Č. 844.

Chudinství: Rozsah chudinského opatření obcí pobytu a náhradního nároku jejího.
(Nález ze dne 17. května 1921 č. 2742.)
Věc: Obec Unhošť proti zemské správě politické v Praze o náhradu nezbytných podpor pro chudé.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Rada hl. města Prahy sdělila stěžovatelce v roce 1912, že v roce 1910 a 1911 byla ošetřována v domácím léčení Antonie V., příslušná do Unhoště, a že podle chudinských poukázek byly jí poskytnuty léky a žádala o náhradu nákladu 34 K 46 h, 32 K 92 h a 146 K 06 h.
Když stěžovatelka odepřela náhradu, uznalo okresní hejtmanství na Kladně stěžovatelku povinnou k náhradě, poněvadž poskytnuté prostředky (mléko a maso) dlužno považovati za léky v širším smyslu, od nichž očekáván byl účinek léčivý, t. j. zlepšení zdravotního stavu (tuberkulosní) nemocné.
Odvolání stěžovatelčino zamítla zemská správa politická v Praze dne ...., protože splněny byly podmínky §§ 28 a 29 dom. zák., odůvodňující nárok obce pobytu na náhradu výloh.
Stížnost vytýká vadnost řízení .... a nezákonnost rozhodnutí ....
Pokud jde o námitku vadnosti řízení, nesrovnává se tvrzení stěžovatelčino s obsahem předložených správních spisů. — — — — — — —
Ve věci samé budiž především vytknuto, že § 24 zák. dom. určuje povinnost domovské obce opatřovati chudé, čímž míní se potřebná výživa a opatřování v nemoci. Zcela souhlasně stanoví § 12 zák. z 3. prosince 1868 č. 59 z. z., že potřebná výživa u nemocných chudých děje se umístěním v ústavech neb u osob soukromých a vedle toho — pokud ovšem není to již důsledkem ústavního umístění — že jest pečovati o pomoc lékařskou, ošetření a léky.
Není tedy správný názor stěžovatelčin, že všeobecně má domovská obec chudým nemocným poskytovati jen lékařskou pomoc a léky, stejně jako nebylo by správné vyhrazovati poskytování potřebné výživy jen pro invaliditu. Cizí obec starati se má o přespolní chudé v případech vytčených v §§ 28 a 29 dom. zák., totiž při náhlé potřebě nebo při onemocnění a tím již dán také rozsah tohoto podpůrného opatření, které děje se s výhradou práva regresu na osobách povinných k alimentaci nebo na domovské obci.
Není tedy rozsah chudinského zaopatření, které poskytuje domovská obec a které poskytnouti může cizí obec, různý a dochází k tomuto jen tehdy, když domovská obec včasně nemůže nebo nechce sama splniti svoji zákonnou povinnost.
Možnost opatření domovskou obcí jest zde nejen, je-li obec tato známa, ale i, je-li jí známa potřeba chudého příslušníka a § 30 dom. zák. předpisuje její neprodlené zpravení o potřebě chudinského opatření, což chápati jest v souvislosti s předešlými ustanoveními tak, že povinnost oznamovací jest zde jen tenkráte, jestliže cizí obec učinila opatření za obec domovskou a hodlá požadovati náhradu.
Nebyla-li povinnost oznamovací řádně splněna, není tím ztracen náhradní nárok a jest pouze cizí obec povinna nésti veškerou škodu, která vznikla domovské obci, čímž rozuměti jest škodu záležející v rozdílu nákladů požadovaných a těch, které by vyžadovalo splnění chudinské povinnosti na domovské obci. Jest totiž při tom přihlížeti k předpisu § 25, podle něhož domovská obec zcela samostatně — byť ne konečně — rozhoduje o způsobu a rozsahu chudinského opatření. Dlužno však i cizí obci přiznati, aby stejně tak určila podpůrný svůj úkon v mezích §§ 28 a 29 zák. dom., ale tak, že — aniž by nastati musel případ § 30 téhož zákona — nemůže její náhradní nárok jíti dále, než do mezí zákonné povinnosti domovské obce, nastal-li však vytčený případ, není určovací oprávnění cizí obce na újmu stejnému oprávnění domovské obce.
Tvrdila-li stěžovatelka hned na počátku správního řízení, že město Praha nemělo samovolně rozhodovati o způsobu léčení, dlužno v této námitce spatřovati pouze výtku, že nebylo vyhověno předpisu § 30 dom. zák., poněvadž skutečně teprve v roce 1912 sděleno bylo opatření stavší se v roce 1910 a 1911.
V řízení správním nebylo popřeno, že šlo o skutečnou chudou a nemocnou tuberkulosou. Stěžovatelka nenamítá, že potřeby tyto poskytnuty byly zbytečně, nebo že by byla sama učinila opatření jiné méně nákladné, nýbrž formuluje svoji námitku tak, že poskytnutí bylo nepřípustné. Nejde tedy o námitku dosahu skutkového, nýbrž právního a tu stačí úplně druhou stolicí citované předpisy §§ 28 a 29 zák. dom., aby se zřetelem na výklad shora vytčený byl odůvodněn názor, že povinná péče o chudého nemocného není ve smyslu zákona vykonána, poskytne-li se mu lékař a lék v technickém slova smyslu, nýbrž že k tomu po případě náleží i potřebná výživa a opatrování. Že pak v případě, o který jde, spadala na domovskou obec i povinnost výživy a opatrování v tomto smyslu, nebylo v řízení správním vůbec popřeno.
Nesprávný jest názor stěžovatelčin, že nařízení z 10. prosince 1906 č. 235 ř. z. nedovoluje, aby předpisováno bylo mléko a maso chudým nemocným, protože nařízení týká se jen skutečných léků a obvazovin a konečně jest nesprávná i její námitka, že město Praha změnilo právní titul svého požadavku. Titulem tímto bylo chudinské opatření za domovskou obec a v řízení bylo stěžovatelce již od počátku známo, že jde o poživatiny, takže pouhé netechnické označení jich za léky nemůže býti pokládáno za jiný právní důvod a nijak nedotklo se práv stěžovatelčiných. Bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 844. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 541-543.