NPD documents search: Boh. adm., 10 (1928), sv. 1

Č. 487.

Vyhoštění: K podmínkám nálezu vyhošťovacího. — Otázka, zda by veřejný pořádek nebo bezpečnost mohly býti přítomností cizincovou nějak ohroženy, jest otázkou skutkovou po rozumu § 6 zák. o spr. soudě.
(Nález ze dne 1. července 1920 č. 3948.)
Prejudikatura: nálezy č. 334, č. 344 této sbírky.
Věc: Filip Plesser a Aron Plesser ve Stryji (adv. Dr. Ervín Rindler z Prahy) proti zemské správě politické v Brně (zast. polic. radou Josefem Martinkem z min. vnitra) stran vyhoštění.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Pohraniční policie ve Znojmě obdržela anonymní lístek, že stěžovatelé si ve Vídni opatřili razítko a tisknou papírové peníze československé a prodávají je po celých Čechách, a zadržela proto oba spolu s Isákem Bertischem při pasové revisi dne 29. března 1919. Anonymní udání prohlídkou nebylo potvrzeno a v jejich zavazadlech nebylo nic podezřelého shledáno. U Filipa Plessera nalezena faktura firmy Ulrich a Seilers v Hrádku na 72 000 K za barviva a maďarsky vystavené povolení zástupce uherské republiky v Praze Krejčího z 19. března 1919, dovézti do Uher z našeho státu 2 000 kg barviva ve 125 sáčcích. Tím zjištěno, že zabývají se vývozem barviv ve větším množství a oba doznali, že cestovali opětně v obchodních záležitostech přes hranice našeho státu. Oba byli opatřeni pasem ukrajinské vlády vidovaným dne 13. března 1919 úřadem plnomocníka československé republiky ve Vídni. Spolu s nimi zadržen byl Isák Bertisch, jenž pokusil se překročiti hranice bez pasu, a proto byl zvlášť odsouzen k pokutě 100 K. Pohraniční policie ve Znojmě pak téhož dne všem třem, oběma stěžovatelům a Isáku Bertischovi vyhlásila nález, dle něhož vypovídají se všichni tři na základě zákona ze dne 27. července 1871 č. 88 ř. z. § 5 s výhradou práva odvolacího na vždy z území československé republiky a dáno poučení. Oba stěžovatelé ihned se z nálezu odvolali s tím, že do 3 dnů odvolání provedou. Předloživše plnou moc pro Dra. Martina J., advokáta ve Vídni, provedli odvolání, když mezi tím došla odpověď na dotaz pohraniční znojemské policie z Liberce, že stěžovatelé ani v hotelu Reichshof, jak ve Znojmě udali, ani v jiném hostinci v Liberci nebydlili a tam hlášeni nejsou.
Moravské místodržitelství výnosem z 16. května 1919 čís. 34385 zamítlo odvolání, protože jsou dány zákonité předpoklady pro vyhoštění.
Stížnost podanou do tohoto rozhodnutí neshledal nejvyšší správní soud důvodnou.
Dle § 20 nařízení ze dne 3. května 1853 číslo 82 ř. z. může cizozemec, jeví-li se jeho pobyt v tuzemsku z ohledů veřejného pořádku a bezpečnosti nepřípustným, bez dalšího býti ze země vyhoštěn. Tento předpis nedoznal změny pozdějším zákonodárstvím a byl doslovně převzat do 5. odst. § 2 zákona ze dne 27. července 1871 čís. 88 ř. z., jenž stanoví, že osoby, jež nemají v tuzemsku práva domovského, jeví-li se jejich pobyt zde z ohledů veřejného pořádku a bezpečnosti nepřípustným, mohou buď z celého území státního neb z části jeho vyhoštěny býti.
Úřad tedy může přikročiti k vyhoštění cizince, kdykoliv další pobyt jeho jeví se z ohledů veřejného pořádku a bezpečnosti nežádoucím, což je zajisté i tehdy, když vzchází podezření, že by veřejný pořádek nebo bezpečnost mohly býti přítomností cizincovou nějak ohroženy. Zdali tomu tak jest čili nic, není však otázka právní, nýbrž skutková, kterou soud dle § 6 svého zákona nemůže řešiti po stránce věcné, obmezen jsa toliko na zkoumání po stránce formální. Úřad neuvádí sice určitých okolností, na základě kterých ke svému výroku dospěl. V řízení správním byly však zjištěny určité skutkové okolnosti, stěžovatelům známé, o něž se naříkané rozhodnutí opírá, což i stěžovatelům zřejmě bylo známo, poněvadž ve stížnosti své okolnostmi těmito se obírají. Je to zejména ta okolnost, že stěžovatelé byli zadrženi společně s Isákem Bertischem, jenž bez průkazů chtěl překročiti hranice, tudíž porušiti pravidla za účelem udržení veřejného pořádku daná, pročež žalovaný úřad mohl pojmouti podezření, že stěžovatelé na činu Bertischově jsou súčastněni. Je to dále okolnost, že žalovaný úřad před potvrzením nálezu vyhošťovacího měl po ruce odpověď magistrátu Libereckého na dotaz pohraniční policie znojemské, že stěžovatelé ani v hotelu Reichshof, jak ve Znojmě udali, ani v jiném hostinci v Liberci nebydleli a tam hlášeni nejsou.
K tomu přistupuje notorická okolnost, že právě v tehdejší pohnuté době prováděl stát dalekosáhlá valutami opatření a že hrozilo nebezpečí zápletek se sousedními státy. Za tohoto stavu věci nelze říci, že skutkový předpoklad, že pobyt stěžovatelův na území tohoto státu může veřejnou bezpečnost a pořádek ohrožovati, postrádá dostatečného podkladu ve spisech. Je-li tomu tak, je dána zákonná podmínka vyhoštění a nelze tedy v naříkaném rozhodnutí shledati žádné nezákonnosti.
Pokud stížnost po stránce formální uvádí, že nebyly připuštěny důkazy o rozsahu obchodů stěžovatelů, není v tom vady, ježto úřad okolnost tu pokládal za irelevantní a spokojil se s oceněním okolností, které měl vyšetřeny a které pokládal za podstatné.
Pokud pak stížnost vytýká, že referenti z pohraniční policie, u policejního ředitelství a u zemské správy politické každý jinak vůči právním zástupcům stěžovatelů věc odůvodňovali, jest tato okolnost rovněž bezvýznamná, neboť pro nejvyšší správní soud jest rozhodno jen to, co ve spisech správních před naříkaným rozhodnutím a v naříkaném rozhodnutí obsaženo jest.
Není tudíž stížnost odůvodněna.

Citace:

č. 324. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 136-138.