Č. 9057.

Vojenské věci (Slovensko): 1. * Ministerská komise pro válečné úkony, zřízená dle § 33 zák. čl. LXVIII:1912, jest oprávněna sama doplniti šetření provedené obecní a župní komisí a může takovéto šetření provésti i jednotlivými svými členy. — 2. * Strana domáhající se náhrady za válečné úkony musí býti jen tehdy přibrána k jednání župní komise, chce-li se tato odchýliti od zjištění obecní komise. — 3. * Pro zodpovědění otázky, přísluší-li za užívání určité budovy vojenskou správou náhrada dle § 19 zák. čl. LXVIII:1912 nebo má-li vlastník budovy obdržeti ubytovací poplatky dle § 21, jest rozhodným účel, pro který budova byla vojenskou správou požadována. — 4. * Nařízení ministra honvédů č. 913/1918 k provedení zák. čl. LXVIII:1912 zakládá za určitých okolností nárok na náhradu za používání průmyslového podniku, který v době rekvisice nebyl v provozu, dle § 19 zák. čl. LXVIII:1912 a nikoli dle § 18 tohoto zák. — 5. * Náhrada za užívání nemovitostí dle § 19 zák. čl. LXVIII:1912 přísluší toliko za dobu, po kterou užívání trvá. — 6. * Při stanovení náhrady za užívání nemovitostí dle §19 zák. čl. LXVIII:1912 jest vycházeti z obecné hodnoty této nemovitosti bez ohledu na účel, jemuž jinak slouží. — 7. * Při stanovení náhrady za užívání budovy dle § 19 zák. čl. LXVIII:1912 jest rozhodna jedině hodnota budovy v době rekvisice, aniž lze přihlížeti ke změnám této hodnoty po dobu trvání záboru; předpis 2. odst. 2 nař. ministra honvédů č. 913/1918 tohoto obsahu je ve shodě se zákonem. — 8. * Rozhodujíc o uplatněném nároku na náhradu za užívání nemovitostí nebo na náhradu škody nastalé užíváním vojenskou správou (§ 19 zák. čl. LXVIII:1912) není ministerská komise pro válečné úkony vázána návrhem obecní resp. župní komise, nýbrž posuzuje uplatněný nárok po stránce věcné i právní zcela samostatně; chce-li však svému rozhodnutí položiti za základ nové skutkové okolnosti nebo průvody, musí je zjistiti v řízení za účasti strany. — 9. * Byla-li určitá budova požadována na základě § 19 zák. čl. LXVIII:1912 se vším, co v ní v době požadování bylo, aniž vojenskou správou byl dán majiteli příkaz, aby věci movité, netvořící příslušenství budovy, odstranil a aniž poskytnuta mu k tomu přiměřená možnost, jest i tyto věci movité pokládati za požadované a sice dle § 24 cit. zák., i když tu výslovného rekvisičního aktu dle § 24 nebylo a vojenská správa věcí těch de facto neužívala; náleží proto vlastníku v takovém případě náhrada škody na těchto movitostech způsobené na podkladě § 24. — 10. * Nařízení ministra honvédů č. 913/1918 k provedení zák. čl. LXVIII:1912 jest, pokud stran náhrady za užívání dle § 19 stanoví, že náhrada ušlého zisku jest vyloučena, ve shodě se zákonem. — 11. * Zák. čl. LXVIII:1912 neposkytuje nárok na zúročení náhrady za užívání nemovitostí vojenskou správou ode dne rekvisice až do dne vyplacení této náhrady. — 12. * Nařízení ministra honvédů č. 913/1918 k provedení zák. čl. LXVIII:1912, pokud v předpisu k § 19, bodu 4 stanoví, že jest určití toliko škodu bezprostředně vojenskou správou způsobenou, odporuje zákonu a jest proto neplatné.
(Nález ze dne 10. února 1931 č. 18177/30.)
Věc: Koloman P. ve Z. (adv. Dr. Em. Patz z Prahy) proti ministerské komisi pro válečné úkony (odb. r. Dr. Albr. Rank) o náhradu za užívání továrních objektů a náhradu škody.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje, pokud se týče náhrady za užívání továrních objektů st-lových vojenskou správou, pro vady řízení, a pokud se týče náhrady za škody st-li způsobené a uvedené v bodech 13, 15, 26, 34, 37, 41 a 45, rovněž pro vady řízení, pokud se týče náhrady za škody uvedené v bodech 19, 27, 35, 38, 40, 42 a 46, pro nezákonnost; v ostatním se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Min. komise pro vál. úkony rozhodla podle § 33 zák. čl. LXVIII:1912 o přihlášce st-le, majitele továrny na ohýbaný nábytek ve Z., nař. rozhodnutím takto: Kolomanu P., majiteli továrny na ohýbaný nábytek ve Z., přiznává se: 1. jako náhrada za užívání továrních objektů vojenskou správou za dobu od 15. října 1919 do 19. února 1923 částka 152864 Kč 80 h. 2. za škody způsobené na těchto objektech po celou dobu užívání jich vojenskou správou částka 35636,18 Kč. 3. za škody způsobené na t. zv. robotnickém domě v Železnické ulici částka 13346 Kč. Úhrnem tedy přiznává se částka 201846,98 Kč. Nároky nad to jdoucí zamítají se jako zákonem neodůvodněné.
Stížnost vytýká především zmatečnost nař. rozhodnutí, poněvadž nebylo vydáno komisí dle § 33 zák. čl. LXVIII:1912 správně obsazenou; avšak neprávem. Dle zápisu o 134. schůzi min. komise, konané dne 19. července 1927, v níž bylo definitivně o podané přihlášce rozhodnuto, zúčastnili se této schůze, jíž předsedal mim. rada Dr. Fr. M., za min. fin.: min. rada Dr. M. a odb. rada Dr. P., za min. vnitra: min. radové N. a Dr. U., za mno: min. tajemník Dr. R. a min. místotajemník Dr. Ř. a za min. obch. min. rada Dr. G. Ježto min. zeměbrany a min. války, o nichž mluví cit. § 33, jsou v Čsl. republice sloučeny v mno a pro interesovaná min., v daném případě min. obch., nepředpisuje zákon výslovně vyslání dvou zástupců, jest zřejmo, že rozhodující min. komise byla správně obsazena. Stížnost čerpá podklad pro tuto svoji námitku toliko z okolnosti, že komis, jednání ve Zvolenu dne 11. června 1927, které bylo nařízeno k doplnění řízení, se účastnili pouze tři členové této komise a má patrně za to, že i při rozhodování byli jen tři členové přítomni; tato domněnka nemá však, jak dovozeno, opory ve spisech.
Má-li se však stížnosti rozuměti tak, že celé řízení je vadné, resp. zmatečné vzhledem k okolnosti, že jednání z 11. června 1927 ve Zvolenu se nezúčastnili všichni členové min. komise, jeví se bezdůvodnou, poněvadž cit. § 33 předpisuje obsazení komise způsobem tam upraveným toliko pro rozhodování, nikoliv však též pro šetření, která snad min. komise uzná za potřebná — což vzhledem k znění § 33 není vyloučeno; není proto vadou, když onoho komis, jednání se nezúčastnili všichni členové, kdyžtě pro takovéto jednání vůbec žádná forma předepsána není a tudíž je přípustno, aby takovéto šetření provedla komise i jednotlivými svými členy.
Další výtka stížnosti směřuje proti tomu, že když o žádosti st-lově bylo již provedeno komis. jednání obecní komise dne 20. září, 8., 10. a 29. listopadu 1920 a župní komise dne 4. května a 16. června 1921, zrušilo mno výnosem z 20. září 1922 z moci dozorčí dosavadní řízení a nařídilo řízení nové, ačkoliv k takovémuto zákroku nebylo příslušno; stížnost uplatňuje jako vadu řízení, že jednak toto rozhodnutí nebylo st-li vůbec doručeno, jednak že předpoklady, na nichž je vybudováno, nejsou správné.
Nss nemusil však zkoumati, šlo-li skutečně o zákrok nepříslušného úřadu a byl-li onen výrok věcně nesprávným, neboť i kdyby tomu tak bylo, netvrdí stížnost, že zrušení dřívějšího řízení mělo nějaký vliv na konečné rozhodnutí min. komise, dnes naříkané a že jím byla právní posice st-lova nějakým způsobem zhoršena nebo vůbec dotčena, takže není splněn předpoklad § 2 zák. o ss a rozhodování nss-u o této námitce by mělo ráz čistě akademický.
Žal. úřad zabýval se v nař. rozhodnutí nejprve otázkou, podle jakých norem nutno uplatněný nárok st-lův posuzovati, a dospěl k závěru, že pokud jde o vlastní tovární objekty, jest věc řešiti s hlediska § 19 zák. čl. LXVIII:1912, kdežto pro tak zvaný robotnický dům přichází v úvahu ustanovení § 21; k závěru tomu dospěl vzhledem k tomu, že robotnický dům nesloužil pro ubytování trvalého ústavu a že za ubytování byly placeny zákonem stanovené ubytovací poplatky, které majitel bez jakéhokoliv protestu přijal, kdežto vlastní tovární objekty byly zabrány ústavem trvalým. V důsledku toho dospěl pak žal. úřad k tomu, že za robotnický dům st-li přísluší toliko náhrada škody, nikoliv však náhrada za užívání dle § 19. — Stížnost naproti tomu hájí stanovisko, že nezáleží na tom, bylo-li ubytování vojska v robotnickém domě toliko rázu přechodného, nýbrž že je rozhodnou okolnost, že robotnický dům jest součástí továrenského podniku, resp. příslušenstvím jeho, takže musí býti stejně posuzován jako tovární objekt samotný a že přísluší st-li i zde náhrada dle § 19 cit. zák. Obě strany rozcházejí se tudíž v tom, je-li rozhodným účel, k němuž robotnický dům byl voj. správou použit, nebo povaha tohoto domu jako součásti, příslušenství vlastní továrny. — Nss nemohl dáti stížnosti za pravdu.
Podle § 1 zák. čl. LXVIII:1912 mohou za mobilisace jakož i při doplnění na válečný stav po dobu válečného ohrožení nebo vzniklé války, jak pro účely mobilisovaných (na vál. stav doplněných), válečně vystrojených neb i nahražovaných částí ozbrojené moci, tak i k zajištění ochranných opatření, potřebných k vedení války, požadovány býti v tomto zákonu stanovené válečné úkony (plnění), pokud by příslušné potřeby ozbrojené moci nemohly býti opatřeny včas normálním způsobem, t. j. podle podmínek v míru obvyklých nebo mohly býti opatřeny toliko s nepoměrně větším nákladem. Následující paragrafy, jednající o osobních úkonech jakož i o přenechání vozidel a zvířat k účelům vojenským, stanoví náhradu za dotyčný vál. úkon u každého z nich zvláště a sice různě dle povahy toho kterého úkonu.
Paragraf 18. jedná o provozovacích a průmyslových závodech, jež jsou v provozu, určuje způsob, jakým mohou býti upotřebeny k účelům vojenským a stanoví taktéž zvláštní odškodnění pro takovéto závody. Paragraf 19 zabývá se povinností vlastníků nemovitostí k přenechání jich a normuje, k jakým účelům tyto nemovitosti mohou býti rekvirovány; za takovéto užíváni stanoví pak určitou náhradu, jejíž výše se zjistí komis, jednáním, s tím, že vlastník, není-li spokojen, může uplatniti nároky ve smyslu § 33. Paragraf 20 rozšiřuje oprávnění voj. správy budovami disponovati a určuje náhradu dle toho, bylo-li budovy používáno obyčejným způsobem — v kterémžto případě odkazuje na § 19 — nebo byla-li demolována, nebo podstatně přeměněna. Paragraf 21 obsahuje ustanovení o dvou různých případech. Předně uvádí, že pro ubytování jest použití zákonných předpisů platných pro přechodné ubytování v míru a že odškodnění se přiznává dle těchto ustanovení resp., pokud nedostačují, ve výši nařízením stanovené. V dalším stanoví pak § 21 povinnost vlastníka, přenechati volná místa — a není-li jich, vhodné pozemky — kterých je třeba k táboření sborů a ke složení válečného materiálu, a místnosti, kterých je třeba k uschování všelikých zásob. O náhradě za toto přenechání platí ustanovení § 19 odst. 2.
Právě uvedené předpisy nenechávají dle svého znění pochybnosti o tom, že pro stanovení náhrady jest rozhodnou výlučně okolnost, k jakému účelu ta která nemovitost byla voj. správou rekvirována a použita, a že povaha budovy, je-li totiž samostatným objektem nebo příslušenstvím jiného, jest zcela irelevantní.
Je-li pak stížností nepopřeno, že t. zv. robotnického domu bylo použito toliko k účelům přechodného ubytování, nelze vzhledem k výslovnému ustanovení § 21 odst. 2 shledati nezákonnost stížností tvrzenou v tom, že žal. úřad neuznal nárok na odškodnění za používání tohoto domu dle § 19.
1. Náhrada za užívání továrních objektů.
Proti stanovení náhrady za užívání továrních objektů za dobu od 15. října 1919 do 19. února 1923 v částce 152864 Kč 80 h vznáší stížnost v podstatě tyto námitky:
A) Pokud jde o dobu, za kterou má býti dána náhrada za užívání, vytýká stížnost, že počátečným terminem není 15. říjen 1919, nýbrž že náhrada přísluší již od doby dřívější a že konečným termínem není den vyklizení továrních objektů vojenskou správou, ježto odškodnění náleží až do dne výplaty náhrady.
B) Stěžovatel má nárok na zúročení náhrady počínaje ode dne zabrání.
C) Stran rozsahu nároku na náhradu za užívání továrních objektů formuluje stížnost svoje stanovisko takto: 1. Nahraditi jest užitek, který tovární objekt po dobu rekvisice obvykle a všeobecně skýtá a jest proto nezákonným výrok, že nárok ex titulo znemožnění provozu továrny nepřísluší. 2. Nezákonným jest ocenění obecné hodnoty v době zabrání, neb jest bráti zřetel na změny hodnoty po dobu záboru, trvá-li delší čas. 3. Stanovení obecné hodnoty stalo se způsobem vadným. 4. Kapitalisování obecné hodnoty toliko 4% je nesprávné a 5. není odůvodněno, proč se náhrada nepřiznává též za zásoby surovin a za polotovary v továrně uložené.
Dříve nežli nss přikročí k projednání těchto námitek, jest třeba především přihlédnouti k ustanovením, jichž v daném případě jest použíti a to k §§ 18 a 19 zák. a k předpisu prov. nař. k § 19. Dle § 18 zák. čl. LXVIII:1912 jsou držitelé provozovacích a průmyslových závodů povinni k účelům v § 1 stanoveným podle volby požadujícího buďto svůj závod dále vésti nebo i s personálem k potřebě přenechati; používání na výdělek vypočtených závodů, jež jsou v provozu, bude nahraženo na základě komis, odhadu, při němž bude za základ položen průměrný výnos. V § 19, jenž jedná o přenechání nemovitostí, se praví v odst. 2., že za použití nemovitostí bude dána zásadně náhrada, která bude ustanovena komisí; náhrada se nedává za použití prázdných, výtěžek neposkytujících stavení, nepracujících průmyslových závodů atd.
V nařízení král. uh. min. honvédů č. 913 z r. 1918 k provedení zák. čl. LXVIII:1912 bylo pak k § 19 řečeno: »V případě, že majiteli .... průmyslového podniku bylo, nehledě k rekvisici, nepochybně možno a s jeho stanoviska také hospodářsky žádoucno, aby závod opětně uvedl v chod, přísluší mu od tohoto termínu odškodnění dle § 19 zák.«. Cit. nař. bylo vydáno k provedení zák. o vál. úkonech na základě zmocnění § 36 v dohodě se zúčastněnými uher. ministry, c. a k. min. války a bánem chorvatským, tudíž v dohodě s orgány tam jmenovanými a řádně publikováno. Podle něho má tudíž strana za určitých okolností nárok na odškodnění za používání průmyslového podniku, který v době rekvisice nebyl v provozu, ovšem jen v mezích nařízením vytknutých a jest výhradně dle něho nárok strany posouditi.
Vyřizuje pak jednotlivé námitky shora vytknuté, uvážil nss takto:
Ad A) Co do otázky, od kterého termínu st-li přísluší náhrada za užívání, a doby, do kdy jest náhradu za užívání vyplatí ti, uvádí stížnost, že konečným termínem není den vyklizení objektů, nýbrž že náhrada náleží až do dne výplaty této náhrady. Pro tento svůj názor však se stížnost nemůže dovolati žádného positivního ustanovení zákona, naopak plyne z povahy náhrady za užívání nemovitostí (§ 19), že se poskytuje jen za dobu, po kterou trvá ono užívání, jež jest titulem pro poskytnutí náhrady. Kdyby vlastníku rekvirovaných nemovitostí měla náležeti náhrada i po vyklizení nemovitostí voj. správou, jež se zde nesporně stalo dne 19. února 1923, a sice až do doby skutečné výplaty náhrady, musel by zákon obsahovati výslovné ustanovení tohoto obsahu.
Co se týče počátečního termínu, přiznal žal. úřad st-li náhradu od 15. října 1919, vycházeje z toho, že přípisem z 27. září 1919 st-1 poprvé uplatňoval žádost, aby tovární objekty byly voj. správou vyklizeny a že by nejnutnější přípravy ke znovuzahájení výroby podle posudku soudního znalce z oboru dřevoobráběcího průmyslu továrníka Josefa 5. vyžadovaly doby dvou až tří týdnů. Stížnost nebrojí proti tomu, že k zahájení výroby bylo zapotřebí doby 2 až 3 týdnů a že teprve od této doby náleží ve smyslu ustanovení prov. nař. k § 19 náhrada za užívání, popírá však, že st-1 přípisem z 27. září 1919 poprvé žádal za vyklizení továrny.
V protokolu o jednání obecní komise z 8. listopadu 1920 jest uvedeno, že st-li přísluší odškodné od 15. srpna 1919, poněvadž st-1 dne 24. července 1919 žádal vyprázdnění továrny a toto mu bylo slíbeno do 2 až 3 týdnů. Při jednání župní komise ze 4. května 1921 bylo mezi jiným dle protokolu uvedeno, že majitel v měsíci červenci 1919 dvakráte žádal za vyprázdnění továrny. Dne 21. listopadu 1922 byla při komis, jednání obecní komise konstatována stran skutkového stavu správnost obsahu zápisu obecní komise z 8. listopadu 1920 a župní komise ze 4. května 1921 a jest v protokolu uvedeno toto: Majitel továrny žádal při této komisi odškodnění od 15. srpna 1919 až do dne vyklizení budovy v částce 150000 Kč měsíčně a dále částku 41346 Kč za škodu na budovách již vyklizených, jak byla již dříve zjištěna; co se týče škody na ostatních budovách, bude ji lze teprve po vyklizení zjistiti. Co se týče termínu, od kdy st-li odškodnění přísluší, určili jej zástupce města a finančního eráru dnem 1. září 1919, ježto do tohoto dne mohla továrna od 15. srpna 1919, kdy vyklizení bylo slíbeno, býti uvedena v provoz; zástupce vojenské správy nepokládal dobu 15 dnů za dostatečnou a navrhl jako počáteční termín den 1. října 1919«.
V protokolu o jednání z 10. února 1925 jest uvedeno: Majitel továrny žádal o vyprázdnění továrny za účelem zahájení provozu dne 22. července 1919 osobně a ústně. Zatím, když toto zůstalo bez výsledku, Dr. Jan V. a Julius K., vyslaní členové městské rady a se strany města 24. července 1919 též osobně a ústně podali tutéž žádost voj. náčelníkovi intendance; náčelník intendance major P. vzal oznámení na vědomí a přislíbil, že továrnu během 2—3 týdnů vyprázdní. To dosvědčují jmenovaní i dnes, totiž Dr. V. a Julius K. Zástupce voj. eráru Dr. R. žádal o konstatování, zda o uvedeném zakročení tomto existuje při městské radě města Zvolenu nějaký zápis. Z dřívějších spisů bylo konstatováno, že písemný záznam o těchto žádostech při městě Zvolenu neexistuje, avšak nehledě k tomu, vysvítá skutečnost zakročení strany o vyprázdnění továrny z přípisu oddělení úřadu válečného průmyslu v Báň. Bystřici z 22. listopadu 1919, v kterém úřad tento slibuje úplné vyprázdnění továrny do 15. prosince 1919 spolu s určitou výzvou, aby si práci zařídil tak, aby od té doby mohlo být s prací v továrně započato.
Z uvedeného plyne, že tvrzení žal. úřadu, že st-l přípisem z 27. září 1919 po prvé žádal za vyklizení továrny, nemá ve spisech opory, naopak jest se zněním cit. protokolů v rozporu; nemá tudíž žal. úřad pro své stanovení termínu, od kterého jest počítati dobu dvou až tří týdnů, potřebných k zahájení výroby a v důsledku toho k určení dne, od kdy náleží náhrada za užívání, ve spisech opory. Míní-li, že ke tvrzení st-le nelze přihlížeti, ježto o dřívější žádosti není úředních záznamů, jest na omylu, neb okolnost, že žádost byla podána již dříve, lze zjistiti i jiným způsobem. Bylo proto nař. rozhodnutí, pokud stanoví počáteční termín dnem 15. října 1919, zrušiti podle § 6 zák. o ss.
Ad B) Nárok na přiznání úroků z prodlení zamítla žal. min. komise s poukazem na všeobecná ustanovení 3. prov. nař., poněvadž náhrada za ušlý zisk se podle tohoto zákonného ustanovení nehradí. Jest ovšem uznati, že toto odůvodnění není přiléhavé, ježto ušlý zisk a přiznání úroků z prodlení jsou pojmy, které se nekryjí, avšak přesto nemohl nss shledati, že by zamítnutím tohoto nároku mohlo býti porušeno subj. právo st-le. Ustanovení § 1333 o. z. o., jehož se stížnost dovolává o povinnosti platiti úroky z prodlení, platí jenom pro obor práva soukromého. I kdyby se uznalo, že cit. předpis je výronem všeobecně platné etické úvahy, že každý, kdo je povinen druhému něco plniti, je také povinen nahraditi újmu, kterou druhá strana utrpí průtahem platby, je předpis ten, platící na území Slov. jako právo zvykové, positivně dán jako vynutitelná norma právní jenom pro obor práva občanského, kdežto zmíněnou etickou úvahu nelze uplatňovati v oborech veřejnoprávních — jak tomu jest i zde — dokud a pokud pro právo veřejné vůbec anebo pro některé relace jeho positivním zákonodárstvím uznána není. Nějaká všeobecná norma pro obor práva veřejného, odpovídající § 1333 o. z. o., pak neexistuje.
Kde zákonodárce chtěl přiznati nárok na úroky z prodlení i pro obor práva veřejného, učinil to positivním ustanovením v tom kterém zákoně. (Srov. na příklad zák. č. 116/21, vl. nař. č. 92/23, § 38 zák. o pens. pojištění ve znění zák. č. 89/20, zák. č. 76/27 §§ 293 a 294 a konečně i stížností cit. zák. z 18. února 1878 č. 30 ř. z. resp. zák. čl. XLI:1881.) Avšak právě z toho, že zákonodárce uznal v četných případech za vhodné (a nutné), positivním předpisem přiznati nárok na úroky z prodlení při platbách z titulů veřejnoprávních, plyne argumento a contrario, že tam, kde zákon v oboru veřejného práva úroky z prodlení výslovně nevyhrazuje, povinnost platiti úroky by nebyla ve shodě s platným právním řádem. (Srov. nál. Boh. A 2649/23 a 7104/28.)
Není-li však nároku na přiznání úroků z prodlení, kdyžtě zák. čl. LXVIII:1912 ani prov. nař. takovéhoto nároku výslovným ustanovením nezakládá, nemohlo býti také žádné subj. právo st-lovo porušeno zamítnutím žádosti v tomto směru vznesené.
Ad C) Co se týče odškodnění, odkazuje prov. nař. k § 19 na předpis § 19 zák., stanovíc, že odškodnění má býti poskytnuto dle tohoto předpisu. § 19 zák. uvádí však toliko, že za používání nemovitostí se dává náhrada, již jest zjistiti komisí, aniž by obsahoval zvláštního předpisu, podle jakých směrnic se má toto zjištění státi. Ježto pak § 3 zák. určuje, že za vál. úkony jest — pokud tento zákon nestanoví opak — poskytnouti přiměřenou náhradu, jest zjevno, že i § 19 má na mysli náhradu přiměřenou.
Co jest rozuměti pod výrazem »přiměřená náhrada«, zákon blíže nedefinuje, prov. nař. č. 913/18 pak praví, že tím jest rozuměti obecnou hodnotu, kterou jest stanoviti dle zisku, který dotyčný předmět v době jeho užívání obyčejně a obecně poskytuje, že však se nehradí nepřímá škoda, nastalá válečným úkonem, ku příkladu ušlý zisk, znemožnění nebo znesnadnění ...... provozu živnosti atd.
Opíraje se o toto ustanovení, neuznal žal. úřad především nárok na odškodnění ex titulo znemožnění provozu živnosti následkem zabrání továrních objektů, čímž zřejmě chtěl vysloviti, že nelze při stanovení výše náhrady bráti za základ výnos továrny, jaký by dle tvrzení st-lova byla měla, kdyby ji byl, nebýti voj. rekvisice, mohl uvésti v provoz, a vycházeje z hodnoty budov továrny se strojním zařízením v době zabrání, určitým způsobem zjištěné, stanovil výši náhrady 4% z této hodnoty.
Stížnost naproti tomu označuje především prov. nařízení, dle něhož nelze přihlížeti k ušlému zisku, za odporující zákonu a neplatné, a dovozuje, že »přiměřenou« náhradou jest rozuměti náhradu, která škodu utrpěnou zplna vyrovná po stránce hmotné, tedy vše to, co by byl vlastník měl nebo získal, kdyby k dotyčnému vál. úkonu vůbec nebylo došlo, tudíž i ušlý zisk, ježto nahraditi jest veškerou majetkovou újmu záborem způsobenou, při čemž jest v odškodnění oceniti i to, oč byl majiteli ztížen aneb znemožněn provoz živnosti. Dále uvádí, že prov. nař. samo sobě odporuje, když na jedné straně nepřiznává ušlý zisk, na druhé pak stanoví obecnou hodnotu dle zisku, jejž dotyčný předmět obecně a obyčejně poskytuje, kdyžtě přece užitek, jejž továrna poskytuje, jest právě výtěžek, čili zisk této továrny.
Uvažuje o těchto námitkách, dospěl nss k těmto závěrům:
Zákon o vál. úkonech stanoví různé povinnosti, povahově se od sebe lišící a zavazuje osoby válečným úkonům podléhající jak k osobnímu plnění, tak i k přenechání movitých i nemovitých věcí k účelům tam blíže vyznačeným. Ve všech těchto případech přiznává — není-li v zákoně samém opak vysloven — přiměřenou náhradu (§ 3). Jak již řečeno, nedefinuje zákon sám všeobecně pojem »přiměřené náhrady«, a to patrně proto, že právě vzhledem k různosti vál. úkonů, osobních i věcných, bylo by lze jen těžko formulovati všeobecnou, na všechny možné případy se hodící definici. Zákon však se nespokojuje tím, že všeobecně přiznává přiměřenou náhradu, nýbrž při určitých úkonech sám stanoví, co jest rozuměti přiměřenou náhradou in concreto, čímž dává na jevo, že výraz »přiměřená náhrada« (§ 3) nemá, pokud jde o tento zákon, jednoznačný význam a sice jen význam, jak byl definován obč. zák. a judikaturou k tomuto zákonu, jak míní stížnost, nýbrž že v každém jednotlivém případě nutno zkoumati, jaký dosah dle vůle zákonodárce mu nutno v tom kterém případě přiznati. Tím méně lze k výkladu tohoto pojmu použiti analogie zákonů jiných, zejména stížností dovolávaného zák. čl. LXI:1881.
K úsudku, že výrazu »přiměřená náhrada« jest zde použito výlučně ve smyslu obč. zák., dospívá stížnost zřejmě proto, že rekvisici nemovitosti podle zák. čl. LXVIII:1912 klade na roven expropriaci, z čehož dovozuje, že onen výraz nutno vykládati stejně jako v jiných expropriačních zákonech, které vyvlastněnému přiznávají nárok na plnou náhradu. Tu však stížnost přehlíží, že zákon o vál. úkonech válečné úkony za expropriaci nepojímá, když v § 20 vyvlastnění staví naproti přenechání k používání a k volné disposici a tím zřejmě naznačuje, že rekvisice nemovitostí dle tohoto zákona jest pojmově něčím jiným než expropriace, kdyžtě tuto vedle rekvisice připouští. Zkoumají-li se jednotlivá ustanovení zákona se shora uvedeného hlediska, jest patrno, že na příklad § 21 označuje jako přiměřenou náhradu při ubytování tu, kterou by vlastník obdržel dle předpisů o přechodném ubytování v míru, a sice dle pevných sazeb; dle § 24 jest jí obecná hodnota; osobní úkony honorují se dle předpisů vydaných cestou nařizovací (§ 7), stejně jest v §§ 10 a 11 stanovení výše odškodného vyhraženo nařízení, kdežto při rekvisici vozidel a koní dle § 13 jest pro odškodnění bráti za základ odhadní cenu. Příklady zde uvedené potvrzují tudíž názor, že výraz »přiměřená náhrada« v § 3 není jednoznačným a že v tom kterém případě má různý význam.
Zbývá tudíž zkoumati, v jakém smyslu se užívá slova »odškodnění« v § 19 resp. 18.
Paragraf 18, jenž jedná o rekvisici průmyslového závodu, jenž v době rekvisice je v provozu, stanoví, že odškodnění se vypočítává na základě průměrného výtěžku, obsahuje tedy výslovné ustanovení, co jest zde, totiž při rekvisici průmyslového závodu, jenž je v provozu, rozuměti přiměřenou náhradou. Zákonodárce tu byl zřejmě veden úvahou, že vlastník má obdržeti náhradu za to, že se rekviruje průmyslový závod jako takový, tudíž nikoli jen budova, v níž se závod provozuje, a proto se náhrada přiznává na podkladě průměrného výtěžku závodu, kdyžtě voj. správa právě potřebuje pro své účely dotyčný závod a nikoliv jen budovy závodu jako takové.
Dle § 19 jsou držitelé nemovitostí povinni přenechati je voj. správě k používání k určitým účelům, a obdrží zásadně náhradu komisionelně stanovenou. Srovná-li se toto ustanovení s předcházejícím předpisem § 18, jest zjevno, že zákon tu má na rozdíl od § 18, kde se jedná o rekvisici provozovacích a průmyslových závodů, na mysli toliko rekvisici nemovitostí jako takových, tedy i budov jako takových, tedy bez ohledu na to, jakému účelu tyto budovy slouží, a že proto — když zákon zde neobsahuje právě na rozdíl od § 18 specielní ustanovení — nelze při stanovení náhrady přihlížeti také k účelu, jemuž tato budova slouží. Uvádí-li pak odst. 3-, že při převzetí jest zjistiti cenu nemovitosti, jest na snadě výklad, že pro stanovení náhrady jest rozhodnou toliko hodnota budovy jako takové.
Prov. nař. z r. 1918 zakládá nárok vlastníkův na náhradu od doby, kdy průmyslový podnik, který v době zabrání nebyl v provozu, mohl býti uveden opět v provoz, nebýti zabrání. Prov. nař. však nestaví takovýto průmyslový podnik od doby, kdy mohl býti opět provozován, co se týče náhrady na roven podniku, který v době rekvisice byl v provozu (§ 18), nýbrž stanoví výslovně, že náhradu jest určití dle § 19. Ježto nárok založený cit. prov. nařízením nutno posuzovati toliko v mezích tímto nařízením vytknutých, nelze pochybovati o tom, že vlastníku nepřísluší náhrada na podkladě § 18, totiž dle průměrného výtěžku, jaký by tento průmyslový závod mohl rníti, kdyby jej vlastník provozoval, nýbrž toliko dle § 19, kde dle právě řečeného jest podkladem hodnota budovy v době rekvisice. Za tohoto stavu věcí nelze ovšem uznati, že by prov. nařízení, pokud v případě, o který zde jde, vylučuje náhradu ušlého zisku, odporovalo zákonu a bylo proto neplatné. Avšak ani tvrzený rozpor nemohl nss shledati, neboť když dle právě řečeného se náhrada nepřisuzuje za používání provozu závodu, nýbrž toliko za používání budov, nelze také přihlížeti k výtěžku průmyslového závodu, nýbrž k výtěžku, jaký by mohly poskytovati budovy jako takové bez ohledu na účel, jemuž byly původně určeny.
Stížnost vytýká jako vadu řízení, že žal. úřad nikterak neodůvodňuje, proč nepřiznává také náhradu za zásoby surovin a polotovarů, které v době zabrání byly v továrně a kterých st-l po dobu zabrání nemohl užívati následkem obsazení továrny vojskem a které se v této době částečně zkazily; v tom pak, že náhrada nebyla přiznána, spatřuje nezákonnost, ježto i tyto zásoby byly odňaty následkem záboru disposici vlastníkově a ztrátu ohledně nich utrpěnou nutno označiti za majetkovou újmu způsobenou zabráním továrny.
K tomu dlužno podotknouti: Jest sice pravda, že žal. úřad v této části svého rozhodnutí, kde jedná o náhradě za užívání továrních objektů dle § 19 zák., blíže neodůvodňuje, proč na základě cit. § 19 nepřiznává »náhradu za užívání« též za zásoby surovin a polotovarů; avšak z okolnosti, že o těchto věcech pojednává v bodu ad 2. svého rozhodnutí pod č. 39 a 41, jest zřejmo, že dle názoru žal. úřadu by mohla st-li příslušeti toliko náhrada škody na oněch předmětech snad způsobená, nikoliv však náhrada za užívání ve smyslu 2. odst. § 19. Tento nedostatek specielního odůvodnění nezakládá však, nehledě ani k tomu, že názor žal. úřadu jest i tak dostatečně jasně patrný, podstatnou vadu řízení již proto, poněvadž tím, jak plyne z vývodů stížnosti, obrana st-li znemožněna nebo ztížena nebyla.
Že pak § 19 odst. 2 zák., jenž jedná o náhradě za užívání nemovitostí, vůbec nemůže přicházeti v úvahu, pokud jde o zásoby a polotovary, které v době rekvisice byly v továrních objektech, plyne z předcházejících vývodů tohoto nálezu o dosahu nároku na náhradu dle cit. zákonného ustanovení, který v této relaci jedině přichází v úvahu; výtka nezákonnosti jest tedy bezdůvodná. Ostatně st-l v řízení správním se domáhal toliko náhrady škody, způsobené na zásobách a polotovarech, a o tom také žal. úřad rozhodl; zda tento výrok pak odpovídá zákonu, o tom bude pojednáno níže.
Dovozuje-li stížnost dále, že neměla býti pouze zjišťována cena v době požadování, nýbrž že mělo býti přihlíženo také ke změnám ceny v různých obdobích po dobu trvání záboru voj. správou, nemá tato námitka podkladu v zákoně a odporuje přímo ustanovení prov. nař. (2. odst. 2.), dle něhož obecná hodnota se zjišťuje dle užitku, jejž předmět v době požadování poskytuje; že by toto ustanovení odporovalo zákonu, nemohl nss shledati, kdyžtě zákon neobsahuje positivního ustanovení, že by v případě, kde rekvisice určité nemovitosti trvá delší dobu, měla býti podkladem pro stanovení náhrady průměrná cena, již tato nemovitost po dobu rekvisice měla a také podobnou tendenci z žádného jiného ustanovení ani nepřímo vyčisti nelze.
Ostatně zákon sám stanoví v odst. 3. § 19, že při přejímání jest určití cenu nemovitosti; odst. 3. ovšem jedná o zjištění škody, avšak nutno za to míti, že tím jest vyjádřena všeobecně platná zásada, odpovídající normálnímu nazírání a bylo by bývalo třeba, aby zákonodárce, kdyby byl chtěl položití za základ pro stanovení náhrady jinou hodnotu, než hodnotu v době přejímání, to výslovně určil.
Z uvedeného plyne, že žal. úřad právem mohl za základ pro stanovení náhrady dle § 19 cit. zák. vžiti obecnou hodnotu budov továrních a jde toliko o to, byla-li tato hodnota bezvadným způsobem zjištěna.
Dle § 33 zák. čl. LXVIII:1912 mají obecní komise provésti šetření o vznesených nárocích na náhradu za užívání nebo na náhradu škody, tato zjištění přezkoumá »župní komise« a předloží výsledek konaného šetření prostřednictvím mno min. komisi, která o nároku definitivně rozhodne. Z ustanovení toho je patrno, že úkolem obecní komise jest zjistiti veškeré skutkové okolnosti, jež mají tvořiti podklad pro meritorní rozhodnutí min. komise; ježto jde o zjištění skutkových okolností, rozhodných pro zodpovědění otázky nároku osoby, domáhající se náhrady z titulu konání vál. úkonů, a účelem tohoto šetření jest bezvadné zjištění skutkové základny pro rozhodnutí min. komise, jest zřejmo a plyne z povahy věci a zejména ze zásad ovládajících správní řízení, že toto zjištění se musí díti za účasti strany, jíž musí býti poskytnuta možnost, k jednotlivým zjištěním se prohlásiti a eventuelně činiti návrhy, které směrodatné okolnosti ještě mají býti vyšetřeny.
Účelem »župní komise« je, přezkoumati výsledek šetření obecní komise zejména v tom směru, bylo-li šetřeno předpisů o řízení před těmito komisemi (Všeobecná ustanovení prov. nař. a předpis k § 33) a byl-li skutečně sjednán dostatečný podklad pro meritorní rozhodnutí. Není-li tomu tak, jest »župní komise« oprávněna, provésti eventuelně sama potřebná šetření. Vzhledem k tomu, že úkolem »župní komise« je v prvé řadě formelní přezkoumání dosavadního šetření, nelze právem dovozovati nárok zúčastněné strany, aby za všech okolností k jednání »župní komise« byla přibrána; tomu by bylo tak jen tehdy, kdyby župní komise vlastním šetřením doplňovala skutkovou podstatu novými okolnostmi, kde by ovšem strana se mohla dožadovati toho, aby toto nové zjišťování se stalo za její účasti. Ježto pak z protokolu o jednání »župní komise« z 27. května 1925 plyne, že nové skutkové okolnosti zjišťovány nebyly, nelze také spatřovati vadu řízení v tom, že st-li nebyla povolena účast na tomto jednání.
Ze znění zákona se podává, že ani obecní, ani »župní komisi« nepřísluší meritorní rozhodování o uplatněném nároku, nýbrž že úkolem jejich je výlučně zjišťování skutkového základu a že i stanovení výše odškodného dle všeobecných ustanovení 1. bodu 4. prov. nař. nemá povahu judikátního výroku o výši náhrady, nýbrž jeví se jako pouhý návrh komise. Min. komise, která jedině a výlučně rozhoduje o uplatněném nároku, není nikterak vázána návrhem obecní resp. »župní komise«, a posuzuje samostatně po stránce věcné i právní spornou záležitost. Avšak z toho, že elaborát obecní a »župní komisí« jí předložený tvoří skutkový základ pro její rozhodování, plyne důsledně, že její výrok musí míti oporu ve skutkových okolnostech takto zjištěných. Nepokládá-li min. komise provedené zjištění za dostatečné nebo je-li v podstatných směrech vadným, není jí ovšem bráněno, aby řízení buď sama nebo prostřednictvím oněch komisí doplnila a tak si zjednala dostačující skutkový základ. To však vyžaduje, aby toto nové zjišťování se dělo za účasti strany, které musí býti umožněno, aby k novým okolnostem a průvodům, na nichž min. komise své rozhodnutí chce založiti, zaujala stanovisko a eventuelně nabídla protidůkazy.
Žal. ministerská komise stanovila obecnou hodnotu továrních objektů tím způsobem, že si vyžádala znalecký posudek od inž. Vojtěcha B. v Bratislavě a stavitele Bohuslava M. ve Zvolenu o stavebním nákladu. Ti jej stanovili tak, že vzali za podklad jedenáctinásobek vypočtených stavebních nákladů mírových. Komise se však nespokojila s tímto základem, nýbrž vyžádavši si zprávu od min. prací, určila na podkladě této zprávy obecnou hodnotu pětinásobkem stavebních nákladů mírových. Dále pak připočetla k takto získané částce cenu strojního zařízení dle ocenění profesora inž. Stanislava H. a přiznala jako náhradu 4% z celkové sumy, uznávajíc 4%ní zúročení za přiměřené.
Z toho, co bylo předem uvedeno o nároku vlastníka na náhradu za užívání nemovitostí podle § 19 zák. čl. LXVIII:1912, plyne, že žal. úřad právem mohl za základ položiti obecnou hodnotu továrních objektů jako staveb bez ohledu na účel, jemuž slouží, a nelze spatřovati nezákonnost v tom, že jako kriterium pro stanovení této ceny vzal stavební náklad těchto objektů s připočtením ceny strojního zařízení. Pokud odvodní spis mno žádá, aby nss se vyslovil také o otázce, zda cena strojního zařízení měla býti započtena do ceny průmyslového podniku, nemá nss příčiny tak učiniti, poněvadž cena strojního zařízení de facto byla žal. úřadem započtena, a k řešení čistě akademických otázek není nss povolán.
Otázka, jakou cenu měly budovy se strojním zařízením v rozhodné době, jest otázkou skutkovou, jejíž zodpovědění žal. úřadem nepřezkoumává nss po stránce věcné, nýbrž toliko s hlediska § 6 zák. o ss, má-li totiž úsudek úřadu dostatečný podklad ve skutkových zjištěních během řízení provedených a nebyly-li porušeny podstatné formy řízení.
Jak již řečeno, založila žal. min. komise své rozhodnutí o výši náhrady za užívání továrních objektů na znaleckém posudku inž. B., stavitele M. a prof. H., jakož i na úřední zprávě min. prací, tedy vesměs na průvodech, které během řízení před obecní komisí, resp. župní komisí uplatněny nebyly. Taktéž již bylo řečeno, že min. komise byla oprávněna, neshledala-li v zjištění obecní komise dostatečnou oporu pro své rozhodování, šetření doplniti a sama zjistiti nové skutečnosti, o které svůj výrok by mohla opříti, že však takovéto zjišťování mělo se díti za účasti strany. Ze spisů správních však plyne, že st-li nebyla dána příležitost, aby zaujal stanovisko k posudkům jmenovaných znalců a ke zprávě min. veř. prací, na nichž nař. rozhodnutí jest výlučně založeno, a učinil eventuelně protinávrhy k vyvrácení úsudků tam projevených. V tom spočívá podstatná vada řízení, pro niž bylo nař. rozhodnutí zrušiti v této části dle § 6 zák. o ss, aniž se mohl nss zabývati meritem věch K tomu sluší ještě dodati, že právě z vývodů stížnosti, polemisujících s výkladem, který žal. úřad dává obsahu posudku stav. znalců, jest zjevno, že jí obsah tohoto posudku není znám.
Totéž platí i o otázce, lze-li výpočet náhrady 4%ty ze zjištěné hodnoty pokládati za přiměřený, což stížnost popírá; neb i zde nejde o otázku právní, nýbrž o otázku skutkovou, jejíž zodpovědění jest závislo na zjištění předsevzatém za účasti strany, jaká úroková míra v rozhodné době byla obvyklá.
Žal. úřad vyslovil dále v nař. rozhodnutí, že od přiznané náhrady nutno odečísti náhradu omylem vyplacenou podle § 21 zák. čl. LXVIII:1912 v částce 16794 Kč 18 h, která byla vyplacena na ubytovacích poplatcích z vlastních továrních objektů podle úředních záznamů a dokladů shromážděných u voj. účtárny v Praze. Byť i vzhledem ke shora řečenému bylo stanovení výše této náhrady zrušeno pro vady řízení, nutno se přece zabývati výtkou stížnosti, brojící proti právě uvedenému výroku, poněvadž výrok tento není závislým na výši náhrady a v každém případě projeví svůj účinek. Stížnost nebrojí proti právnímu názoru žal. úřadem vyslovenému, že jest od přiznané náhrady odečísti částku vyplacenou podle § 21 na ubytovacích polatcích z vlastních továrních objektů, označuje však výši této částky za nesprávnou, uvádějíc, že v oné částce jsou zahrnuty i ubytovací poplatky za t. zv. robotnický dům, které nelze zde odečísti. Nař. rozhodnutí praví prostě, že od přiznané náhrady jest odečísti částku 16794 Kč 18 h, aniž z něho je patrno, jak žal. úřad dospěl k této cifře, jejíž správnost, jak uvedeno, stížnost popírá. Žal. úřad odkazuje ovšem na úřední záznamy a doklady voj. účtárny v Praze, avšak tyto záznamy, které st-li nebyly sděleny, aby jejich správnost mohl kontrolovati, jsou pouhou interní pomůckou úřadu, netvoří však průkaz, že ona částka st-li skutečně na ubytovacích poplatcích z vlastních továrních objektů vyplacena. Tím jest nss-u znemožněno, aby správnost tohoto výroku přezkoumal a bylo proto i tuto část nař. rozhodnutí zrušiti dle § 6 zák. o ss.
2. Náhrada škod.
Žal. úřad vzal dle znění nař. rozhodnutí při rozhodování o nároku na náhradu škod způsobených voj. správou na továrních objektech za základ protokol komise ze 4. resp. 17. října 1923, neuznal však veškeré položky v protokolu uvedené plnou částkou, nýbrž redukoval u některých částku v protokolu vyznačenou, jiné pak vůbec neuznal. Oproti tomuto postupu vytýká stížnost především,, že škody na továrních objektech byly při komisích za souhlasu všech zúčastněných stran stanoveny částkou 61837 Kč 05 h, a že nebyla proto min. komise oprávněna na této dohodě stran něco měniti; avšak neprávem.
Již shora bylo vylíčeno, jaký právní dosah lze přiznati zjištěním provedeným obecní resp. župní komisí, totiž že komise tyto zjednávají toliko skutkový základ pro rozhodování min. komise, aniž samy mohou o nároku st-lem vzneseném judikátně rozhodovati, kdyžtě takovéto rozhodování přísluší jedině a výlučně min. komisi. V důsledku toho nejde také v případě, když vlastník rekvirovaného objektu projevil souhlas se zjištěním těchto komisí, o dohodu v tom směru, že by již otázka vyplacení té které náhrady za způsobenou škodu byla souhlasným projevem komise a vlastníka definitivně vyřešena, a že by min. komise byla tímto souhlasným projevem vázána. Naopak min. komise jest povolána samostatně v každém jednotlivém případě právně hodnotiti, zda vůbec jde o škodu ve smyslu zákona a jest tam, kde nárok na náhradu škody uzná opodstatněným, jen natolik vázána skutkovým zjištěním obecní resp. župní komise, že bez nového šetření provedeného za účasti strany nemůže vycházeti z nových skutkových okolností.
Co se týče povinnosti k náhradě způsobené škody, stanoví § 19 odst. 3 zák. čl. LXVIII:1912, že nemovitosti k užívání (scilicet voj. správě) přenechané mají býti vráceny v témže stavu, v jakém byly převzaty. Utrpěla-li však následkem užívání substance škody, má za to býti poskytnuta přiměřená náhrada. Z tohoto důvodu jest při převzetí zjistiti komisionelně stav a hodnotu nemovitosti a při vrácení škodu eventuelně utrpěnou. Dle § 24 jest za použití požadovaných předmětů vyplatiti náhradu, za poškození jich náleží pak náhrada škody podle obecné hodnoty znalci ustanovené.
Rozlišuje tedy zákon náhradu škody dle toho, jde-li o věci movité nebo nemovité, rekvirované buď na základě § 24 nebo dle § 19. Ovšem nelze § 19 vykládati tak, že by poskytoval nárok na náhradu škody jen pokud jde o škodu vzniklou užíváním na nemovitostech samotných, nýbrž nutno míti za to, že vlastník může se domáhati náhrady i za škody způsobené na věcech movitých, pokud tyto jsou příslušenstvím věci nemovité a jako takové byly voj. správou de facto zároveň s budovou převzaty.
Byla-li však určitá budova rekvirována se vším, co se v ní v době rekvisice nacházelo, aniž byl voj. správou dán majiteli příkaz, aby věci movité, netvořící příslušenství oné budovy odstranil a aniž mu poskytnuta přiměřená možnost k tomuto odstranění, nutno pokládati i věci movité za rekvirované, a sice dle § 24 i když tu výslovného rekvisičního aktu podle § 24 nebylo a voj. správa těchto věcí de facto pro své potřeby nepoužívala; v takovémto případě přísluší vlastníku náhrada škody na těchto movitostech způsobená dle § 24.
Užívá-li pak § 19 zákona obratu »následkem užívání«, jest zřejmo, že použitím výrazu širšího než jest výraz »užíváním«, chtěl vlastníku dáti náhradu za škody způsobené nejen vlastním užíváním jako takovým, tedy náhradu za deteriorisaci podstaty způsobenou normálním způsobem užívání, nýbrž i za škody, které nastaly v důsledku užívání voj. správou, totiž po dobu, kdy vlastník byl z disposice vyloučen, které tedy jsou v příčinné souvislosti s tímto užíváním a vzešly na př. zanedbáním povinné péče, neracionelním zacházením atd. Pro tento výklad mluví i positivní ustanovení § 19 zák., že nemovitost jest vrátiti v témže stavu, v jakém byla voj. správou převzata; z toho plyne, že vlastník nemá utrpěti škodu nastalou důsledkem toho, že po dobu rekvisice nemohl vynaložiti potřebnou péči k udržování svého majetku a že proto voj. správa mu musí hraditi škodu, nastalou v příčinné souvislosti s rekvisicí, byť i nenastala direktním zásahem. Náleží proto vlastníku v tom kterém konkrétním případě i náhrada škody užíváním způsobené nepřímo a není proto ustanovení prov. nař., pokud k § 19 bodu 4 všeobecně stanoví, že jest určiti toliko »bezprostředně« způsobenou škodu, kryto zákonem.
Pokud stížnost tvrdí, že voj. správa ručí i za škody způsobené svévolnými protiprávními činy jednotlivých voj. osob, padá tato námitka již tím, že v takovémto případě nejde o škody následkem užívání; poukazuje se i na nál. Boh. A 4697/25, v němž názor stížnosti byl podrobně vyvrácen.
Po těchto všeobecných úvahách bylo přikročiti ke zkoumání jednotlivých námitek stížnosti.
A) Případy, kde nárok vůbec nebyl uznán.
Nař. rozhodnutím nebyl uznán nárok na odškodnění za přemístění pokladny (bod 43) jako zákonem neodůvodněný a nárok za přemístění tovarů vojskem do jiných budov (bod 47) zamítnut vzhledem k ustanovení k § 19 prov. nař., podle něhož náklady přesídlení voj. správa nehradí. Stížnost brojí proti správnosti tohoto odůvodnění tvrzením, že dle všeobecných zásad uvedených v úvodu stížnosti jest hraditi veškerou majetkovou újmu způsobenou vyvlastněním, a že dovolaný předpis prov. nař. jest proto protizákonný a neplatný. Názor stížností hájený o rozsahu nároku na odškodnění byl již v části I. tohoto nálezu vyvrácen a stačí poukázati na důvody tam uvedené.
Paragraf 19 zák. čl. LXVIII:1912 přiznává vlastníku budov pro voj. účely požadovaných dvojí nárok, a sice jednak na náhradu za užívání (odst. 2) a na náhradu škody, způsobené následkem užívání na těchto budovách ve smyslu shora vyznačeném.
Že odškodnění za přemístění pokladny a tovarů již svou povahou nespadá pod pojem náhrady za užívání, není třeba blíže odůvodňovati a také st-1 v řízení správním z tohoto titulu se náhrady nedomáhal. Poněvadž pak odst. 3 § 19 zák. přiznává toliko nárok na náhradu škody způsobené na nemovitostech resp. na příslušenství, nikoliv však nárok na náhradu za majetkovou újmu, spojenou s přemístěním věcí nerekvirovaných, jest zřejmo, že z cit. zák. ustanovení nelze dovoditi nárok na náhradu výloh spojených s přemístěním'určitých movitostí; proto není dotyčné ustanovení prov. nař. v rozporu se zákonem. Jeví se tudíž stížnost brojící proti bodu 43 a 47 nař. rozhodnutí bezdůvodnou. Co se týče náhrady škod na pile (bod 36), zamítl žal úřad uplatněný nárok především z důvodu, že nejde o škodu způsobenou bezprostředně voj. správou při užívání, takže není zde dána podmínka prov. nař. k § 19. Z toho, že se zde cituje ustanovení prov. nař. k § 19 a nikoliv § 19 zák., plyne, že min. komise uznává sice, že škoda na pile by pojmově spadala pod škody, jichž náhrada vlastníku zásadně přísluší, že však není splněn další předpoklad, že totiž byla způsobena bezprostředně užíváním voj. správou.
Avšak žal. úřad se nespokojil tímto odůvodněním, nýbrž vyslovil in eventum (»ostatně«), že dá se předpokládati, že škoda byla hlavně zaviněna nedostatkem udržování od roku 1917 a konečně že zavinění stihá samotného, majitele, poněvadž jednoduchým bedněním mohl škodě zabrániti. Proti těmto dvěma dalším důvodům pro neuznání nároku neformuluje stížnost námitek a netvrdí, že nedostatek udržování od roku 1917 není příčinou škody a že tato nevznikla zaviněním st-le a že také st-1 nemohl jednoduchým zabedněním škodě zabrániti, takže tyto důvody zůstávají stížností neotřeseny; ježto stačí k udržení napadeného výroku, bylo stížnost v tomto směru zamítnouti, aniž se nss musel zabývati otázkou, je-li i odůvodnění na prvém místě uvedené ve shodě se zákonem.
Nárok na náhradu škody na řezivu, polotovaru a slámě (bod 39) posuzoval žal. úřad jednak s hlediska § 24 a zamítnul jej, poněvadž tyto předměty dle cit. ustanovení nebyly požadovány, jednak s hlediska § 19 a neuznal v tomto směru uplatněný nárok, poněvadž nejde o škodu způsobenou bezprostředně voj. správou při užívání. St-l netvrdí, že by mu náležela náhrada škody podle § 24, označuje však výrok učiněný na podkladě § 19 za nezákonný proto, poněvadž nárok na náhradu škody není podmíněn tím, že by škoda musela býti způsobena bezprostředním užíváním voj. správou.
Avšak ustanovení § 19 zák. se na daný případ vůbec nevztahuje, kdyžtě se týká toliko náhrady škod na budově resp. jejím příslušenství, nikoliv však škod na věcech movitých, o jaké zde jde, a nemohl tudíž nss k této námitce vůbec přihližeti, i když žal. úřad věc řešil také s hlediska nesprávné normy. V úvahu by dle shora řečeného přicházel jedině § 24, v tomto směru však stížnost, jak uvedeno, námitku neformuluje, stačí proto tento důvod žal. úřadem uplatněný k zamítnutí nároku. Jeví se tudíž stížnost v tomto směru neopodstatněnou.
Pod bodem 37 nebyl uznán nárok na náhradu škody s označením: »ve sklepě 49 m transmise, demontování, čistění, vyměnění ložiska« z důvodu ad 36, poněvadž nejde o škodu bezprostředně způsobenou voj. správou při užívání. Žal. úřad sice odkazuje na důvody ad 36, kde, jak shora řečeno, jsou uplatněny důvody tři, avšak z toho, že při odkazu na bod 36 neužívá množného čísla, nýbrž říká z důvodu a pak jeden z oněch důvodů v době 36 výslovně opakuje, je zřejmo, že nárok zamítl toliko proto, že nejde o škodu bezprostředně způsobenou vojenskou správou. Dále plyne z okolnosti, že v dovolávaném bodě 36 se cituje ustanovení prov. nař. k § 19, že klade důraz na to, že škoda nebyla způsobena bezprostředně při užívání, aniž bere v pochybnost, že pojmově jde o škodu ve smyslu § 19 zák.
Ani z nař. rozhodnutí, ani z protokolu o jednání ze 4. a 17. října 1923 není však patrno, šlo-li o transmisi v době rekvisice již ve sklepě uloženou (tedy věc movitou), nebo o transmisi na stroji namontovanou, (tedy příslušenství továrny), která teprve později byla ve sklepě uložena. Okolnost tato je rozhodná pro posouzení, jde-li v daném případě o nárok na náhradu škody dle § 19 nebo dle § 24 zák.; uvedená nejasnost znemožňuje nss-u meritorní přezkoumání napadeného výroku, pročež bylo nař. rozhodnutí v tomto bodě zrušiti dle § 6 zák. o ss. Pokud jde o položky uvedené sub 40, 42 a 46, zamítl žal. úřad uplatněný nárok výlučně z důvodu, že škody nebyly způsobeny bezprostředně voj. správou, maje při tom na mysli ustanovení prov. nař. k prov. nař. k § 19, které ostatně v bodě 46 i výslovně cituje. Toto ustanovení jest však dle toho, co úvodem bylo řečeno, neplatné a slušelo proto nař. rozhodnutí, opřené o toto neplatné ustanovení, v uvedených bodech zrušiti dle § 7 zák. o ss.
Pod bodem 35 zamítl žal. úřad nárok na náhradu škody za předměty ztracené z pily především z důvodu, že není prokázáno, že vojenská správa tyto předměty požadovala dle § 24 zák. čl. 68:1912. V dalším vyslovil pochybnost, zda uvedené předměty vůbec v době zabrání v továrně byly, nehledě k tornu, že již svou povahou nemohly sloužiti k voj. účelům a mohl je majitel továrny včas ukliditi. Odůvodněním tímto dal žal. úřad na jevo, že zde nepřichází v úvahu náhrada škody podle § 19 zák., nýbrž že by se mohlo případně jednati toliko o náhradu škody dle § 24; pro to však není podkladu, poněvadž ony předměty nebyly vojenskou správou samy o sobě požadovány k vojenským účelům. Stížnost naproti tomu tvrdí, že zmíněné předměty byly dle protokolu z 28. května 1920 předány a ježto nebyly vráceny, nutno jejich cenu nahraditi.
Právní názor, z něhož žal. úřad zde vychází, odporuje však tomu, co bylo úvodem řečeno o rozsahu nároku na náhradu škody, že totiž v případě, když celá budova byla se vším, co v ní bylo, rekvirována, nutno i věci movité v budově se nacházející pokládati i bez zvláštního rekvisičního aktu za rekvirované dle § 24 cit. zák., následkem čehož vlastníku náleží náhrada škody dle tohoto ustanovení. Že by st-li byl dán voj. správou rozkaz, aby věci, o které zde jde, odstranil, žal. úřad netvrdí a pouhá domněnka, že tyto věci v době zabrání v továrně nebyly a že je vlastník mohl sám odstraniti, nedostačuje, kdyžtě tyto okolnosti nižádným způsobem nebyly za účasti strany zjištěny. Bylo tudíž tento výrok, založený na mylném, právním názoru, zrušiti dle § 7 zák. o ss.
Totéž platí i o stížnosti brojící proti zamítnutí náhrady za ztracených 13 maznic (bod 38) a bylo i tento výrok zrušiti dle § 7 zák. o ss.
V bodě 41 odepřel žal. úřad náhradu za škody na zařízení a tovarech v objektech voj. správou nepoužívaných z důvodů ad 35 a 40, převzal tudíž veškeré důvody v cit. bodech uplatněné. V bodě 40 jest uvedeno jako zamítací důvod, že není dokázáno, že škody byly zaviněny voj. správou bezprostředně při užívání. Dovolávaje se pak i bodu 35, převzal tím žal. úřad i důvody tohoto bodu, že totiž škodu na oněch předmětech nelze hraditi, poněvadž nebyly podle § 24 pro účely voj. správy požadovány a kde v dalším byla projevena pochybnost, zda tyto předměty byly vůbec v době zabrání v továrně, mimo to pak že jde o předměty, které svojí povahou nemohly sloužiti voj. účelům a mohly býti majitelem včas uklizeny. Byť i žal. úřad se dovolával bodu 35 in toto, jest přece zřejmo, že uvedenou pochybnost zde míti nemohl, poněvadž zmíněné předměty tu nesporně byly a nutno souditi, že chtěl jako na zamítací důvod poukázati jen na to, že rekvisice se nestala podle § 24 a že proto nárok na náhradu škody st-li nepřísluší. Srovnají-li se oba tyto důvody, nutno dojiti k tomu, že žal. úřad posuzoval uplatněný nárok jak s hlediska § 24 a tak i s hlediska § 19 cit. zák. článku a dospěl v obou případech k zápornému stanovisku.
Stížnost netvrdí, že by st-li zde příslušel nárok na podkladě § 24, nýbrž opírá se toliko o § 19 a odkazuje v tomto směru na svoje vývody k bodům 36, 37, 39 a 46.
Pokud jde o tovar, tedy nesporně o věc movitou, stačí poukázati na vývody tohoto nálezu k bodu 36 a jeví se stížnost z důvodů tam již uvedených neopodstatněnou. Co se však týče zařízení, není ani z nař. rozhodnutí, ani z protokolu o jednání ze 4. a 17. října 1923 patrno, jde-li o příslušenství továrny, v kterémžto případě by se jednalo o náhradu škody dle § 19 zák., nebo o věci movité, kde by náležela náhrada dle § 24. Nejasnost tato brání věcnému přezkoumání nař. rozhodnutí a bylo toto v bodě 41 — pokud jde o zařízení — zrušiti dle § 6 zák. o ss.
B) Případy, kde nárok byl jen z části uznán.
Žal. úřad, uznav sice zásadně povinnost k náhradě škody, nepřiznal v určitých bodech částku obecní komisí uznanou, nýbrž částku nižší. Stížnost béře v tomto směru v odpor toliko body 13, 15, 19, 26, 27, 34 a 45 a lze tudíž také nss-u jen tyto body přezkoumati.
Pokud jde o vazbu střechy a půdy a opravu jich v budově č. 6 (bod 27), praví o nich seznam k protokolu ze 4. a 17. října 1923 toto: »Voj. znalec odhaduje úplné obnovení vazby střechy a půdy v rozměru 203 m2 na 70 Kč pro 1 m2= 14210 Kč, civilní znalec na 60 Kč pro 1 m2= 12180 Kč, průměr 13195 Kč. Voj. zástupce navrhuje komisi k uvážení, že jde v tomto případě pouze o náhradu za udržování po dobu 4 roků a sděluje komisi, že voj. správa dala z vlastních prostředků lepenku na celé střeše obnoviti nákladem Kč 5937,35; navrhuje, aby tato oprava byla považována jako kompensace za udržování objektů po dobu 4 roků. K tomu se vyjadřuje zástupce politické správy: »Dle posudku voj. a civ. znalce stojí znovu postavená střecha a vazba 13195 Kč; voj. správa dala střechu opraviti a investovala do této opravy 5937,35 Kč. Z obnosu 13195 Kč se má tudíž odečísti 5937 Kč 35 h a jest percentuelně zjistiti obnos, jejž má hraditi voj. erár za dobu, po kterou budova byla vojskem používána.« Zástupce fin. správy se připojil k názoru voj. zástupce, který setrval na svém původním prohlášení. Odhlasováno pak ohledně procenta dle návrhu politického zástupce.«
Žal. úřad přiznal v nař. rozhodnutí st-li na místě 2419 Kč 31 h částku 44010 Kč z důvodů jako ad 19., dodav toto: Oprava vazby střechy a půdy činila by dle odhadu znalců 13195 Kč a skutečné náklady na opravu vlastní střechy činily 5937,35 Kč, t. j. celkový náklad 19132,35 Kč. Z této částky připadá však k tíži voj. správy toliko 30%, t. j. 6377,45 Kč, naproti tomu však na opravu střechy bylo vydáno 5937 Kč 35 h, takže zbývá ještě vyplatiti přiznanou částku 440,10 Kč. Přiznává se tedy nárok na opravdu vazby střechy a půdy a kromě toho též na opravu vlastní střechy toliko ve výši 30% potřebných nákladů.
Jak z uvedeného znění protokolu o jednání ze 4. a 17. října 1923 plyne, konstatovali znalci, že náklad potřebný k znovuvybudování činí 13100 Kč resp. 13195 Kč, nikoliv však, že by škoda způsobená voj. správou st-li dosahovala této výše. Nelze tudíž přisvědčiti stížnosti, pokud tvrdí, že celé uvedené částky měly býti jako náhrada škody přiznány. Naopak nutno z okolnosti, že komisí bylo navrženo, aby z oněch částek šla k tíži voj. správy toliko určitá část, totiž 3229,33 Kč a 2419,21 Kč — k níž komise došla tím způsobem, že z částky 13100 Kč uznala podíl voj. správy toliko 30%ty a odečetla od toho 472,56 Kč (o co se budova zlepšila následkem provedeného krytí lepenkou), v druhém případě pak tak, že od částky 13195 Kč odpočítala obnos vynaložený na opravy a z toho vypočetla 30% >— souditi, že škodu způsobenou voj. správou na zmíněných objektech určila částkou 3229,33 Kč a 2419,21 Kč. Z toho, že v onom protokolu jest výslovně poukázáno na opravy provedené voj. správou nákladem 3712 Kč a 5937,35 Kč, jest zřejmo, že při zjištění škody byl brán již zřetel k těmto opravám resp. ke stavu těmito opravami zlepšenému a i přes tyto opravy byla způsobená škoda zjištěna shora uvedenými částkami, čili že deteriorace budov, za niž voj. správa jest povinna poskytnouti náhradu, i po provedení oněch oprav dosahuje zmíněných částek.
Chtěl-li nyní žal. úřad i přes to. že náklady oprav byly již při stanovení škody, z níž ostatně sám vychází, respektovány, znovu ony náklady kompensovati, jeví se jeho postup nezákonným a bylo nař. rozhodnutí v těchto bodech zrušiti dle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 9702. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické nakladatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 451-454.