NPD documents search: Boh. adm., 2 (1920)

Č. 466.

Zabírání bytů: * Místnost věnovaná pro farní archiv a byt ve farní budově, určený pro kaplana, pokud nepřesahuje míry zákonné, jsou vyloučeny ze záboru dle předpisů o zabírání bytův obcemi.
(Nález ze dne 22. června 1920 č. 5766.)
Věc: Vojtěch Šíma, farář ve Všetatech, proti okresní správě politické v Brandýse n. L. stran zabrání archivní místnosti a kaplanky.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Dne 9. listopadu 1919 dostavila se na faru ve Všetatech, v níž je 7 místností: kancelář, farní archiv, byt farářův o 3 pokojích a kuchyni a posléze jeden pokoj pro kaplana, bytová komise a zabrala místnost archivní a pokoj pro kaplana. Odpor, který proti záboru podal farář Vojtěch Šíma, namítaje, že pro farní archiv není na faře jiné vhodné místnosti, a že kaplanka, v níž má složený nábytek ještě bývalý kaplan, musí zůstati reservována pro nového kaplana, jenž bude co nevidět jmenován, a jiných místností že na faře není, byl naříkaným rozhodnutím zamítnut z těchto důvodů: 1. dle § 5/2 zák. ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. přísluší faráři užívání jen 3 místností obytných, t. j. pokojů; 2. dle § 8 č. 2 není závady pro použití místnosti, ve které jest archiv, k účelům obytným, ježto možno archiv uložiti do kanceláře; 3. použití kaplanky za byt není na překážku, že má v ní nábytek bývalý kaplan, ježto místnost jest více než 3 měsíce neobývána (§ 8 č. 1).
O podané stížnosti, která opakuje námitky obsažené v odporu a žádá zrušení naříkaného rozhodnutí pro nezákonnost, ježto archiv farní a kaplanka z veřejných ohledů nepodléhají záboru dle zák. o zabírání bytův obcemi, nejvyšší správní soud uvážil toto:
Naříkané rozhodnutí vydáno bylo dne 20. listopadu 1919. V tento den platilo pro zabírání bytův obcemi ještě vládní nařízení ze dne 22. ledna 1919 č. 38 sb. z. a n. a nikoli zákon ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n., který podle ustanovení svého § 33 počal působiti teprve dnem 22. listopadu 1919. Dlužno proto nezákonitost naříkaného rozhodnutí posuzovati dle předpisů vládního nařízení z 22. ledna 1919.
Nařízení toto chce odpomoci bytové nouzi plným využitkováním po ruce jsoucích místností vhodných k účelům obytným. Za tím účelem dovoluje, aby obce k tomu zmocněné takovéto místnosti, které nejsou dostatečně využitkovány nebo jichž používání přesahuje bytovou míru nařízením oním stanovenou, zabraly a pronajaly k účelům bytovým. Poskytuje tedy nařízení obcím disposiční právo k takovým místnostem subsidárně pro ten případ, že by majitel místností s nimi nedisponoval tak, jak odpovídá intencím onoho nařízení; z toho plyne však důsledně, že disposiční právo obce supluje toliko podpůrně disposiční právo majitele místností, a že tedy obec může zabrati jenom takové místnosti, ohledně nichž už jejich majitel byl by měl právní možnost, využitkovati jich k účelům obytným. Zásadně vyloučeny jsou tedy ze záboru takové místnosti, jež nějakým všeobecným předpisem právním neb úředním aktem volné disposici majitele jsou odňaty. Sem náležejí zejména, místnosti věnované potřebám veřejné správy, které ze záboru vyňaty jsou potud, pokud aktem příslušného orgánu, jemuž náleží obstarávati ten který obor veřejné správy, tohoto svého charakteru nebyly zbaveny.
Stížnost namítá v konkrétním případě, že obě zabrané místnosti jsou z takovýchto veřejných důvodů ze zabrání vyňaty. Nejvyšší správní soud shledal námitku tuto důvodnou vycházeje z následujících úvah:
Stát ukládá katolickým duchovním správcům jako takovým za povinnost obstarávati různé záležitosti státní, jako na příklad intervenci při sňatcích (§§ 70 a 75 o. z. o. a §§ 1 a 12 zák. z 22. května 1919 č. 320 sb. z. a n., srovnej také § 1 zák. ze dne 9. dubna 1870 č. 51 ř. z.), vyučování náboženství na školách (§ 2 zák. ze dne 25. května 1868 č. 48 ř. z., § 5 zák. ze dne 14. května 1869 č. 62 ř. z.), zejména pak vedení matrik, jež — byvši jim již dříve uloženo předpisy církevními — bylo cís. patentem ze dne 20. února 1784 sb. z. Jos. II., díl IV., č. 113 prohlášeno za záležitost veřejné správy státní a uloženo farářům, aby je obstarávali pod dozorem vrchnosti církevní a úřadů politických. Pokud jde o tyto funkce, duchovní správce obstarává tedy na základě veřejnoprávní povinnosti okruh svěřených mu záležitostí státních, čili vykonává státní úřad. Tento úřad spojen jest úzce s církevním úřadem správy duší a dodává tomuto povahy veřejného úřadu i ve smyslu státoprávním. Farní budova je předpisy práva církevního určena k tomu, aby v ní umístěna byla duchovní správa a vše, co s tímto úřadem souvisí. Pokud podle rozhodnutí příslušného církevního orgánu pro státně uznané účely duchovní správy je potřebna a pro ně určena, je tím samým již zaujata také pro účely veřejné správy státní, které s duchovní správou po zákonu jsou spojeny. V určení tom dlužno nesporně spatřovati úřední věnování, které vylučuje disposici soukromou a tudíž i zábor se strany obce pro účely obytné. Není nemístno poukázati zde k tomu, že stejné hledisko uplatněno jest i v zákoně ze dne 11. června 1879 č. 93 ř. z., dle jehož § 10 nelze pro ubytování vojska požadovati místnosti duchovních správců, potřebné pro jejich úřední a duchovní funkce a pro jejich ubytování.
Pokud jde o zabranou místnost archivní, je nepopřeno, že k účelu, jemuž slouží, t. j. k úschově starých matrik a jiných farních archiválií, byla zvlášť určena a pro tento účel upravena. To odpovídá zcela příslušným předpisům, jež nařizují, že staré matriky dlužno ukládati, pokud možno, v ohnivzdorných schránkách na bezpečném místě v budově farní, a že podle možnosti jest tu zříditi k tomuto účelu zvláštní místnost archivní (dv. dekr. z 2. března 1790, dekr. dv. kanc. ze 17. května 1823 č. 14191, výnos minist. kultu a vyuč. ze dne 7. listopadu 1895 číslo 1681 — Mayer-hofer II. 1153).
Má tedy zabraná místnost archivní povahu místnosti určené ve smyslu platných předpisů úředně pro účely veřejné správy, a nepodléhá tudíž záboru. Pokud pak jde o kaplanku, dlužno uvážiti, že farní budova jest určena také k tomu, aby byla úředním sídlem faráře, a — pokud místo slušným způsobem stačí — aby v ní byli ubytováni i potřební duchovní pomocní a ostatní personál nutný pro kostelní službu. Starší dosud platné předpisy o stavbě a zařízení farních budov (dv. dekr. z 9. prosince 1785 a ze dne 24. prosince 1785, Jaksch I. 219, a »poznámky« k dv. dekr. ze dne 25. března 1785, Jaksch I. 224) .371
ustanovují, výslovně, že dlužno při stavbě farních budov bráti zřetel vedle faráře i na výpomocné duchovní, kteří tam budou ubytováni. Z uvedených předpisů patrno, že místnosti určené na faře k ubytování kaplana, mají povahu služebního bytu pro funkcionáře duchovní správy; této povahy nepozbývají ovšem ani tím, že místo kaplana není právě obsazeno. Totéž hledisko uplatňuje se také na příklad v dekr. dv. kanc. ze dne 4. března 1828 č. 705 a ze dne 24. června 1828 sb. č. z. prov. X. str. 296, které stanoví osvobození obydlí farářů, lokalistů a kaplanů od daně domovní z důvodu, že dlužno je klásti na roven bytům úředním. Vzhledem k veřejné povaze úkolů na duchovní správa vznesených jeví se však takový byt věnován zároveň — byť i nepřímo — účelům správy veřejné, a jest tudíž rovněž vyloučen ze zabrání obcí pro účely obytné, ovšem pokud nepřesahuje bytovou míru platnými předpisy všeobecně stanovenou. Omezení toto nepadá zde však na váhu, poněvadž byt určený pro kaplana má toliko jeden pokoj a nepřesahuje tedy míru vymezenou v § 3 cit. nař. ze dne 22. ledna 1919.
Ježto tedy zabrané místnosti jsou jakožto místnosti určené pro potřeby veřejné správy ze záboru vyňaty, bylo naříkané rozhodnutí jako nezákonné zrušiti.

Citace:

č. 466. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 429-431.