Subjekty mezinárodního práva.

I. Subjektivitou či osobností ve smyslu práva mezinárodního dlužno rozuměti způsobilost býti nositelem mezinárodních práv a závazků. Jsou tedy mezinárodněprávními subjekty ty entity, které dle mezinárodního práva mohou býti oprávněny nebo zavázány.
1. Starší internationalistická doktrína vycházejíc z předpokladu, že mezinárodní právo je právem mezistátním, vysuzovala, že jedině státy jsou a mohou býti bezprostředními destinatáři jeho norem a tudiž jeho jedinými subjekty (na př. Glareis v Institutionen des VR 1888, str. 44, Rivier v Lehrbuch des VR 1889, str. 1, 80; Liszt-Fleischmann VR 12. vyd. 1925, str. 85 a j. v.).
2. Uvedený názor sice odpovídal někdejšímu stavu mezinárodního práva; avšak v moderní době právo to prodělalo hluboké změny tím, že upravuje poměry i jiných entit, nežli jsou státy. Proto moderně orientovaná internationalistika přímo nebo nepřímo opouští názor o výlučné mezinárodní subjektivitě státu a v různém rozsahu a různým způsobem připouští ji též u entit, které povahy státu nemají. Při tom však jeví se tendence považovati stát přece jen za hlavní subjekt na rozdíl od druhých subjektů vedlejších. Tak Oppenheim (Právo mezinárodní § 63) považuje za subjekty mezinárodního práva zásadně jen státy, ale vedle nich přiznává subjektivitu „sui generis“ Společnosti Nár. a zdánlivou subjektivitu Svaté Stolici, uznaným povstalcům a pod. Cavaglieri (Lezioni str. 103) mluví o státech jako subjektech normálních a contr. subjektů výjimečných, jimiž jsou na př. uznaní povstalci, barbarské kmeny, britská dominia. Podobně Makowski (Acad. de droit internát. Recueil des cours, sv. 36, str. 290 násl.) mluví o suverénních státech jakožto o normálních osobách mezinárodního práva, ježto jsou nebo mohou býti destinatáři všech jeho norem, a o osobách „á competence limitée“, které jsou destinatáři jen některých jeho norem. Lawrence (The principles § 34) mluví opět o různých stupních subjektivity mezinárodní. — S podobnými názory jako právě uvedené, lze se v teorii mezinárodního práva setkati častěji.
3. Jiní opět činí rozdíl mezi osobami a subjekty mezinárodního práva (Siotto-Pintor v Acad. de droit internat., Recueil, sv. 41, str. 278 násl.); osoby jsou nejen destinatáři norem mezinárodního práva, ale i jejich tvůrci; prosté subjekty jsou toliko jich destinatáři. Osobnost náleží zásadně jen státům, subjektivita i entitám jiným. Tento názor je v podstatě shodný s názorem Verdrossovým, který rozeznává mezi plnoprávnými členy mezinárodní pospolitosti a prostými subjekty (Acad. de droit internát., Recueil, sv. 30, str. 321, 347).
4. V přímém opaku proti teoriím, které se přímo nebo nepřímo snaží zachovati pro stát primát mezinárodní subjektivity, stojí ona, která mezinárodněprávní osobnost státu přímo popírá. Dle ní považovati stát nebo jinou lidskou pospolitost za osobu ve smyslu práva, je právní metafysika, znetvořující pravý stav věci; neboť realitou jsou jen lidská individua a nic jiného. Dle toho mezinárodní subjektivitu možno přisouditi toliko jednotlivcům, nikoli státům. (O této realistické teorii srov. Acad. de droit internát., Recueil, sv. 35, str. 37 násl., 140. Srov. dále Scelle; Précis str. 42.) Je tedy patrno, že názory na otázku, kterým entitám náleží resp. může náležeti mezinárodní subjektivita se velmi značně rozcházejí a to i v bodě, který se na první pohled nezdá vzbuzovati pochyby, totiž pokud jde o mezinárodní subjektivitu státu.
II. Položme především otázku, které entity mohou býti subjekty mezinárodního práva?
Právo mezinárodní, ani obyčejové ani smluvní této otázky neřeší. Obsahuje však normy, z nichž plyne, že mezinárodní subjektivita zakládá se zvláštním aktem, kterým se působnost a účinky mezinárodního práva připínají na konkrétní entitu. Je to akt individuelního přiznání subjektivity označovaný slovem uznání — scil. za subjekt mezinárodního práva. Uznání může býti uděleno přímo (ve formě noty nebo smlouvy) nebo nepřímo činy konkludentními. Jeho účinnost záleží v tom, že entita, která dosud stála stranou styku upraveného právem mezinárodním, stává se ho napříště účastnou a tím se včleňuje v společenství druhých mezinárodních subjektů nazvané „mezinárodní pospolitostí“ (v nej širším slova smyslu).
Právo vytvářeti uznávacím aktem nové mezinárodní subjekty náleží zásadně (ne však výlučně) již mezinárodně uznaným státům. Při tom však mezinárodní právo neobsahuje normy, která by je omezovala toliko na uznání entit určitého druhu, zejména pospolitostí, které mají povahu státu. Ježto tedy v tomto směru vůle států není omezena, může stát přiznati subjektivitu i entitám jiným. Z této úvahy plyne jednak nesprávnost názoru, že subjekty mezinárodního práva mohou býti výlučně státy, jednak skutečnost, že možnost rozšiřovati mezinárodní subjektivitu na nové a nové entity není žádnou normou omezena. Tomuto závěru odpovídá ostatně i vývoj moderního mezinárodního práva, které tuto rozšiřovací tendenci nepopiratelně projevuje, takže přestává dnes již býti výlučně právem mezistátním.
Přiznání subjektivity má ten praktický účinek, že vztahy a styky mezi státem uznávajícím a uznaným subjektem budou se napříště říditi mezinárodním právem. Třetím státům z uznávacího aktu nevzcházejí však žádné povinnosti, zejména ne povinnost dotyčné entitě rovněž přiznati subjektivitu, resp. udržovati s ní mezinárodněprávní styk. Je tudíž mezinárodní subjektivita kategorií relativní t. j. mezinárodní subjekt je subjektem jen vůči těm státům, které ho za takový uznaly, vůči druhým však nikoliv. Relativnost mezinárodní subjektivity týká se však i jejího rozsahu; neboť uznanému subjektu patří subjektivita jen v tom rozsahu, v jakém mu byla přiznána. A vůbec normy, které platí pro různé mezinárodní subjekty mohou býti co do rozsahu i obsahu velmi různé. Z toho je patrno, že nelze mluviti o jediném mezinárodněprávním řádu, platném pro mezinárodní subjekty veškeré, jako je tomu na př. dle práva státního, které představuje jednotný soubor norem daný zásadně pro veškeré občany resp. obyvatele státu.
Osobnost dle mezinárodního práva přirozeně nevylučuje, aby entita, které náleží, neměla současně povahu subjektu též ve smyslu jiného právního řádu. Tak na př. státu vedle osobnosti mezinárodní náleží i osobnost dle státního práva soukromého a veřejného; rovněž některým mezinárodním organisacím byla státním právem propůjčena subjektivita. III. 1. Předchozí úvaha zabývala se otázkou, které bytosti mohou býti subjekty mezinárodního práva; odpověď byla, že tu právo mezinárodní žádných hranic neukládá. Nelze však popříti, že největší část jeho norem adresována je státům, a že tedy hlavními jeho subjekty jsou státy a to nejen plně suverénní, ale i se zmenšenou suverenitou, tedy zejména ty, které stojí pod protektorátem nebo mezinárodním poručenstvím. Jejich povahou však jest dáno, že zpravidla nejsou účastni všech těch práv a závazků, kterých normálně jsou účastny státy plně suverénní. — Členské státy v státě spolkovém postrádají mezinárodní subjektivity tehdy, jestli spolková ústava zahraniční záležitosti vyhražuje výlučně státu ústřednímu, jako je tomu na př. v Rakousku. a Spojených Státech S. A. V opačném případě je členským státům dána možnost sůčastniti se mezinárodněprávních styků v hranicích připuštěných ústavou. Tak na př. dle čl. 78, IV. říšskoněmecké ústavy z r. 1919 mohly členské státy uzavírati se státy cizími smlouvy v záležitostech vyhrazených zemskému zákonodárství; ale tyto smlouvy potřebují schválení říše. Podobně dle čl. 9 švýc. ústavy z r. 1874 mohou kantony uzavírati smlouvy v oboru státního hospodářství, sousedského styku a policie.
2. Leč státy nejsou jediné pospolitosti hrající roli v mezinárodním styku; i jiné společenské útvary státům více méně podobné mohou nabýti takové váhy a významu, že se cítí potřeba přiznati jim místo v mezinárodněprávním životě a stýkati se s nimi dle norem mezinárodního práva. Jde tu někdy o útvary, které mají tendenci v budoucnosti se v státy vyvinouti. Sem náleží zejména:
a) Části státního území, které sice nemají povahy státu, ale jimž státní ústava poskytuje možnost vstupovati v mezinárodněprávní vztahy k státům třetím. Z toho důvodu dlužno mezinárodní subjektivitu přiznati britským dominiím a Indii. Dle dnešního stavu dominia mohou samostatně uzavírati mezinárodní smlouvy a mají právo na konsulární po případě též diplomatické zastoupení. Z uvedeného hlediska vychází čl. 1, odst. 2, Paktu Spol. Nár., dle něhož členy Společnosti mohou se státi vedle států též svobodně si vládnoucí dominia a kolonie. — Naproti tomu součástem státu, které dle příslušného státního práva tvoří pouhé správní celky (země, provincie, okresy a pod.) bez možnosti zasahovati do mezinárodního života, mezinárodní subjektivita nikdy nenáleží.
b) Povstalci uznaní za válečnou stranu vlastním státem, proti němuž vedou odboj, nebo státem třetím. Účinek tohoto uznání je hlavně ten, že poměry mezi uznávajícím státem a uznanými povstalci budou se říditi dle zásad obyčejového práva válečného. (Vedle uznáni za válečnou stranu vytváří moderní prakse ještě další institut „uznání za povstalce” — reconnaissance comme insurgés, recognition of insurgency — s účinky omezenějšími. O tom blíže Kunz v Anerkennung der Staaten im VR 1928, str. 211 násl.) Byla-li moc povstalců upevněna tou měrou, že fakticky vznikl nový stát, může se mu jakožto takovému dostati mezinárodního uznání.
c) Za mezinárodní subjekty dlužno považovati též barbarské a polobarbarské, usazené nebo kočující kmeny, s nimiž kulturní státy udržují styky dle práva mezinárodního, dávajíce tak na jevo, že jim přiznávají mezinárodněprávní osobnost.
d) Národy. Ačkoliv národnostní princip stal se důležitým činitelem v mezinárodní politice XIX. stol., přece nepůsobil do té míry na právo mezinárodní, aby národy uznalo za nositele práv a závazků, jak to žádala nationalistická škola mezinárodního práva. Avšak za světové války národnostní princip zesílil v princip sebeurčovací, v jehož jméně některé národy uplatňovaly nárok na zřízení resp. obnovu vlastního státu, organisujíce se a vedouce odboj proti svým dosavadním vládám. Tím získaly si v mezinárodní politice místo, které nemohlo býti přehlíženo, což vedlo k tomu, že se některé státy rozhodly navázati s nimi styky dle práva mezinárodního, jinými slovy přiznati jim mezinárodněprávní subjektivitu. Takového uznání dostalo se řadou aktů čelných mocností spojených a sdružených též národu československému representovanému Národní radou se sídlem v Paříži, čímž nabyla povahy orgánu zastupujícího svrchovanost čsl. národa, s právem spravovati veškeré jeho zájmy, udržovati oficielní (diplomatické) styky s vládami druhými, zastupovati národ na mezispojeneckých konferencích, vydávati zákony, organisovati soudy, vésti kontrolu nad čsl. armádou, vystavovati pasy a pod. Srov. zejména franc. deklaraci z 29. VI. 1918, smlouvu mezi Nár. radou čsl. a Francií z 28. IX. 1918; deklaraci britské vlády z 9. VIII. 1918 a smlouvu s Velkou Britanií z 3. IX. 1918. Nesprávný je názor, který těmto a podobným aktům přisuzuje toliko povahu aktů vnitrostátních (na př. Anzilotti, Cavaglieri) nebo aktů politických bez právního významu (Rašín, Vznik a uznání čsl. státu).
3. Katolická církev je subjektem mezinárodního práva ovšem jen vůči těm státům, které ji subjektivitu přiznaly a dle práva mezinárodního s ní zacházejí, udržujíce s ní mezinárodní styky, vysílajíce k ní své vyslance a přijímajíce její, uzavírajíce s ní konkordáty a pod. Není však správné mluviti o mezinárodní subjektivitě papeže resp. papežské stolice, ježto tu jde toliko o orgány církve, jimž — stejně jako orgánům státním — subjektivita náležeti nemůže. Od subjektivity katolické církve dlužno lišiti subjektivitu dnešního papežského státu Vatikánského města, neboť tu jde o dva zcela různé subjekty.
4. Mezinárodní organisace s charakterem korporačním. Mezinárodní organisace v právnickém slova smyslu jsou mezinárodním aktem, zejména smlouvou, zřízená sdružení mezinárodněprávních subjektů, která sledují jisté, členům organisace společné účely a jichž poměry řídí se právem mezinárodním. Jedny z těchto organisací nevytvářejí nové od členů odlišné právní jednotky, zatím co druhé representují svébytnou, na jednotlivých členech nezávislou právní jednotu. Jedině těmto poslednějším náleží subjektivita ve smyslu mezinárodního práva. Sem patří na př. Společnost Národů a některé t. z v. správní unie. Otázku, jde-li v konkrétním případě o organisaci s povahou korporace či nikoliv, dlužno rozhodnouti vždy na základě analýsy organisační smlouvy, jíž dotyčná organisace byla zřízena. Do právního života zasahují mezinárodní organisace s povahou korporace svými orgány, které — na rozdíl od jiných orgánů pro mezinárodní styk (individuelních a společných) — možno nazvati orgány kolektivními, ježto patří organisaci jakožto právně svébytné kolektivitě.
5. Mezinárodní fondy, jimž byla přiznána samostatná právnická osobnost právem mezinárodním. Tuto povahu mají t. zv. fond A a fond B zřízené pařížskými dohodami z 28. IV. 1930 o závazcích vyplývajících z mír. smlouvy trianonské.
6. Stanovisko, zastávané již výše zmíněnou realistickou školou, že totiž hlavními subjekty mezinárodního práva nejsou státy, ale jednotlivci, dlužno odmítnouti jako odporující platnému právu mezinárodnímu. Fysická osoba je zásadně podrobena právu státnímu a pravomoci státních orgánů, a jejich působnosti proti vůli státu nemůže býti odňata. Jsou však případy, že se stát vzdá práva upravovati postavení jednotlivce vlastním právem a přenechá právnímu řádu mezinárodnímu moc přímo determinovati právní postavení jednotlivce, čímž se tento stane přímým adresátem práva mezinárodního, tudíž jeho poddaným, subjektem. Tak právem mezinárodním jsou upravena práva a povinnosti členů a úředníků různých mezinárodních orgánů. Statutem z r. 1920 byly upraveny právní poměry personálu tajemnického úřadu Společnosti Národů; v čl. 1. se praví, že tito funkcionáři jsou výlučně funkcionáři s pravomocí nikoliv dle práva státního, ale mezinárodního: jejich práva a povinnosti jsou v statutu přesně vyznačeny. K rozhodování o určitých nárocích vyplývajících z jejich služebního poměru vůči Společnosti Národů povolán je zvláštní Správní soud Společnosti Národů. Pro mezinárodní subjektivitu fysických osob bývá též uváděna ta skutečnost (srov. Strupp, Eléments str. 39, poznámka 4.), že v určitých případech mohou vystupovati jako strany před mezinárodními soudy a komisemi, na př. před smíšenými soudy rozhodčími zřízenými poválečnými smlouvami, před Mezinárodní labskou komisí, jakožto odvolací instancí od státních plavebních soudů (srov. čl. 46 Labské plavební akty z 22. II. 1922, č. 222/1923 Sb. a čl. 4. dodatkové smlouvy k ní z 27. I. 1923, č. 37/1924 Sb.). Příslušníkům menšin poskytuje mezinárodní právo bezprostřední právo petiční, opravňující je podávati přímo, bez prostřednictví jejich státu Společnosti Národů petice za účelem ochrany zaručeného jim menšinového práva.
Mezinárodní subjektivita však nenáleží
1. orgánům pro mezinárodní styk, ať jsou to orgány individuální (hlava státu, vyslanec) nebo společné (společný velitel brané moci) nebo kolektivní (na př. Shromáždění, Rada nebo tajemnický úřad Společnosti Národů), ježto právní existence orgánů nikdy není samostatná, nýbrž závislá na právnické osobě, které náleží. Není však vyloučeno, aby mezinárodnímu orgánu příslušela právnická osobnost ve smyslu práva státního (srov. na př. čl. 3 Stanov mezinár. úřadu pro veř. zdravotnictví č. 131/1923 Sb.).
2. Tak zv. mezinárodním ústavům. Právo mezinárodní dosud nevytvořilo samostatných ústavů v pravém slova smyslu. Instituce, jež se jménem mezinárodní ústavy označují, jsou buď jen orgánem příslušejícím mezinárodní organisaci (na př. Mezinárodní zimný ústav zřízený smlouvou z 21. VI. 1920, č. 2/1923 Sb.) nebo právnickou osobou zřízenou dle práva státního. (Na př. Mezinár. ústav pro věd. organisaci práce, Mezinár. ústav pro duš. spolupráci. Banka pro vyrovnávání mezinárodních platů v Basileji, zřízená na základě Haagských dohod z 20. I. 1930 a dohod pařížských z 28. IV. 1930, jimiž byla nově upravena otázka reparační, je soukromá společnost akciová.)
IV. Od mezinárodněprávní subjektivity, t. j. způsobilosti k mezinárodním právům a závazkům dlužno lišiti způsobilost k právním činům ve smyslu mezinárodního práva, t. j. způsobilost mezinárodního subjektu předsebírati vlastními orgány akty s účinky mezinárodněprávními, tedy zejména uzavírati právní jednání ve smyslu práva mezinárodního. Stejně jako v právu soukromém, tak ani v mezinárodním způsobilost k právům a k právním činům nejdou ruku v ruce. Zejména státy se zmenšenou suverenitou (na př. pod protektorátem) jsou způsobilé k určitým právům, ale nejsou schopny těchto práv akty vlastních orgánů zakládati, rušiti nebo měniti. Tu pak stát způsobilosti k činům postrádající musí býti při právním jednání zastoupen státem druhým (na př. protektorským). Jindy neúplná způsobilost k právním činům musí býti doplňována součinností státu druhého, na př. ve formě dodatečného schválení právního jednání. Tak smlouvy, které uzavíraly jednotlivé země říše německé, potřebovaly schválení Říše.
Způsobilost býti stranou v mezinárodním sporu náleží toliko mezinárodněprávním subjektům, a sice jen v tom rozsahu, v jakém jsou účastny mezinárodních práv a závazků. Jde-li tedy ve sporu o právo, jehož se stát pod protektorátem vzdal ve prospěch protektora, není spornou stranou on, ale protektor. Se způsobilostí býti stranou nekryje se způsobilost platně vystupovati a jednati před mezinárodními jurisdikčními orgány; tak v případě sporu, v němž se jedná o právo státu podřízeného, bude zpravidla v řízení před jurisdikčními orgány tento stát zastupován státem nadřízeným.
Jiným případem způsobilosti k činům je způsobilost k t. zv. mezinárodním deliktům záležejícím v porušení mezinárodněprávních závazků.
Literatura.
I. Systémy. Anzilotti: „Corso di dir. internaz.“, I, 3. vyd., str. 111; Cavaglieri: „Lezioni di dir. internaz.“, I, 103; Ehrlich: „Prawo narodów“, II. vyd., str. 99; Fauchille: „Traité“, I, 1, 8. vyd., str. 207; Hobza: „Úvod do mezinár. práva mír.“, I, str. 160; Lawrence: „Principles of internat. Law.“, 5. vyd., § 34; Oppenheim: „Internat. Law“, I, § 63 (též český překlad); Romano: „Corso di dir. internaz.“, 2. vyd., str. 55; Strupp: „Eléments du droit internat. publ.“, 2. vyd., str. 37; Scelle: „Précis de droit des gens“, I, str. 42; Tomsa: „Právo mezinár.“, str. 69.
II. Monografie, články atd. Buonvino: „Diritto e personalità giurid. internaz.“, 1910; Cavaglieri: „I soggetti del dir. internaz.“ (Riv. di dir. internaz., 1925); Hamburger: „Die Theorie von den Subjekten und Mitgliedern der Völkerrechtsordnung“ usw. (Niemeyers Zeitschr. 36); Heilborn: „Subjekte des Völkerrechts“ v Struppově „Wörterbuch des Völkerrechts“, II; Knubben: „Die Subjekte des Völkerrechts“, 1928; Kunz; „Handlungsfähigkeit völkerrechtl.“ v Struppově „Wörterbuch des Völkerr.“, I; Politis: „Les nouvelles tendances du droit internát.“, 1927, str. 55 násl.; Spiropoulos: „L'individu en droit internat.“, 1928.
Bohuš Tomsa.

Citace:

Soudce: "Vdaná? Po druhé?". Soudní síň. Illustrovaný týdenní zpravodaj vážných i veselých soudních případů. Praha: Vydavatel Ing. Josef Buchar, 1926, svazek/ročník 3, číslo/sešit 6, s. 76-76.