NPD documents search: Váž. tr., 10 (1928)

Čís. 3110.

Tisková novela (zákon ze dne 30. května 1924, čís. 124 sb. z. a n.).
Aby ten, kdo urážlivou zprávu sepsal, mohl býti pokládán za původce ve smyslu § 1 (3) čís. 1 zákona, jest třeba, by bylo jeho cílem, by zpráva byla uveřejněna tiskem; kde této podmínky není, nelze pisatele (informátora, objednatele) zprávy považovati za původce, nýbrž jedině toho, kdo její uveřejnění nařídil.
(Rozh. ze dne 9. března 1928, Zm I 12/28.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného proti rozsudku krajského jako kmetského soudu v Chebu ze dne 1. prosince 1927, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem proti bezpečnosti cti podle § 488 tr. zák. a § 1 zákona ze dne 30. května 1924, čís. 124 sb, z. a n.
Důvody:
Zmateční stížnost obžalovaného dovolává se důvodů zmatečnosti podle čís. 5 a 9 — patrně 9 a) — § 281 tr. ř.; nejasnost rozsudku a ne- správné podřadění zjištěného skutku pod zákon spatřuje v tom, že rozsudek nezjišťuje, že obžalovaný dal podnět k uveřejnění závadného článku v časopisu »Der deutsche F.«, a zejména jakým způsobem tak učinil. Obžalovaný prý prohlásil při hlavním přelíčení, že sice sepsal závadný článek za účelem jeho uveřejnění v periodickém tiskopisu »Der deutsche F.«, že si však nemůže již vzpomenouti, zdali jej odevzdal redaktorovi k uveřejnění, po případe jakým způsobem se článek dostal do redaktorových rukou. Není prý tu tedy doznání obžalovaného v tom směru, že způsobil nebo mohl způsobiti uveřejnění článku, a ani jinakého důkazu prý o tom není. Stížnost zastává právní názor, že sepsání urážlivé zprávy není samo o sobě ještě trestné, a to ani tehdy, když pisatel měl při sepsání úmysl, by zpráva byla uveřejněna tiskem, nýbrž že k úplné skutkové podstatě přečinu urážky na cti tiskem náleží, by ten, kdo článek sepsal, dal také přímo nebo nepřímo podnět k jeho uveřejnění tiskem, neboť prý jest jasno, že delikt jest spáchán nikoli pouhým sepsáním zprávy, nýbrž po výtce rozšiřováním zprávy v tiskopisu. S právním názorem stížnosti nelze souhlasiti, neboť nemá opory v ustanovení § 1 odst. (3) zákona čís. 124/24 sb. z. a n., jež obsahuje vymezení pojmu původce. V tomto případě jde o činnost, již má na zřeteli ustanovení § 1 odst. (3) tiskové novely pod číslem 1., totiž sepsání urážlivé zprávy, by byla uveřejněna tiskem. Dále sahající činnosti pisatelovy zákon nevyžaduje k jeho zodpovědnosti jakožto původce. Podle doslovu zákona i podle zpráv výborů ústavně právních poslanecké sněmovny a senátu (tisk 4569 a 1884) musí býti cílem původcovým, by urážlivá zpráva byla uveřejněna tiskem, a, kde této podmínky není, nelze ovšem pisatele (informátora, objednatele) zprávy považovati za původce, nýbrž jedině toho, kdo její uveřejnění nařídil. Nalézací soud však zjistil v rozsudku bezvadně a stížnost toto zjištění ani nenapadá, že obžalovaný sepsal závadný článek právě k tomu cíli, by byl uveřejněn v časopisu »Der deutsche F.«. O přerušení vztahu mezi sepsáním a uveřejněním zprávy mohlo by se mluviti jen tehdy, kdyby bylo zjištěno, že k jejímu uveřejnění došlo proti vyslovené vůli pisatelově. Než obžalovaný podle spisů nic takového vůbec netvrdil a netvrdí to ani zmateční stížnost; naopak podle protokolu o hlavním přelíčení doznal obžalovaný, že sepsal oba články za účelem jejich uveřejnění v periodickém tiskopisu »Der deutsche F.« a dodal k tomu pouze, že si nemůže dnes již vzpomenouti, zdali je odevzdal redaktoru Šimonu S-ovi sám osobně, či jak se dostaly do jeho rukou. Jestliže tedy nalézací soud uznal, že obžalovaný jest jako původce podle § 1 tiskové novely trestně zodpovědným za případný trestný obsah závadného článku, srovnává se jeho výrok se zjištěným stavem věci a se zákonem, nelze mu vytýkati ani nejasnost ani nesprávné použití zákona, a zmateční stížnost bylo proto jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

Čís. 3110.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10, s. 210-211.