NPD documents search: Boh. adm., 3 (1921)

Čís. 6567.

K tomu, by byla společenská firma vedena pod jménem zesnulého veřejného společníka, po němž nebyla pozůstalost pro nedostatek jmění projednána, nestačí svolení pozůstalostního soudu.
(Rozh. ze dne 10. prosince 1926, R 1 983/26.)
Společníky veřejné obchodní společnosti L. a spol. byli Gustav L. a Emanuel F. Po smrti Gustava L-а navrhl Emanuel F., by byla v obchodním rejstříku při firmě L. a spol. zapsána změna v ten rozum, že Emanuel F. povede tuto firmu po úmrtí druhého společníka Gustava L-а dále. Rejstříkový soud návrhu vyhověl, rekursní soud napadené usnesení potvrdil vzhledem k tomu, že pozůstalostní soud nenamítal ničeho proti tomu, by firma byla nadále vedena společníkem Emanuelem F-em.
N e j v y š š í soud návrh Emanuela F-a zamítl.
Důvody: Podle čl. 24 obch. zák. může po vystoupení společníka ze společnosti vésti dosavadní firmu dále zbývající, třebas i jediný společník. Je-li však ve firmě jméno vystoupivšího společníka, může se tak státí jen s jeho svolením. Dle čl. 22 obch. zák. může ten, kdo nabyl závodu smlouvou nebo dědictvím, vésti dosavadní firmu s dodatkem, vyznačujícím nástupnictví nebo bez něho, jestliže dosavadní majitel závodu neb jeho dědicové к tomu výslovně přivolí. Těchto podmínek v tomto případě není. Navrhovatel neprokázal, že Gustav L. před svou smrtí svolil, by navrhovatel firmu obsahující jeho jméno vedl dále (čl. 24 obch. zák.), neprokázal však ani, že nabyl závodu smlouvou nebo dědictvím (čl. 22 obch. zák.), což jest právě předpokladem převoditelnosti firmy (čl. 23 obch. zák.). Ve čl. 22 obch. zák. nemá tudíž návrh vůbec opory. Kdyby se však mělo za to, že svolení, které vyžaduje čl. 24 obch. zák., může býti dle obdoby čl. 22 obch. zák. nahraženo svolením dědiců, nedostává se ani tohoto. Za dědice jest pokládati jen toho, kdo se jako takový přihlásil k pozůstalosti a dědictví přijal, neboť jen on představuje zůstavitele (§ 547 obč. zák.). Mluví-li tedy zákon o dědicích, má na zřeteli dědice skutečné a nikoli snad jen presumptivní. Z potvrzení pozůstalostního soudu ze dne 28. června 1926 vyplývá, že pozůstalost po Gustavu L-ovi nebyla pro nedostatek jmění projednána. Není tu tedy vůbec osob, které by mohly dáti svolení k dalšímu vedení firmy, tudíž ani podmínek čl. 24 obch. zák. Svolení toto nemůže býti nahraženo ani prohlášením pozůstalostního soudu, který není k tomu povolán, by ujednával právní jednání za strany, nýbrž nanejvýše jen, by jejich právní jednání po případě schvaloval. Rozhodnutí nižších soudů jsou ve zřejmém rozporu se zákonem, dovolací rekurs jest v §u 16 cís. pat. ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. z. odůvodněn.

Citace:

č. 6567. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 797-798.