Čís. 9498.

Jazyková otázka.
Vyslovil-li nejvyšší soud, že jde o věc soudního rozhodování, není vázán opačným názorem soudní správy a není orgánu, který by mohl tento rozpor rozhodovati způsobem pro nejvyšší soud závazným.
(Rozh. ze dne 30. prosince 1929, Rv I 810/28/4.) .
Co do předchozího děje poukazuje se na rozhodnutí čís. sb. 8728. Ministerstvo spravedlnosti zrušilo toto usnesení rozhodnutím ze dne 31. března 1929, čís. Pres. 480/29 a uznalo nejvyšší soud za povinna, by podání přijal a o něm rozhodl, nehledě k uplatněnému odmítacímu důvodu. Nejvyšší soud prohlásil usnesením ze dne 14. června 1929 Rv I 810/28/3, že podání žalující strany bylo již vyřízeno odmítnutím a nelze je vyříditi znovu. V odůvodnění poukázal nejvyšší soud na důvody obdobného případu uveřejněného pod čís. sb. 8924. Ministerstvo spravedlnosti zrušilo i toto usnesení rozhodnutím ze dne 17. prosince 1929, čís. Pres. 1190/29 a uložilo nejvyššímu soudu, by podání přijal a rozhodl o něm, nehledě k jazykové stránce. Důvody: Hledíc k důvodům rozhodnutí v odpor vzatého dlužno jako mylný označiti názor, že jazykový spor byl ukončen rozhodnutím ministerstva spravedlnosti ze dne 25. března 1929, čís. 10 478/29. Jím bylo sice vyhověno stížnosti stěžovatelčině a změnou rozhodnutí presidia nejvyššího soudu bylo uloženo nejvyššímu soudu, aby dovolání sepsané v německém jazyku přijal a je vyřídil nehledě k důvodu odmítnutí. Byloť dovolání odmítnuto toliko podle čl. 4., odst. 3., jaz. nař. z důvodu, že bylo podáno cizozemcem v menšinovém – německém – jazyku, tedy jako nehodící se k jednání po jazykové stránce. Nejvyšší soud však usnesením ze dne 14. června 1929, Rv I 810/28/3 vyslovil, že žalobkynino dovolání bylo vyřízeno odmítnutím a že nelze je vyříditi znovu, či, jak uvádí rozhodnutí v odpor vzaté, setrval na zásadách vyslovených v rozhodnutí nejvyššího soudu uveřejněném ve sbírce rozhodnutí pod č. 8028. Zásady ty opírají se jen o jazykové předpisy. Trvá tudíž jazykový spor vyvolaný odmítnutím dovolání stěžovatelčina dále a dlužno jej rozhodnouti podle ustanovení § 7 jaz. zák. V usnesení nejvyššího soudu a v rozhodnutí v odpor vzatém spočívá však také odepření, konati spravedlnost (§ 78, odst. 2., zák. o org. s.). Nemá tudíž v odpor vzaté rozhodnutí přesvědčivých důvodů, opřených o zákon, a bylo je proto změniti, zvláště když bylo platně rozhodnuto po rozumu § 7 jaz. zák. správním dohlédacím úřadem, že podle ustanovení jazykových předpisů nebylo důvodu odmítnouti dovolání a že jest povinen nejvyšší soud je proto přijmouti a vyříditi. V té příčině trvá ministerstvo na svém rozhodnutí a jeho odůvodnění. K vyvrácení důvodů nejvyššího soudu, které lze pokládati za méně vhodnou polemiku s názory, vyslovenými nadřízeným dohlédacím úřadem, lze uvésti, což plyne i z těchto důvodů: Nejvyšší soud neopřel ani své původní usnesení ani usnesení z 14. června 1929 přesvědčivě o nějaký předpis soukromého práva ať hmotného či pouze formálního, nýbrž jedině o předpisy jazykového práva. Zákon z 29. února 1920, čís. 122 Sb. z. a n. vyňal však rozhodováni o jazykových sporech z působnosti soudů a jiných úřadů a přidělil je jedině státním dohlédacím orgánům. Slova »jako věci státní správy odděleně od věci, ve které vzešly« nelze vykládati, jakoby otázka jazyková odloučena byvši od vlastního předmětu právní věci byla výrokem soudu nebo správního úřadu pravoplatně vyřešena v té věci a opačné její rozhodnutí dohlédacím úřadem nepůsobilo již na onen výrok, tedy že by rozhodnutí dohlédacího úřadu mělo míti vždy jen akademickou cenu. Výklad ten vyvracejí jednak motivy k vládní osnově, jednak zpráva ústavního výboru. Ony uvádějí zejména: »Chyba soustavy rakouského práva jazykového spočívala v tom, že dohlédací orgány správy soudní odpíraly v případech, kdy šlo o jazykové spory u soudů, užíti práva dohlédacího, tvrdíce, že jde tu o neodvislé rozhodování soudcovské, ačkoliv slušelo spíše miíti za to, že otázka užívání jazyků pří soudech jest otázkou správy justiční a nikoliv otázkou jurisdikce«. Ze zprávy lze uvésti alespoň toto: »...a jest účelem tohoto článku osnovy, aby na příště a sice nejen ve správě soudní, nýbrž i ve všech jiných oborech správy otázka jazyková oddělena byla od vlastního předmětu soudního nebo administrativního projednávání a vyřízena samostatně instancemi dohlédacími. Bude to zajisté ku prospěchu nejen správy veřejné, nýbrž i obecenstva a zamezí to případy odpírání práva, jež se tak často z nicotných příčin jazykových vyskytovalo«. Nemohlo tedy býti zákonodárcovým úmyslem, vyjmouti výrok nejvyššího soudu v jazykové otázce a přiznati mu konečnou platnost, ani vytvořiti legem imperfectam tím, že by tento tribunál nebyl vázán v jazykových otázkách rozhodnutím příslušného dohlédacího úřadu. Není případné tvrzení o přijetí podání soudem, je-li snad sepsáno nepřípustným jazykem. Jednak nevzniká jazykový spor, nepodá-li nebo nemůže-li strana podati stížnost, jednak čl. 97 jaz. nař. ukládá dohlédacím úřadům, aby i mimo případ stížnosti, shledají-li, že některý orgán jejich dohledu podřízený porušil jazykový zákon anebo nařízení, mu to vytkly a vhodným opatřením zjednaly nápravu. A nesprávno jest směšovati oba případy, kde podání bylo přijato a proto i věcně vyřízeno, a kde bylo odmítnuto pouze z jazykových důvodů a přes to, že byla včas podána stížnost a jí bylo vyhověno, se odpírá straně věcné vyřízení. Jazykový spor vznikne tu již tím, že se odepře straně jazykové právo, jako se děje ve všech usneseních odůvodněných čl. 4, jaz. nař., a tím poruší po případě její subjektivní právo. Hledí-li se k jasnému předpisu § 7 jaz. zák., nemůže usnesení, třebas bylo ve výroku vysloveno jen odmítnutí podání, ale bylo odůvodněno jedině jazykovou závadou, nabýti právní moci, byla-li včas podána proti němu stížnost. Usnesení nejvyššího soudu ze dne 29. prosince 1928, Rv I 810/28-1 bylo však platně podle jazykových předpisů příslušným dohlédacím úřadem zrušeno a nemůže proto obstáti usnesení nové, že »dovolání žalobkynino bylo vyřízeno odmítnutím a že je nelze vyříditi znovu«. Ve věci samé nestalo se žádné rozhodnutí, věc není res judicata, a bylo proto znovu zrušiti toto usnesení a trvati na tom, aby nejvyšší soud přijal dovolání a je vyřídil nehledě k jazykové otázce. Tomu nejsou na překážku slova čl. 96 jaz. nař. »nařídí případně nápravu, která jest podle povahy věci ještě možná«, neboť bylo zde pomýšleno na případy, kde na př. stížnost čelí tomu, že nebylo připuštěno jednání v jazyku strany, ale jednání bylo při roku skončeno a pod., a nelze již jednání opakovati nebo jinak již pravoplatné ukončení věci obnoviti. Zde však věc sporná nebyla vůbec věcně vyřízena a po jazykové stránce bylo uznáno, že byla strana oprávněna opravný prostředek podati. Jde tedy i v tomto případě o »odpírání práva straně«, které chtěla zameziti zpráva ústavního výboru a tím i zákonodárce, přijav navržené ustanovení.
Presidium nejvyššího soudu postoupilo věc nejvyššímu soudu, jenž se usnesl takto: Nejvyšší soud trvá na tom, že podání bylo vyřízeno odmítnutím a že nemůže býti vyřízeno znovu.
Důvody:
Nejvyšší soud vyslovil a odůvodnil ve zrušeném usnesení poukázav k důvodům čís. sb. 8924, že pokládá odmítnutí opravného prostředku za věc soudcovského rozhodování. Není platného předpisu, podle něhož by byl nejvyšší soud vázán opačným názorem soudní správy a není orgánu, který by mohl tento rozpor rozhodnouti způsobem pro nejvyšší soud závazným. Odvolávaje se na předpisy §§ 96 a 98 ústavní listiny, trvá tedy nejvyšší soud na tom, že mu podle zákona není možno, by se znova zabýval věcí již vyřízenou.

Citace:

č. 9498. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 872-874.