NPD documents search: Boh. adm., 1 (1918-19)

Čís. 8731.

Předmětem zadržovacího práva podle § 471 obč. zák. mohou býti i věci nemovité.
Toto zadržovací právo jest vyloučeno i při výprose.
(Rozh. ze dne 21. února 1929, R II 44/29.) Žalobě o vyklizení a odevzdání bytu procesní soud prvé stolice vyhověl. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci, ji znovu projednal a rozhodl. Důvody: Proti žalobě domáhající se vyklizení a odevzdání bytu obývaného žalovanou stranou v domě čís. 445 namítá žalovaná strana, že jde vlastně o žalobu o odevzdání a tedy o vydání celého domu a že žalovaná strana uplatňuje proti této žalobě, že jest oprávněna dále v domě bydleti, jelikož nastěhovala se do domu se souhlasem žalující strany a s jejím souhlasem vynaložila na různé adaptace v domě 2000 Kč, mimo to starala se o výživu manželů B-ových, kteří měli v tomto domě výměnu, a opatřila jim také pohřeb, koupila určitou plochu od obce M., která stala se součástí domku a vysázela v zahradě domku různé ovocné stromy, čímž jí vznikla pohledávka proti žalující straně 5000 Kč. První soudce, jsa právního názoru, že se zadržovací právo podle § 471 obč. zák. na nemovité věci nevztahuje, nejednal o těchto námitkách žalované strany a žalobu zamítl. Odvolací soud však jest názoru, že právo zadržovací týká se nejen věcí movitých, nýbrž i věcí nemovitých, poněvadž v tomto § není rozdílu mezi věcmi movitými a nemovitými a zákonodárce jistě by býval uvedl, že se zadržovací právo vztahuje jen na věci movité, kdyby byl chtěl omezili zadržovací právo jen na věci movité. Jelikož řízení v prvé stolici vzhledem pro mylný názor prvého soudu zůstalo kusým, bylo rozsudek prvého soudu zrušiti a věc vrátiti prvému soudu k novému jednání a rozhodnutí (§ 496 čís. 3 c. ř. s.).
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a vrátil věc odvolacímu soudu k případnému dalšímu jednání а k novému rozhodnutí.
Důvody:
Nutno přiznati, že ani z doslovu § 471 obč. zák. ani z materiálu neplyne, že předmětem práva zadržovacího mohou býti jen věci movité, a nutno zásadně připustiti, že mohou jím býti jakékoliv věci hmotné, movité i nemovité. Avšak odvolací soud přehlédl obmezení zadržovacího práva obsažené v § 1440 obč. zák., jenž výslovně vylučuje zadržovací právo při věcech odňatých svémocně nebo lstivě a při věcech vypůjčených, v uschování nebo v nájem vzatých. Nepřipouští-li zákon zadržovací právo při půjčce, jest vyloučeno i při výprose (prekariu), neboť výprosa není než nezávaznou půjčkou, při níž nebyly smluveny ani doba ani účel užívání. V takovém, uplatnění zadržovacího práva nepřipouštějícím držení domu žalobkyně jsou i žalovaní, ať spočívá na pravdě tvrzení žalobkyně, že se do něho nastěhovali bez jejího vědomí a svolení, nebo tvrzení žalovaných, že tak učinili se svolením žalobkyně proto, že jim slíbila, že jim dům odstoupí. V onom případě užívají domu svémocně, v tomto výprosou, v obou případech jest uplatnění zadržovacího práva nepřípustno. Doplnění řízení, jež odvolací soud prvnímu soudu uložil, vycházeje z mylného názoru, že žalovaní mají právo odepříti odevzdání domu žalobkyni, dokud jim nebude zaplacen náklad na dům, jest proto zbytečné, a nezbylo než zrušiti napadené usnesení a uložiti odvolacímu soudu, by o odvolání rozhodl znova, při čemž musí býti ponecháno jeho vlastnímu uvážení, zda jest třeba nového odvolacího líčení.

Citace:

č. 3741. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 588-588.