NPD documents search: Váž. civ., 11 (1929), sv. 2

Čís. 9175.

Uplatňování práva cesty z důvodu, že byla prohlášena za veřejnou (že byla jako veřejná vydržena) nepatří vůbec na pořad soudní, tedy nejen na pořad sporu, nýbrž ani do mimosporného řízení.
Pozemková reforma.
Soudní uplatňování práv podle § 31 náhr. zák. třetí osobou patří na pořad sporu.
(Rozh. ze dne 14. září 1929, R I 655/29.)
Obec J. uplatňovala k pozemku podle § 31 zák. čís. 220/1922 sb. z. a n. právo jízdy a chůze, ježto po parcele chodili a jezdili občané J-ští od nepaměti při denních pochůzkách k řece Vltavě, do mlýna, a později i na poštu, takže obci přísluší právo služebnosti jízdy a chůze, a mimo to obec usnesením svého zastupitelstva ze dne 23. srpna 1928 prohlásila veřejnost cesty po pozemku. Soud první stolice slyšev zástupce stavebního družstva, kteréž je od 28. března 1929 v poz. knize zapsáno jako vlastník pozemku, zamítl návrh s odůvodněním, že nárok lze uplatňovati jen pořadem práva a nikoliv v cestě nesporné. Rekursní soud potvrdil napadené usnesení s tou změnou, že se žádost odmítá. Důvody: Odůvodnění prvého soudu mohlo by obstáti jen v tom případě, kdyby obec chtěla uplatňovati služebnost jízdy a chůze jako podmět soukromoprávní, což však stěžovatelka nezamýšlí, jak je viděti z toho, že odvolává se na § 31 zákona čís. 220/1922 sb. z. a n. Stěžovatelka domáhá se toho, by její právo jízdy a chůze vzešlé jednak vydržením, jednak prohlášením cesty za veřejnou, bylo podle předpisů náhradového zákona čís. 329/1920 sb. z. a n. v doslovu zákona čís. 220/1922 sb. z. a n. uznáno a do pozemkové knihy zapsáno. Avšak ze znění příslušných ustanovení náhradového zákona (§§ 26/34) jest viděti, že soud není místem, u kterého by se nárok ten měl uplatňovati, nýbrž že může býti činným jen jako soud knihovní, provádějící zápisy a výmazy podle návrhů Státního pozemkového úřadu. Jiná činnost soudům přikázaná tu není, zejména v zákoně není nic řečeno o tom, že by měl býti soud prostředníkem mezi stranou a Státním pozemkovým úřadem, jak má stížnost za to. Soud není tedy povolán, by u něho byla práva podle § 31 náhradového zákona uplatňována, a bylo proto návrh jako na soud nepatřící odmítnouti, nikoliv zamítnouti, ano o návrhu ve věci samé nebylo rozhodováno.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu obce
Důvody:
Pokud jde o důvod, že sporná cesta po parcele čís. 996/15 prohlášena byla za veřejnou, nepatří uplatňování práva cesty vůbec na pořad soudní, tedy nejen ne na pořad rozepře, nýbrž ani na pořad řízení nesporného, — důvody rozhodnutí čís. 7491 sb. n. s., jež navrhovatelka sama cituje, odkazujícího věc na pořad správní (samosprávný) platí stejně i proti soudnímu řízení nespornému — a právem tedy byl její návrh odmítnut. Pokud však jde o důvod vydržení, tu žádost obce neuplatňuje, že obci samé jako soukromoprávnímu podmětu přísluší právo chůze a jízdy jako právo služebnosti k lepšímu obhospodařování nějakého jejího za spornou parcelou ležícího pozemku, nýbrž že občané j-ští při denních pochůzkách a pojížďkách cesty té od nepaměti užívají, a má to býti patrně tedy jen důvodem pro veřejnost cesty a myslí-li se to tak a jde tedy pořád jen o nabytí práva veřejné cesty, platí i zde to, co shora o nepřípustnosti soudního pořadu řečeno. Má-li však tu přes to rozuměno býti nabytí práva chůze a jízdy jakožto služebnosti a tudíž práva soukromého, tedy, ježto jde o půdu zabranou, má tu, jak sama obec uznává, průchod § 31 zák. náhr., podle něhož nutno uplatňovati takové věcné právo v stanovené tam třicetidenní lhůtě, a jest jen otázkou, jak a kde se ho, jak zákon praví »domáhati« jest, an zákon tuto otázku způsobu a místa neřeší. Tu jest jen dvojí možné: buď se myslí, že strana má podati ve lhůtě oznámení Státnímu pozemkovému úřadu, nebo žalobu u soudu. Že stačí žaloba, netřeba pochybovati a tak jest jen záhadou, zda by stačilo i pouhé oznámení Státnímu pozemkovému úřadu, ale záhadu tu netřeba řešiti, ano v souzeném případě nejde ani o to ani o ono, nýbrž obec se domáhá služebnosti u soudu cestou nespornou, což rozhodně není přípustné. Dovolává-li se stížnost rozhodnutí nejvyššího soudu, podle nichž soudní řízení pozemnoreformní odkázáno na řízení nesporné, není v právu, protože rozhodnutí ta mluví jen o poměru Státního pozemkového úřadu k vlastníkům zabraného majetku, pokud se týče k osobám na něm hospodařícím, kdežto zde jde o práva osoby třetí, jíž se zábor netýká a jež práva svá na zabranou nemovitost uplatňuje, a tu naopak nejvyšší soud od prvopočátku stojí na zásadním stanovisku, že soudní uplatňování práv podle § 31 náhr. zák. patří, jak to také strany samy zpravidla praktikují, na pořad žaloby, tedy na pořad sporný, pořad práva, což ovšem nebrání stranám, by věc nevyřídily samy mezi sebou dohodou, smírně, pročež právě to shora poznačeno za problém, zda stačí k zachování lhůty oznámení Státnímu pozemkovému úřadu, protože, uzná-li tento uplatňované právo, žaloba odpadne. Právem tedy i tu byla žádost stěžovatelky, jež má mylně za to, že soud v řízení nesporném působí tu jako zprostředkovatel — na rozdíl od rozhodovatele — pro nepřípustnost žádosti odmítnuta, ačkoli ovšem rekursní soud jest tu potud na omylu, že myslí, že věc před soudy vůbec nepatří, kdežto, jak shora uvedeno, patří sem, avšak jen na pořad sporu, jak správně prvý soudce, ač to neodůvodňuje, rozpoznal.

Citace:

č. 9175. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 237-239.