Č. 10068.

Obecní dávka ze zábav: * Loutkové divadlo nelze nikdy kvalifikovati jako divadelní představení ve vlastním slova smyslu po rozumu § 3 č. 3 pravidel o dávce ze zábav (vl. nař. č. 143/22).
(Nález ze dne 13. října 1932 č. 13404.)
Věc: Josef H. a Jiří V. v Praze (adv, Dr. Zikmund Stein z Prahy) proti zemskému úřadu v Praze o obecní dávku ze zábav.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vadnost řízení.
Důvody: Výměrem magistrátu hlavního města Prahy z 22. listopadu 1929 byla předepsána ředitelství »Osvobozeného divadla« v Praze za čtyry představení Skupova loutkového divadla, pořádaná dne 14. a 15. listopadu 1929, dávka ze zábav podle ustanovení § 2 č. 2 pravidel o vybírání dávky ze zábav, dodatek 3. k vl. nař. č. 143/22, v částce 8875,55 Kč. Výměrem ze 3. prosince 1929 byla témuž ředitelství předepsána dávka za další dvě představení téhož druhu, pořádaná dne 21. a 22. listopadu 1929, v částce 2715,97 Kč.
Ředitelství Osvobozeného divadla proti oběma výměrům se odvolalo, namítajíc, že jest tu osvobozující důvod § 3 č. 1 a 3 dávk. pravidel. Sbor hl. města Prahy pro vyřizování stížností rozhodnutím z 8. ledna 1930 odvolání vyhověl, shledav, že jde o divadelní představení ve vlastním slova, smyslu, jak je má na mysli § 3 č. 3 dávk. řádu.
K odvolání rady hl. města Prahy zemský úřad v Praze nař. rozhodnutím zrušil rozhodnutí Sboru pro vyřizování stížností a zamítl odvolání Osvobozeného divadla proti platebním rozkazům z 22. listopadu 1929 a 3. prosince 1929 podstatně z těchto důvodů: Podle § 3 č. 3 dávk. pravidel jsou od dávky ze zábav osvobozena divadelní představení ve vlastním slova smyslu, t. j. reprodukce prováděná herci před zraky diváků osobně a bezprostředně tak, aby budila dojem reality. Tento dojem při loutkovém divadle chybí, ježto schází tu osobitý mimický výkon herců, viditelný divákům, hra očí, výraz tváře, pohyby těla a všechny ony projevy, které znázorňují obraz psychického děje, odehrávajícího se v nitru hercově pod vlivem reprodukovaného díla. Byť i loutkové divadlo s hlediska uměleckého, jako je tomu u divadla prof. Skupy , bylo uměleckým výtvorem, nelze s právního hlediska uznati loutkovou hru za divadelní představení ve vlastním slova smyslu.
Stížnost snaží se proti výroku žal. úřadu, že výjimka § 3 č. 3 dávk. pravidel nevztahuje se na reprodukci dramatického díla loutkami, dovoditi opak. V prvé řadě poukazuje k tomu, že dávková pravidla, mluvíce v § 2 o »divadelních představeních«, zahrnují pod tento pojem i divadla loutková, ježto tato nejsou uvedena mezi podniky dále v tomto § vypočítanými. Používají-li pak pravidla v § 3 č. 3 rovněž výrazu »divadelní představení«, nutno tento termín zde vykládati stejně jako v § 2, a dlužno tedy i pod pojem »divadelní představen« § 3 č. 3 subsumovati divadla loutková. Patrno prý je to i z toho, že podřaďují-li pravidla v § 2 pod pojem »divadelní představení« i představení kinematografická a divadel varietních, již tím naznačují, která představení za »divadelní představení ve vlastním slova smyslu« nepovažují. Poněvadž loutková divadla v podrobném výpočtu § 2 uvedena nejsou, ani je nelze podřaditi pod některý z podniků tam vypočtených, dlužno je pokládati za představení divadelní ve vlastním slova smyslu po rozumu § 3 č. 3 prav.
Názoru tomu nemohl nss přisvědčiti.
Stížnost zřejmě přehlíží, že dávková pravidla v § 1 zásadně podrobují dávce všeliké zábavy a — vypočítávajíce v § 2, které zábavy »zejména« dávce jsou podrobeny, — uvádějí tu divadelní představení »všeho druhu« — nepochybně tedy i divadla loutková; z tohoto širokého rámce však v § 3 vyjímají a osvobozují od dávky jen »divadelní představení ve vlastním slova smyslu«. Je na první pohled patrno, že pojem »divadelní představení ve vlastním slova smyslu« není totožný s pojmem »divadelní představení všeho druhu«, nýbrž naopak, že dávk. prav. oním termínem v § 3 č. 3 chtějí vyznačiti jenom určitý jeden druh »divadelních představení«, uvedených v § 2, a že jenom tento jeden druh na rozdíl od ostatních od dávky osvobozují. Pro výklad stížností hájený nelze nic dovoditi ani z toho, že pravidla v § 2 výslovně uvádějí představení kinematografická a představení divadel varietních, neboť tím chtějí jenom příkladmo — arg. slovo »jmenovitě« — naznačiti, co všechno pod pojmem »divadelní představení všeho druhu« jest rozuměti. Kdyby měl býti výklad st-lů správným, nedalo by se rozumně vysvětliti, proč pravidla v § 2 mezi zábavami dávce podléhajícími uvádějí tytéž zábavy, které v § 3 od dávky osvobozují.
Rozhodným jest tudíž pro řešení otázky osvobození loutkového divadla od dávkové povinnosti, lze-li loutkové divadlo subsumovati pod pojem »divadelního představení ve vlastním slova smyslu« po rozumu § 3 č. 3 dávk. prav. Tento předpis definuje pojem »divadelního představení ve vlastním slova smyslu«, jakožto »reprodukci některého díla dramatického spisovatele nebo operního skladatele, provedenou na divadle ať herci z povolání nebo ochotníky«. Bude tedy rozhodným, lze-li u loutkového divadla shledati tyto pojmové znaky. Ze znění § 3 č. 3 dávk. prav. se podává především, že pro pojem představení ve vlastním slova smyslu pravidla nevyžadují, aby reprodukce byla určité kvality — a jest tudíž zcela irelevantní, zda reprodukce odpovídá požadavkům uměleckého výkonu. V tomto směru poukazuje se na nál. Boh. A 3277/24, kde tento názor byl blíže odůvodněn. Bezdůvodnými se proto jeví všechny námitky stížnosti, pokud z umělecké hodnoty loutkového divadla Skupova snaží se pro odchylný názor něco dovoditi. Důsledně není vadou řízení, jestliže důkazy st-li po této stránce navržené nebyly provedeny.
Než z cit. znění pravidel dále vyplývá i to (jak také vyložil zmíněný nál. Boh. A 3277/24), že podstatným znakem pojmu »divadelního představení ve vlastním slova smyslu« jest, aby dílo bylo reprodukováno na scéně a to »herci z povolání nebo ochotníky«, tedy fysickými osobami, které mají psané dílo oněmi mnohotvárnými projevy, jakými se na venek odráží duševní dění, přeměniti v živoucí děj, působící na diváky dojmem reality. Pak ovšem u loutkového divadla schází podstatný pojmový znak divadelního představení ve vlastním slova smyslu — loutky nejsou osobami fysickými — a jest proto také zcela irelevantní, zda osobitost hereckých projevů je splněna osobou loutkaře, která zůstává za scénou.
Z uvedeného patrno, že žal. úřad právem odepřel osvoboditi představení loutkového divadla od dávkové povinnosti v základě § 3 č. 3 dávk. pravidel. Ale pak, zamítaje odvolání st-lů, uplatňující kromě osvobozujícího důvodu § 3 č. 3 výslovně také důvod uvedený v § 3 č. 1, byl povinen zabývati se otázkou, není-li dán osvobozující důvod posléze uvedený. Touto otázkou se však žal. úřad nezabýval a v tomto bodu odvolání nevyřídil.
V tom spočívá podstatná vada řízení.

Citace:

č. 10068. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 388-390.