jedná o použití stržené kupní ceny k zaplacení lombardního dluhu a dávky z majetku arciděkanství v B.; ohledně shora zmíněných stavebních oprav bylo patronátnímu úřadu prostřednictvím biskupské konsistoře v L. výslovně sděleno: »Pokud mluví patronátní úřad v B. ve své zprávě ze dne 10. prosince 1923 o tom, že ze základního jmění arciděkanství v B. bude nutno hraditi náklady na opravy budov arciděkanského dvora v R., račiž jej vysoce důstojná bisk. konsistoři upozorniti, že v tom směru dlužno postupovati podle dosud platného konkurenčního normálu z r. 1806 a že o použití základního jmění beneficiálního k tomuto účelu by se mohlo jednati jen za předpokladu § 54 zák. ze dne 7. května 1874 č. 50 ř. z., kterého však v tomto případě není, poněvadž se kongrua arciděkana v B. doplňuje z matice náboženské.« Výše uvedený zdejší výnos nelze tudíž považovati za schválení stavebních oprav jmenovaného dvora ve smyslu dekretu dvor. kanc. z 18. dubna 1806 č. 22616, čímž je prokázáno, že tyto stavební opravy byly zadány a provedeny bez předchozího souhlasu zem. úřadu. K námitce stížnosti patronát, úřadu a obce B., že, ježto zde není disponibilního jmění, jest k úhradě stavebního nákladu použiti jmění kmenového, dlužno poukázati na ustanovení 2. odst. § 40 zák. č. 50/1874 ř. z.: »Jsou-li tu však, kromě jmění zádušního a obročního i jiní povinníci, buďtež hrazeny dotčené závazky jen z té části podstaty jmění, jejíž výnosu není zapotřebí na zapravení běžných potřeb kostela neb obročí, zbytek nechť uhradí ostatní povinníci podle míry svého závazku.« Rovněž tak dvor. dekr. ze 14. března 1822 č. 6358 mluví o použití postradatelného kmenového jmění kostelního, je-li možno bez ohrožení běžných potřeb ho použiti. Těmto ustanovením jest rozuměti tak, že k úhradě stav. nákladu dlužno v prvé řadě použiti postradatelného jmění dotyčného kostela neb obročí, a má se patron přibrati ke konkurenci, není-li postradatelného jmění církevního nebo nestačili toto (Budw. č. 8392 ai 1895). V daném případě pak postradatelného jmění církevního není, poněvadž kongrua beneficiátu v B. doplňuje se z matice náboženské, a ztenčení kmenového jmění obročního mělo by v zápětí další zatížení matice náboženské. O použití základního jmění beneficia k účelu stav. oprav mohlo by se jednati jen za předpokladu § 54 zák. č. 50/1874 ř. z., kteréhož však v daném případě není, ježto kongrua arciděkana v B. doplňuje se z náboženské matice. Ve stížnosti patron, úřadu dovolávaný dvor. dekr. z 15. května 1787 byl zrušen stav. konkur. normálem z 18. dubna 1806. Rovněž tak nemluví pro stanovisko stížnosti ani odst. 3 cit. konkur. normálu stavebního ani dvor. dekr. ze 14. března 1822 č. 6358. Podle tohoto dekretu musí farní kostel přispěti na stavební opravy, má-li postačitelně jmění a může-li se tak státi bez újmy vlastních potřeb, a odpadá pak v takovém případě konkurence patrona. Konečně zem. úřad podotýká, že ani dovolávané nálezy ss-u ve Vídni ze dne 9. června 1900 č. 4138 a ze dne 25. června 1897 č. 3603 (Budw. č. 10870) nemohou v tomto případě přijití v úvahu, ježto jednají o použití jmění filiálních kostelů k stavebním opravám na kostele, faře a hřbitově, nemluví však vůbec o možnosti úhrady stavebního nákladu ze jmění obročního, nehledíc k jejich významu jen pro konkrétní případ. Z těchto důvodů bylo stížnost L.-ckého patron, úřadu v B. a obce B. zamítnouti.«
O stížnosti uvažoval nss takto:
Stížnost zásadně nepopírá, ba z toho vychází, že b.-ská fara stojí pod patronátem a rovněž tak, že patronát ten vztahuje se na budovy arciděkanského obročí b.-ského, k nimiž patří i budovy ve dvoře v R. Namítá však v prvé řadě, že stavební opravy na budovách ve dvoře v R. neměly býti uhražovány cestou zákonné konkurence ve smyslu stav. konk. normálu z r. 1806 v tom smyslu, že náklady ty má nésti jedině patron, nýbrž, že mělo býti jak ve smyslu § 49 zák. č. 50/1874 ř. z., tak ve smyslu bodu 3 cit. normálu k tomu cíli býti použito v prvé řadě příslušného církevního jmění jakožto primérního povinníka. To proto, ježto beneficium b.-ské vlastní rozsáhlý pozemkový majetek, jehož zmenšení o nepatrnou plochu kolem 1 ha nemůže znamenati zmenšení výnosu jmění, je-li tato část majetku výhodně prodána a není jí nutně zapotřebí na zapravení běžných potřeb kostela neb obročí.
Podle toho vychází stížnost v prvé řadě z § 40 zák. č. 50/1874, jehož první odstavec stanoví, že právní závazky, které váznou na jmění zádušním nebo obročním, se mají především uhraditi z výnosu jeho a teprve kdyby výnos nestačil, z podstaty jmění. Mylně však si vykládá odst. 2 cit. §u, podle něhož v případě, kdy kromě jmění zádušního a obročního jsou tu i jiní povinníci, mají býti dotčené závazky hrazeny jen z té části podstaty jmění, jejíž výnosu není zapotřebí na zapravení běžných potřeb kostela nebo obročí; zbytek nechť uhradí ostatní povinníci podle míry svého závazku.
Žal. úřad, aplikuje tento předpis na daný případ, poukázal k podobné námitce odvolání st-lova právě na předpis odstavce 2 § 40 s tím, že nemůže přijití v úvahu, ježto není tu postradatelného jmění církevního, kdyžtě kongrua beneficiáta b.-ského se doplňuje z matice náboženské a ztenčení kmenového jmění mělo by v zápětí další zatížení matice náboženské. 1 když pak se žal. úřad výslovně nezmiňuje o patronem navrženém odprodeji parcel č. 704 až 709 a nehodnotí je vzhledem k budoucímu výnosu z částky odprodejem získané, nelze v této odpovědi žal. úřadu shledati nějaké podstatné vady dnešní stížností vytýkané. Neboť slovy »jejíž výnosu není zapotřebí na zapravení běžných potřeb obročí má zákon zřejmě na mysli — jak plyne i z užitého praesentu v textu zákona — poměry již dané a založené jednáními či správními akty již perfektními, ježto posouzení takové potřeby nemohl a nechtěl zákonodárce činit i odvislým již od podání nějakého návrhu, o němž v rozhodné době není ještě známo či jisto, že k uskutečnění návrhu dojde, resp. že se jeho uskutečnění nepostaví v cestu nějaké překážky, nehledíc ani k tomu, že úřad rozhodující u příležitosti věci konkurenční není a nebude případně ani kompetentním rozhodovati v otázce státního souhlasu s odprodejem církevního majetku, je-li souhlas ten vyhrazen úřadu vyššímu. Musí-li pak úřad, posuzující onu potřebu s hlediska 2. odst. § 40, vycházeti jen z aktů naprosto perfektních, pak nelze shledati nějaké podstatné vady v tom, nepřihlíží-li k teprve podanému návrhu na odprodej pozemků a případný další výnos z něho plynoucí, i když snad jednání o návrhu tom je již v běhu. V rozhodné době nedalo se také ještě s hlediska nabízené částky mluviti o nějaké určité postradatelnosti, kdyžtě šlo tu o prodej příslušné substance církevního jmění, po jehož uskutečnění zůstává i stržená částka nadále kmenovým jměním a teprve budoucnost ukáže, zda a pokud bude tu postradatelný výnos této částky kmenového jmění.
V daném případě pak stížnost sama připouští, že i v době vydání nař. rozhodnutí (20. června 1932) nebyl dosud státní souhlas s navrženým odprodejem obročních pozemků udělen a že k němu došlo teprve výnosem zemského úřadu ze 14. října 1932. Uznává-li pak stížnost sama, a to ve smyslu zákona správně (srov. na př. §§ 38, 46, 49, 50, 52, 60 zák. č. 50/1874 ř. z., čl. XXX konkordátu č. 195/1855 ř. z., nejv. rozh. z 9. června 1860 a další nařízení a předpisy podle toho vydané), že vedle souhlasu příslušné cirk. vrchnosti s odprodejem cirk. majetku je třeba i souhlasu příslušného úřadu státní správy kultové, pak nemůže ani poukaz stížnosti na to, že souhlas cirk. vrchnosti byl již udělen, měniti nic na tom, že v době vydání nař. rozhodnutí nestal se ještě odprodej cirk. pozemků perfektním, takže k němu — jako k věci v daném okamžiku irelevantní — nemusel žal. úřad vůbec přihlížeti.
Z toho se však již i po stránce věcné podává v prvé řadě, že je irelevantním poukaz stížnosti, že se tu jedná jen o jednu opravu, jež se již nebude opakovati, ježto napříště podle nové smlouvy pachtovní bude nésti náklady oprav pachtýř, takže tato jediná oprava vlastně stala se v zájmu beneficiáta. Poukaz tento počítá totiž s poměry budoucími a budoucím zvýšením příjmu beneficiáta nehledě k tomu, že řečená nová úprava dála se přec i v zájmu patrona jako jednoho z konkurenčních činitelů. Nebrojí-li pak stížnost proti současnému názoru žal. úřadu, v jeho odpovědi obsaženému, že totiž »běžnou potřebou obročí« jest i kongrua beneficiáta, nastupuje zde jednak dovětek 2. odstavce § 40 zák. č. 50/1874 ř. z. (»... zbytek nechť uhradí ostatní povinníci podle míry svého závazku«), jednak předpis § 57 cit. zák., resp. stav. konkur. normálu z r. 1806 (dekr. dv. kanc. z 18. dubna 1806 č. 22616, Sb. z. prov. S. XXVI, č. 31 a na jeho podkladě vydaný gub. oběžník z 23. května 1806).
Podle bodu 3 cit. oběžníku, o němž sama stížnost mluví a se ho dovolává, jest k úhradě oprav farních budov použiti v prvé řadě postradatelné příslušné substance jmění církevního; není-li ho, pak následují další povinníci, a to beneficiáti, mající větší příjem z obročí než je portio canonica, a posléze patron a farníci. V daném případě — jak bylo již zpředu dovoděno — nebylo zde v době vydání nař. rozhodnutí a tím méně v době konkur. řízení postradatelného jmění církevního, ježto kongrua beneficíáta b.-ského musela bytí doplňována z nábož. fondu, což ani stížnost nikterak nepopírá. Rovněž tak další ve stanoveném pořadí povinník, t. j. beneficiát b.-ský, nepřicházel zde v úvahu, ježto příjmy obroční nestačily na jeho kongruu, která musela býti z nábož. matice doplňována. Tímto, resp. konstatováním žal. úřadu neotřásá stížnost ani poukazem na to, že bylo vinou beneficíáta, že příjem ze jmění obročního byl tak malý, ježto pachtovné z obročních pozemků bylo příliš nízce stanoveno. Námitka ta v dnešní stížnosti jeví se totiž nepřípustnou s hlediska §§ 5 a 6 zák. o ss, ježto nebyla uplatňována v této formě v odvolání st-lově. Tím padá ovšem i souvisle s touto námitkou činěná výtka vadnosti řízení, již stížnost spatřuje v tom, že žal. úřad nepřihlížel k tomu, do jaké míry stíhá i beneficiáta povinnost k úhradě sporných nákladů. Ostatně žal. úřad, nemaje tu příslušné výtky odvolání, neměl ani příčiny zabývati se povinností beneficiátovou v tomto směru. Zabýval se jí však potud, že konstatoval jinak nespornou skutečnost, že kongrua beneficiátova je doplňována z nábož. matice, takže není tu přebytku kanonické porce — podmínky to pro nastoupení úhradové povinnosti beneficiátovy s hlediska bodu 3 staveb, konkur. normálu z r. 1806. S tohoto hlediska jevila by se pak výtka ta bezdůvodnou, a to i tehdy, poukazuje-li stížnost na dosavadní zvyklost, že podobné opravy hradil sám beneficiát. Neboť okolnost — ostatně ve stížnosti nijak blíže nedoložená (§ 18 zák. o ss) —, že beneficiát dosud plnil, k čemu nebyl povinen, nemá vlivu při řešení otázky, zda v daném případě ho povinnost ta stíhá.
Za tohoto stavu tedy zbývají již ve smyslu bodu 3 cit. normálu z r. 1806 jako povinníci jen patron a přifařené náboženské obce. Pokud pak žal. úřad, potvrdiv v tomto směru výměr prvé stolice, uznal patrona povinným k úhradě částky Kč 12363,35, jež podle prvoinstančního rozhodnutí a rozvrhu v něm obsaženého připadla na patrona, nelze v tom za uvedeného stavu shledati nezákonnosti, zvláště když správnost částky jak po stránce materiální, tak i formální (účetní, rozvrhové) není popírána, byvši ostatně — jak ze spisů plyne — za účasti patrona a ve smyslu jeho návrhu přijata.
V tomto směru nebylo třeba zabývati se ani věcnými ani formálními výtkami stížnosti, přesahujícími rámec důvodů nař. rozhodnutí. Neboť důvody nař. rozhodnutí, zabývající se skutečností, že opravy hosp. budov dvora r.-ckého byly provedeny patronem před konkurenčním řízením zákonem předepsaným, nemají odůvodniti výrok, že patrona stíhá povinnost hraditi zmíněnou již částku Kč 12363,35, jak byla na něho rozvržena v dodatečném řízení, resp. výměrem 1. stolice. Těmito důvody podložil žal. úřad zřejmě svůj odchylný výrok, jímž sprostil obec Ch. zaplacení části přifařenecké tangenty per Kč 380,43, jak patrno i z jeho výroku, v němž napřed vyhovuje odvolání obce Ch. a po té zamítá odvolání st-lovo a potvrzuje výrok I. stolice. Tomuto výroku pak odpovídají i důvody, kde napřed se odůvodňuje, proč se ukládá patronovi hraditi i přifařaneckou tangentu pro Ch., a po té se vyvracejí námitky, čelící proti tomu, že nebylo použito jmění obročního. Žal. úřad také dokázav — jak zpředu již vylíčeno —, že není tu ani postradatelné substance jmění církevního ani přebytku nad portio canonica, nepotřeboval již dalších důvodů a zkoumání k tomu, aby vyslovil, že za daného stavu je patron povinen hraditi tangentu, jak byla mu stanovena stolicí I.
Jeví se tedy stížnost, pokud se jí brojí proti té části nař. rozhodnutí, jíž bylo patronu uloženo hraditi tangentu stanovenou mu stolicí I. v částce Kč 12363,35, bezdůvodnou a bylo ji v tomto směru zamítnouti.
Proti výroku žal. úřadu, jímž tento k odvolání obce Ch. uložil patronovi povinnost hraditi i tangentu na tuto přifařenou obec stanovenou per Kč 380,43, vytýká stížnost především vadnost řízení, kterou spatřuje v tom, že výrok o povinnosti patrona v tomto směru není nijak blíže odůvodněn. Výtka tato pramení ze shora již zmíněného mylného pojetí důvodů nař. rozhodnutí a je proto již předchozím vysvětlením vyvrácena.
Důvodnou uznal však nss stížnost v tomto směru po stránce věcné. Řečený svůj výrok odůvodnil žal. úřad tím, že patron, úřad dal provésti stavební opravy dvora R. bez předchozího povolení úřadu církevního a státního. Podklad pro tento svůj výrok spatřuje žal. úřad v § 57 odst. 3 zák. č. 50/1874 ř. z. a v dekretu dv. kane. z 18. dubna 1806 č. 22616.
Pokud jde o dovolaný odst. 3 § 57 zák. č. 50/1874, nutno konstatovati, že tento odstavec navazuje na dva předchozí, z nichž v prvém ponechávají se v platnosti předpisy, vydané v jednotlivých královstvích a zemích ohledně pořizování a udržování katolických kostelních a obročních budov V druhém odst. se pak praví, že »v záležitostech právě uvedených« (se. v 1. odst.) »mají úřady správní také budoucně učiniti náležitá opatření, aby potřebné náklady byly uhrazeny, a to k požádání zúčastněných stran.« Na to navazuje teprve odst. 3, stanovící toto: »Zvláště je-li tu více těch, kteří jsou povinni přispívati, má správní úřad naříditi ústní řízení (řízení konkurenční), při němž se má zjistiti, zda jest nákladů těch skutečně zapotřebí, a po té se má hleděti k tomu, aby všichni účastníci se shodli na způsobu úhrady.« V dalším, čtvrtém odstavci, se konečně mluví o tom, že, nedocílí-li se dohody, rozhodne úřad. Z uvedených předpisů plyne, že odst. 2 mluví pouze všeobecně o kompetenci úřadů, záležející v tom, že učiní náležitá opatření. Uvádí-li pak následující odstavec ve svém úvodě slovo »zvláště«, plyne z toho, že oním »náležitým opatřením« ve smyslu odst. 2 nemusí býti vždy zvláštní ústní řízení a že povinnost tohoto zvláštního ústního řízení bylo by shledati nanejvýše tam, kde je více povinníků. Účelem ústního řízení podle odst. 3 jest pak zjistiti jednak nutnost nákladů, jednak docílili dohody mezi povinníky o úhradě, kterou v případě neshod nahradí pak podle odst. 4 výrok úřední. Kromě toho nutno uvážiti, že podle odst. 2 má úřad učiniti náležité opatření k požádání zúčastněných stran, nelze však z tohoto §u nikterak ještě vyčisti sankci oproti činiteli, který bez požádání, resp. povolení a bez ústního řízení opravu obročních budov sám provedl. Předpisy § 57 zák. č. 50/1874 ř. z. neposkytují tedy dostatečnou oporu pro stanovisko žal. úřadu, a nutno zkoumati, zda stanovisko to lze opříti o dekret dv. kane., resp. guberniální oběžník z r. 1806, který ve smyslu odst. 1 § 57 cit. zák. platí tu nadále. V nař. rozhodnutí není sice citován určitý bod uvedeného normálu, z důvodů nař. rozhodnutí je však zřejmo, že žal. úřad měl na mysli bod 8, který stanoví, že »ani farář ani kaplan nemá svémocně a bez předchozího ohlášení a svolení zemského úřadu větší opravy a stavby předsevzíti, aniž k tomu používati jmění církevního. Byla-li by takováto oprava nebo použití peněz předsevzato bez předchozího schválení, má její náklady nésti ze svého ten, kdo ji bez povolení a tudíž na vlastní nebezpečí a účet provedl.« V tomto předpisu není tedy vůbec řeči o patronovi, přes to však žal. úřad vykládá jej tak, že co platí o faráři a kaplanu, platí též o patronovi. Názor tento není však po náhledu nss-u v souhlasu se zákonem. Již z povahy jakýchkoliv sankcí, jako ustanovení jednotlivce za určitý nesprávný postup, resp. nečinnost zatěžujících, plyne, že dlužno je vykládati striktně. Mluví-li bod 8 cit. konkur. normálu z r. 1806 pouze o faráři a kaplanu, pak nelze tu per analogiam sankci tu rozšiřovati na patrona, zvláště když hned v následujícím bodě 9 v jiné relaci se stanoví sankce pro různé činitele, mezi nimiž se však výslovně uvádí patron. Mohl-li tedy onen normál v 9. bodě výslovně zatížiti sankcí i patrona, mohl tak učiniti i v bodě 8. Neučinil-li tak, pak tomu nechtěl, a to zajisté z důvodů na snadě jsoucích. Neboť, vypočítávájí-li se v bodě 3 činitelé, kteří postupně a subsidiárně mají hraditi náklady oprav budov obročních tak, že nastupuje předem postradatelné příslušné církevní jmění, dále beneficiát mající větší příjem nežli je portio canonica a konečně v třetí řadě zároveň patron a přifařena, pak měl býti bodem 8 zřejmě pouze chráněn jednak primérní, jednak tertierní činitel před zásahy fysických osob bezprostředně spravujících jmění kostelní a obroční a obročí representujících. To bylo nutno tím spíše, kdyžtě primérní povinný činitel, příslušná substance církevního jmění, je pod dalším dozorem jak státním (§ 38 a další zák. č. 50/1874 ř. z.), tak církevním (§ 45 cit. zák.) a jednotlivé disposice jměním tím podléhají podle své povahy souhlasu státní správy kultové. Tertierní činitel pak musel býti chráněn proto, poněvadž za stavu většiny případů, kde není postradatelného jmění církevního a beneficiáti nemají příjem přesahující kongruu, je on jediný, který břímě oprav ponese.
Není tedy v souhlasu se zákonem, jestliže žal. úřad přes to, že dodatečným řízením byla nutnost staveb a přiměřenost nákladů uznána a ciferný rozvrh tangent nebyl ani popírán, vyslovil, že patron je na základě bodu 8 stav. normálu z r. 1806 povinen hraditi i tangentu připadající na přifařenou obec Ch., a následkem toho obec tu od placení osvobodil z toho jediného důvodu, že patron bez předchozího ohlášení a svolení zem. úřadu dal větší opravy hospodářských budov dvora r.-ckého provésti.
Bylo proto v tomto směru zrušiti nař. rozhodnutí pro nezákonnost, aniž měl nss příčiny za tohoto stavu věci zkoumati, jaký význam dlužno přikládati ve spisech založenému prohlášení arciděkanského úřadu ze 7. srpna 1928, adresovanému L.-ckému patron, úřadu;, že se dobrovolně uvoluje vžiti na sebe částku 2035,57 Kč, kterou mají hraditi přifařenci.

Citace:

č. 12168. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/2, s. 594-602.