Čís. 8702.

Je-li sporným, zda jde o pozemky svěřenské či zpupné, jest o této otázce předem právoplatně rozhodnouti, než může býti zahájeno řízení podle zákona ze dne 3. července 1924, čís. 179 sb. z. a n. o zrušení svěřenství. Zájem na tom, by pozemky byly uznány za zpupné, má dočasný vlastník, po jeho smrti osoby povolané v dědický nástup po něm. K návrhu, by právní povaha pozemků byla vyšetřena a o ní rozhodnuto a by podle toho, jak rozhodnutí vypadne, byly projednány jako majetek svěřenský nebo zpupný, jest oprávněn i fideikomisární vlastník a opatrovník svěřenství. S hlediska pozemkové reformy má zájem na tomto zjištění i Státní pozemkový úřad.
V řízení nesporném lze řešiti předběžnou otázku, i kdyby jinak patřila na pořad práva.
V řízení o rozvrhu přejímací ceny za zabraný majetek lze rozhodnouti o předběžné otázce, zda jde o majetek svěřenský či zpupný.
(Rozh. ze dne 8. února 1929, R II 7/29.)
Soud prvé stolice vydal toto usnesení: Podle úředního stvrzení zemského soudu pro věci občanské ve Vídni ze dne 10. listopadu 1925 patří pozemky čís. kat. 630, 631, 632 a 634 ve vl. čís. 76 pozemkové knihy kat. obce S. okres Třeboň k rodinnému svěřenství Jana Bedřicha (hraběte) ze S., pro kteréžto svěřenství obstarával svěřenské věci zemský soud ve Vídni. Ježto jde o část rodinného svěřenství na území Československé republiky vztahuje se zákon o zrušení svěřenství ze dne 3. července 1924, čís. 179 sb. z. a n. i na tyto shora uvedené nemovitosti. Usnesením Nejvyššího soudu v Brně ze dne 8. července 1926 Nd I 231/26-2 byla k návrhu Státního pozemkového úřadu v Praze ze dne 8. června 1926 určena příslušnost zemského civilního soudu v Brně pro věci přikázané v zákoně ze dne 3. července 1924, čís. 179 sb. z. a n. svěřenským soudům. Proto že v této věci Dolno-Rakouského svěřenství Jana Bedřicha hraběte ze S. nebyla dosud ve smyslu § 2 (4) cit. zákona o zrušení svěřenství předložena dohoda, vyzývá se držitel svěřenství, by do tří neděl adresy nejbližších tří čekatelů, jakož i seznam všech známých čekatelů sem udal, by soud ve smyslu § 7 cit. zákona mohl učiniti další opatření. Zároveň se ve smyslu § 6 cit. zákona vyzývají osoby, které ze zřizovací listiny nabyly nároků na plnění a na jich zajištění proti držiteli svěřenství, nebo proti svěřenskému nástupci, by je do 15. prosince 1928 přihlásily u podepsaného soudu. Rekursní soud toto usnesení potvrdil. Důvody: Stěžovatelé v podstatě vytýkají, že napadené usnesení bylo vydáno, ačkoliv prý nebylo přesně zjištěno, tvoří-li S-ské rybníky vůbec svěřenství ve smyslu zákona čís. 179/24 sb. z. a n., a navrhují, by usnesení bylo změněno, po případě zrušeno a soudu prvé stolice by bylo nařízeno provésti ještě šetření, jež stěžovatelé považují za potřebná. — Čís. 8702 —
197
Stížnost nelze však uznati za opodstatněnou. Napadeným usnesením nebylo ještě rozhodnuto o právní povaze rybníků a o případném omezení neb o volnosti vlastnictví posledního držitele, nýbrž bylo jenom zavedeno formální řízení, jak je upraveno v citovaném již zákoně. Stěžovatelům se nebrání v tom, by v tomto řízení neuplatnili své právní názory a z nich dovozované nároky a není jim v tom překážkou jmenovitě ani napadené usnesení, které ostatně, pokud se týká vydání ediktu, bylo již provedeno. Usnesení toto nebylo vydáno bez dostatečného podkladu, ano tu úřední vysvědčení zemského soudu ve Vídni o tom, že rybníky skutečně byly součástí tamního svěřenství a ano bylo při vkladu vlastnictví pro posledního držitele skutečně jisté omezení na svěřenský poměr poukazující knihovně vyznačeno. Zahájené nesporné řízení ve smyslu zák. čís. 179/1924 sb. umožní právě také v zájmu stěžovatelů, by všecky pochybnosti o volnosti vlastnictví k S-ským rybníkům, které tu po ztrátě písemných dokladů zůstávají, byly vyřešeny a odstraněny.
Nejvyšší soud zrušil usnesení obou nižších soudů a uložil soudu prvé stolice, by, doplně řízení, znovu rozhodl.
Důvody:
Ana jest povaha sporných pozemků jako součástky svěřenství sporná, musí o této právní otázce býti napřed právoplatně rozhodnuto, než může býti zahájeno řízení podle zákona o zrušení svěřenství ze dne 3. července 1924, čís. 179 sb. z. a n., neboť zákon ten předpokládá výslovně a nutně svěřenství, takže o majetku nesvěřenském řízení to zahájeno býti nemůže. Musí tedy svěřenská povaha majetku býti buď vůbec bezespornou nebo, je-li spornou, býti právoplatně rozhodnuta. S názorem rekursního soudu, že přesného zjištění svěřenské nebo nesvěřenské povahy sporných pozemků třeba není, že se zahajuje jen formální řízení v citovaném zákoně upravené, že se stěžovatelům nebrání, by nesvěřenskou povahu sporných pozemků v řízení tom neuplatnili, že stačí, že usnesení prvého soudce zahajující řízení podle citovaného zákona nebylo vydáno bez dostatečného podkladu a že teprve řízení to umožní, by pochybnosti o svěřenské právní povaze sporných pozemků byly vyjasněny a vyřčeny — nelze souhlasiti, neboť takový postup by do řízení vnesl úplný zmatek, kdyby právě bylo možno, jako že není, teprv v něm svěřenskou povahu sporného majetku zjišťovati, k čemuž neskýtá obsah zákona a řízení podle něho opory. Prvý soudce ve svém usnesení nepraví, že něco takového činiti bude, nýbrž vyslovuje přesně a určitě, že sporné pozemky patří ke svěřenství, a zařizuje, pokud se týče nařizuje úkony podle zákona k úpravě poměru zrušeného svěřenství potřebné, takže, kdyby byli stěžovatelé stížnost nepodali, byla by se jim proti pozdějšímu odporu mohla namítati právoplatnost usnesení prvého soudce, jímž sporné pozemky za svěřenské prohlášeny a řízení podle citovaného zákona proto zahájeno. Že však otázka svěřenské povahy sporného majetku jest pochybnou a nebyla vyřešena, rekursní soud sám — Čís. 8702 —
198
uznává. Prvý soudce sice zaujal určité stanovisko, že o svěřenský majetek jde, o majetek t. zv. dolnorakouského svěřenství S-ského, avšak nejen, že nepodal pro to až na stvrzení zemského soudu ve Vídni, jehož neprůvodnost níže bude dolíčena, důvodů, takže jeho usnesení není vůbec rozhodnutím o otázce, ale neprovedl ani řádné a vyčerpávající šetření o ní, takže věc není ještě zralá k rozhodnutí. Pravda sice, že podle dopisu zemského soudu ve Vídni ze dne 11. září 1927 celý svěřenský spis se všemi listinami a pomůckami při požáru justičního paláce, dne 15. července 1927, shořel a nemůže tedy opis zřizovací listiny ze dne 20. srpna 1778 býti opatřen, a že také všecko dosavadní jinaké šetření po zřizovací listině zůstalo bezvýsledné,. Avšak jest tu celá řada jiných možností, jež zůstaly nevyšetřeny. Jak již ve zdejším rozhodnutí ze dne 8. června 1927, R I 375/27 čís. sb. 7126 podrobně vytknuto, měly býti opatřeny v ověřeném opisu všecky doklady, na jichž základě ve vložce čís. 76 obce S. na sporné pozemky vloženo na listu В pod pol. 1 dnem 21. září 1876 čís. 6078 civ. právo vlastnické pro Františka hraběte S-a, tedy právo vlastnické allodní, a pod pol. 3 dnem 30. prosince 1924 čís. 989 fideikomisní právo vlastnické pro Josefa S-a, a po případě, ani stěžovatelé tvrdí, že vklad tohoto fideikomisního práva spočívá na omylu, který se i v dopisu zemského soudu Státnímu pozemkovému úřadu ze dne 9. dubna 1927 pokládá za pravděpodobný a jenž se prý sběhl tak, že sporné pozemky byly omylem pojaty do inventury a separace moravského svěřenství S-ova a následkem toho pak i do odevzdací listiny zemského soudu v Brně ze dne 6. listopadu 1923, na jejímž základě se pak vklad fideikomisního vlastnictví stal — také příslušný pozůstalostní spis, v němž inventura ta sepsána a odevzdací listina vydána. Dále je předloženo »Rapulare« k fideikomisu dolnorakouskému, kde se pod II Fidei-komisscorpora »I. Realitäten« praví, že záleží v panství L-ském vl. čís. 319 zemských desk (roz. dolnorak.), a uvádí se dále, že »ke statku L. náleží dále parcely No. 630, 631, 632 a 634 obce S. zapsané v pozemkové knize okresního soudu T. v Čechách a jest v dotyčné knihovní vložce výslovně poznamenáno, že tyto parcely tvoří součástku panství L. patřícího k fideikomisu Christiana Augusta hraběte S. v dolnorak. zemských deskách ležícího«. Bylo by tedy zjistiti jak se to má s tímto tvrzeným poznamenáním ve vl. čís. 76 obce S., na základě čeho a kdy bylo učiněno a zda a kdy snad vymazáno a nachází-li se co o tom také v dolnorak. zemských deskách, při čemž připomenouti dlužno t. zv. přespolní pozemky (Ueberlandgründe). Vůbec třeba opatřiti v ověřeném opisu všecky doklady z dolnorakouských zemských desk, které mají vztah na zřízení svěřenství (snad mezi nimi bude právě i zřizovací listina, neboť řečená zpráva zemského soudu ve Vídni praví, že shořel fideikomisní spis, což se tedy netýče listin v zemských deskách) a jeho nemovitostní obsah. Praví-li prvý soud ve svém usnesení, že sporné pozemky náleží k jmenovanému dolnorak. svěřenství podle úředního stvrzení zemského soudu ve Vídni ze dne 10. listopadu 1925, nejen že nelze v předložených spisech (F 2/27) stvrzení to nalézti (věta o tom tvrzení převzata z rozhodnutí nejvyššího soudu o příslušnosti ze dne 8. — Čís. 8702 —
199
července 1926 Nd I 231/26, jež tvoří prvý list spisů F 2/27), avšak by ani nestačilo, nýbrž musí vyžádáno býti udání, na základě čeho (jakých dokladů) se to stvrzuje a co doklady ty osvědčují, ověřený opis těchto dokladů nebo příslušné spisy v prvopise, neboť předložené stvrzení jevilo by se pouhým úsudkem, jenž nejen, že může býti mylným, nýbrž nenáleží vůbec stvrzujícímu soudu, nýbrž zemskému soudu v Brně v pořadu stolic. Zmíniti se jest o tom, že stěžovatelé hájili ve spisech, najmě již ve svém návrhu de pr. 3. února 1927 F 2/27-6 na zrušení usnesení zemského soudu v Brně ze dne 12. listopadu 1926 F 15/98-628, jakož i v rozkladu podaném dne 10. března 1927 F 2/27-8 stanovisko, že sporné pozemky jsou součástí dolnorak. svěřenství a že nikdy nepřináležely ke svěřenství moravskému, jakož i že i nadále podléhají svěrenskému svazku, že totiž zákon o zrušení svěřenství ze dne 3. července 1924, čís. 179 sb. z. a n. se na ně nevztahuje. Bylo by tedy otázkou, zda stěžovatelé přináležitost sporných pozemků k svěřenství dolnorakouskému a tudíž svěřenskou povahu jejich sami už platně neuznali a mohou-li ji nyní ještě popírati. Postup strany vždy musí býti pojímán a vykládán loyálně a jest tudíž především hleděti k jejímu úmyslu: úmysl stěžovatelů při hájení uvedeného jejich stanoviska byl, jak motivace jeho dokazuje, zcela zřejmě ten, by sporné pozemky uznáním, že jsou součástí svěřenství dolnorakouského (a ne moravského) a že jsou posud v tom svazku, vyňaty byly vůbec z působnosti čsl. zákona o zrušení svěřenství, jakož i čsl. zákonů o pozemkové reformě a tím z disposice čsl. úřadů, jak soudů tak Státního pozemkového úřadu, nikterak však nešlo ještě vůbec o otázku, zda jsou vůbec majetkem svěřenským či allodním. Nelze tedy říci, že stěžovatelé svěřenskou povahu sporných pozemků doznali neb uznali u vědomí dosahu této otázky, to tím méně, když, jak už ve stížnosti se hájili, teprv Státní pozemkový úřad svým podáním došlým dne 31. března 1927, č. j. F 2/27-91, jež je pozdější než obě jejich podání shora citovaná, uvedl na přetřes otázku allodnosti sporných pozemků a tím je na tuto myšlenku přivedl. Nelze tedy účastníkům, kteří na allodnosti sporného majetku mají zájem, brániti, by ji neuplatňovali. Ale ovšem nastává otázka, kteří účastníci právě tento zájem mají, otázka oprávnění. A tu sluší říci, že zájem na uznání sporných pozemků za allodní mají osoby, jimž allodní majetek S-ský a specielně právě tento, pakli allodním jest, vlastnicky náleží, tedy nynější dočasný allodní vlastník, a, pakli zemřel, osoby povolané v dědický nástup po něm a tyto případné predententy bylo by tedy vyšetřiti, aby práva svá v řízení mohli hájiti. Co se týče stěžovatelů, bylo by to otázkou ohledně Josefa S-a, jenž, jak dolíčeno ve zdejším rozhodnutí ze dne 8. června 1927, č. j. R I 375/27 (čís, 7126 sb. n. s.) o výpovědi Státního pozemkového úřadu z hospodaření, sám tvrdil, že, je-li to allod, nepatří jemu a ohledně opatrovníka dolnorakouského svěřenství Dr. K-a bylo by jasno; že je sice oprávněn uplatňovati svěřenskou povahu sporných pozemků, že však na uplatnění allodní jich povahy nemá zájmu. Nicméně k této dovolací stížnosti sluší oba míti za oprávněné, protože se ve stížnosti nedomáhají přímo uznání sporných pozemků za allodní, nýbrž toho, by právní povaha )
— Čís. 8702 —
jich byla vyšetřena a rozhodnuta a by podle toho, jak rozhodnutí vypadne, projednány byly jako majetek svěřenský neb allodní, k čemuž jsou oprávněni, an Josef S. jest ve vložce čís. 76 obce S. zapsán jako fideikomisární vlastník sporných pozemků a Dr. K. je opatrovníkem dolnorakouského svěřenství' a potomstva k němu zřizovací listinou povolaného. Že však Státní pozemkový úřad má zájem na otázce, zda jsou sporné pozemky majetkem svěřenským či zpupným, jest jasno, ježto, jak dolíčeno ve shora citovaném rozhodnutí čís. 7126 sb. n, s., majetek svěřenský a zpupný podle § 2 zák. záb. dohromady sčítati nelze a tak sporné pozemky měřící jen něco přes 80 ha budou záboru podléhati nebo nepodléhati podle toho, zda, budou-li majetkem svěřenským, budou s ostatním majetkem svěřenským připadajícím témuž fideikomisárnímu substitutu (§ 3 zák. o zruš. svěř. a cit. rozh. 7126), a budou-li majetkem zpupným, budou s ostatním zpupným majetkem téhož vlastníka představovati výměru v § 2 záb. zák. k zabranosti vyžadovanou. Sluší doložiti, že v tomto řízení směřujícím k rozhodnutí právní povahy sporných pozemků a tím otázky, zda má býti zahájeno řízení podle zákona o zrušení svěřenství, není místa k rozhodování otázek, o nichž jest rozhodnouti v řízení pozůstalostním, zejména tedy k opravě odevzdací listiny po Františku S-ovi, jak to stěžovatelé v návrzích stížnosti žádají, a že stížností touto nemohou se stěžovatelé domáhati poukazů pro projednání pozůstalosti ohledně sporných pozemků, ať už by byly svěřenskými nebo allodními, nýbrž se všemi takovými návrhy musí se stěžovatelé obrátiti na příslušný pozůstalostní soud a bude jen věcí soudu jednajícího o této věci, by vyčkal pravoplatného rozhodnutí pozůstalostního soudu, bude-li se proň jeviti prejudicielním. Otázkou konečně je také, a to vlastně nejpřednější, může-li o sporné právní povaze majetku, zda je svěřenský či zpupný, rozhodnuto býti v řízení nesporném. Není pochyby, že, kdyby bez zřetele na zákon o zrušení svěřenství, zejména tedy před jeho vydáním, otázka ta mezi soukromými účastníky byla se stala spornou, musela by svěřenskost neb allodnost majetku uplatňována býti sporem, kdyby byla samoúčelem, otázkou pro sebe a nikoli otázkou předběžnou v řízení majícím účel jiný. Jiná ale jest věc, jakmile právní otázka jest v jistém řízení jen předurčující. Tu může soud řešiti ji pro účele tohoto řízení dokonce i tehdy, kdyby jinak jako otázka samostatná náležela na pořad správní nebo trestní a tedy vůbec ne na pořad práva civilního (§ 190, 191 c. ř. s.). A tak také lze o sporné právní otázce patřící na pořad sporu rozhodnouti v řízení jiném, než sporném. Tak na př. jakkoli § 61 a násl. knih. zák. nároky o neplatnosti knihovního zápisu odkazuje na pořad sporu, žaloby, lze přece o nich v řízení rozvrhovém rozhodnouti, aniž by odkázány byly na pořad práva, leda že by byly sporné rozhodné skutečnosti (§ 231 ex. ř.). A podobně je tomu v rozvrhovém řízení o ceně přejímací za převzaté zabrané nemovitosti, kde rozvrh se děje v řízení nesporném (§ 47 náhr. zák.), takže jsou-li sporné rozhodné skutečnosti, nemá tu místo § 231 ex. ř., nýbrž § 2 čís. 7 nesp. říz., který i při spornosti rozhodných skutečností odkazuje věc na pořad práva teprv, když skutečnosti ty lze zjistiti jen formálním řízením průvodním, t. j. důkazním řízením podle civilního soudního řádu, neboť, jak to lépe nyní § 16 první novely k obč. zák. vyjadřuje, když prostředky nesporného řízení k zjištění jich nestačí, k čemuž doložiti sluší, že prostředky tyto stačí pravidelně, když záležejí jen v úředních spisech a v jiných dokladech a nikoli ve výslechu svědků nebo stran. A tak tomu také jest v souzeném případě, neboť soud, má-li zahájiti řízení dle zákona o zrušení svěřenství a poměry majetkové podle něho opraviti, což se děje v řízení nesporném, třebaže to zákon výslovně nepraví, musí si napřed uvědomiti a tedy, je-li to sporno rozhodnouti, zda opravdu jde o majetek svěřenský a otázku tu rozhodne si podle hořejších vývodů v cestě nesporné.

Citace:

č. 8702. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 220-225.