Č. 3334.

Státní zaměstnanci: I. Z předpisu § 67, odst. 3 služ. pragmatiky úřednické neplyne právo úředníkovo, činiti nastoupení služby v novém působišti, do kterého byl přeložen, závislým na nějakých podmínkách; přání úředníkem v tomto směru přednesená nemají povahu smluvních proposic. — II. Podmínky nároku na diety z důvodu vedení dvojí domácnosti.
(Nález ze dne 7. března 1924 č. 3912.)
Prejudikatura: Boh. 1236 adm.
Věc: Rudolf D. v K. (adv. Dr. Emil Fischer z Kadaně) proti ministerstvu financí stran nároku na diety.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvou.
Důvody: Nař. rozhodnutím min. fin. potvrdilo v pořadí instančním výnos zem. fin. řed. v Praze, jímž bylo st-li uloženo, aby vrátil diety, které mu byly v době od 20. dubna do 30. září 1921 vypláceny z důvodu vedení dvojí domácnosti. Příkaz ten opíral se o výnos min. fin. z 3. února 1921 č. 1060 pres., stanovící, že diety (stravné) přísluší jen oněm zaměstnancům, kteří žijí úpJně odděleně od své rodiny, kterýž předpoklad není splněn, dojíždí-li zaměstnanec do služby z bydliště své rodiny, a byl vydán, když se zjistilo, že st-1 dojíždí každodenně drahou do Ch., kam byl služebně přikázán k okr. fin. ředitelství, z K., kdy bylo jeho dřívější služební místo a kde má rodinný byt.
Stížnost do min. rozhodnutí podaná pokládá rozhodnutí to za nezákonné v dvojím směru, tvrdíc jednak, že nárok st-lův na diety zakládá se na ujednání mezi úřadem (finančním erárem) a st-lem a byl mu tedy neprávem odňat jednostranným aktem úřadu, jednak že diety byly st-li přiznány výnosem zem. fin. ředitelství z 22. února 1921, tedy v době, kdy již byl v platnosti výnos min. fin. z 3. února 1921 a jest prý tedy nezákonné, když se mu později zase odnímají.
Nss nemohl dáti st-li za pravdu ani v tom ani v onom směru.
Není zapotřebí zkoumati, za jakých okolností vůbec by mohl zaměstnanci státnímu vzejíti nárok povahy smluvní na určitá plnění z důvodu jeho poměru služebního. V daném případě po názoru soudu o nějakém smluvním nároku st-lově na diety řeči býti nemůže. Jest pravda, že st-l během jednání, jež s ním bylo vedeno po jeho přeložení z K. do Ch. o nastoupení služby v novém působišti, prohlásil, že jest ochoten službu u okres. fin. řed. v Ch. ihned nastoupiti a současně s tím žádal, aby mu byly přiznány diety podle platných norem na tak dlouho, až byt v Ch. dostane. Bylo by však naprostým zneuznáním povahy služebního poměru úředníků státních, kdyby ono jednání, jež úřad se st-lem vedl o termín jeho nastoupení služby v Ch., bylo posuzováno jako jednání mezi smluvními stranami a požadavky, jež st-l v těchto jednáních vznesl, jako smluvní podmínky.
Podle § 67 služ. pragm. může úředník ve svém služebním odvětví a oboru, kterému náleží, býti přeložen z úřední moci na jiné místo. Třetí odstavec téhož § ustanovuje, že při takovém přeložení má býti poskytnuta přiměřená přesídlovací lhůta, šetříc služebních zájmů a co možná přihlédajíc k osobním poměrům úředníkovým.
Nemůže býti pochyby o tom, že tuto »přesídlovací lhůtu«, t. j. dobu nastoupení služby v novém místě služebním stanoví ve smyslu uvedených předpisů úřad jednostranným aktem, jsa ovšem při tom vázán zřeteli v 3. odst. § 67 vytčenými. Nikterak nelze z oněch ustanovení zákonných vyvozovati právo úředníkovo činiti nastoupení služby v míátě mu nově vykázaném závislým na nějakých podmínkách. Vznese-li úředník, o jehož přeložení jde, požadavky týkající se modalit nastoupení nové služby, jest vyřízení těchto požadavků rozhodnutím příslušného služebního úřadu, nikoli sjednáním nějaké dvoustranné smlouvy. Nemůže tedy ani požadavek st-lem v řízení vznesený, aby mu od nastoupení služby v Ch. byly vypláceny diety, býti posuzován jako smluvní proposice, která by se mohla státi podkladem nějaké ať soukromoprávní ať veřejnoprávní smlouvy. Jsou tedy mylné veškeré vývody stížnosti zakládající se na názoru, že mezi st-lem a úřadem nastal smluvní poměr jednostranným aktem úřadu nezměnitelný.
Zbývá tedy zkoumati, zdali snad nějakým rozhodnutím neb opatřením úřadu právní moci schopným nebyl založen subjektivní nárok st-lův na vyplácení diet po dobu, pokud v Ch. nenalezne vhodného bytu. St-1 dovozuje takový nárok z výnosu zem. fin. řed. z 22. února 1921. Ani po této stránce nemohl nss stížnosti přisvědčiti. Uvedeným výnosem odpovědělo zem. fin. řed. k dotazu berní správy v K., má-li st-l býti ihned služby (v K.) sproštěn, jakmile jiný úředník tam nastoupí. Zem. fin. řed. k otázce této přisvědčilo a dodalo: »Pokud se týče poukázání diet z důvodu vedení dvojí domácnosti, dlužno včas hlasití nastoupení D-ovo v Ch.« Tento dodatek má zcela zřejmě ráz interního příkazu úřadu daného a nemůže býti pokládán ani za »rozhodnutí« o požadavku neb o domnělém nároku st-lovu v řízení vzneseném, ani za nějaký dekret povahy konstitutivní, jímž by st-li individuálně diety jako zvláštní služební požitky byly přiznány. Ale i kdyby v onom výnose byl spatřován formální správní akt o sobě způsobilý založiti subjektivní práva st-lova, nemohl by z něho býti vyvozován nárok toho obsahu, jaký si osobuje st-1. Zem. fin. řed. mluví tam výslovně o poukázání diet »z důvodu vedení dvojí domácnosti, nikoli tedy o poukázání diet nepodmíněném, nýbrž vázaném na skutkový předpoklad vedení dvojí domácnosti. Vedení dvojí domácnosti však ve smyslu výnosů min. fin. z 15. června 1920 č. 5034 a z 3. února 1921 č. 1060 předpokládá, jak již v nál. tohoto soudu Boh. 1236 bylo vyloženo, že úředník je nucen žíti v novém svém působišti odloučeně od své rodiny a vésti domácnost vlastní. Tento předpoklad však u st-le, jenž sdílí s rodinou domácnost v K. a denně do Ch. dojíždí, dán není. Nelze proto shledati rozporu ani s výnosem zem. fin. řed. z 22. února 1921, ani nezákonnost v tom, že st-li bylo uloženo vrácení diet, jež mu byly vyplaceny přes to, že předpoklad vedení dvojí domácnosti u něho dán nebyl, tím méně pak v zastavení dalšího vyplácení jich.
Z uvedených důvodů bylo stížnost zamítnouti jako neodůvodněnou.

Citace:

č. 3334. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 754-756.